Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. J., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 100 Co 240/2023-290, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. B. a nezletilé V. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek. Tvrdí, že jím soud porušil její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud projednal její věc přednostně (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Kladně svěřil nezletilou (v době rozhodování soudů třináctiletou dívku) do péče stěžovatelky, uložil otci (vedlejšímu účastníkovi) platit výživné na nezletilou ve výši 20 000 Kč měsíčně a zaplatit dlužné výživné, upravil běžný styk otce s nezletilou tak, že bude probíhat každý lichý týden od pátku do neděle a každé úterý odpoledne, upravil styk otce s nezletilou o prázdninách, stanovil předběžnou vykonatelnost výroku o styku a zamítl návrh otce na nařízení rodinné terapie.
3. Krajský soud k odvolání obou rodičů rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil otci povinnost platit výživné na nezletilou ve výši 25 000 Kč měsíčně, změnil výši dlužného výživného, uložil otci povinnost část dlužného i běžného výživného platit na spořicí účet nezletilé, změnil rozsah běžného styku otce s nezletilou tak, že bude probíhat od pátku sudého týdne do úterý lichého týdne, změnil úpravu styku otce s nezletilou o prázdninách, nařídil rodičům rodinnou terapii a uložil jim zajistit na terapii účast nezletilé.
Výrok I, kterým okresní soud svěřil nezletilou do péče stěžovatelky, potvrdil. Krajský soud zohlednil přání nezletilé vyslovené před okresním soudem, že preferuje péči stěžovatelky a u otce chce být o víkendech. Zároveň však uvedl, že takové přání neodůvodňuje samo o sobě upozadění otce do role "víkendového rodiče". Otec musí mít možnost vzájemný vztah s nezletilou rozvíjet. Původně upravený úterní odpolední styk nebyl v praxi přínosný, neboť s ohledem na zájmy nezletilé byl tento styk omezen pouze na dopravu nezletilé na kroužky a ke stěžovatelce.
Krajský soud proto propojil úterní styk s víkendovým stykem do jednoho celku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyčítá otci, že nerespektuje názor nezletilé. Namítá, že krajský soud neměl dostatečné schopnosti k hodnocení myšlenkových pochodů nezletilé a nemohl proto bez provedení důkazu znaleckým posudkem uzavřít, že nezletilá bojkotuje styk s otcem za účelem ochrany citů stěžovatelky. Krajský soud pominul, že direktivní postoj otce k nezletilé nebyl jediným důvodem, pro který nezletilá rozšířený styk s otcem odmítala. Otec totiž nedbá potřeb nezletilé a nerespektuje přání nezletilé ohledně trávení společného času.
Nezletilá se s otcem stýkat odmítá. Otec nejedná s nezletilou s respektem, lže jí, bez předchozího upozornění si do bytu dovedl novou partnerku, před kterou s nezletilou rozebíral stěžovatelku a soukromé záležitosti. Krajský soud snižuje vážnost fyzického potrestání nezletilé otcem. Vztah nezletilé k otci tento incident významně poznamenal. Všechny tyto skutečnosti měl krajský soud zjistit osobním pohovorem s nezletilou, což se však nestalo. Nadto nerespektoval ani její dříve vyslovené přání před okresním soudem.
Takový postup byl pro stěžovatelku překvapivý. Krajský soud změnil skutkový stav, aniž by zopakoval dokazování. Závěr, že napjatá situaci je zapříčiněna spíše konfliktem mezi rodiči, je nepodložený, neboť z dokazování neplyne, že by stěžovatelka v kontaktu s otcem nezletilé bránila. Naopak otec styk vymáhá za pomoci Policie ČR.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [ovšem vyjma té části, ve které napadá výrok IV rozsudku krajského soudu, kterým soud potvrdil svěření nezletilé do péče stěžovatelky; zde soud rozhodl v souladu s návrhem stěžovatelky a tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do jejích práv; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy ve zbývající části přípustná.
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o styku rodičů s nezletilými. Posuzování těchto otázek náleží především soudům, před kterými se vede dokazování. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav a na základě toho přijímat rozhodnutí, jaký rozsah styku je pro dítě vhodný, kde se má realizovat apod. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní (např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22 , bod 27). K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo.
7. Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově. Je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti měl být umožněn styk s druhým rodičem v takové míře, aby postulát rovné rodičovské péče byl co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte". Odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu; konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány (usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 , bod 19).
8. V posuzované věci se krajský soud dostatečně zabýval vztahem nezletilé k otci. Byť by bylo vhodnější, aby s nezletilou provedl pohovor za účelem aktualizace skutečností zjištěných před okresním soudem, a naplnil tak její participační práva [nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17
(N 39/88 SbNU 535), bod 49], stěžovatelka nemá pravdu, že krajský soud odmítavý postoj nezletilé vůči otci pominul. Naopak přihlédl k tomu, že nezletilá preferuje péči stěžovatelky a s otcem si přála trávit pouze víkend jednou za 14 dní (bod 22 rozsudku), respektive v určitém období otcovu péči odmítala zcela (bod 16 tamtéž). Zároveň však nepřehlédl, že tento názor nezletilé není podložen objektivními důvody, resp. že k péči otce nemá nezletilá zásadní a opodstatněné výhrady. V tomto ohledu lze poznamenat, že výhrady k péči otce tvrzené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, které měl pohovor s nezletilou prokázat, nejsou takového charakteru, aby byly schopné vyvrátit v řízení zjištěné naplnění rodičovských kompetencí otce.
Lze proto uzavřít, že krajský soud nepostupoval svévolně a tedy neústavně, pokud styk otce s nezletilou rozšířil na 5 dní jednou za 14 dní. Nad přáním nezletilé, které není jediným kritériem při rozhodování soudů o styku rodičů s dítětem [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), bod 23], v daném případě převáží zájem na rovnoměrné péči obou rodičů.
9. Ústavní soud přitom nezpochybňuje přání nezletilé, které nelze násilně měnit soudním rozhodnutím, resp. jeho následným výkonem [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15
(N 71/81 SbNU 253), bod 30]. Úprava styku však může nezletilé alespoň naznačit, že je žádoucí a v jejím zájmu být v kontaktu s oběma rodiči, ledaže by pro opak svědčily závažné důvody (usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1137/24 , bod 14). Takové důvody však prokázány nebyly a netvrdí je ani stěžovatelka v ústavní stížnosti.
10. Ani ostatní námitky stěžovatelky nejsou opodstatněné. Hodnocení psychologického postoje nezletilé ke konfliktu rodičů nebylo tím nejpodstatnějším, co krajský soud vedlo k rozšíření styku nezletilé s otcem. Není ani pravda, že krajský soud vyvodil z dokazování skutečnost, že stěžovatelka nezletilé v kontaktu s otcem brání.
11. K ostatním výrokům napadeného rozsudku ohledně výživy a nařízené rodinné terapie stěžovatelka nic nenamítala. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nijak neodůvodněným návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval, o ústavní stížnosti však rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu