20 Cdo 2748/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny
v exekuční věci oprávněné ZLT a. s., se sídlem v Krnově, Zámecké náměstí 13,
identifikační číslo osoby 45193053, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim,
advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinnému Z. S.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavou Wipplingerovou,
advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, pro 7 656 290,15 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 15 Nc
3302/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
19. prosince 2019, č. j. 15 Co 363/2019-120, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2019, č. j. 15 Co
363/2019-120, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. září 2019, č. j.
15 Nc 3302/2005-79, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k
dalšímu řízení.
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací
soud“) usnesením ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 Co 363/2019-120, k odvolání
povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech (dále „soud prvního
stupně“) ze dne 3. 9. 2019, č. j. 15 Nc 3302/2005-79, ve výroku, jímž soud
prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce.
2/ Odvolací soud dospěl - shodně se soudem prvního stupně - k závěru,
že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené podle vykonatelného rozsudku
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2002, č. j. 25 C 302/2001-44 (dále
„exekuční titul“), je nedůvodný, neboť námitky povinného týkající se právního
nástupnictví na straně oprávněné a její aktivní legitimace již byly posouzeny
soudním exekutorem i odvolacím soudem v předchozích rozhodnutích a odvolacímu
soudu v této fázi řízení již nepřísluší, aby se jimi znovu zabýval („je /…/
pravomocnými rozhodnutími vázán“). Odvolací soud upřesnil, že nejprve o vstupu
České republiky - Ministerstva financí na místo původní oprávněné České
konsolidační agentury (dále „ČKA“) rozhodl pravomocným usnesením ze dne 24. 5.
2017, č. j. 178 EX 4576/05-8, soudní exekutor JUDr. Jiří Janečka, Ph.D., který
následně připustil vstup oprávněné (na místo České republiky - Ministerstva
financí) usnesením ze dne 18. 9. 2017, č. j. 178 EX 4576/05-29, ve spojení s
potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 Co
348/2017. Odkázal-li soud prvního stupně v otázce legitimace oprávněné na
uvedená (pravomocná) rozhodnutí, nepochybil a zároveň nemohl porušit právo na
spravedlivý proces.
3/ K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že věřitel podal žalobu
včas a rovněž exekuční návrh byl podán před uplynutím desetileté objektivní
promlčecí doby podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“). Počala-li promlčecí doba
(§ 397 obch. zák.) běžet ode dne 1. 8. 2001, kdy se povinný ocitl v prodlení,
pak nalézací řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno před uplynutím uvedené
doby dne 23. 8. 2001, přičemž exekuční titul nabyl právní moci 8. 11. 2002.
Zahájením exekučního řízení k datu 12. 4. 2005 došlo ke stavění promlčecí doby
(§ 402 ve vztahu k § 408 odst. 1 obch. zák.), tudíž povinný „nebyl oprávněn v
tomto exekučním řízení uplatnit námitku promlčení“ podle ustanovení § 408 odst.
1 věty druhé obch. zák. Na běh promlčecí doby neměla jakýkoliv vliv procesní
aktivita účastníků nebo způsob vedení exekučního řízení (žádný právní předpis
nepožadoval pro zachování účinků exekučního návrhu, aby oprávněný či jiný
účastník v řízení vystupoval aktivně a činil v již zahájeném řízení další
procesní úkony).
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož
přípustnost vymezil tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud
řešeny, a to:
a) zda v případě, kdy původní věřitel (ČKA) postoupil pohledávku za povinným
novému věřiteli dne 24. 4. 2006, který od té doby řádně nepokračoval v
exekučním řízení
podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), tj. neučinil žádný úkon po dobu 12 let, došlo k
promlčení práva na řádném pokračování exekučního řízení a exekuční řízení mělo
být z tohoto důvodu zastaveno. Odvolací soud neaplikoval ustanovení § 112 obč. zák., které stanovilo povinnost vlastníka pohledávky řádně pokračovat v
zahájeném řízení. Podle názoru dovolatele nelze považovat více než
dvanáctiletou nečinnost a jakýkoliv nezájem oprávněné za řádné pokračování v
řízení, tudíž promlčecí lhůta po uvedenou dobu běžela nadále;
b) „zda v případě, kdy exekutor rozhodne o vstupu Ministerstva financí ČR jako
právního nástupce ČKA do exekučního řízení, se prokáže, že tento subjekt nemá
dostatek aktivní věcné legitimace a nenáleží mu v exekučním řízení tvrzené
hmotné právo (vlastnictví pohledávky či účastenství ve smlouvě o postoupení
pohledávky), má být exekuce z tohoto důvodu zastavena“ podle § 268 odst. 1
písm. h) zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř“), s čímž souvisí otázka, „zda subjekt, kterému
nesvědčí hmotněprávní nárok a nemá věcnou legitimaci, může v řízení činit
jakékoliv návrhy, které může činit pouze účastník právního vztahu (např. zejména podat návrh na vstup dalšího účastníka do řízení na straně oprávněné)“. Podle názoru dovolatele má věcnou legitimaci ten z účastníků řízení, který je
nositelem hmotného práva (pohledávky), neboť „nedostatek aktivní věcné
legitimace je dán tehdy, jestliže žalobci (oprávněnému) nenáleží jím v řízení
tvrzené hmotné právo (nárok, tj. pohledávka)“; a
c) zda oprávněné osobě „svědčí aktivní věcná legitimace v exekučním řízení za
situace, kdy tento subjekt svoji pohledávku za povinným (…) dále postoupil
dalšímu subjektu smlouvou o postoupení a povinný předložil o této skutečnosti
soudu důkaz“. Ačkoli dovolatel prokazoval existenci postupní smlouvy uzavřené
dne 6. 9. 2006 mezi oprávněnou a V. K. (coby třetí osobou), odvolací soud
takový důkazní návrh bez adekvátního zdůvodnění zamítl („zcela opomenul“ či
„ignoroval“). 5/ Dovolatel zdůraznil, že již v návrzích na zastavení exekuce (ze dne
4. 10. 2017 a ze dne 24. 10. 2017) argumentoval tím, že ČKA nebyla v době svého
zániku (31. 12. 2007) nositelem práv a povinností „z této pohledávky“, tudíž
Ministerstvo financí ČR nemohlo být jejím právním nástupcem. Povinný již
soudnímu exekutorovi JUDr. Usnulovi dokládal sdělení Ministerstva financí ČR,
že vůči dovolateli žádnou pohledávku nemá. Ve smlouvě o postoupení pohledávky
uzavřené mezi ČKA a ZLT a. s. (postupníkem) nebyla sjednána možnost, aby ČKA na
žádost postupníka a na jeho účet pohledávku vymáhala svým jménem. Ode dne 26. 4.
2006, kdy byla pohledávka postoupena „soukromému subjektu“, je exekuční
řízení vedeno s osobou, která zanikla a tím ztratila procesní způsobilost. Ministerstvo financí ČR tudíž nemělo „zákonné oprávnění podat návrh na změnu
účastníka na straně oprávněné“ (návrh na vstup ZLT a. s. do řízení), neboť na
něj „nepřešla práva a povinnosti z vlastnictví této pohledávky z důvodu jejího
prodeje“ ČKA dne 26. 4. 2006 (před zánikem ČKA) třetí osobě. S těmito námitkami
se odvolací soud nevypořádal. 6/ Dovolatel rovněž označil jako „důkazní vadu“ okolnost, že odvolací
soud napadené usnesení založil na dokazování provedeném před soudem prvního
stupně, jenž na povinného přenesl nepřiměřené důkazní břemeno doložením listin
založených dovolatelem do exekučního spisu, přičemž ztrátu listin ze spisu,
potažmo ztrátu exekučního spisu (v důsledku předávání spisového materiálu
soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem) povinný nezpůsobil, takže uvedená
skutečnost nemůže být ku prospěchu oprávněné a současně k tíži povinného. 7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem
exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že
dovolání je v otázce zkoumání aktivní legitimace v exekučním řízení nejen
přípustné (§ 237 o. s. ř.), ale rovněž opodstatněné. 8/ V předestřené otázce ad a) (viz shora) již Nejvyšší soud v poměrně
rozsáhlé rozhodovací praxi vysvětlil, že podle § 408 odst. 1 obch. zák. skončí
promlčecí doba bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona nejpozději po
uplynutí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé. Námitku promlčení však
nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před
uplynutím této lhůty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. 3957/2017). Uvedený zákaz uplatnění námitky promlčení má ve vztahu k řízení
o výkon rozhodnutí či exekučnímu řízení za následek, že k námitce promlčení
uplatněné v průběhu řízení se nepřihlíží, byť desetiletá lhůta ode dne počátku
běhu během takového řízení uplynula. Je tudíž rozhodné, že ke dni zahájení
řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení (srov. rovněž § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1.
2014) nedošlo k
promlčení práva přiznaného exekučním titulem (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017). 9/ Počala-li v posuzované věci ohledně vymáhané pohledávky běžet
promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. ode dne 1. 8. 2001 a bylo-li
exekuční řízení zahájeno 12. 4. 2005, tedy před uplynutím uvedené objektivní
lhůty, nelze námitku promlčení práva úspěšně uplatnit. Z tohoto principu tvoří
výjimku situace, kdy by oprávněná osoba (či obecně účastník řízení) svými
procesními úkony bránila náležitému průběhu řízení, tj. jestliže by ve smyslu §
35 odst. 6 ex. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a § 112 obč. zák. řádně
nepokračovala v zahájeném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 4361/2011). Protože však v exekučním řízení
samotné provedení exekuce zásadním způsobem zajišťuje soudní exekutor, nelze
jeho případnou nečinnost spojovat s bráněním oprávněné osoby v řádném
pokračování v řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna
2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010). 10/ Jelikož dovolatel v dovolání (a v předchozím průběhu řízení)
přikládal souvislost délky exekučního řízení pasivitě soudního exekutora a
netvrdil, že oprávněná vyvíjela či vyvíjí konkrétní aktivitu bránící v postupu
(v řádném pokračování) exekučního řízení, přičemž předestřenou otázku dovolací
soud ve své rozhodovací praxi řešil, nelze zvoleným hlediskem přípustnosti
dovolání zkoumaný předpoklad založit. 11/ V případě dovolatelem oznámených otázek ad b) a c), které spolu
souvisí a týkají se problematiky postoupení pohledávky ve vztahu ke zkoumání
aktivní legitimace
(toho, zda oprávněnému svědčí právo z titulu), Nejvyšší soud v judikatuře
opakovaně zdůraznil, že soud je v exekučním řízení (v řízení o výkon
rozhodnutí) povinen splnění podmínky aktivní legitimace zkoumat kdykoli z
úřední povinnosti, a to rovněž v průběhu odvolacího řízení. Okolnost, zda v
průběhu exekučního řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, může šetřit
pouze tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo,
jinak se k ní nepřihlíží. Jestliže se exekučnímu soudu dostane poznatku o tom,
že exekvovaná pohledávka byla postoupena, je namístě oprávněného poučit podle §
254 odst. 3 o. s. ř. o jeho právu podat návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř.;
samotným postoupením pohledávky totiž oprávněný neztrácí postavení účastníka
exekučního řízení, je však nezbytné uvedenou procesní pozici oprávněného
prověřit a rozhodnout o ní podle § 107a o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2004,
sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018,
sp. zn. 20 Cdo 4691/2017).
12/ Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že námitku
nedostatku legitimace oprávněné v důsledku předchozího prodeje exekvované
pohledávky v internetové dražbě třetí osobě (pohledávka nemohla být
„postoupena“ po zániku ČKA České republice – Ministerstvu financí) povinný
uplatnil v návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 9. 2017 a stejnou námitku
opakoval (s poměrně obsáhlým argumentačním rozšířením) v návrhu na zastavení
exekuce ze dne 24. 10. 2018, jakož i v odvolání ze dne 23. 9. 2019, jímž napadl
usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 15 Nc 3302/2005-79. Povinný v uvedeném odvolání o postoupení pohledávky třetí osobě mimo jiné
označil, navrhl jeho provedení a předložil důkaz v podobě smlouvy o postoupení
ze dne 6. 9. 2006 uzavřené mezi postupitelem
ZLT a. s. (oprávněnou) a postupníkem V. K. s úředně ověřenými podpisy předsedy
představenstva společnosti a postupníka. Odvolací soud následně bez projednání
věci o odvolání napadeným usnesením rozhodl. 13/ Za vylíčeného stavu, kdy bylo odvolacímu soudu (a soud prvního
stupně) z tvrzení dovolatele a z obsahu soudního spisu známo, že exekvovaná
pohledávka měla být v roce 2006 postoupena třetí osobě (V. K., k čemuž
dovolatel v odvolacím řízení předložil odvolacím soudem neprovedený důkaz), a
to ve spojení s námitkou nedostatku aktivní legitimace (o níž se opírá návrh
povinného na zastavení exekuce), nelze zamítnutí návrhu odůvodnit toliko tím,
že o postoupení pohledávky již bylo ve smyslu § 107a o. s. ř. pravomocně
rozhodnuto, takže odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) „nepřísluší,
aby je (tj. uvedené námitky) posuzoval znovu“. Takový postup nerespektuje
ustálenou judikaturu dovolacího soudu, z čehož pro oznámenou otázku plyne, že
napadené unesení odvolacího soudu nelze přezkoumat, a proto je i nesprávné. 14/ Dovolací soud - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí
odvolacího soudu - napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ruší podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř,
a to spolu s předcházejícím usnesením soudu prvního stupně, pro které platí
tytéž kasační důvody a jemuž se vrací věc k dalšímu řízení. 15/ S odkazem na citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu soud
prvního stupně (případně odvolací soud) v následném řízení odstraní vady
řízení, k nimž je nutné v případě přípustného dovolání přihlédnout (viz § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a k nimž náleží (především) neprovedení povinným
navržených důkazů (zejména postupní smlouvy ve prospěch postupníka V. K.), což
zásadně předpokládá ústní projednání věci, a absence řádného odůvodnění
rozhodnutí v otázce námitky směřující k legitimaci oprávněné pro posuzované
exekuční řízení. 16/ V dalším řízení budou soudy obou stupňů právním názorem Nejvyššího
soudu vázány (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
17/ O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, rozhodne soud
prvního stupně či odvolací soud v novém konečném rozhodnutí ve věci (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech rozhodne ve zvláštním
režimu soudní exekutor
(§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu