USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné FINNGASONN s. r. o., se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 200/2, identifikační číslo osoby 28350324, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, proti povinné IES REAL & CONSULTING spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Tusarova 791/31, identifikační číslo osoby 60704080, zastoupené Mgr. Petrem Maierem, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 171/31, pro 1 379 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 EXE 3797/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2024, č. j. 40 Co 39/2024-272, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j. 40 Co 29/2024-272, k odvolání oprávněné společnosti potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále „soud prvního stupně“), ze dne 30. 10. 2023, č. j. 47 EXE 3797/2012-241, ve správném znění výroku I tak, že se zastavuje exekuce nařízená usnesením okresního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 47 EXE 3797/2012-29, dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzované exekuční řízení bylo na návrh původní oprávněné FACTURUS LIMITED (se sídlem v Limassolu, Amathountos 82, Kyperská republika, identifikační číslo 223520 - dále „původní oprávněná“) zahájeno dne 21. 3. 2012 a exekuce je vedena soudním exekutorem JUDr. Alešem Chovancem, Exekutorský úřad Opava (dále „exekutor“) pod sp. zn. 032 EX 176/12 podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného notářem v Olomouci Mgr. Pavlem Hutákem dne 31. 1. 2012, č. j. N 37/2012, NZ 34/2012 (dále „notářský zápis“ či „exekuční titul“), za účelem uspokojení pohledávky ve výši 1 379 000 EUR s příslušnými úroky z prodlení.
Usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. 032 EX 716/12-80, exekutor rozhodl o tom, že na místo původní oprávněné bude řízení pokračovat se společností ESPRIAL LIMITED (se sídlem v Limasollu, Amathountos 82, Kyperská republika, identifikační číslo 223488), a usnesením ze dne 24. 1. 2020, č. j. 032 EX 176/12-83, exekutor připustil vstup oprávněné do řízení v rozsahu pohledávky 200 000 EUR a části příslušenství ve výši 26 343,60 EUR. 3/ Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a hodnotil je v souladu se zásadami § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“); skutková zjištění soudu prvního stupně převzal se závěrem, že přechod práv tvrzený oprávněnou nebyl prokázán. Aproboval tak zjištění, že na postupních smlouvách ze dne 31. 8. 2012 a ze dne 10. 9. 2012, na jejichž základě exekutor rozhodoval o procesním nástupnictví, nebyly podpisy za účastníky jednajících osob kvalifikovaným způsobem ověřeny, přičemž dodatečná náprava těchto vad nemůže zhojit vadný postup exekutora při vydání rozhodnutí. Coby rozhodnou považoval odvolací soud skutečnost, že za postupitele podepsal postupní smlouvu ze dne 31.
8. 2012 Ing. Ivan Kyselý, u něhož oprávněná neprokázala (byť byla poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) oprávnění za společnost jednat (což nevyplynulo ani z listiny označené jako „svěřenská smlouva“ ze dne 16. 1. 2012). Za uvedené situace nemohly nastat ani účinky navazující postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2012, tudíž oprávněná není v exekučním řízení „aktivně věcně legitimovaným subjektem“, a exekuci proto soud podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, aniž by takovému postupu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté (což oprávněná namítala).
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že se odvolací soud „ve věci převodu nebo přechodu práva oprávněné, o něž v exekučním řízení jde“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 1137/2013, jakož i od judikatury dovolacího soudu, podle které je po notifikaci postoupení pohledávky dlužníku (povinné) osobou oprávněnou vymáhat pohledávku postupník (oprávněná) zásadně bez ohledu na případnou neplatnost postupní smlouvy (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009, ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 774/2013 a ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013). V podrobnostech dovolatelka namítala, že povinná měla možnost napadnout odvoláním usnesení exekutora o procesním nástupnictví, čehož nevyužila, takže tato otázka již nemůže být projednávána znovu. Odvolací soud v napadeném usnesení zaměňuje posuzování procesního nástupnictví a rozhodování ve věci samé. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a současně usnesení soud prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o
dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex.
řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře v řadě případů vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).
Nedílným
předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 7/ V posuzované věci dovolatelka požadavku zákona nedostála, neboť její vágně formulovaná námitka, že se odvolací soud „ve věci převodu nebo přechodu práva oprávněné, o něž v exekučním řízení jde“, dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nedefinuje ve smyslu § 237 o.
s. ř. rozhodnou právní otázku. Uvedené tvrzení je spíše proklamací nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, chybí-li nadto v dovolání jakékoli související upřesnění. Jestliže dovolatelka mínila označit coby právní otázku „překážku věci pravomocně rozhodnuté“ v důsledku předcházejících rozhodnutí exekutora o procesním nástupnictví na straně oprávněné, zjevně nerozlišuje věcnou aktivní legitimaci oprávněné, jejímž zdrojem je samotný exekuční titul, od procesní legitimace téže osoby, tj. toho, kdo podal exekuční návrh a kdo se v tomto návrhu jako oprávněný označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2716/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 604/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 366/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 2348/2017). Skutečnost, zda oprávněnému svědčí právo z titulu (tj. že má tzv. aktivní věcnou legitimaci), je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti kdykoli v exekučním řízení (v řízení o výkon rozhodnutí), a to včetně řízení odvolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
ledna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 4691/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 2748/2020). Z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího je tak nepochybné, že rozhodnutí o procesním nástupci na straně oprávněného pozdějšímu soudnímu „beznávrhovému“ zkoumání věcné aktivní legitimace nezamezuje. 8/ Tím je zároveň negována další dovolatelčina námitka (byť neformulovaná coby právní otázka), že po notifikaci postoupení pohledávky dlužníku (povinné) je osobou oprávněnou vymáhat pohledávku postupník (oprávněná) zásadně bez ohledu na případnou neplatnost postupní smlouvy.
Uzavřel-li odvolací soud (jakož i soud prvního stupně), že oprávněná neprokázala přechod práva z titulu smluvně postoupené (exekučně vymahatelné) pohledávky, dovolatelka takový závěr předestřeným tvrzením (a s ním spjatou ohlášenou judikaturou) nemůže zpochybnit. Jinými slovy řečeno, na řešení otázky, zda dlužník může namítat neplatnost smlouvy postupitele a postupníka o postoupení pohledávky, napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí.
9/ Ze shora uvedeného plyne, že se odvolací soud vydáním napadeného usnesení nedostal do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tudíž dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání neobstojí, a Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 10/ S ohledem na výsledek řízení oprávněná právo na náhradu dovolacího řízení nemá a povinné žádné účelné náklady nevznikly (§ 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.