Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022 č. j. 25 Cdo 625/2022-276, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2021 č. j. 25 Co 176/2021-241 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. února 2021 č. j. 7 C 88/2020-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obce V., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala náhrady za ztrátu na výdělku za období od 6. 1. 2017 do 30. 4. 2017 ve výši 43 524 Kč, za období od 8. 6. 2018 do 20. 7. 2018 ve výši 24 054 Kč a za období od 2. 10. 2019 do 31. 10. 2019 ve výši 15 374 Kč, bolestného ve výši 29 504 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Stěžovatelka dne 5. 1. 2017 v 17:30 hod. při cestě ze zaměstnání uklouzla na namrzlém chodníku vedlejší účastnice a poranila si koleno. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedení dokazování dospěl k závěru, že příčinou úrazu nebyla závada ve schůdnosti chodníku podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen "silniční zákon"); stěžovatelka netvrdila ani nepředložila důkazy prokazující, že příčinou poranění byla náhlá změna ve schůdnosti, naopak tvrdila dlouhodobě neuspokojivý technický stav komunikace. Byla však prokázána údržba chodníků a cest v obci podle plánu zimní údržby místních komunikací. Stěžovatelka podle okresního soudu neprokázala ani způsob vzniku úrazu, jelikož výpovědi jejích dětí soud nepovažoval za věrohodné, a to i s přihlédnutím k obsahům lékařské zprávy ze dne úrazu a ohlášení pojistné události. Stěžovatelka ani neoznačila jako svědkyni ženu, která byla události přítomna. Okresní soud nevzal za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným zraněním a úrazovým dějem, neboť k operaci došlo až rok a půl po úrazu. Podle lékaře nadto byly na koleni stěžovatelky zjištěny degenerativní změny druhého stupně.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se závadou ve schůdnosti, s níž § 27 odst. 3 silničního zákona pojí povinnost vlastníka komunikace k náhradě škody, rozumí výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému stavu komunikace, které je pro svou povahu nebo umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné podle § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona.
V dané věci stěžovatelka sama uvedla, že po vstupu na chodník viděla, že je na něm námraza, a setrvalý stav chodníku jí byl dobře znám, neboť po něm chodí několikrát denně. Není přitom rozhodné, že námrazu nepředpokládala v místě, kde je živý plot a tma. Soud vzal za prokázané, že místo úrazu se nevymykalo celkovému stavu komunikace, a nemůže tak jít o závadu ve schůdnosti. Protože v den úrazu byl prokazatelně proveden úklid předmětného chodníku, nelze vedlejší účastnici klást k tíži ani porušení obecné prevenční povinnosti vedoucí ke vzniku újmy stěžovatelky.
Uvedený závěr obstojí i při zohlednění špatného technického stavu chodníku, jenž podle fotografií sice vykazuje v místě úrazu nerovnosti, avšak dané stavebními pracemi, nikoli nedostatkem péče. Stěžovatelka, obeznámená se stavem chodníku, mohla volit alespoň pro část své trasy její osvětlenou část. Úraz byl pouhou nešťastnou shodou okolností. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že se vedlejší účastnice "přiznala" k odpovědnosti, sdělila-li pojišťovně, že "pracovníci v zimních měsících udržují chodníky a cesty traktůrkem MT8.
Při stále padajícím sněhu v některých případech přes veškerou snahu nelze vytvořit podmínky pro bezpečnou chůzi. V některých místech se námraza vytváří opakovaně, pak může samozřejmě dojít k pádu nebo smeknutí pěších. Je tedy možné, že se dne 5. 1. 2017 stal úraz paní J. K., která obci tuto skutečnost nahlásila." Takové vyjádření pro pojišťovnu je pouhým připuštěním možnosti, že se úraz stal, nikoli uznáním odpovědnosti za vzniklou škodu. Na věc nelze vztáhnout nález Ústavního soudu ze dne 12. 4.
2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), neboť vychází z odlišných skutkových okolností. Byla-li podle tohoto nálezu ústavně nesouladná judikatura Nejvyššího soudu kladoucí neodůvodněný důraz na nepředvídatelnost závady, pak Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 dostatečně odůvodnil, že požadavek předvídavosti se projeví jen ve vztahu k celkové kvalitě komunikace při hodnocení povahy závady podle § 26 odst. 7 silničního zákona tak, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 887/21
(veřejně dostupným na internetu na adrese https://nalus.usoud.cz).
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich povahu samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Proto není přípustné dovolání v části, v níž se stěžovatelka domáhala bolestného, neboť nedosahuje tzv. bagatelního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu o zbylých nárocích je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
5. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud popřel a dezinterpretoval judikaturu Ústavního soudu tak, aby ji nemusel respektovat. Stěžovatelce byla údajně upřena náhrada újmy jen proto, že podle Nejvyššího soudu mohla stav komunikace předvídat. Výklad soudů v podstatě vylučuje odpovědnost vlastníka komunikace za újmu na zdraví vzniklou v důsledku neprovedení zimní údržby. Výskyt sněhu či námrazy v zimním období by totiž nemohl být nikdy považován za nepředvídatelnou závadu ve schůdnosti. Stěžovatelka tvrdí, že chodec může tento stav sice předvídat, přesto může kvůli intenzitě závady ve schůdnosti uklouznout a utrpět újmu, neboť stav komunikace nezajišťoval bezpečný pohyb. Nadto předmětný chodník neumožňuje bezpečný pohyb chodců ani bez náledí a sněhu. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda měla možnost na stav komunikace účinně reagovat. V řízení bylo prokázáno, že vlastník komunikace provedl údržbu chodníku v brzkých ranních hodinách, ale úraz se stěžovatelce stal ve večerních hodinách cca kolem 18. hodiny (tj. za tmy, v úseku, kam nedosahuje světlo z pouličních lamp kvůli živému plotu). Stěžovatelka odmítá závěr Nejvyššího soudu, že mohla zvolit jinou cestu. Bylo prokázáno, že jinou cestu zvolit nemohla, resp. by nešlo o vhodnější cestu, neboť chodník na druhé straně je ve stejně špatném stavu jako chodník, kde se úraz stal. Stěžovatelka má za to, že nemohla předpokládat, jak se stav chodníku od ranních hodin změnil. Také připomíná, že podle plánu zimní údržby vedlejší účastnice závady ve schůdnosti a sjízdnosti neodstraňuje, ale pouze zmírňuje. Podle stěžovatelky krajský soud nedostatečně posoudil také možnou odpovědnost vedlejší účastnice podle občanského zákoníku. Namítá, že krajský soud učinil tendenční závěr, že na chodníku byly zhoršené podmínky kvůli stavebním pracím, ačkoli bylo prokázáno, že údajné opravy trvají již 15 let.
6. Ač si vedlejší účastnice byla vědoma toho, že jsou úseky, kde se opakovaně tvoří námraza, neučinila nic pro to, aby např. zvýšila intenzitu jejich ošetřování. Vedlejší účastnice totiž měla pojišťovně mimo jiné sdělit, že "přes veškerou snahu nelze vytvořit podmínky pro bezpečnou chůzi". Toto vyjádření je podle stěžovatelky přiznáním odpovědnosti vedlejší účastnicí. Stěžovatelka nerozumí tomu, proč by toto vyjádření nemělo mít význam i v řízení před soudem.
7. Dále stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká závěr, že námitka nedostatečného dokazování je jinou procesní vadou, k níž by mohl přihlédnout pouze u jinak přípustného dovolání. Podle stěžovatelky by tento závěr platil, kdyby dovolání bylo ze zákona nepřípustné a odmítnuto z formálních důvodů. Nemůže však platit tehdy, je-li dovolání meritorně projednáno.
8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu v částech, v nichž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na tzv. bolestné, byla ústavní stížnost podána opožděně. Ve zbývající části, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu, byla ústavní stížnost podána včas.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Při posouzení včasnosti ústavní stížnosti nutno zohlednit lhůty podle § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, přičemž na většinu situací dopadá lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty podle uvedených ustanovení jsou propadné, a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost odmítne.
11. Dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) je objektivně nepřípustné. Podáním nepřípustného opravného prostředku nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím [viz např. usnesení ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 378/06 nebo ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3874/13
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. To neplatí pouze tehdy, byl-li by mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což není případ uplatněného nároku na bolestné (a stěžovatelka to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku podle uvedené úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat napadený rozsudek krajského soudu ze dne 15. 9. 2021, který byl stěžovatelce doručen (jak Ústavní soud zjistil z úřední činnosti) nejpozději 29. 10. 2021, kdy rozsudek nabyl právní moci. Ústavní soud neshledal žádnou libovůli v postupu Nejvyššího soudu; jeho výklad a použití § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou ústavně souladné a nejsou výrazem přepjatého formalismu. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 16. 6. 2022, stanovená dvouměsíční lhůta tak dodržena nebyla. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost opožděná.
12. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je založena na opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Obecné soudy se podrobně zabývaly vztahem a důsledky judikatury Ústavního soudu [zejména nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), ale také např. ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4100/19 ] a Nejvyššího soudu (především rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, reagujícího mimo jiné na nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ). V tomto ohledu stěžovatelka nepřiměřeně interpretuje teze obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu ve svůj prospěch. Soudy vysvětlily, že příslušná rozhodnutí nejsou v nyní rozhodných aspektech rozporná a nevyplývá z nich, že by si stěžovatelka nemusela počínat přiměřeně opatrně. Stejně tak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu neplyne, že by byla odpovědnost vlastníků komunikací vždy vyloučena, panují-li nepříznivé povětrnostní podmínky. Zároveň soudy odůvodnily, proč má (i podle odkazované judikatury) přiměřeně význam setrvat na kritériu předvídatelnosti závady.
13. Stěžovatelce lze částečně přisvědčit v tom, že podle odkazovaných nálezů Ústavního soudu nemůže být předvídatelnost stavu chodníku jediným důvodem pro odmítnutí přiznání náhrady újmy vlastníkem nebo správcem komunikace. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 1991/20 , jehož posouzení Nejvyšší soud údajně opomenul, na druhé straně ani neplyne, že by objektivní míra předvídatelnosti nepříznivého stavu chodníku a celkové počínání chodce byly zcela irelevantní. Nález mimo jiné zdůrazňuje, že je podstatné také to, zda mohl chodec na stav chodníku účinně reagovat.
Ústavní soud v bodu 26 odůvodnění vzpomínaného nálezu uvedl, že "utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník (správce) komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců." V dané věci se však úraz stal na autobusové zastávce a panovaly důvodné pochybnosti o tom, zda správce chodníku prováděl údržbu vůbec několik dnů před pádem chodce.
V nynější věci jsou však okolnosti jiné.
14. Důsledné uplatnění stěžovatelčiny argumentace by mělo za následek odpovědnost vlastníka komunikace za jakoukoli škodu na komunikaci vzniklou, ačkoli by si chodec mohl počínat zcela neopatrně a nezohledňovat např. počasí a jiné objektivní vlivy. To však z judikatury Ústavního soudu neplyne. V tomto ohledu je podstatné, že se soudy s řádným odůvodněním a se zřetelem ke specifickým okolnostem věci věnovaly výkladu pojmu "závada ve schůdnosti", obsaženém v silničním zákoně, jako jedné z podmínek vzniku právní odpovědnosti vlastníka komunikace.
Okresní soud a krajský soud dostatečně odůvodnily, že stěžovatelka si byla rizik vědoma; prokázala podrobnou obeznámenost se stavem komunikace, její údržbou a opravou, jakož i s povětrnostními podmínkami, přiměřenou opatrnost však nevynaložila. Z ničeho pak neplyne, že by na stav nemohla účinně reagovat. Stěžovatelka procházela týmž místem několikrát denně a věděla, že na něm alespoň ráno probíhá údržba. Tvrdí-li stěžovatelka, že nemohla předvídat, jak se stav chodníku od ranních hodin daného dne změnil a že nemohla zvolit jinou cestu, považuje Ústavní soud tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Tato tvrzení byla dostatečně vyvrácena v procesu dokazování před okresním soudem. Při zjištěném skutkovém stavu nemohly soudy přijmout tvrzení, že stěžovatelka nemohla při objektivním stavu lednového počasí (sníh, námraza) předpokládat stav chodníku, či že snad nemohla zvolit jinou cestu (svědkyně i sama stěžovatelka před okresním soudem tvrdily, že na druhé straně silnice jsou lampy). Nad rámec věci hodno připomenout, že podle zjištění okresního soudu nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi uklouznutím stěžovatelky a zdravotním stavem jejího kolene.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že možnost předvídat zhoršený stav chodníku byla posouzena ústavně souladným způsobem, a to vzhledem k celkovým okolnostem věci, a byl jí přisouzen adekvátní význam.
15. K tvrzené neústavnosti posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice podle občanského zákoníku lze odkázat zejména na bod 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu. Vzhledem k fotodokumentaci a svědeckým výpovědím krajský soud neshledal porušení prevenční povinnosti vedlejší účastnice. V den úrazu byl proveden úklid chodníku a nerovnosti byly způsobeny staveními pracemi, nikoli nedostatkem péče vedlejší účastnice.
16. Namítá-li stěžovatelka, že se vedlejší účastnice v přípise pojišťovně doznala k odpovědnosti za vzniklou újmu, je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Ústavní soud odkazuje zejména na str. 5 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, na níž byl srozumitelně vysvětlen význam daného prohlášení. Vedlejší účastnice toliko připustila možnost úrazu, nikoli odpovědnost za újmu. Nadto o právní odpovědnosti rozhoduje soud a zjevně nešlo o uznání dluhu.
17. Zjevně neopodstatněnou je i námitka stěžovatelky, podle které mohl Nejvyšší soud přihlédnout k procesní vadě v podobě nedostatečného dokazování. V posuzované věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky meritorně neprojednal, na rozdíl od jejího názoru. Odmítl je, ač nikoli z formálních důvodů, nýbrž z důvodů závisejících na jeho uvážení, avšak stále pro nepřípustnost.
18. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu