Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti J. W., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 8 Tdo 1105/2024-2960, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2024 č. j. 3 To 28/2024-2886, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2023 č. j. 49 T 1/2020-2763 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2022 sp. zn. 3 To 7/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Nynější daňová trestní věc se odehrála na pozadí sporu mezi tuzemským telefonním operátorem, tehdy pod obchodní firmou Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (dále jen "Telefónica") a tzv. šedým operátorem na počátku prvního desetiletí 21. století. Stěžovatel byl v čele největšího šedého operátora, který měl na starosti až 120 tis. telefonních čísel. Spolupráce mezi Telefónica a šedým operátorem spočívala v přeprodeji služeb elektronických komunikací (resp. SIM karet), díky které Telefónica měla více koncových zákazníků, a tedy větší zisky. Letitý obchodní model nicméně přestal společnosti Telefónica postupem času vyhovovat. Nejprve se pokusila vyjednat změnu (výrazné zvýšení cen telefonních služeb), následně zvolila agresivnější taktiku - odpojila SIM karty, které šedý operátor přeprodal a obstarával. Tento postup se ale ukázal jako problematický, vytvářel špatný obraz u spotřebitelů. Spor se nakonec vyřešil tak, že dceřiná obchodní společnost společnosti Telefónica odkoupila obchodní společnosti tvořící šedého operátora za 365 mil. Kč, přičemž kupní cena u jedné společnosti činila 101 mil. Kč.
3. A právě prodej jedné společnosti za kupní cenu ve výši 101 mil. Kč bylo prapříčinou této trestní věci. Stěžovatel totiž uplatnil v daňovém přiznání této společnosti daňový výdaj ve výši 78,7 mil. Kč a snížil tak její daňový základ. Tento výdaj měl údajně souviset s vyřešením obchodního sporu. Byla uzavřena smlouva o poradenství, na základě které se lobbista (lucemburská obchodní společnost, resp. její jednatel) měl přičinit o odkup stěžovatelových společností, přesněji díky svým kontaktům uvnitř "zahraniční sesterské obchodní společnosti" v Londýně měl změnit postoj společnosti Telefónica při řešení sporu. Výše uvedená částka představovala provizi lobbistovi. Protože se odkup uskutečnil, byla provize uplatněna jako daňově uznatelný výdaj. Daňové orgány ovšem provedly daňovou kontrolu a zjistily, že se tento tvrzený výdaj neprokázal a že spornou provizi nikdo neuhradil. Rovněž se neprokázalo, zda se služba (lobbing) vůbec uskutečnila. Snížení daňového základu bylo proto neoprávněné a v důsledku toho se daň z příjmu právnické osoby, resp. daňová povinnost zkrátila o 14,7 mil. Kč.
4. Zjištění daňových orgánů následně podnítilo nynější trestní řízení. V trestní větvi této věci rozhodovaly trestní soudy opakovaně. Městský soud v Praze zprostil stěžovatele z obžaloby dvakrát, Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky vždy zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí (městský soud opakovaně nehodnotil důkazy komplexně, ale selektivně, tedy v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu). V pořadí druhém zrušujícím rozhodnutí vrchní soud nařídil (výrokem III usnesení ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. 3 To 7/2022), aby věc městský soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, tj. aby rozhodoval jiný soudce (§ 262 trestního řádu). Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, který ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. II. ÚS 3173/22 ).
5. Ve třetím kole městský soud (tentokrát již v jiném složení senátu) stěžovatele nakonec odsoudil: uznal jej vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 trestního zákoníku). Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, byť jeho rozsudek zrušil v celém rozsahu, ovšem jen z formálních důvodů (formální vada u právní kvalifikace). Stěžovatele potrestal trestem odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně mu uložil též peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu obchodních korporací či prokuristy na dobu sedmi let. Konečně rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu ve výši 14,7 mil. Kč poškozenému státu. Stěžovatel nenašel zastání ani u Nejvyššího soudu, ten jeho odvolání odmítl [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
6. Stejně jako v daňové větvi bylo i v nynějším trestním řízení klíčové, zda se díky lobbistovi (resp. jeho intervenci u zahraniční sesterské společnosti) změnil postoj společnosti Telefónica, který vyústil v rozhodnutí odkoupit největšího šedého operátora. Pokud ano, daňový výdaj v podobě provize by byl po právu. Trestní soudy shodně uzavřely, že se tak nestalo. Lobbista nic neovlivnil. Telefónica se rozhodla odkoupit šedého operátora sama, bez pokynu ze zahraničí. Pokud už tu byl nějaký zahraniční vliv, byl jen minimální. Ten se v podstatě omezil na výzvu k co nejrychlejšímu ukončení obchodního sporu. Trestní soudy poukázaly na celou řadu okolností, které usvědčují stěžovatele, že uměle vytvořil podmínky pro snížení daňové povinnosti jedné z jeho společností. Zaprvé, smlouva o poradenství neměla spolupodpis předsedy představenstva. Zadruhé, provize nebyla nikdy uhrazena, ale investována do nočního klubu. Zatřetí, dlužná provize byla postoupena za úplatu (ve stejné výši jako provize), jen aby byla následně započtena. Zjednodušeně řečeno, věřitel (lobbista) si koupil vlastní pohledávku, kterou později započetl jako odměnu. Začtvrté, sám auditor upozornil na účetní nesrovnalost. Shrnuto, právě ekonomicky iracionální chování lobbisty vrhá stín pochybností na celou věc.
7. Stěžovatelovu argumentaci lze rozdělit do dvou okruhů: první se týká práva na zákonného soudce, druhá skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
8. Argumenty prvního okruhu směřují výlučně proti usnesení vrchního soudu (ze dne 30. 6. 2022, viz bod 4 shora), které předcházelo odsuzujícímu rozsudku. Stěžovatel kritizuje způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou porušení práva na zákonného soudce: odkázal totiž jen na usnesení Ústavního soudu v této věci. Ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. II ÚS 3173/22, v tomto usnesení se však Ústavní soud podle stěžovatele odchýlil od své konstantní nálezové judikatury. Je právní notorietou, že tento typ rozhodnutí nijak nezavazuje obecné soudy. Nynější procesní situace tak nebrání, aby se Ústavní soud s touto námitkou znovu zabýval. Podle stěžovatele se vrchní soud odchýlil od ustálené judikatury.
9. Druhý argumentační okruh se vnitřně dělí do dvou dílčích částí. V první části stěžovatel polemizuje se skutkovým závěrem, podle kterého se nikdy neuskutečnil ani neproběhl lobbing u zahraniční sesterské společnosti. Není pravda, Telefónica se sama rozhodla odkoupit šedého operátora (body 45 až 61 ústavní stížnosti). Tento závěr vyvrací především výpověď tehdejšího ředitele korporátní divize. Jeho výpověď naznačuje, že zahraniční sesterská společnost obchodní spor aktivně řešila - úkolovala a tlačila společnost Telefónica k jinému řešení. To vše dokresluje též nesouhlas tehdejšího generálního ředitele s odkupem šedého operátora. Pokud ani on nesouhlasil, Telefónica stěží mohla učinit takové rozhodnutí. Trestní soudy pomíjí, že řešení v podobě odkupu bylo pro všechny zúčastněné překvapivé. Šlo o obrat, který nikdo nečekal. Rovněž není pravda, že šlo jen o běžnou obchodní transakci, vyžadující jen formální schválení zahraniční sesterskou společností (body 62 až 74 ústavní stížnosti). Stěžovatel opět odkazuje na svědeckou výpověď tehdejšího ředitele korporátní divize. Zde vyzdvihuje tu pasáž, v níž se mluví o předložení tří způsobů řešení sporu. Jak se obchodní spor vyřeší, záviselo, jakou variantu zahraniční sesterská společnost zvolí. A konečně, není pravda, že vysoký počet zákazníků šedých operátorů se promítl do ceny odkupu (body 75 až 83 ústavní stížnosti). Bývalý spolupracovník stěžovatele vysvětlil nadstandardní kupní cenu jinak. Telefónica nabídla cenu rovnou, bez předchozího jednání. Tato cena vícenásobně převyšovala cenu odkupu jiných šedých operátorů.
10. V druhé části stěžovatel polemizuje se závěrem o zavinění (body 86 až 102 ústavní stížnosti). I kdyby se lobbista o nic nezasloužil, stále přetrvává dobrá víra stěžovatele, že konečné rozřešení sporu (odkup) mělo svůj původ v lobbingu. Stěžovatel odkazuje na celou řadu skutečností, které utvrzovaly jeho dobrou víru (např. uzavření smlouvy o poradenství atd.). Stěžovatel byl zoufalý, hledal všemožná řešení. Pokud Telefónica nabídla odkup jeho společností, nelze si takové rozhodnutí vysvětlit jinak než lobbingem. Stěžovatel nesouhlasí, že uzavřel smlouvu o poradenství účelově, aby mohl později spáchat nynější trestný čin.
11. Stěžovatel má aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel ji podal včas, s výjimkou části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. 3 To 7/2022, jmenovitě výrokové části nařizující projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Stěžovatel podal v minulosti proti tomuto usnesení ústavní stížnost, ovšem neúspěšně. Ústavní soud ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (viz body 4 a 8 shora). Nynější ústavní stížnost byla doručena 29. 5. 2025, cca tři roky od vydání sporného usnesení vrchního soudu. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta již dávno uplynula (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto v této části opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Jinak je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
12. Ústavní soud se nejprve vypořádá s argumenty v druhém argumentačním okruhu. Na první pohled je zřejmé, že stěžovatel staví svoji košatou argumentaci na podrobné skutkové polemice. Stěžovatel předkládá vlastní, alternativní náhled na to, jak trestní soudy měly jednotlivé důkazy hodnotit. Tím ale předurčil, jakým způsobem se Ústavní soud vypořádá s jeho argumenty. Stručně a zdrženlivě. Ústavní soud nemůže bez dalšího přehodnocovat důkazy, protože by se takový přístup dostal do pnutí s klíčovými zásadami trestního práva - zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Ústavní soud se smí zabývat správností hodnocení důkazů jen tehdy, pokud trestní soudy buď poruší ústavní procesní principy, nebo učiní skutková zjištění, která nemají vůbec oporu ve vykonaných (provedených) důkazech. Ústavní soud tak může vystoupit na ochranu jen v situacích zcela zjevného porušení (např. nález ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23 , bod 27 včetně tam cit. judikatury).
13. Zda se Telefónica sama a nezávisle rozhodla odkoupit šedého operátora, trestní soudy podrobně vysvětlily. Telefónica své rozhodnutí neučinila pod tlakem zahraniční sesterské společnosti, ale proto, že sama vyhodnotila odkup jako ekonomicky nejvýhodnější řešení. Návrh odkupu, rozhodnutí jej uskutečnit a jeho faktické provedení, to vše bylo v režii společnosti Telefónica (srov. např. bod 35 rozsudku vrchního soudu či bod 114 na s. 58 rozsudku městského soudu). Trestní soudy připustily jisté zapojení zahraniční sesterské společnosti, ovšem ne v té míře, kterou prosazuje stěžovatel.
Její role při schválení odkupu byla skutečně formální povahy (srov. bod 114 na s. 58 rozsudku městského soudu, dále výpovědi svědků v bodech 44, 46, 71 a 72 tamtéž). Trestní soudy srozumitelně vysvětlily, proč byla kupní cena za největšího šedého operátora mnohonásobně vyšší oproti jiným, menším šedým operátorům (bod 36 rozsudku vrchního soudu), vysvětlily též roli údajného lobbisty (body 114 a 118 rozsudku městského soudu).
14. Stěžovatel neuspěje ani s námitkou, že nynější trestný čin nespáchal úmyslně. Právě sled událostí a souhrn veškerých okolností, zejména kreativní postoupení a započtení pohledávky, společně utvářejí obraz o zavinění stěžovatele. Usvědčují ho, že věděl, co dělá, a proč (viz body 39 až 44 rozsudku vrchního soudu a bod 43 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Závěrem se Ústavní soud vyjádří k prvnímu argumentačnímu okruhu, kde stěžovatel kritizuje projednání věci v jiném senátu městského soudu, k čemuž městský soud zavázal vrchní soud. Byť je ústavní stížnost proti tomuto výroku usnesení vrchního soudu ze dne 30. 6. 2022 opožděná (viz bod 11 shora), Ústavní soud se samozřejmě musí zabývat tím, jak na obdobnou stěžovatelovu argumentaci reagovaly trestní soudy v nyní napadených rozhodnutích. Ústavní soud musí dát stěžovateli za pravdu, že Nejvyšší soud se mýlí, pokud uvádí, že jej usnesení odmítající ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost bez dalšího zavazuje [k tomu nálezy ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06
(N 142/46 SbNU 373), bod 69, či ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17
(N 232/87 SbNU 781), bod 25]. Pokud však Ústavní soud pomine nešťastnou volbu slov, je zřejmé, že Nejvyšší soud správně nechtěl stěžovatelovu ústavně relevantní námitku opomenout. Vyšel-li z dřívějšího usnesení Ústavního soudu v této věci, není takový postup ústavně problematický. Nadto se Nejvyšší soud neuchýlil k paušálnímu odkazu, ale shrnul, byť stručně, nosné argumenty Ústavního soudu. Ostatně usnesení II. ÚS 3173/22, kterým Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost proti spornému výroku usnesení vrchního soudu ze dne 30. 6. 2022 jako zjevně neopodstatněnou, má oporu též v nálezové judikatuře [k opakovanému porušování § 2 odst. 6 trestního řádu jako přípustné výjimce z práva na zákonného soudce srov. např. nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17
(N 60/85 SbNU 101), body 26, 36, a 38].
16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh zčásti opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], dílem jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu