Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, AK se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 42 To 162/2009 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 5. 2009 čj. 13 T 2/2009-74 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 5. 2009 nalézací soud obviněného uznal pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku; obviněnému uložil zaplatit poškozené na náhradě škody 14.000,- Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 8. 9. 2009 Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 22. 5. 2009 zamítl jako nedůvodné. Dne 17. 2. 2010 dovolací soud dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2009 odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na důvodech, na jejichž základě učinil závěr o vině a trestu, a s tvrzením stěžovatele o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními se neztotožňuje.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že trestní řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení bylo nespravedlivé v důsledku nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů vedoucího k nesprávným skutkovým a následně i právním závěrům.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost dokazování, hodnocení důkazů, interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93 , Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud neshledal. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu, z něhož byl obviněn, a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Odvolací soud zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí nalézacího soudu a řízení mu předcházející přezkoumal a konstatoval, že odvolání obviněného směřovalo do hodnocení důkazů, které je výsadním právem nalézacího soudu, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat, pokud není v rozporu se zásadami formální logiky; své rozhodnutí náležitě odůvodnil. V důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah z důvodu porušení pravidel spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů by se mohl Ústavní soud zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelů neshledal.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
---------------------------
1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99 , Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93 , Sb. n. u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94 , Sb. n. u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).