Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Š., zastoupené Mgr. Štěpánem Horkým, advokátem, sídlem Celetná 557/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2023 č. j. 5 Tdo 825/2022-1404, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2022 č. j. 5 To 355/2021-1322 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. září 2021 sp. zn. 1 T 104/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, V. G. a obchodní společnosti V+T mat s.r.o., sídlem Jana Kouly 445, Český Brod, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. 1 T 104/2018 (dále jen "první rozsudek obvodního soudu") uznal stěžovatelku vinnou z trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce 3 let. Stěžovatelka rovněž měla zaplatit poškozené obchodní společnosti V+T mat s. r. o. (dále jen "poškozená") částku 666 126 Kč.
3. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka měla dopustit zjednodušeně řečeno tím, že se spoluobžalovaným vedlejším účastníkem (svým partnerem), který byl jedním z jednatelů obchodní společnosti X a zároveň směnečným dlužníkem poškozené, uzavřela zástavní smlouvu, jejímž předmětem měly být nemovitosti v katastrálním území K. Touto zástavou měla být zajištěna její pohledávka ve výši 2 000 000 Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce. Zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V souvislosti s uvedenou pohledávkou poté došlo k provedení exekuce prodejem majetku spoluobžalovaného vedlejšího účastníka, díky čemuž se stěžovatelka stala majitelkou jeho nemovitostí. Spoluobžalovaný vedlejší účastník výtěžek z exekuce ve výši 1 235 266,90 Kč nepoužil na úhradu dluhu u poškozené, ale finanční prostředky zaslal na bankovní účet, jehož disponentem byl i D. B., který předtím se stěžovatelkou uzavřel smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byla peněžitá částka ve výši 1 400 000 Kč. Převážná část této zapůjčené částky byla poukázána na účet soudního exekutora, který provedl prodej nemovitostí spoluobžalovaného vedlejšího účastníka. Jinými slovy, finanční prostředky poskytnuté stěžovatelce na základě smlouvy o zápůjčce, byly použity k nákupu nemovitostí spoluobžalovaného vedlejšího účastníka, který následně exekučně vymoženou částkou splatil převážnou část dluhu stěžovatelky ze smlouvy o zápůjčce. Cílem uzavření zástavní smlouvy bylo vyvést nemovitosti z vlastnictví spoluobžalovaného vedlejšího účastníka a znemožnit úhradu pohledávky poškozené.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o vině stěžovatelky z téhož trestného činu, uložil jí trest odnětí svobody v téže délce a dále peněžitý trest ve výši 500 000 Kč (případně náhradní trest odnětí svobody v délce trvání 1 rok). Stěžovatelka rovněž měla zaplatit poškozené částku 405 968 Kč.
5. K dovolání stěžovatelky i spoluobžalovaného vedlejšího účastníka Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020 č. j. 5 Tdo 679/2020-1164 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu") zrušil rozsudek městského soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor a udělil pokyny: "Bude na Městském soudu v Praze, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval předmětnou věcí, ve shora naznačeném směru a za součinnosti státního zástupce, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu obviněných, doplnil dokazování, bude-li toho třeba, a následně učinil po řádném vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové závěry, a to především ohledně výše pohledávky věřitele V. za obviněným V. G., jakož i ohledně toho, do jaké míry (pokud vůbec) oba obvinění svým jednáním uspokojení této pohledávky zmařili a jakou tak způsobili věřiteli škodu. Tyto skutkové závěry pak ve spolupráci se státním zástupcem promítne do popisu skutku, který pak náležitě hmotněprávně posoudí, a své úvahy též podrobně vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň je přitom povinen respektovat pravidla spravedlivého procesu, především pak princip kontradiktornosti, podle nějž obvinění musí dostat možnost se proti nově upravenému popisu skutku, jakož i případně proti odlišné právní kvalifikaci činu, bude-li přicházet v úvahu, bránit, a proto bude třeba je s takovým popisem skutku i jeho právní kvalifikací seznámit a dát jim prostor k účinné obraně (a to třeba i za cenu odročení veřejného zasedání)." Na tomto základě městský soud usnesením ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. 5 To 303/2019 (dále jen "druhé usnesení městského soudu") zrušil první rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Obvodní soud "ve druhém kole" napadeným rozsudkem opět uznal stěžovatelku vinnou z trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, avšak pouze ve stadiu pokusu. Stěžovatelce v této souvislosti uložil trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odložením jeho výkonu na zkušební dobu v délce 30 měsíců, dále peněžitý trest ve výši 500 000 Kč a náhradu škody poškozené ve výši 405 968 Kč. Městský soud odvolání stěžovatelky i spoluobžalovaného vedlejšího účastníka zamítl, neboť měl za to, že obvodní soud rozhodl v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Ztotožnil se jak se změnou kvalifikace, tak i se skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Následné dovolání obou obžalovaných Nejvyšší soud odmítl.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v prvním usnesení Nejvyššího soudu. Obvodní soud v rozporu s pokyny nadřízených soudů neprovedl žádné úkony a nedoplnil dokazování. Tento postup městský soud a Nejvyšší soud následně legitimizovaly. Skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, vykazují známky libovůle. Nedostatečně zjištěný skutkový stav nedoznal žádných změn a žádné návrhy nedoplnil ani státní zástupce. Nerespektování právního názoru nebo pokynů přitom lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Městský soud i Nejvyšší soud pochybily, jestliže vlastní vyjádřené právní názory po opakovaném shledání viny stěžovatelky popřely a napadený rozsudek obvodního soudu aprobovaly. Stěžovatelka rovněž namítá, že se soudy nevypořádaly s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe.
8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Neprovádí přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Procesní předpisy v obecné rovině zajišťují transparentnost a předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů. Jejich prostřednictvím dochází k naplňování požadavku právního státu, aby státní moc (vykonávaná rovněž obecnými soudy) byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
11. V trestním řízení jsou nadřízené soudy oprávněny zrušit rozhodnutí nižších soudů a zároveň vyslovit závazný právní názor a nařídit provedení úkonů a doplnění (viz § 265s odst. 1 trestního řádu pro dovolací řízení a § 264 odst. 1 trestního řádu pro odvolací řízení). Nadřízené soudy mohou poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit na to, které skutečnosti je třeba vzít v potaz. Nesmí však udělovat závazné pokyny k tomu, k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení jednotlivých důkazů [srov. nálezy ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14
(N 67/77 SbNU 31); ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ; ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 ]. Nerespektování právního názoru a pokynů nadřízeného soudu zatěžuje trestní řízení vadou dosahující ústavněprávní intenzity, znamená porušení dvojinstančnosti soudního rozhodování a v důsledku i práva na spravedlivý proces (přiměřeně viz nálezy ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 ; též ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 15/14
(N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.). Soudy jsou vázány i vlastním dříve vyjádřeným právním názorem v téže věci, ledaže nastane podstatná změna skutkového, potažmo i právního stavu (přiměřeně viz nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 ).
12. Z prvního usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že jeho výtky směřovaly především vůči (ne)naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Konkrétně podle něj nebyla jednoznačně stanovena výše způsobené škody a do jaké míry došlo ke zmaření uspokojení pohledávky poškozené jakožto věřitele. V souvislosti s výší škody Nejvyšší soud poukázal na rozpor výroku o vině, podle kterého měla být trestným činem způsobena značná škoda, tj. více než 500 000 Kč [§ 222 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 138 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30.
9. 2020], a výrokem o náhradě škody ve výši 405 968 Kč. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu není dostatečně popsána existence závazkového právního vztahu, kdy vznikl dluh a jaká byla jeho výše v průběhu "maření" uspokojení věřitele a co k tomu vedlo. V tomto ohledu mělo dojít ke zpřesnění popisu skutku, případně doplnění dokazování, potažmo i ke změně právní kvalifikace (např. trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku či trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku).
To vše za součinnosti státního zástupce.
13. Městský soud dospěl k závěru, že požadavkům Nejvyššího soudu nemůže vyhovět, neboť by tím nahrazoval činnost nalézacího soudu, a proto zrušil první rozsudek obvodního soudu. Přitom v podstatě zopakoval závazné pokyny udělené Nejvyšším soudem. Upozornil na potřebu zabývat se zajištěním pohledávky druhým jednatelem obchodní společnosti X a souvisejícím směnečným platebním rozkazem. Shledal, že bude nutné doplnit dokazování, resp. upřesnit skutková zjištění, potažmo i zvážit změnu právní kvalifikace.
14. Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu zjistil, že si obvodní soud vyžádal směnečný platební rozkaz (č. l. 1213). Dne 14. 6. 2021 se konalo hlavní líčení, na kterém samosoudkyně přečetla podstatný obsah protokolů z předchozích hlavních líčení a dala prostor k vyjádření stranám. Obhájce stěžovatelky nevznesl žádný důkazní návrh. Následně bylo hlavní líčení odročeno za účelem zvážení provedení dalších důkazů. Na hlavním líčení konaném dne 2. 9. 2021 samosoudkyně sdělila podstatný obsah dosavadního jednání a doplněného protokolu z veřejného zasedání městského soudu ze dne 17. 10. 2019. Žádná ze stran nepředložila další návrhy na dokazování. Státní zástupce se v závěrečné řeči zaměřil na popis skutku, existenci závazku, výši dluhu spoluobžalovaného vedlejšího účastníka včetně podstatných souvislostí vyplývajících ze směnečného platebního rozkazu. S odkazem na provedené dokazování navrhl změnu kvalifikace na trestný čin poškození věřitele ve stadiu pokusu.
15. Obvodní soud se změnou právní kvalifikace souhlasil. Popis skutku v napadeném rozsudku obvodního soudu obsahuje v souladu se závazným právním názorem a pokyny nadřízených soudů rovněž okolnosti vzniku dluhu i jeho výši, upřesňuje i vztah obžalovaného vedlejšího účastníka a druhého jednatele obchodní společnosti X a jeho dluhu vůči poškozené. Podrobnosti jsou dále rozvedeny v bodech 15 a 16 napadeného rozsudku obvodního soudu. Pokud jde o výši škody a zmaření uspokojení pohledávky poškozené, obvodní soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky a spoluobžalovaného vedlejšího účastníka ke zmaření pouze směřovalo, a proto šlo z jejich strany o pokus spáchání trestného činu. Při stanovení výše potenciální škody vycházel mj. z obsahu dohody o uznání dluhu (bod 19 napadeného rozsudku obvodního soudu).
16. Ústavní soud se neztotožňuje s hlavní a v podstatě jedinou konkrétnější námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti, že obvodní soud nerespektoval závazný pokyn k doplnění dokazování za součinnosti státního zástupce. Jak je zřejmé z rekapitulace hlavního líčení a dalších úkonů provedených po vydání druhého usnesení městského soudu, dokazování doplněno bylo. Vyčerpávající výčet provedených důkazů vyplývá zejména z bodů 2 až 13 napadeného rozsudku obvodního soudu (mezi nimi i směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Praze dne 17.
12. 2014 č. j. 49 Cm 278/2014-10 na částku ve výši 1 138 062 Kč s příslušenstvím a jeho následný ze dne 25. 8. 2015 č. j. 19 Cm 278/2014 o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti). Státní zástupce přitom nerezignoval na svoji povinnost a na provedené dokazování reagoval vlastními úvahami o průběhu skutku, na základě čehož navrhl změnu právní kvalifikace oproti obžalobě. Ústavní soud neshledal, že by se obvodní soud od závazného právního názoru a pokynů nadřízených soudů odchýlil.
17. V této souvislosti lze dodat, že závazné pokyny vyjádřené Nejvyšším soudem a městským soudem se do značné míry vztahovaly k naplnění znaků skutkové podstaty původně stanovené právní kvalifikace. Je proto logické, že jiná právní kvalifikace vyžaduje potřebu jiného dokazování a hodnocení důkazů. Na základě změny skutkových zjištění může dojít k odchýlení od právního názoru nadřízených soudů (přiměřeně viz též usnesení ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 805/23 ).
18. Bylo proto především na městském soudu a Nejvyšším soudu, aby závěry obvodního soudu konfrontovaly se svojí dříve vyjádřenou představou způsobu odstranění vad identifikovaných "v prvním kole" rozhodování o vině a trestu stěžovatelky a spoluobžalovaného vedlejšího účastníka. Oba soudy se se závěry obvodního soudu ztotožnily a ani Ústavní soud neshledal rozpor (natož extrémní) mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením obsaženými v napadených rozhodnutích. Ústavní soud nadto připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy, případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry (srov. např. usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2338/23 ).
19. K námitce stěžovatelky ohledně zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ponechala svoji argumentaci ve zcela obecné rovině. Proto lze pouze souhrnně odkázat na bod 48 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. V něm je zdůrazněno především to, že trestní zákoník je založen na formálním pojetí trestného činu, tj. na naplnění znaků skutkové podstaty. Ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku jistě požaduje, aby trestní odpovědnost byla uplatňována jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů (ultima ratio). Ovšem požadavek stěžovatelky, aby zde uplatněna nebyla, je zcela nepřípadný. Použít citované ustanovení a contrario je vyhrazeno pouze zcela výjimečným okolnostem, které v daném případě nejsou přítomny (viz též např. nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1459/22 ).
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu