Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Lenky Brabcové a Ing. Jana Brabce, zastoupených JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2024 č. j. 20 Cdo 3814/2023-205, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2022 č. j. 16 Co 402/2022-118 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. září 2022 č. j. 36 EXE 2517/2021-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jejich práva zaručená jim ústavním pořádkem, a to právo podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pověřil soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka vedením exekuce podle vykonatelného rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby. Stěžovatelé navrhli zastavení exekuce s tvrzením, že exekuční řízení bylo zahájeno neoprávněně a v rozporu s právními předpisy, že exekuční titul ve vyrozumění o zahájení exekuce byl nesprávně označen a má jím být jiné správní rozhodnutí. Také namítali, že v exekučním příkazu není specifikováno, jak má být odstranění stavby provedeno a že ještě před podáním návrhu na zahájení exekučního řízení dobrovolně plnili, tím, že provedli opravu nemovitosti (balkónu), a u následné kontrolní prohlídky bylo konstatováno, že stavba nehrozí zřícením. Rovněž stěžovatelé upozornili, že stavba se nachází v ochranné památkové zóně a k jejímu odstranění je zapotřebí souhlasu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Praze. Závěrem uvedli, že podali správní žalobu proti správnímu rozhodnutí, o kterém se domnívali, že by mělo být také exekučním titulem a aktuálně se rozhoduje o jejich kasační stížnosti. Také podali návrh na obnovu řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu. Obvodní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelů zamítl. V odůvodnění konstatoval správnost exekučního titulu a námitka stěžovatelů, že ve vyrozumění o zahájení exekuce ani v exekučním příkazu není specifikováno, jak má být odstranění stavby provedeno, není důvodem pro zastavení exekuce. Nedůvodná je také námitka stěžovatelů, že již dobrovolně splnili uloženou povinnost před podáním návrhu na zahájení exekučního řízení, jelikož uvedený exekuční titul jim uložil povinnost stavbu odstranit, nikoliv pouze opravit, či odstranit její vady. K námitce stěžovatelů o potřebném souhlasu Národního památkového ústavu odkázal obvodní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 20 Cdo 5397/2008, který uzavřel, že ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaných rozhodnutí, včetně postupu orgánu v řízení, jež jejich vydání předcházelo.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém zopakovali námitku o nesprávném označení exekučního titulu, dobrovolném splnění povinnosti před podáním návrhu na zahájení exekuce a také potřebu souhlasu Národního památkového ústavu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Podle městského soudu je podstatné, zda byla exekuce zahájena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, tj. exekučního titulu, který byl správně v návrhu na zahájení exekuce označen, a který byl k návrhu na zahájení exekuce přiložen. Pokud došlo k písařské chybě ve vyrozumění o zahájení exekuce, pak tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na zákonné vedení exekuce. Dále také nesouhlasil s tvrzením o dobrovolném splnění povinnosti, protože exekuční titul uložil stěžovatelům povinnost stavbu odstranit, nikoliv ji pouze opravit. Městský soud se plně ztotožnil s vypořádáním námitky stěžovatelů o potřebném souhlasu Národního památkového ústavu a doplnil, že v mezidobí již Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl a tuto námitku označil za opožděnou, jelikož byla uplatněna po uplynutí lhůty k podání nových žalobních námitek.
4. V dovolání stěžovatelé namítali, že závěr městského soudu o nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení je již překonán a exekuční soud je oprávněn přezkoumat věcnou správnost exekučních titulů, a to včetně postupu orgánu v řízení, jež jejich vydání předcházelo. Namítali, že jde o ojedinělý a specifický případ, neboť stavba, která má být odstraněna, se nachází v ochranné památkové zóně a k jejímu odstranění je zapotřebí souhlasu Národního památkového ústavu. Uvedli také, že svou námitkou nenapadají exekuční titul, ale samotné provedení exekuce, jež je bez předmětného souhlasu prováděna protizákonně, a není proto možné ji provést. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl. Podle jeho závěru je usnesení městského soudu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit.
5. Podle stěžovatelů je jejich případ případem, který měl na mysli Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281), a že je nutné udělat výjimku ze zásady, podle níž obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu. Stěžovatelé opětovně uvádějí, že jde o ojedinělý a specifický případ, kdy stavba, která má být odstraněna, se nachází v ochranné památkové zóně a k odstranění dané stavby je zapotřebí souhlasu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, který nebyl nikdy vydán, a není tudíž možné na základě exekučního titulu odstranit danou stavbu. V exekučním řízení jsou tak navrhovatelé jako povinní nuceni soudním exekutorem a exekučním soudem porušit právní předpisy a jednat protizákonně. Exekuční titul nelze vykonat v souladu s právními předpisy, a v tomto stěžovatelé spatřují mimořádnost, výjimečnost a specifičnost jejich případu. Stěžovatelé nesouhlasí s konstatováním obvodního soudu, protože primárně nedochází k napadání samotného exekučního titulu a napadání nalézacího řízení, ale dochází k napadání samotného provedení výkonu rozhodnutí, který je bez předmětného souhlasu prováděn protizákonně a není tak možné jej zákonně provést a realizovat. Nicméně stěžovatelé mají přesto za to, že je nutné se zabývat i faktem, že exekuční titul byl vydán protiprávně, a tudíž nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí.
6. K návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelé uvádějí, že pokud by nebyl ústavní stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, bylo by možné exekuci provést, čímž by došlo k nezvratnému odstranění balkónu a k poškození majetku stěžovatelů, neboť hodnota bytové jednotky bez balkónu, který spojuje bytovou jednotku se zahradou, by byla nižší v řádech sta tisíců, možná i ve výši 1 000 000 Kč. Je tedy zřejmé, že zásah do vlastnického práva stěžovatelů spočívající ve snížení hodnoty jejich majetku by představoval citelnou újmu pro stěžovatele s tím, že tato újma by byla větší než újma, která by mohla vzniknout jiným osobám. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v současné době není zapotřebí přistoupit k okamžitému odstranění stavby, neboť ze statického posudku, který si stěžovatelé nechali zpracovat, jednoznačně vyplývá, že stavba nehrozí zřícením, což bylo potvrzeno i při kontrolní prohlídce, a není zde tedy riziko, že by mohlo dojít ke škodě na životě, zdraví či majetku třetích osob.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Úkol Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím exekučních soudů nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky soudů o možnosti zastavit výkon rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby. Námitky stěžovatelů nadto směřují také proti předcházejícím rozhodnutím soudů, které byly vydány v řízení, z něhož vzešel exekuční titul; takové námitky nemůže Ústavní soud v tomto řízení posuzovat.
10. Především je vhodné uvést, že stěžovatelé nepředkládají kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakují námitky, které uplatnili v řízení před obecnými soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Ústavní soud ověřil, že soudy se jejich námitkami řádně zabývaly, a v jejich závěru, že nebyla splněna podmínka pro zastavení výkonu rozhodnutí, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit právo na soudní ochranu stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, proč naplnění podmínek pro zastavení exekuce ve věci stěžovatelů neshledaly. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
11. Je notorietou, proti níž přesto stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí, že v exekučním řízení obecně vzato není zkoumána faktická správnost vykonávaného exekučního titulu, nýbrž se exekuční soud zabývá toliko otázkou, zda je tento exekuční titul formálně a materiálně vykonatelný. Stěžovatelé v exekučním řízení, ani posléze v ústavní stížnosti neuvedli žádné relevantní skutečnosti, jež by byly podřaditelné pod některý z důvodů zastavení exekuce předvídaných v § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Za této procesní situace tak nelze obecným soudům důvodně vytýkat, že exekuci nezastavily.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu