Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2023 č. j. 34 C 254/2022-85, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 15 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 15 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že usnesením Policie České republiky ze dne 10. 9. 2019 č. j. KRPA-381172/TČ-2017-001491 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost. Dne 25. 5. 2020 byla ve věci podána obžaloba pro tytéž přečiny, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2021 sp. zn. 4 T 31/2020 však byla stěžovatelka obžaloby zproštěna. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022 sp. zn. 9 To 10/2022. Téhož dne nabyl rozsudek právní moci.
3. Dne 17. 2. 2022 stěžovatelka požádala vedlejší účastnici o zaplacení částky 64 348,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 4. 2022 do zaplacení, a to jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato částka představovala náklady jejího právního zastoupení, které měly sestávat celkem z 20 úkonů právní služby. Následně dne 16. 8. 2022 stěžovatelka uplatnila uvedený nárok žalobou, o níž bylo vedeno řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 C 254/2022.
4. Ministerstvo spravedlnosti při předběžném projednání nároku shledalo žádost o náhradu škody důvodnou co do částky 62 957 Kč. Stěžovatelka poté, co jí uvedená částka byla dne 25. 11. 2022 zaplacena, vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Usnesením obvodního soudu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 34 C 254/2022-56 bylo řízení zastaveno, jde-li o částku 62 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 26. 11. 2022 do zaplacení.
5. Mezi účastníky řízení před obvodním soudem zůstalo sporné, podle jakého ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, lze určit výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby spočívající ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatelky mu byl svou povahou a účelem nejbližším úkonem ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) téže vyhlášky, kterým jsou odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim. Vedlejší účastnice tvrdila, že předmětný úkon je třeba posuzovat jako úkon podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, zahrnující návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Za posledně uvedený úkon náleží mimosmluvní odměna jen v poloviční výši. Dále bylo sporné, od jakého dne vznikl stěžovatelce nárok na zaplacení náhrady škody, a tedy také na zaplacení úroků z prodlení.
6. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 64 348,50 Kč od 18. 8. 2022 do 25. 11. 2022 (I. výrok). V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 11. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 64 348,50 Kč od 18. 4. 2022 do 17. 8. 2022, byla žaloba zamítnuta (II. výrok). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 22 933 Kč (III. výrok). Obvodní soud se ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice, že výši odměny za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání lze přiznat pouze v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Poukázal přitom na právní závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 3 To 161/2006, podle nichž nelze použít § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, neboť v něm stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání není výslovně uvedena. Jde-li o nárok na zaplacení úroků z prodlení, splatnost dlužné částky nastala uplynutím šestiměsíční zákonné lhůty k uspokojení nároku na odškodnění podle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, tedy dne 17. 8. 2022. Jestliže vedlejší účastnice zaplatila částku 62 957 Kč až dne 25. 11. 2022, dostala se do prodlení a byla povinna hradit úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně.
7. Stěžovatelka si je vědoma toho, že ústavní stížnost podává proti rozhodnutí v bagatelní věci, domnívá se však, že v ní řešená právní otázka posouzení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako některého z úkonů právní služby podle advokátního tarifu je velmi frekventovaná a svým významem přesahuje posuzovanou věc. Judikatura soudů rozhodujících o odměně obhájců ustanovených z moci úřední se podle stěžovatelky ustálila na nesprávném závěru, že u stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jde o úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, který se týká odvolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé. Usnesení o zahájení trestního stíhání má nicméně jinou povahu. Toto usnesení je meritorním rozhodnutím par excellence a "základním stavebním kamenem" celého následného trestního stíhání. Z těchto důvodů by se u něj měl uplatnit § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, případně § 11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, podle něhož náleží mimosmluvní odměna za písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé.
8. Další otázka, která má podle stěžovatelky ústavněprávní rozměr, se týká počátku prodlení a délky lhůty šesti měsíců pro předběžné projednání nároku podle § 15 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato lhůta byla obsažena již v § 10 zákona č. 58/1969 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a je tak v právním řádu více než 50 let. Za současného stavu vývoje společnosti a technologií užívaných pro organizaci státní správy a justice stěžovatelka považuje předmětnou lhůtu za zjevně nepřiměřenou či dokonce ostudnou. Přestože Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373) [všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] neshledal návrh na zrušení tohoto ustanovení důvodným, jako obiter dictum v něm vyslovil očekávání, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. Za této situace není namístě pouhý apel na zákonodárce, natožpak odkázání stěžovatelky na to, aby sama své úsilí zaměřila na přesvědčení zákonodárce (viz usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1938/22 nebo ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 1181/23 ). Ústavní soud by měl § 15 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci bez náhrady zrušit.
9. Napadenému rozsudku stěžovatelka vytýká i nesprávné právní posouzení úkonu uplatnění nároku na náhradu škody při předběžném projednání nároku, když za něj nepřiznal náhradu. Je-li poškozený nucen se domáhat svého práva u soudu, pak se uplatnění nároku na náhradu škody stává zjevně účelně vynaloženým úkonem právní služby, a to jako procesní úkon spojený se soudním vymáháním nároku. V těchto případech stát v § 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vytvořil nedůvodnou překážku uplatňování nároku, která fakticky vylučuje účast právního zástupce v této fázi řízení, neboť související náklady fakticky přenáší na poškozeného. Správně by tento úkon měl být posouzen jako předžalobní výzva, za niž by měla náležet náhrada nákladů řízení.
10. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Dále je třeba uvést, že I. výrokem napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení. Tímto výrokem bylo vyhověno žalobnímu návrhu stěžovatelky, a tudíž nemohlo být zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V této časti tak byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným (blíže viz nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20 , body 40 a násl.). Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou jen v části, v níž směřuje proti II. a III. výroku napadeného rozsudku. Posledně uvedeným výrokem bylo sice rovněž rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce určitou částku, avšak jako náhradu nákladů řízení. U tohoto výroku nelze předem vyloučit zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, byla-li by jí náhrada nákladů řízení přiznána v menším než požadovaném rozsahu. V části, v níž směřuje proti II. a III. výroku napadeného rozsudku, je ústavní stížnost také přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, kterým nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky o zaplacení bagatelní částky. Předmětem řízení byla jednak částka 1 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 11. 2022 do zaplacení, jednak úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 64 348,50 Kč od 18. 4. 2022 do 17. 8. 2022.
13. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze u tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští ani odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) předpokládat, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz např. nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1231/20
(N 194/102 SbNU 217), bod 23]. Tento závěr však neplatí bezvýjimečně. Ani v bagatelních věcech nesmí být účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17
(N 226/87 SbNU 587)], nebo odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12
(N 16/68 SbNU 223)], nebo být vydáno nepřezkoumatelné rozhodnutí, případně nesmí být dáno jiné srovnatelně závažné procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421)]. Právní závěry, na nichž je založeno rozhodnutí v bagatelní věci, Ústavní soud přezkoumává zpravidla jen v případech, kdy jsou výsledkem ustálené nebo naopak nejednotné rozhodovací praxe, která fakticky brání tomu, aby mohlo být ústavně souladného výsledku dosaženo i bez jeho zásahu [např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17
(N 53/88 SbNU 699)].
14. Uvedený přístup nelze chápat jako odepření spravedlnosti (stav denegatio iustitiae). Při rozhodování o bagatelních částkách je povětšinou evidentní, že nad právem stěžovatele na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení. Je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, že věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19 ).
15. V posuzované věci nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by založila opodstatněnost ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatelka nesprávnost posouzení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ať už jako úkonu právní služby podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, který použil obvodní soud, nebo podle § 11 odst. 2 písm. c) téže vyhlášky, na který odkazuje stěžovatelka ve své argumentaci, obvodní soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů. Tato praxe je založena na výkladu, že § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu taxativně uvádí opravné prostředky, u nichž advokátovi náleží odměna za jeden úkon právní služby, a je mezi nimi pouze stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení.
Ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) téže vyhlášky je naopak koncipováno šířeji a lze je proto vztáhnout i na vyúčtování mimosmluvní odměny za stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání (viz shora uvedené usnesení vrchního soudu sp. zn. 3 To 161/2006, z nedávné doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2466/2021, bod 31). Ústavní soud v minulosti neshledal v uvedeném výkladu podústavního práva žádné pochybení, pro které by z ústavněprávního hlediska nemohl obstát (usnesení ze dne 16.
7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1664/13 ), a ani nyní nemá žádný důvod tento svůj závěr přehodnocovat. Napadené usnesení bylo v tomto ohledu řádně odůvodněno a nelze v něm spatřovat projev libovůle.
16. Stěžovatelka dále namítá, že jí úroky z prodlení měly být přiznány i za období do 18. 8. 2022, tedy před uplynutím šestiměsíční lhůty ode dne uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného úřadu podle § 15 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v níž je tento úřad povinen nahradit škodu. Z jiných důvodů navrhuje zrušení tohoto ustanovení.
17. Ústavní soud k této námitce plně odkazuje na závěry vyslovené v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23
(body 23 a 24), kterým byl obdobný návrh jiného stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný (ze stejného důvodu Ústavní soud odmítl tento návrh již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ). Nelze přisvědčit argumentaci, že specifická úprava zakotvená v zákoně o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nedůvodně zvýhodňuje stát či subjekty vykonávající veřejnou moc, zakotvuje-li uvedený zákon odchylnou úpravu na náhradu škody (újmy) od obecné právní úpravy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Rovněž není rozhodné, že Ústavní soud v závěru nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 vyjádřil názor o možnosti zkrácení uvedené lhůty s ohledem na vývoj veřejné správy. Usuzovat na její nepřiměřenost jen proto, že od vydání posledně uvedeného nálezu uplynula delší doba, by bylo přinejmenším unáhlené, neboť je nutno zohlednit alespoň do jisté míry pozitivní trend spočívající v tom, že různorodé osoby se neváhají domáhat odškodnění. To ovšem evidentně vyvolává u orgánů příslušných k případné náhradě škody (újmy) zátěž, kterou je třeba při úvahách o přiměřenosti lhůty rovněž odpovídajícím způsobem zohlednit.
Nepostačuje pouhý nesouhlas vyvolaný omezením požadovat úrok z prodlení za delší období.
18. Jde-li o návrh na zrušení § 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 1125/23
(bod 25) uvedl, že výluka z nároku na náhradu nákladů zastoupení žadatele (resp. eventuálního poškozeného) při předběžném projednání nároku u příslušného úřadu je dána neformálností takového řízení. Není-li žadatel (poškozený) s výsledkem takového předběžného posouzení nároku spokojen, může se obrátit na soud, kdy pro řízení před soudem již uvedená výluka z povinnosti hradit náklady zastoupení dána není. Pro úplnost je třeba zmínit, že údajný rozpor uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal v minulosti Ústavní soud ani Nejvyšší soud [srov. k tomu usnesení ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1191/2011]. Námitka porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky následkem použití lhůty podle § 15 a § 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci proto neobstojí a návrh na zrušení těchto ustanovení byl shledán zjevně neopodstatněným.
19. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz výše bod 1 tohoto usnesení) a její ústavní stížnost i návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podaný někým k tomu zjevně neoprávněným. Jako návrh zjevně neopodstatněný dále odmítl návrh na zrušení § 15 a § 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu