USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátkou Mgr. Michaelou Vilhelmovou, se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, proti žalované: obec Velim, se sídlem úřadu náměstí Obránců míru 120, Velim, IČO 00235865, zastoupená advokátem Mgr. Danielem Thelenem, se sídlem U Průhonu 1516/32, Praha 7, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 25 Co 176/2021-241, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.551 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Daniela Thelena.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 25 Co 176/2021-241, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 2. 2021, č. j. 7 C 88/2020-200, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 6. 1. 2017 do 30. 4. 2017 ve výši 43.524 Kč, za období od 8. 6. 2018 do 20. 7. 2018 ve výši 24.054 Kč a za období od 2. 10. 2019 do 31. 10. 2019 ve výši 15.374 Kč, náhrady za bolest ve výši 29.504 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu újmy utrpěné v důsledku úrazu (poranění vnitřního menisku pravého kolene), který utrpěla žalobkyně dne 5.
1. 2017 v 17:30 hodin po pádu na namrzlém a neošetřeném chodníku na území obce Velim. Dovodil, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se závadou ve schůdnosti, s níž se v souladu s § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, rozumí výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému stavu komunikace, které je pro svou povahu nebo umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a odst. 2 silničního zákona.
V dané věci žalobkyně sama uvedla, že po vstupu na chodník viděla, že je na něm námraza, a setrvalý stav chodníku jí byl dobře znám, neboť po něm chodí několikrát denně. Není přitom relevantní, že námrazu nepředpokládala v místě, kde je živý plot a tma. Soud vzal za prokázané, že místo úrazu se nijak nevymykalo celkovému stavu komunikace, a nemůže tak jít o závadu ve schůdnosti. Protože v den úrazu byl prokazatelně proveden úklid předmětného chodníku komunikace, nelze žalované klást k tíži ani porušení obecné prevenční povinnosti vedoucí ke vzniku újmy na straně žalobkyně.
Uvedený závěr obstojí i při zohlednění špatného technického stavu chodníku, jenž podle fotografií sice vykazuje v místě úrazu nerovnosti, avšak dané stavebními pracemi, nikoli nedostatkem péče. Žalobkyně, obeznámená se stavem komunikace, mohla volit alespoň pro část své trasy její osvětlenou část. Úraz byl pouhou nešťastnou shodou okolností a jednání žalobkyně. Odvolací soud nepřisvědčil argumentu, že se žalovaná „přiznala k odpovědnosti“, sdělila-li dříve pojistiteli odpovědnosti, že „pracovníci v zimních měsících udržují chodníky a cesty traktůrkem MT8.
Při stále padajícím sněhu v některých případech přes veškerou snahu nelze vytvořit podmínky pro bezpečnou chůzi. V některých místech se námraza vytváří opakovaně, pak může samozřejmě dojít k pádu nebo smeknutí pěších. Je tedy možné, že se dne 5. 1. 2017 stal úraz paní J. K., která obci tuto skutečnost nahlásila.“ Takové vyjádření obce pro pojišťovnu je pouhým připuštěním možnosti, že se úraz stal, ale rozhodně není uznáním odpovědnosti za vzniklou škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž s odkazem na § 237 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 4100/19, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, a usnesení ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 11/06, a ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 31/06). Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalované za vzniklou újmu podle obecných předpisů, neboť k tomu neprovedl žádné dokazování, a porušil tak její právo na spravedlivý proces.
S tím souvisí i otázka, zda aplikace podústavního práva respektovala principy vyplývající z práva na ochranu tělesné a duševní integrity ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud by dále měl zodpovědět, zda soudy nižších stupňů správně vyložily pojem „závada ve schůdnosti“ a „předvídatelnosti“, a to v kontextu zmíněné judikatury, kterou nerespektovaly. Soudy zastávaný výklad pojmu závada ve schůdnosti klade nepřiměřený důraz na předvídatelnost a vede k chybnému závěru, že je-li stav komunikace na první pohled patrný, o takovou závadu nejde, čímž demotivuje obce od řádné péče o komunikaci.
Doposud též nebyl Nejvyšším soudem řešen význam uznání odpovědnosti za škodu pro účely vyplacení pojistného plnění, je-li následně v průběhu soudního řízení odpovědnost odmítána, jakož i otázka vlivu sjednaného pojištění na daný typ případů. Ve své další argumentaci dovolatelka poukázala na to, že si počínala více než obezřetně, přizpůsobila svou chůzi okolnostem a stavu chodníku a nemohla předvídat, jak se změnil jeho stav od rána, kdy po něm šla cestou do práce. Pokud žalovaná chodník ráno uklidila, nemohla žalobkyně poznat, zda na chodníku nedošlo za celý den ke změně, lehké zasněžení neumožňovalo vidět, v jaké stavu se chodník pod sněhem nachází, a nemohla tak být splněna podmínka předvídatelnosti.
Z odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se podle dovolatelky podává, že obec má povinnost udržovat chodníky schůdné, a to nejen v případě náledí či sněhu, ale musí odstraňovat všechny nečistoty, které se na chodníku nachází. V řízení bylo „Plánem zimní údržby“ prokázáno, že obec neodstraňuje závady ve schůdnosti, ale jenom je zmírňuje. Již okolnost, že pro tyto případy má obec sjednanou pojistnou smlouvu, podle dovolatelky značí, že si je vědoma své zákonné odpovědnosti, a to vyjádřila i sdělením pojišťovně ze dne 5.
2. 2017. Odmítá-li žalovaná odpovědnost, přestože dříve sdělila, že vinu uznává, pak by takové jednání mohlo být kvalifikováno jako pojistný podvod. Náhled odvolacího soudu na dané prohlášení nemůže obstát a je třeba zodpovědět, zda je možné nepřihlížet k vyjádření pro pojišťovnu. Nabízí se dále otázka, jaké by byly důsledky poskytnutí pojistného plnění na základě předmětného prohlášení.
Dovolatelka rovněž zdůraznila, že žalovaná se o údržbu a opravy chodníků nestará dlouhodobě, špatný stav chodníku v důsledku stavebních prací trvá asi 15 let a žalovaná jej mohla včas opravit. Rozhodnutí nemůže obstát ani ohledně náhrady nákladů řízení, neboť nebylo respektováno rozhodnutí publikované pod Rc 121/2017; měl být zvolen postup podle § 150 o. s. ř. a žalované neměla být náhrada nákladů přiznána. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění vznesených argumentů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Žalobkyně se domáhá více nároků se samostatným skutkovým základem (náhrady za ztrátu na výdělku, za bolest a za další nemajetkovou újmu), přičemž náhrada za bolest nedosahuje zákonného tzv. bagatelního limitu.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, dále jen „Soubor“, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od
30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků (mimo nároky ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy) se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 732/2021). Jelikož ve vztahu k požadavku na náhradu za bolest ve výši 29.504 Kč se jedná o částku nedosahující zákonného limitu, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena již s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přestože součet všech uplatněných částek tuto hranici převyšuje. Ani ve vztahu k dalším žalobním nárokům nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, č. 27/2022 Sb. rozh.
obč.
(ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21), který usměrnil dosavadní rozhodovací praxi k odpovědnosti vlastníka komunikace za újmy utrpěné případnými nedostatky zhoršující schůdnost komunikace. Odpovědnost je dána, jak tehdy, vznikne-li újma v důsledku zvláštní nekvality komunikace označované ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona jako závada ve schůdnosti (v tomto případě půjde o zvláštní typ objektivní odpovědnosti), tak následkem porušení povinnosti při péči o stav komunikace (v tomto případě půjde o odpovědnost za zaviněné porušení zákonné povinnosti).
Podle § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona se pak při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňují jen tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, Soubor C 10786, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, Soubor C 13350, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, Soubor C 14718), jinak řečeno jde o výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí (viz dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020). Vyloučil-li odvolací soud naplnění kritérií daného pojmu s ohledem na to, že místo úrazu se nevymykalo celkovému stavu komunikace, jejíž setrvalý stav byl nadto žalobkyni znám, není důvodu mít za to, že by se jeho výklad odchýlil od rozhodovací praxe, přičemž pro její revizi dovolatelka adekvátní argumenty nesnáší (skutková zjištění přitom dovolací soud není oprávněn přezkoumávat – viz § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). K namítanému demotivačnímu účinku předestřeného náhledu na obce je třeba připomenout, že okolnost, že se nejedná o závadu ve schůdnosti zakládající objektivní odpovědnost obce, neznačí, že obec nemůže být odpovědná z titulu porušení povinnosti náležité péče o komunikaci.
Poukazuje-li dovolatelka na podporu své argumentace na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, byl v tomto nálezu podroben kritice závěr vážící odpovědnost vlastníka komunikace jen na nepředvídatelné závady, jak bylo zmíněno výše; na uvedený nález reagující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn.
31 Cdo 1621/2020, akcentující mimoto též obecnou odpovědnost vlastníka komunikace za porušení povinnosti, pak již v přezkumu u Ústavního soudu obstálo. Akceptovatelnost kritéria předvídatelnosti jako jednoho z podstatných momentů při zvažování odpovědnosti obce v obdobných případech byla vyjádřena například v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2378/21, či jeho nálezu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 4100/19. Z dovolatelkou dále odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se rovněž nepodává závěr, jemuž by předestřený úsudek odporoval (ostatně ani sama dovolatelka na konkrétní relevantní tezi z uvedených rozhodnutí nepoukazuje), rovněž tak není zřejmé, v čem přesně by mělo spočívat porušení principů vyplývajících z práva na nedotknutelnost osoby ve smyslu čl.
7 Listiny základních práv a svobod. Dovolací námitka nedostatečnosti provedeného dokazování ve vztahu k otázce obecné odpovědnosti za škodu nemá povahu otázky hmotného či procesního práva, jejímž prostřednictvím lze podle § 237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, ale odpovídá spíše procesní vadě ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., k níž Nejvyšší soud v zásadě přihlíží toliko u přípustného dovolání. Navíc dovolatelka opět nespecifikuje konkrétní nedostatek porušující zákonem daný rámec dokazování (viz § 120 a násl. o.
s. ř. a § 221a násl. o. s. ř.), a čím mělo dojít k zásahu do jejích práv, včetně práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje-li pak svou opatrnost při chůzi, pak lze dodat, že soudy nevyloučily odpovědnost žalované s poukazem na nedbalost žalobkyně, konstatovaly toliko nešťastnou shodu okolností. Odvolací soud se přitom zabýval též možným porušením povinností obce při péči o dobrý stav komunikace a případným nástupem obecné povinnosti nahradit škodu způsobenou zaviněným protiprávním jednáním. Nesouhlas se závěrem, že obec nepochybila při plnění svých povinností, pak dovolatelka opět nepodkládá odlišným řešením právní otázky.
Uvádí-li přitom obec ve svém plánu zimní údržby, že zmírňuje závady ve schůdnost, jde o formulaci odpovídající silničnímu zákonu, respektive jeho prováděcím předpisům – srov. § 27 odst. 7 tohoto zákona a § 41 vyhlášky č. 104/1997 Sb., jež stanoví obecné požadavky na obce stran péče o komunikace a jež současně reflektuje, že ne vždy je reálně dosažitelná úplná eliminace negativních dopadů povětrnostních vlivů na schůdnost komunikace, což však neznamená, že by mělo být rezignováno na snahu o zajištění schůdnosti, ale obec by měla usilovat alespoň o jejich zmírnění, k čemuž ji normotvůrce stanovil obecně závazná vodítka.
Samotné zařazení termínu „zmírňovat“ tak nepoukazuje na neadekvátnost či disproporčnost plánu údržby (srov. dále opět usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2378/21). Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace k pojištění sjednanému obcí pro případy odpovědnosti za újmu vzniklou na komunikaci. Samotné sjednání pojistné smlouvy pro odpovědnost za určitý typ újmy neznamená, že by vůči pojištěnému subjektu byly automaticky důvodné veškeré nároky bez ohledu na naplnění předpokladů vzniku povinnosti k náhradě škody.
Předmětem tohoto řízení přitom není posouzení smluvních podmínek pojistného vztahu mezí obcí a pojistitelem a předpokladů pro poskytnutí pojistného plnění. Dovolatelka ani sama netvrdí, že by připomínané vyjádření obce snad mělo být uznáním dluhu ve smyslu § 2053 o. z., zakládající vyvratitelnou domněnku trvání dluhu (a rovněž tomu neodpovídá ani zmiňovaná formulace vyjádření), a mohlo tak mít pro obec právní účinky. V rovině občanského práva není „přiznání viny“ žádným svébytným institutem, majícím přímé hmotněprávní dopady.
Mohlo by jít toliko o vyjádření ke skutkovým okolnostem významným pro vznik pohledávky z titulu náhrady škody, jež může být jedním ze způsobů zjištění rozhodných skutečností, z nichž pak lze usuzovat na naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnostního právního vztahu. Avšak v dané situaci, v níž vyjádření mělo povahu pouhého připuštění možnosti (nikoliv jednoznačného konstatování naplnění zákonných předpokladů), nejedná se ani o souhlas žalované se skutečnostmi, jak je podává žaloba. Úvahy dovolatelky o pojistném podvodu a její představa hypotetické situace, v níž by bylo na základě sdělení obce plněno, jsou pak pro danou věc bezpředmětné a míjejí se s podstatou sporu spočívající v posouzení naplnění zákonem daných podmínek vzniku povinnosti k náhradě škody.
Ani otázky pojistného vztahu a prohlášení obce tedy nemohou založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020, a judikatura zde odkazovaná). Jelikož dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není podle § 237 o. s. ř.
přípustné a přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení výslovně vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu