8 Tdo 1105/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného Jiřího Wohlmanna, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 3 To 28/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Wohlmanna odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2023, sp. zn. 49 T 1/2020, byl obviněný Jiří Wohlmann uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2.000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstvech či prokuristy na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 3 To 28/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. uvedený rozsudek soud prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), na skutkovém základě, že obviněný jako předseda představenstva společnosti GLOBAL HD (do 26. 11. 2012 pod názvem HERMOD, a. s., ke dni 25. 1. 2024 společnost vymazána z obchodního rejstříku), a. s., IČ 28242963, se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141 (do 13. 4 2015), následně Praha 4,

Antala Staška 1859/34 (do dne výmazu) [dále „společnost GLOBAL“, případně „společnost HERMOD“], v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob (dále „DPPO“) uplatnil v daňovém přiznání k DPPO za zdaňovací období ledna až prosince 2012, podaném dne 22. 7. 2013 u správce daně Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 3, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 945/48, v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), jako daňový náklad částku ve výši 78.666.666,67 Kč jako odměnu vyplývající ze Smlouvy o poradenství, kterou uzavřel dne 8.

11. 2011 jménem společnosti HERMOD se společností Western Investments Capital S.A., se sídlem 14 rue du Marché aux Herbes, Luxembourg, zastoupenou Roelem Schrijenem, za lobbistické služby, jež měly být poskytnuty v souvislosti s prodejem části podniku společnosti HERMOD společnosti Bonerix Czech Republic, s. r. o., se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, k němuž došlo na základě Smlouvy o prodeji a koupi částí podniků ze dne 31. 8. 2012, za částku 101.000.000 Kč, provize za prodej činila 78.666.666,67 Kč, ačkoli si byl vědom, že takové služby, které by společnosti GLOBAL sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů, poskytnuty nebyly, k prodeji došlo bez přičinění třetích osob, sjednaná odměna do současné doby vyplacena nebyla, a uplatněním příslušných dokladů došlo k neoprávněnému snížení daňového základu o částku 78.666.666,67 Kč a zkrácení DPPO o 14.946.540 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4, se sídlem Praha 4, Budějovická 409/1.

3. Za tento zločin odvolací soud obviněného odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu uložil též peněžitý trest ve stejné výměře, jak učinil soud prvního stupně, tedy v celkové výši 500.000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu obchodních korporací či prokuristy na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl shodně jako soud prvního stupně o povinnosti obviněného nahradit škodu ve výši 14.708.592 Kč poškozené.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku obviněný podal prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. dovolání. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považoval za nesprávné obsazení soudu prvního stupně a porušení práva na zákonného soudce, protože posuzovaná trestní věc byla původně přidělena v souladu s rozvrhem práce senátu 49 T ve složení z předsedkyně JUDr. Moniky Křikavové a členů senátu Ing. Jana Staňka a Bc. Martina Kose, MBA, avšak odvolací soud usnesením ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 3 To 7/2022, nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu 49 T, což bylo v rozporu s § 262 tr. ř., neboť nebyly splněny ústavní a zákonné podmínky pro takový postup. Obviněný připomenul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, v němž shledal pochybení, a to mimo jiné s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 18., též nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 839/21, bod 29., a další rozhodnutí, podle kterých dovodil nezákonný zásah do jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), neboť usnesení o změně složení senátu neobsahuje konkrétní, zřejmé, nepochybné a důležité důvody, které odvolací soud vedly k zásahu do ústavního práva obviněného na soudní ochranu a zákonného soudce, neboť není zřejmé, v jakém odstavci či části v pořadí druhého zprošťujícího rozsudku měl nalézací soud pregnantní postoj vyjádřit. Odvolací soud rovněž překročil zákonné limity stanovené v § 2 odst. 6 a 12, § 263 odst. 7 a § 264 odst. 1 tr. ř., když se snažil svými pokyny přimět soud prvního stupně ke změně hodnocení důkazů, ačkoliv sám žádné důkazy neprovedl. Podle soudu prvního stupně se jej odvolací soud snažil „mezi řádky“ donutit změnit hodnocení provedených důkazů v neprospěch obviněného. Vzhledem k tomu, že senát 49 T v původním složení odmítl uposlechnout pokyny odvolacího soudu, které považoval za nezákonné, a odmítl přehodnotit důkazy v neprospěch obviněného v rozporu s vlastním přesvědčením, přistoupil odvolací soud k neústavní a nezákonné aplikaci § 262 tr. ř.

5. Obviněný uvedené výhrady vznesl přes vědomí, že tuto námitku uplatňuje opakovaně poté, co Ústavní soud na podkladě jeho obdobně formulované ústavní stížnosti usnesením ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 3173/22, tento jeho názor neakceptoval a jím podanou ústavní stížnost odmítl. Podle přesvědčení obviněného se však toto usnesení Ústavního soudu odchýlilo od jeho konstantní judikatury.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům ohledně obchodního sporu mezi skupinou obchodních společností obviněného (Global Care, s. r. o., HERMOD či společnost GLOBAL, dále TMT CZECH, a. s., tzv. „šedým operátorem“) a společností Telefónica Czech republic, a. s., jakož i ohledně způsobů, podmínek a důvodů jeho řešení. Tato nesprávná rozhodná skutková zjištění vedla soudy obou stupňů k nesprávnému skutkovému závěru, že žádný lobbing na sesterskou společnost v Londýně neproběhl, a tudíž obviněný nebyl oprávněn uplatnit za společnost HERMOD odměnu za činnost Roela Schrijena jako položku odčitatelnou od základu DPPO za zdaňovací období roku 2012, čímž měl úmyslně zkrátit daň.

7. Obviněný má za to, že rozhodné skutkové zjištění soudu obou stupňů o neexistenci lobbingu na sesterskou společnost v Londýně ve věci obchodního sporu s šedým operátorem obviněného bylo učiněno v rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpovědí klíčového svědka, kterým byl ředitel korporátní divize společnosti Telefónica Ing. František Schneider, ale i s výpovědí provozního ředitele šedého operátora Ing. Luboše Bojanovského, L. M, J. B., zaměstnance společnosti Telefónica P. K. a ředitele právní divize a člena představenstva společnosti Telefónica JUDr. Jakuba Chytila. Jejich výpovědi provedené v hlavním líčení vyvracejí, či přinejmenším významně zpochybňují skutkové závěry soudů obou stupňů o neexistenci lobbingu na sesterskou společnost v Londýně, a tedy svědčí o opodstatněnosti uplatněného nákladu v rámci DPPO.

8. Závěr odvolacího soudu v bodě 30. napadeného rozsudku je též nesprávný, neboť v trestním řízení nebyly provedeny listinné důkazy, které by obsahovaly informace o tom, kdo dal impuls sesterské společnosti v Londýně, aby se začala zajímat o řešení sporu s šedým operátorem v České republice, kdo a kdy učinil rozhodnutí, že obchodní spor s šedým operátorem má být vyřešen smírně formou jeho odkupu, a nebyly provedeny ani žádné listinné důkazy, které by jakkoliv dokumentovaly interní rozhodovací postupy a procesy ve společnosti Telefónica nebo v sesterské společnosti v Londýně týkající se předmětného obchodního sporu.

Skutkový závěr soudů obou stupňů, že rozhodnutí o odkupu šedého operátora učinila pouze společnost Telefónica, není v souladu se svědeckou výpovědí Ing. Františka Schneidera, z níž vyplývá, že po nástupu do funkce ředitele se rozhodl provést analýzu sjednaných obchodů se zákazníky jeho korporátní divize, v jejímž rámci zjistil, že společnost Telefónica uzavřela před jeho nástupem do funkce se společností TMT CZECH rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci, která se mu zdála nevýhodná. Nezjišťoval, proč jeho předchůdce tak učinil, ale dal pokyn, aby došlo k razantnímu navýšení cen za telekomunikační služby, které společnost Telefónica poskytovala společnosti TMT CZECH a dalším společnostem obviněného, které vytvářely šedého operátora.

Svědek Ing. František Schneider byl přitom jedinou osobou, která se přímo účastnila interního rozhodovacího procesu ve společnosti Telefónica a nadnárodních korporátních struktur, v němž bylo přijato rozhodnutí o vyřešení sporu formou odkupu šedého operátora, což bylo potvrzeno i dalšími svědeckými výpověďmi zejména P. K., JUDr. Jakuba Chytila, Ing. Tomáše Kouřila a L. L. Navíc P. K. i JUDr. Jakub Chytil shodně uvedli, že rozhodnutí o odkupu společností bylo pro ně velmi překvapivé s ohledem na probíhající spor a předmětné rozhodnutí o odkupu považovali za obrat o 180? oproti dosavadnímu jejich postupu.

V trestním řízení nebylo přesvědčivě prokázáno, kdo a kdy vlastně poprvé navrhl řešení a následně rozhodl, aby spor s tzv. šedým operátorem byl řešen formou jeho odkupu. Svědeckou výpovědí Ing. Františka Schneidera bylo prokázáno, že sesterská společnost v Londýně se přímo účastnila rozhodovacího procesu a uplatnila svůj vliv, aby spor s šedým operátorem byl vyřešen smírnou cestou, což bylo jiné řešení, než prosazovalo české vedení společnosti Telefónica do konce roku 2011. Soudy se nevypořádaly s částí svědecké výpovědi Ing.

Františka Schneidera, v níž nejprve uvedl, že tehdejší generální ředitel společnosti Telefónica Luis Malvido nesouhlasil s řešením sporu s šedým operátorem ve formě jeho odkupu, protože nechtěl, aby si společnost Telefónica kupovala něco, co je její. Obviněný považuje za nemožné či minimálně alespoň za málo pravděpodobné, že by Telefónica ČR sama od sebe přijala rozhodnutí o odkupu šedého operátora, pokud by generální ředitel, který stál v jejím čele, s takovým rozhodnutím nesouhlasil.

Tyto skutečnosti dokládají zásadní vliv sesterské společnosti v Londýně na rozhodnutí o řešení sporu s šedým operátorem obviněného. Ostatní osoby vystupující v různých pracovních pozicích v zainteresovaných společnostech obviněného a vypovídající v trestním řízení jako svědci shodně uváděli, že změna postoje společnosti Telefónica a návrh smírného řešení sporu pro ně byly překvapivé a že „muselo přijít ze zahraničí“. Soudy obou stupňů tedy učinily nesprávné skutkové zjištění, že rozhodnutí o smírném řešení obchodního sporu formou odkupu šedého operátora bylo výhradně interním rozhodnutím společnosti Telefónica, což je v přímém rozporu s provedenými důkazy.

9. Obviněný rovněž namítal, že soudy nesprávně uzavřely, že obchodní spor mezi Telefónica a šedým operátorem byla jen běžná obchodní transakce, jejíž schválení ze zahraničí bylo ryze formální (viz svědecké výpovědi P. K. a JUDr. Jakuba Chytila). Ostatní svědci, kteří vypovídali v hlavním líčení, např. Ing. Tomáš Kouřil nebo L. L., se do celého procesu zapojili až poté, co společnost Telefónica přijala rozhodnutí o odkupu šedého operátora, a tudíž nevěděli, kdy a jak toto rozhodnutí vzniklo. P. K. byl v té době řadový právník společnosti Telefónica, který ze své pozice nebyl součástí jejího vedení a neúčastnil se žádných vrcholných jednání v rámci korporátních struktur, a jak sám uvedl, rozhodnutí o odkupu šedého operátora obviněného mu bylo toliko oznámeno Ing. Františkem Schneiderem. Jeho svědecká výpověď byla tudíž v dané věci zcela podružná a hlavně byla v přímém rozporu s výpovědí klíčového svědka Ing. Františka Schneidera, jenž vypověděl, že sama sesterská společnost Telefónica v Londýně se začala aktivně zajímat o existenci sporu s šedým operátorem a v době medializace kauzy dostali pokyn k okamžité nápravě, protože Telefónica si velice zakládala na tom, aby neměla žádné negativní zákaznické renomé, což svědčí pro závěr, že návrh rozhodnutí o řešení sporu formou odkupu šedého operátora vzešel ze sesterské společnosti v Londýně. Svědecká výpověď Ing. Františka Schneidera tak vyvrací skutková zjištění soudů obou stupňů.

10. Nesprávným je i závěr, že mimořádná výše ceny za odkup šedého operátora nabídnutá společností Telefónica byla daná největším počtem zákazníků ze všech šedých operátorů, neboť je v rozporu s výpovědí svědka Ing. Luboše Bojanovského, který uvedl, že Telefónica postupovala při jednání o ceně za odkup šedého operátora nestandardně, o ceně nevyjednávala a rovnou nabídla velmi vysokou částku, která mnohonásobně převyšovala cenu, za kterou následně odkupovala další šedé operátory. Obviněný se neztotožnil s tím, že tato neprokazuje existenci lobbingu v zahraničí, protože soudy nesprávně výpověď tohoto svědka hodnotily tak, že nic nesvědčí o lobbingu, ale že tato nadstandardní cena byla důsledkem toho, že šedý operátor obviněného byl největší jeho hodnota, vyšší než u jiných šedých operátorů. Soudům nepřísluší posuzovat otázku obvyklosti či přiměřenosti ceny, za kterou společnost Telefónica koupila šedého operátora obviněného, neboť jde o odbornou otázku, k níž se v trestním řízení nevedlo žádné dokazování.

11. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal vadné závěry o subjektivní stránce trestného činu a vytýkal soudům, že se soudy nevypořádaly se skutečnostmi, které znal a vnímal v rozhodné době, a které jej přesvědčily, že Roel Schrijen dokázal působit na nadřízenou korporátní strukturu v zahraničí, a to tak, aby se začala zajímat o spor mezi jeho šedým operátorem a společností Telefónica a uložila jí hledat jiný způsob řešení sporu než ten, který společnost Telefónica do té doby prosazovala.

Obviněný věřil Roelu Schrijenovi a L. M., neboť změnu postoje společnosti Telefónica nebylo možné si vysvětlit jinak než lobbingem. Soudy se měly vypořádat i s tím, zda obviněný nejednal v subjektivním přesvědčení, že Roel Schrijen skutečně lobbistické služby poskytl, vystavil účetní doklad (fakturu) a potvrzení o vzniku odměny ze smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011, jimiž stvrdil poskytnutí lobbistických služeb a nárok na odměnu za zprostředkování prodeje šedého operátora, resp. společnosti HERMOD, která byla jeho součástí.

Účetní a daňová kancelář, která poskytovala své služby společnosti HERMOD, si vyžádala účetní doklad od společnosti Western Investments Capital S.A., zastoupené Roelem Schrijenem, a zaevidovala jej do účetnictví, nevznesla žádné pochybnosti ohledně smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011 či o průkaznosti, úplnosti a věrohodnosti účetních dokladů od společnosti Western Investments Capital S.A., které zaúčtovala. Předmětnou obchodní transakci sice nepovažovala za běžnou, ale byla přesvědčena, že je možná a legální.

Svědek Jiří Neužil (viz strany 4 a 7 protokolu z hlavního líčení ze dne 29. 8. 2023) potvrdil, že obviněný byl v roce 2011 přesvědčen, že spor se společností Telefónica lze vyřešit smírně jen pomocí lobbingu. Odvolací soud v bodě 32. napadeného rozsudku dospěl k nesprávnému závěru o úmyslu obviněného, ač není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností a důkazů tento úmysl dovodil. Provedeným dokazováním bylo vyloučeno, že by již samotné uzavírání smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011 mohlo být ze strany obviněného jakkoli účelové.

Řešil v té době navíc existenční otázky svého dalšího podnikání, obrovská rizika hrozící v případě ukončení smluv apod. Neměl v úmyslu o více než rok později zkrátit DPPO, o jejíž výši ani povaze nemohl v době uzavření smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011 ani tušit. Soudy neuvedly takové důkazy, které by vážnost a dobrou víru obviněného zpochybnily.

12. Pokud by soudy obou stupňů snad měly za prokázané, že Roel Schrijen skutečně na základě smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011 nic nekonal, měly se zabývat tím, zda nejednal vůči obviněnému podvodně. Smlouva byla uzavřena v anglickém jazyce, který obviněný neovládá. Případné „nesrovnalosti“ i určitá obecnost smlouvy jsou naopak důkazem její spontánnosti a toho, že smluvní strany v té době nemohly znát okolnosti a podmínky budoucího odkupu. Pokud by smlouva o poradenství měla být jen účelová a fiktivní a vytvářena ex post, mnohem více by korespondovala s odkupem šedého operátora tak, jak byl později dohodnut.

13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2023, sp. zn. 49 T 1/2020, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) se s podaným dovoláním neztotožnil. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 3173/22, jímž ústavní stížnost obviněného směřující proti postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. Pokud byla obviněným v dovolání namítána stejná problematika týkající se týchž rozhodnutí, nejsou k přezkumu či revizi jeho závěrů orgány činné v trestním řízení dále oprávněny, což obviněný zjevně ve svém dovolání nerespektuje, když navíc ani neuvádí nic inovativního a konkrétního, nýbrž pouze předkládá tvrzení, jež přímo odporují výsledku posouzení Ústavním soudem, podle nějž ve věci byl důvodně aplikován § 262 tr. ř., nerozhodoval v ní náležitě neobsazený soud a obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nedošlo.

15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce neshledal naplněným, protože obviněný jeho prostřednictvím usiloval o revizi skutkových zjištění, protože nebyl spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením ze strany soudů, a to přesto, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. Snažil se prosadit svou skutkovou verzi, jež byla soudy na podkladě provedeného dokazování důvodně odmítnuta. Státní zástupce má za to, že s ohledem na obsah provedených důkazů při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech zjištění soudů pochybnosti nevzbuzují. Upozornil, že dovolatel svými námitkami toliko přehodnocuje důkazy poukazem na jejich částečný obsah tak, aby se mohl dopracovat úvah podporujících jím uváděnou skutkovou verzi, přičemž pracuje s vybranou výsečí jednoho z důkazů, konkrétně výpovědi svědka Františka Schneidera, aby dovodil reálnou existenci nějakého externího zásahu do rozhodovacích procesů společnosti Telefónica ČR ohledně řešení obchodního sporu s šedým operátorem. Přičemž z výpovědi tohoto svědka lze dovodit celý průběh obchodního sporu, postup společnosti Telefónica ČR, jeho genezi a také důvody, které nakonec vedly k přijetí rozhodnutí o odkupu. O ingerenci třetí osoby do tohoto postupu nic neuváděl (viz závěry prvoinstančního soudu vyjádřené především v bodě 114. odůvodnění jeho rozsudku).

16. Obviněný ve snaze zpochybnit výsledná skutková zjištění, konkrétně hodnocení způsobu ukončení obchodního sporu mezi společností Telefónica ČR a šedým operátorem, bagatelizoval hodnotu svědecké výpovědi svědka P. K. a přehodnocoval její důkazní hodnotu, což činil i u výpovědi svědka Luboše Bojanovského. Obviněný si ve své argumentaci odporoval, pokud na jedné straně tvrdil, že si nelze logicky vysvětlit nadstandardní výši kupní ceny za odkup šedého operátora tím, že šedý operátor byl největší, měl největší hodnotu a sjednal si nejvyšší cenu, aby obratem potvrdil, že odkup největšího šedého operátora bude realizován za nejvyšší cenu. Záměrně pomíjel i fakt, že o plnění ze strany jmenovaného svědka a společnosti Western Investments Capital S.A. žádný hodnověrný důkaz neexistuje.

17. Státní zástupce se s dovoláním neztotožnil ani u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu, protože obviněný se opíral o své výhrady plně neakceptující skutková zjištění. Nepřisvědčil požadavku, že rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci nesvědčí o jeho zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože všechny skutečnosti a okolnosti tento právní závěr soudů obou stupňů plně dokládají. Rovněž poukázal na to, že nemohlo jít ani o negativní skutkový omyl, protože ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný dobře věděl, že na podkladě faktury, kterou měla údajně vystavit obchodní společnost Western Investments Capital S.A., nehodlá uhradit fakturovanou peněžní částku, ani o tom nikdy reálně neuvažoval, přesto zahrnul zmíněnou fakturu do svého účetnictví a na jejím základě zkrátil DPPO v řádu několika milionů korun. Za situace, kdy obviněný s ohledem na okolnosti sjednání smlouvy, její zjevnou účelovost a stav svého podnikání nemohl důvodně očekávat výdaj v podobě zaplacení fakturované částky, nelze uvažovat o jeho jednání v negativním skutkovém omylu, neboť měl reálnou představu o všech rozhodných skutkových okolnostech, od nichž se odvíjela možnost a výše zkrácení DPPO.

18. Vzhledem k takto rozvedeným názorům a úvahám státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obviněný dovolání podal

jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., a bylo podáno v zákonné lhůtě i na místě, kde lze učinit podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

V. Obecně k důvodům dovolání

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

21. Uvedení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud je pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Není oprávněn domýšlet si dovolací argumentaci obviněného anebo ji za něj dotvářet, případně propojovat s jím užitými dovolacími důvody.

22. Současně je však Nejvyšší soud povinen dbát na to, aby v postupech soudů nižších stupňů byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) i v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jeho úkolem v dovolacím řízení není, aby přehodnocoval důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), a proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

23. K vadám podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba nejprve uvést, že tento důvod lze použít, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Jeho naplnění obviněný shledával v tom, že s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 3 To 7/2022, byla věc obviněného při postupu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. opakovaně vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, avšak s tím, že za podmínek § 262 tr. ř. byla přikázána k projednání jinému senátu. Tím obviněný tvrdil, že došlo k nezákonnému zásahu do složení senátu, a pokud rozhodoval senát ve složení, v němž v nyní přezkoumávané věci rozhodl, stalo se tak v rozporu s jeho právem na zákonného soudce, protože odvolací soud uvedeným postupem do uvedeného práva obviněného nezákonně zasáhl.

24. Nejvyšší soud k této námitce považuje za nutné zdůraznit, že mu nepřísluší o dané problematice rozhodovat, protože o ní již rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 3173/22, jímž ústavní stížnost podanou obviněným ze stejných důvodů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. 3 To 7/2022, odmítl. Porovnají-li se důvody, jež obviněný v uvedené ústavní stížnosti rozvedl, s těmi, jimiž argumentuje nyní v podaném dovolání, je zřejmé, že jde o stejné námitky, s nimiž se již Ústavní soud vypořádal a rozhodl o nich. Lze jen připomenout, že námitky směřovaly proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 3 To 7/2022, jímž odvolací soud vytknul soudu prvního stupně zásadní nedostatky v hodnocení provedených důkazů, zejména jejich izolované hodnocení, což jej vedlo k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, věc mu již podruhé vrátil a ve smyslu § 262 tr. ř. současně přikázal, aby věc rozhodl v jiném složení senátu. Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 262 tr. ř. v bodě 13. svého usnesení odkázal na předchozí judikaturu (viz např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 1922/09, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, sp. zn. IV. ÚS 1327/19 či sp. zn. I. ÚS 2085/21) a v souladu s ní shledal, že postup odvolacího soudu byl správný, protože vyložil, z jakých důvodů se vrchní soud omezil na opodstatněné pokyny směřující k tomu, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy a povinnost náležitě odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 125 tr. ř. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod obviněného, včetně výroku podle § 262 tr. ř. (v podrobnostech viz body 15. až 18. citovaného usnesení Ústavního soudu).

25. Jestliže Ústavní soud již uvedeným usnesením předmětnou otázku vyřešil a rozhodl o ní, je jeho rozhodnutím Nejvyšší soud vázán. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Pokud jde o usnesení, je třeba zdůraznit, že ta jsou závazná zásadně pro účastníky řízení, jichž se takové usnesení týká (srov. § 54 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 cit. zákona), resp. odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 cit. zákona), a tedy tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků podle jiných právních norem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.

9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13). Pokyny a závazné právní názory vyslovené Ústavním soudem v konkrétní trestní věci musí být obecnými soudy respektovány bez ohledu na jejich případné pochybnosti o správnosti či fundovanosti takového názoru. Tento požadavek kladený na soudy, státní orgány i všechny ostatní subjekty je vyjádřením a projevem záruky práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí vést k prodlužování soudního řízení toliko z důvodu, že si každý ze soudů či účastníků řízení trvá na svém (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 13.

11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57. až 59., či ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1638/23). Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat závěry uvedené Ústavním soudem v téže věci k otázce ve vztahu k týmž rozhodnutím, o nichž již svůj názor vyslovil.

26. Z tohoto důvodu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je rovněž vázán právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 3173/22, a není již oprávněn k jakékoliv jeho revizi, jak zcela nesprávně obviněný v podaném dovolání požadoval. Pro úplnost odkazuje na body 15. až 17. předmětného usnesení Ústavního soudu, v nichž rozhodl, že „Z napadeného usnesení je tedy dostatečně zřejmé, že důvod, pro který vrchní soud přistoupil k rozhodnutí podle § 262 tr. ř., spočíval v tom, že nalézací soud uvedeným způsobem vytýkané nedostatky nejen neodstranil, ale naopak prohloubil. Za daných okolností tak již vrchnímu soudu v podstatě nezbyla jiná možnost, jak zajistit zachování zákonnosti (zejména v podobě respektování zásady volného hodnocení důkazů), než postupovat právě podle § 262 tr. ř. Opomenout nelze ani skutečnost, že kvůli vadnému postupu městského soudu by se trestní řízení neúměrně protahovalo a hrozila tak kolize se zásadou rychlosti řízení (srov. § 2 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právě opakované pochybení nalézacího soudu, k němuž dochází navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu, může legitimizovat postup podle § 262 tr. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1424/21). Ústavní soud dále konstatuje, že se vrchní soud v napadeném usnesení (jakož i ve svém předchozím kasačním rozhodnutí) důsledně vyvaroval toho, aby nalézacímu soudu vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů. Omezil se toliko na to, že poukazoval na rozpornost při hodnocení některých důkazů či na jeho nelogičnost, popř. na nezohlednění obsahu jiných provedených důkazů, tedy na okolnosti, které představují porušení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Takové výtky nezakládají nepřípustný zásah odvolacího soudu do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09, III. ÚS 1980/13 či I. ÚS 3235/15). Ústavní soud v napadeném usnesení nenalezl pasáž, v níž by vrchní soud předepisoval (byť nepřímo) soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy; požadoval po něm pouze to, aby se s určitými skutečnostmi a důkazy ve svém rozhodnutí vypořádal. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by odvolací soud spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu, resp. že by porušil principy vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2085/21 a IV. ÚS 1327/19“.

27. Nejvyšší soud uvedené závěry plně respektoval, a tudíž neshledal námitky obviněného podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. způsobilými založit jeho přezkumnou povinnost ve vztahu ke skutečnostem, jež již přezkoumal Ústavní soud.

VII. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních, což může s tímto důvodem korespondovat jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

29. Pokud obviněný tvrdil, že závěr soudů o tom, že Roel Schrijen neprováděl žádné lobbistické služby, jež měly být poskytnuty v souvislosti s prodejem části podniku společnosti HERMOD u sesterské společnosti Telefónica v Londýně, nebyl dostatečně doložen výsledky provedeného dokazování, ba je s nimi v rozporu, jde o námitky směřující proti vadám v dokazování, které měly mít za následek, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, byly uplatněny v souladu s uvedeným důvodem dovolání. Nejvyšší soud tudíž dále posuzoval jejich důvodnost. Shledal přitom, že obviněný většinu výhrad zaměřil proti dokazování, a proto zkoumal rozsah a obsahovou stránku provedených důkazů i správnost procesních postupů při jejich provádění.

30. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisu shledal, že soudy obou stupňů své povinnosti nezanedbaly. Dostatečně se věnovaly obhajobě obviněného a reagovaly na jím uváděné námitky, které se v zásadě shodují s obsahem dovolání. Z posuzovaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování (viz body 7. až 111. rozsudku soudu prvního stupně) a soudy obou stupňů se zabývaly mimo jiné i v návaznosti na námitky obhajoby obsahovou stránkou jednotlivých důkazů, a to se zřetelem na jejich význam pro právní posouzení činu obviněnému kladeného za vinu (srov. body 112. až 119. rozsudku soudu prvního stupně, body 23. až 45. rozsudku odvolacího soudu). V daném rozsahu Nejvyšší soud nezjistil vytýkané nedostatky. Je třeba zdůraznit, že soud s ohledem na výhrady obviněného pečlivě objasňoval důvody a způsob řešení obchodního sporu mezi skupinou obchodních společností obviněného, šedým operátorem a společností Telefónica, podrobně se zabýval i rolí Roela Schrijena a v tomto směru dostatečně dostupnými důkazními prostředky objasňoval možnost jeho zásahu do celého procesu ve smyslu lobbingu na sesterskou společnost v Londýně. Soudy zkoumaly i obsahovou náplň smlouvy ze dne 8. 11. 2011 uzavřené jménem společnosti HERMOD na výplatu předmětné finanční částky a k ní se vztahující obviněným uplatňovanou obhajobou, na kterou v potřebné míře reagovaly a neshledaly ji důvodnou.

31. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně podstatné důkazy řádně při hlavním líčení provedl a nepochybil ani při jejich hodnocení (srov. § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Odvolací soud k námitkám obviněného uplatněným v odvolání, s nimiž se neztotožnil, poukázal na nesprávnost obviněným vyjádřených úvah pro jejich jednostrannost a selektivní reakci jen na některé z provedených důkazů (svědeckých výpovědí). Zdůraznil, že vytržené úryvky z některých důkazních prostředků byly formulovány tak, aby dotvářely hypotézu o lobbingu ze strany svědka Roela Schrijena, avšak bez konkrétní podoby této intervence, která nebyla ničím doložena a nebyl ji schopen popsat ani Roel Schrijen, jenž měl tuto intervenci zajistit (viz bod 30. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud podotýká, že obviněný svou výhradou vůči bodu 30. napadeného rozsudku, jíž výslovně odmítal postup soudu s tím, že šlo o postup v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neakceptoval soudy učiněná skutková zjištění v jejich celistvosti a návaznosti na celé odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména přehlížel obsáhlé pasáže odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu, v nichž tento soud s odkazem na popis obsahu důkazů a jejich hodnocení rozvedené v odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně podal vysvětlení s odkazem na ostatní důkazy a zjištění z nich plynoucí. Zdůraznil, z jakých důvodů byla obhajoba obviněného bez opodstatněných pochybností vyvrácena, a to se zřetelem na její osamocenost a izolovanost bez respektu ke zjištěním podávajícím se z většiny jiných provedených důkazů.

32. V návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které vzešly z procesu dokazování učiněného podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud po posouzení celého procesu dokazování, v němž neshledal nedostatky, z hledisek námitek uplatněných v dovolání připomíná, že není povolán k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, ale je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.

3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). V tomto smyslu Nejvyšší soud ke správnosti soudy učiněných zjištění plynoucích z dokazování nevykazujícího žádné podstatné nedostatky konstatuje, že v posuzované věci se soudům na základě výsledků provedeného dokazování podařilo vyvrátit, že by příčinou vývoje vzájemného vyjednávání v rámci zkoumaného obchodního sporu byla intervence či tzv. lobbing ze strany Roela Schrijena, kterého žádná z osob účastnících se vyjednávání se společností Telefónica v tuzemsku i v Londýně neznala, nesetkala se s ním.

O jeho existenci věděli v zásadě toliko z kusých zmínek obviněného. Soudy důvodně s ohledem na obsah všech ve věci provedených důkazů dospěly k závěru, že o fiktivnosti a nepravdivosti tvrzení o lobbingu svědčí i to, že žádný účetní doklad odpovídající údajně sjednané provizi za tuto službu ve prospěch Roela Schrijena nefiguruje v účetnictví žádné ze zainteresovaných obchodních společností. Soudy zvažovaly i to, že většina společností obviněného ve skutečnosti ani žádnou reálnou obchodní činnost a tomu odpovídající aktivity nevyvíjela, a podle obsahu shromážděných a provedených důkazů uzavřely, že obchodní partner obviněného Jiří Neužil, který jediný byl k podpisu zprostředkovatelské smlouvy oprávněn, o jejím uzavření nic nevěděl, Roela Schrijena nejen neznal, ale ani o něm neslyšel, a to ani od obviněného.

Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily tvrzení obviněného o mimořádnosti obchodní transakce mezi společnostmi HERMOD a Telefónica s poukazem na výrazně vyšší cenu nabídnutou za odkup šedých operátorů, nežli bylo běžné a obvyklé (srov. bod 36. rozsudku odvolacího soudu). Fiktivnost, nikoli tedy obviněným tvrzená regulérnost a serióznost posuzované obchodní transakce a situace ohledně sjednané a nevyplacené provize Roelu Schrijenovi, byla prokázána též závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Mgr.

Ing. Pavla Švarce (č. l. 70 až 84), který své závěry stvrdil i ústně při svém výslechu (č. l. 1679 až 1687), o tom svědčí protokol, podle kterého byl tento posudek v hlavním líčení podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečten. Podstatný byl závěr znalce, společnost obviněného nespolupracovala, nedodala policejnímu orgánu všechny potřebné účetní doklady a podklady a nespolupracovala ani s auditory, kteří měli ověřit účetní závěrku za rok 2012, neboť tyto doklady v účetnictví společnosti HERMOD (GLOBAL) zaneseny nebyly.

V daném kontextu nelze přehlédnout, jak odvolací soud zdůraznil, že tyto závěry stvrdila i přibraná konzultantka z oboru daňového řízení Ing. Jana Šprynglová (v podrobnostech viz body 103. až 110. rozsudku soudu prvního stupně, též viz bod 37. rozsudku soudu odvolacího). Závěry znaleckého posouzení přitom, jak správně poznamenal odvolací soud v bodě 38. svého rozsudku, korespondují se zprávou nezávislého auditora týkající se ověření účetní závěrky společnosti GLOBAL, která nemohla být auditorem ověřena pro absenci a nedoložení potřebných podkladů (ani přes opakované výzvy) a odmítanou součinnost ze strany společnosti HERMOD, resp. GLOBAL.

Soud po provedeném dokazování a uvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z celého souboru důkazů ve shodě se závěry znaleckého posudku uzavřel, že smlouva obsahově nebyla naplněna, neboť k intervenci ve prospěch společnosti HERMOD (GLOBAL) nedošlo, a proto ji posoudil jako formální podklad sloužící toliko ke zkrácení daně, což plně koresponduje i se způsobem vedení účetnictví společností HERMOD, resp. GLOBAL, později Global Care, v němž žádný závazek k vyplacení provize zanesen nebyl. Rovněž je výsledky provedeného dokazování doložen soudy učiněný závěr, že uvedený nedostatek se snažil obviněný společně s Roelem Schrijenem zhojit teprve dodatečně dohodou o zápočtu vzájemných pohledávek (č. l.

662, 663), která byla uzavřena až v lednu 2015 v důsledku správcem daně ohlášené a započaté daňové kontroly ve společnosti HERMOD. K tomu soud přiléhavě reagoval se zřetelem na obsah důkazů, o něž se opíral, i na to, že obě vzájemně započítávané částky se zcela shodovaly, když obě činily 78.666.666,67 Kč. Opodstatněně proto odvolací soud konstatoval, že šlo o nevěrohodné a zjevně účelové jednání s cílem „neutralizovat“ závazky a eliminovat tak důkaz svědčící o daňovém podvodu obviněného, jak podrobně vysvětlil v bodech 40.

až 43. svého rozsudku (též bod 116. rozsudku soudu prvního stupně) v návaznosti na zánik členství obviněného v představenstvu společnosti přes postupné převody akcií obchodní společnosti HERMOD (GLOBAL) na společnost Global Care a posléze na společnost BARCOO LLC se sídlem v USA, která se stala jediným akcionářem.

33. Důvodnou Nejvyšší soud neshledal žádnou námitku obviněného směřující proti hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, případně nesprávnému posouzení jejich významu pro závěry o postavení a jeho roli v posuzované činnosti, neboť i těmto důkazním prostředkům soudy věnovaly pozornost, konfrontovaly je s jinými ve věci provedenými důkazy při zohlednění vzájemných vztahů slyšených osob a jejich případné motivace pro uvádění nepravdivých údajů, případně vazeb jednotlivých svědků na zainteresované obchodní společnosti.

34. Ze všech Nejvyšším soudem posuzovaných skutečností plyne závěr, že soudy v posuzované věci dostály povinnosti rozsah a okolnosti zkrácení daně, k němuž došlo trestným činem, řešit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Bez dalšího nepřejímaly výsledky, k nimž dospěl příslušný správce daně, neboť rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení zvažovaly jako podpůrné listinné důkazy, které v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jako každý jiný důkaz se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, o čemž svědčí rozsah prováděného dokazování, a postupovaly proto v souladu s ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.).

35. Ke zmíněným dovolacím námitkám, ale i se zřetelem na obsah a rozsah provedeného dokazování Nejvyšší soud neshledal, že by výhrady dovolatele proti učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Naopak ze všech provedených zjištění plyne, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV.

ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí.

Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31.

1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.), čemuž soudy v této věci dostály.

36. Nedostatky Nejvyšší soud nezaznamenal ani v postupu soudu druhého stupně, jenž se odvolání obviněného věnoval s tím, že v rámci odvolacího řízení se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání (k němuž v posuzované věci vyjma výroku o trestu přistoupil) v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, též rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.). Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).

37. V posuzované věci je tedy možné k povaze dokazování uzavřít, že učiněné skutkové závěry byly řádně objasněny a jsou dostatečné pro právní úvahy o naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020), neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Na základě těchto závěrů dovolací soud dále posuzoval důvodnost obviněným vznesených hmotněprávních výhrad.

VIII. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Obviněný uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod dovolání slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna, a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Podle něj je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.

39. Prostřednictvím tohoto důvodu vytýkal, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky a že bylo třeba zkoumat, zda nešlo o skutkový omyl podle § 18 tr. zákoníku, což v obecné formě s jeho zákonným vymezením koresponduje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda po obsahové stránce k vytýkaným právním vadám v této věci došlo. Nutné je však třeba nejprve podotknout, že uvedené výhrady jsou zčásti vystavěné na vlastní reprodukci obviněným předkládaných skutkových zjištění s těmi, které učinily soudy, jeho verze nekoresponduje, k tomu je nutné zdůraznit, že pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud může vycházet jen ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně. Učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Proto Nejvyšší soud při posuzování správnosti právních závěrů bral do úvahy ta zjištění, jak je učinil soud prvního, resp. druhého stupně, a nikoliv z obviněným předkládané obhajoby.

40. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve velkém rozsahu.

41. Obviněný byl podle tzv. právní věty výroku o vině uznán vinným předmětným zločinem v podobě, že „zkrátil daň a spáchal takový čin ve velkém rozsahu“. Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v jehož důsledku je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Tato alternativa skutkové podstaty posuzovaného zločinu představuje jednání pachatele, v jehož důsledku je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.] Není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Úmyslné jednání pachatele, následkem něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o DPPO, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením uskutečněných či naopak neoprávněným a nepravdivým zahrnutím neproběhnuvších zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně apod. Velkým rozsahem se ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč.

42. Nejvyšší soud k těmto obecným zásadám s ohledem na shora popsané výsledky provedeného dokazování vyjádřené a shrnuté v popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shledal, že soudy zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti významné pro naplnění jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty, zabývaly se jimi a vysvětlily, z jakých důvodů je shledaly naplněnými. Pro stručnost a výstižnost bez nutnosti správné úvahy soudů znovu opakovat lze poukázat na odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně, jenž své právní závěry shrnul zejména v bodech 118. až 120. rozsudku. V nich výstižně vyjádřil podstatu jednání obviněného i toho, co bylo jeho cílem a přímým úmyslem. Rovněž odvolací soud závěry v tomto směru shrnul zejména v bodech 39. až 45. přezkoumávaného rozsudku, a to včetně úmyslu obviněného, který vyplynul z celého řetězce nepřímých důkazů svědčících zejména o sledu jednotlivých událostí a kroků, podle nichž byly role i záměr obviněného od počátku zcela jasné a pro právní závěry určující.

43. S ohledem na učiněná zjištění není důvodné tvrzení obviněného o nedostatku zavinění, které zejména soud prvního stupně dostatečně objasnil a na základě výsledků provedeného dokazování učinil správné právní závěry (srov. bod 119. jeho rozsudku), s nimiž se důvodně ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 46. přezkoumávaného rozsudku). K již soudy nižších stupňů uvedeným závěrům Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. S ohledem na situaci v této věci a již shora uvedené závěry lze konstatovat, že soudy řádně vyjasnily, že úmysl obviněného se vztahoval i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. V posuzované věci soudy důvodně shledaly, že obviněný ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 119. rozsudku soudu prvního stupně) chtěl předmětnou fiktivní smlouvou a z ní plynoucí ničím nepodloženou fakturou částku 78.666.666,67 Kč uplatnit jako daňový náklad, což také za společnost GLOBAL učinil, přestože takový náklad vůbec fakticky vynaložen nebyl, protože takovou částku společnost GLOBAL (název společnosti v době jeho podání) nikdy nevyplatila. Proto je nepochybné, že chtěl vylákat daňovou výhodu v podobě zkrácení DPPO, a tedy porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem (zde zájem na správném a řádném vyměření daně).

44. Při posouzení závěrů učiněných soudy je zjevné, že subjektivní stránku dovozovaly nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Na jeho úmysl usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, zde vesměs důkazů nepřímých, avšak tvořících ucelený, ničím nepřerušený řetězec, jak popsaly a jak se jimi zabývaly, a braly do úvahy i všechna zjištění plynoucí z účetnictví i podkladů, jež obviněný předložil (či nepředložil) správci daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

45. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

46. Pouze pro úplnost, protože všechna učiněná zjištění soudů svědčí o správnosti jejich právních závěrů, je třeba toliko v reakci na námitku obviněného o tom, že soudy nezvažovaly možnost, že subjektivně jednal ve skutkovém omylu, poznamenat, že o skutkový omyl ve smyslu § 18 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a tedy nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Buď rozhodné skutkové okolnosti neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů (základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 248). Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. blíže ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 402 a násl.). O skutkovém omylu lze hovořit pouze tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Za situace, kdy je soudem u pachatele zjištěna znalost všech rozhodných okolností, nemohl jednat ve skutkovém omylu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006).

47. V posuzované věci Nejvyšší soud totiž s ohledem na výše uvedené skutkové i právní závěry shledal, že obviněný nejednal ve skutkovém omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku, protože znal všechny rozhodné okolnosti z hlediska objektivní stránky a subjektivně konal tak, že chtěným a vědomým postupem takový stav, který je v rozporu se zákonem, sám vyvolal, a tedy věděl, že jedná v rozporou s daňovými pravidly a daňovou povinnost chtěl zkrátit [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Žádná provize Roelu Schrijenovi ani nikomu jinému v souvislosti s lobbingem či poradenstvím u společnosti Telefónica, jak předstíral v předmětném daňovém dokladu uplatněném u správce daně, vyplacena nebyla, a tedy takový náklad neexistoval. Společnost GLOBAL ani nedisponovala dostatečným množstvím finančních prostředků. Obviněný jednal cíleně a vědomě právě s tím závěrem, aby byla zkrácena DPPO.

48. Není proto žádný důvod uvažovat o tom, že by obviněný jednal v omylu. Ze všeho, co bylo výše rozvedeno, plyne, že námitky obviněného nejsou důvodné a soudy správně shledaly, že obviněný popsaným činem naplnil znaky zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce. Soudy se otázkou skutkového omylu nezabývaly, protože pro to nebyl v této věci žádný objektivní důvod. IX. Závěr

49. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že námitky obviněného nejsou důvodné. Takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že ani právo obviněného na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu