Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou MBA, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2023 č. j. 6 To 273/2022-913 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. května 2022 č. j. 1 T 43/2021-763, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) právě zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně koriguje - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vytvořilo zcela nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práv, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
4. Jak vyplývá z příloh k ústavní stížnosti, v posuzované věci byl stěžovatelkou napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě předmětem přezkumu v dovolacím řízení, když Nejvyšší soud podané dovolání odmítl svým usnesením ze dne 23. 4. 2024 č. j. 7 Tdo 88/2024-975. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by posledně uvedené rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, neboť v jejím petitu je požadováno výslovně toliko zrušení výše označených rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě, čemuž odpovídá i znění přiložené plné moci. Na druhou stranu usnesení Nejvyššího soudu bylo zmíněno v odůvodnění ústavní stížnosti a od jeho doručení stěžovatelka dovozovala splnění lhůty k jejímu podání. Ústavní soud je petitem ústavní stížnosti vázán. Aby však bylo předejito přílišnému formalismu a věc postavena zcela najisto, Ústavní soud za této situace ještě stěžovatelce zaslal výzvu k odstranění vad návrhu, ve které ji poučil, že z podaného návrhu musí být nepochybné, proti jakému rozhodnutí či postupu kterého orgánu veřejné moci směřuje, a vyzval ji, aby sdělila, zda skutečně žádá zrušení výhradně jen uvedených rozsudků, nebo i usnesení Nejvyššího soudu s tím, že v případě druhé naznačené alternativy je třeba přiložit i tomu odpovídající znění plné moci. Ve své odpovědi na tuto výzvu stěžovatelka Ústavní soud informovala, že žádá skutečně toliko zrušení rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu ani k této výzvě stěžovatel nenavrhla a naopak se vyjádřila v tom smyslu, že proti němu není ústavní stížnost směřována. Rovněž nepřiložila plnou moc, která by umožňovala ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelku zastupovat.
5. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje dle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. V pochybnostech je přitom namístě úmysl stěžovatele v tomto směru ověřit, aby odmítnutí ústavní stížnosti nebylo přílišným formalismem. Nenapadne-li však stěžovatel příslušné rozhodnutí o posledním procesním prostředku ani přes Ústavním soudem učiněnou výzvu k odstranění vad návrhu, Ústavnímu soudu již nic jiného, než ústavní stížnost odmítnout, nezbývá [srov. závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00) a judikaturu Ústavního soudu představovanou např. usneseními
sp. zn. IV. ÚS 58/95
(U 2/7 SbNU 331),
IV. ÚS 327/98
,
II. ÚS 558/99
,
IV. ÚS 332/01
,
II. ÚS 724/02
,
,
,
,
III. ÚS 1980/07
,
IV. ÚS 2976/08
,
IV. ÚS 2981/08
,
II. ÚS 1398/09
,
III. ÚS 2013/09
,
II. ÚS 1710/10
,
I. ÚS 2452/10
,
III. ÚS 1429/11
,
I. ÚS 4839/12
,
IV. ÚS 365/13
,
II. ÚS 2980/14
,
IV. ÚS 2195/14
,
II. ÚS 1536/15
,
III. ÚS 2823/16
,
III. ÚS 284/17
,
III. ÚS 4315/18
,
IV. ÚS 173/19
,
I. ÚS 3500/20
,
III. ÚS 2589/21
,
I. ÚS 2576/22
,
III. ÚS 2976/22
,
I. ÚS 774/23
,
IV. ÚS 947/23
či
III. ÚS 2682/23
dostupnými na nalus.usoud.cz].
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost usnesením odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2025
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj