7 Tdo 88/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2024 o dovolání obviněné M. B. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 273/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 43/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2022, č. j. 1 T 43/2021-763, byla obviněná M. B. uznána vinnou pod bodem 1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla jako podmínka osvědčení ve zkušební době uložena povinnost uhradit způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v uzavírání smluv, na jejichž základě dochází k plnění z majetku obce a veškerých činností spojených s nakládáním majetku obce, včetně finančních prostředků na dobu třiceti šesti měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné Danuše Němcové. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 6 To 273/2022-913, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. B. a Danuše Němcové napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná M. B. byla uznána vinnou pod bodem 1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla jako podmínka osvědčení ve zkušební době uložena povinnost podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v uzavírání smluv, na jejichž základě dochází k plnění z majetku obce a veškerých činností spojených s nakládáním majetku obce, včetně finančních prostředků na dobu tří let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné Danuše Němcové. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

3. Uvedených přečinů se podle zjištění soudů obviněná dopustila v podstatě tím, že jako starostka obce XY, okr. XY, s vědomím, že podle § 103 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu obce, a podle § 83 odst. 1 tohoto zákona je povinna hájit zájmy občanů obce, a podle směrnice obce k zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, vycházejíce ze zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, je povinna při zadávání zakázky malého rozsahu v rozmezí 50 000 Kč do 200 000 Kč (vše bez DPH) zakázku projednat a spolupodepsat s místostarostou a pořídit o projednání stručný zápis, toto neučinila, a v úmyslu opatřit neoprávněně finanční prostředky obviněné Danuši Němcové, jednatelce společnosti AGROKRAS, s. r. o., která nechala vystavit faktury, ze kterých měla finanční prospěch, a takto si počínaly:

1) v období od 5. 6. 2017 do 18. 9. 2017, kdy obviněná M. B., nechala společnosti AGROKRAS, s. r. o., proplatit faktury vystavené obviněnou Danuší Němcovou, - č. 2017FV030 ze dne 5. 6. 2017 za mulčování (29 hodin) ve výši 18 850 Kč + DPH 3 958,50 Kč, - č. 2017FV040 ze dne 4. 7. 2017 za mulčování (58 hodin) ve výši 49 300 Kč + DPH 10 353 Kč, - č. 2017FV043 ze dne 7. 8. 2017 za kosení trávy (65 hodin) ve výši 55 250 Kč + DPH 11 602,50 Kč, - č. 2017FV049 ze dne 4. 9. 2017 za mulčování (97 hodin) ve výši 82 450 Kč + DPH 17 314,50 Kč, - č. 2017FV056 ze dne 18. 9. 2017 za mulčování (61 hodin) ve výši 51 850 Kč + DPH 10 888,50 Kč, přičemž tyto práce společností AGROKRAS, s. r. o., nebyly provedeny v uvedeném rozsahu, o čemž obviněná M. B. věděla, neboť mulčování a kosení v obci v dostatečném rozsahu zajišťovala firma SLUŽBY OBCE XY, s. r. o., a kosení Správa silnic Moravskoslezského kraje, čímž způsobily obci XY v roce 2017 škodu ve výši 311 817 Kč,

2) v období od 29. 5. 2018 do 16. 7. 2018, kdy obviněná M. B., nechala společnosti AGROKRAS, s. r. o., proplatit faktury vystavené obviněnou Danuší Němcovou, - č. 18FV027 ze dne 29. 5. 2018 za mulčování (51 hodin) ve výši 43 350 Kč + DPH 9 103,50 Kč, - č. 18FV035 ze dne 16. 7. 2018 za kosení (41 hodin) ve výši 34 850 Kč + DPH 7 318,50 Kč, přičemž tyto práce společností AGROKRAS, s. r. o., nebyly provedeny v uvedeném rozsahu, o čemž obviněná M. B. věděla, neboť mulčování a kosení v obci v dostatečném rozsahu zajišťovala firma SLUŽBY OBCE XY, s. r. o., a Správa silnic Moravskoslezského kraje, čímž způsobily obci XY v roce 2018 škodu ve výši 94 622 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Předně argumentovala tím, že nalézací soud dospěl k závěru, že byly vystavovány fiktivní faktury společnosti AGROKRAS, s. r. o., na práce, které nebyly provedeny, ačkoli 12 svědků dosvědčilo, že vidělo techniku této společnosti zeleň udržovat a zaměstnanci společnosti AGROKRAS, s. r. o., vypověděli, že osobně údržbu zeleně a další práce objednané obviněnou realizovali. Odvolací soud pak uzavřel, že tato společnost skutečně práce prováděla, nicméně ne ve fakturovaném rozsahu. Přesto konstatoval, že veškeré vystavené faktury byly fiktivní a rozsahem toho, co bylo či nebylo provedeno, se již nezabýval a k tíži obou obviněných jim uložil nahradit škodu v plném rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu tak označila za vnitřně rozporný. Konečně oba soudy konstatovaly, že obviněná mohla podle interní směrnice zadávat samostatně zakázky do 50 000 Kč, nicméně ve všech případech šlo o opakující se činnosti a jednorázové zakázky, které nikdy nepřekročily uvedenou částku (i faktury vystavené na měsíční bázi byly souhrnem dílčích objednávek v daném měsíci). Soudy se pak nezabývaly svědeckými výpověďmi zastupitelů, kteří konstatovali, že dovolatelka dopředně práce se zastupitelstvem projednávala, jakož ani svědeckou výpovědí místostarosty obce, že veškeré objednávané práce dopředně schvaloval, byť o tom není písemný zápis. Odsouzení obviněné je tak v rozporu se základními trestněprávními zásadami (např. in dubio pro reo či subsidiaritou trestního řízení). Soud navíc podle jejího přesvědčení postupoval v rozporu s povinností nehodnotit důkazy selektivně, ale v jejich vzájemné souvislosti.

6. Obviněná vznesla výhrady vůči skutkovým zjištěním, neboť soudy zcela deformovaly význam a obsah jednotlivých provedených důkazů. Byly pak ignorovány obviněnými navržené důkazy, které byly provedeny pouze formálně, ale nebyly z nich vyvozeny relevantní skutková zjištění, ačkoli vinu obviněných vyvracejí. Odsouzení je pak postaveno především na svědecké výpovědi spekulativního charakteru, která byla vyvrácena výpovědí 12 dalších svědků. Odmítla pak, že by se dopustila jakéhokoli podvodu. Soudům vytýkala, že byla odsouzena podle § 209 odst. 1 a 3 tr.

zákoníku mj. za to, že zadala zakázku malého rozsahu společnosti AGROKRAS, s. r. o., v úmyslu opatřit sobě a obviněné Danuši Němcové finanční prospěch. Nicméně žádný prospěch ani jedné z obviněných nevznikl, neboť faktury vystavovala společnost AGROKRAS, s. r. o., a ta také inkasovala peněžní prostředky za realizované práce. Soudy se ani nezabývaly otázkou, zda se obviněné jakkoli obohatily. Nebylo tedy zjištěno, zda obviněné M. B. či Danuši Němcové vznikl z vytýkaného jednání jakýkoli finanční prospěch a chybí tak jeden ze znaků trestného činu podvodu.

7. Obviněná byla dále odsouzena podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mj. za to, že je dle interního předpisu obce XY povinna zakázku malého rozsahu nad 50 000 Kč projednat a spolupodepsat s místostarostou obce a pořídit o projednání stručný zápis, což neučinila, a nad 200 000 Kč nechat schválit zastupitelstvem, což při součtu jednotlivých plnění také neučinila. Tehdejší místostarosta obce svědek M. M. však potvrdil, že obviněná jako starostka s ním vždy projednávala zakázky malého rozsahu do 50 000 Kč. Uvedl pak, že společnost AGROKRAS, s.

r. o., měla mulčovat, odvážet dřevo a provádět další práce. Přesto ji soudy uznaly vinnou, že tak nečinila. Slyšení zastupitelé konstatovali, že spolupráce se společností AGROKRAS, s. r. o., vzešla z jejich návrhu, že spolupráci schválili na pracovní, neformální schůzi, avšak soudy k této skutečnosti nikterak nepřihlédly. V tomto ohledu argumentovala rovněž rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015, přičemž zdůraznila, že interní směrnice obce k zadávání veřejných zakázek malého rozsahu je interní normativní instrukcí, nikoli „jiným právním předpisem“.

I kdyby pak směrnice byla obecně závazným normativním právním aktem, jednotlivé faktury shrnují dílčí objednávky za kalendářní měsíc a jsou tak součtem jednotlivých objednávek, přičemž jednotlivé objednávky nikdy nepřesáhly částku 50 000 Kč. Obviněná práce objednávala nahodile podle aktuálních potřeb obce XY, a to při plném vědomí místostarosty a zastupitelstva obce. Soudy se však nevypořádaly s touto argumentací a každou jednotlivou fakturu posuzovaly jako jednu zakázku, resp. dokonce provedly součet těchto faktur, ačkoli předmětná směrnice neobsahuje žádnou klauzuli ve vztahu k opakujícímu se plnění, tudíž nelze automaticky bez dalšího jednotlivé objednávky sčítat.

Pakliže by každá faktura byla považována za jednu zakázku, v žádném z případů nedošlo k podstatnému překročení hodnoty zakázky podle směrnice. Nikdy tak neporušila interní instrukci obce vědomě či dokonce úmyslně. Obviněná nerealizovala objednávky u společnosti AGROKRAS, s. r. o., v úmyslu způsobit jinému škodu ani v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Z objednávek neměla jakoukoli výhodu či jiný prospěch, stejně jako Danuše Němcová či společnost AGROKRAS, s. r. o. Šlo o synallagmatický právní vztah, jehož obsahem bylo vzájemné protiplnění.

Podle jejího přesvědčení tudíž chybí podstatný znak skutkové podstaty i trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, obohacení sebe či jiného a způsobení škody.

8. Dále dovolatelka nesouhlasila se skutkovými zjištění obou nižších soudů, že vyjmenované faktury byly fakturami fiktivními a fakturované práce nebyly provedeny. Měla pak za to, že byla porušena zásada presumpce neviny, neboť nebyl zjištěn skutkový stav beze vši pochybnosti. Zejména podle ní soudy nekriticky přijaly svědecké výpovědi J. K. a K. L., které jsou ryze spekulativního charakteru a neprokazují, že by se skutek stal. Naopak obviněné prokázaly svou nevinu pomocí, přesto soudy k jim navrhovaným důkazům vůbec nepřihlížely. Soudy slyšely prakticky od všech svědků (s výjimkou svědků J. K., K. L. a L. K.), že skutečně fakturované práce probíhaly. Za daných okolností měly soudy postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Také konstatovala, že maximálně může být sporu o rozsahu provedených prací, což bylo důvodem podání trestního oznámení ze strany obce XY zastoupené K. L. Pokud bylo sporu o rozsahu prováděných prací, taková situace pod zásadou subsidiarity trestního řízení nepatří na půdu trestního soudu. Soudy podle ní tuto zásadu zcela ignorovaly.

9. Obviněná se též podrobně vyjádřila k jednotlivým svědeckým výpovědím. Předně akcentovala střet zájmů svědků J. K., se kterým chtěla za svého působení ukončit spolupráci, a K. L., která byla její politickou konkurentkou a její výpověď je v rozporu s její výpovědí z přípravného řízení. Shrnula pak svědecké výpovědi svědků J. K., L. K., F. J., K. L., M. M., A. J., D. N., F. M., J. M., J. H., P. J., J. J., M. N., R. V., G. V., A. K. a M. B., včetně jejich vlastního vyhodnocení. Akcentovala spekulativní a ničím nepodložený charakter výpovědí svědků J. K. a K. L., přičemž na nevinu obviněných je naproti tomu možné poukázat ze svědeckých výpovědí ostatních svědků, tj. zaměstnanců společnosti AGROKRAS, s. r. o., kteří údržbu vykonávali, zastupitelů, kteří se dohodli se starostkou na outsourcingu údržby zeleně a jednak ze svědeckých výpovědí dalších osob. Minimálně 12 svědků bezprostředně vidělo, jak AGROKRAS, s. r. o., provádí v letech 2017 až 2018 kosící, mulčovací i jiné práce. Rovněž bylo popsáno, jakým způsobem byla spolupráce se společností AGROKRAS, s. r. o., navázána, tedy rozhodnutím zastupitelstva na pracovní, neveřejné schůzi, kdy objednávkou služeb byla pověřena starostka obce. Ad hoc pak zadávala jednotlivé práce obviněné Danuši Němcové, přičemž je vždy neformálně projednávala jak s místostarostou obce, tak na zastupitelstvu na pracovních schůzích. Práce se zadávaly průběžně a fakturace proběhla vždy na konci každého měsíce. Práce byly společností AGROKRAS, s. r. o., prováděny, přičemž je realizovali A. J., J. J. st., J. J. ml., F. J. a V. Č. Provádělo se kosení a mulčování trávy kolem obecních komunikací, potoka, u hřbitova a na dalších obecních pozemcích dle aktuální situace a potřeby. Také se prováděly jednorázové další práce (občasné převozy těžších břemen, odstraňování spadaných stromů či větví a další). Vykonané práce pak vždy kontrolovala obviněná.

10. Pakliže odvolací soud modifikoval výrok o vině v tom směru, že práce nebyly provedené v uvedeném rozsahu, o čemž obviněná věděla, k takovému konstatování chybí důkazní materiál. Odvolací soud se nezabýval otázkou, v jakém rozsahu byly práce prováděny a závěr učinil na spekulativním základě. V této souvislosti poukázala na vnitřní rozpor rozsudku odvolacího soudu, neboť pokud bylo konstatováno, že práce byly provedeny, nicméně ne v uvedeném rozsahu, nemohly být obviněné odsouzeny za vystavení fiktivních faktur ve 100 % rozsahu. Dále měla za to, že srovnání nákladů obce XY v letech je podstatné. Pokud měly obviněné v průběhu 2 let vyvést peněžní prostředky ve výši přesahující 400 000 Kč, pak se tato skutečnost musí projevit na nesourodosti nákladů obce na údržbu zeleně. Žádná taková nesourodost přitom nevznikla. Pokud jde o zprávu Českého hydrometeorologického ústavu, pak konstatovala, že většina faktur byla vystavena v sezóně roku 2017. Z této zprávy se podává, že byl normální stav, pouze v červnu 2017 mírné sucho a z této informace proto nelze učinit jakýkoli skutkový závěr o růstu trávy. V roce 2018 probíhaly práce pouze v omezeném rozsahu. Nadto soudu nepřísluší, aby dle vlastního uvážení a odhadu hodnotil množství a rychlost růstu zeleně na podkladě dané zprávy, a z tohoto vyhodnotil, zda bylo zapotřebí provádět seč zeleně. Pokud jde o Správu silnic Moravskoslezského kraje týkající se sekání trávy podél cest, obviněná od samého počátku shodně tvrdila, že Správa silnic pečovala toliko o zeleň v bezprostřední blízkosti silnic, a to dvakrát ročně. Taková údržba zeleně však nebyla dostačující. Odvolací soud dále konstatoval, že obviněná měla zakoupit pozemkovou parcelu s hodnotou 197 700 Kč za částku 10 155 Kč, a to na základě kupní smlouvy. Obviněná uvedla, že předmětná pozemková parcela je špatně dostupná, jde o parcelu ve svahu a je na ní omezení vysokého napětí. Soud pak nemůže stanovit cenu odhadem, neboť k tomu jsou povoláni soudní znalci. Tato otázka navíc nebyla nikdy předmětem řízení a obviněná nikdy neměla možnost se k převodu vyjádřit. Úvahy soudu, že se měla obohatit na nižší kupní ceně oproti ceně tržní, jsou spekulativní, nezjištěné a nebyly nikdy v řízení řešeny.

11. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc přikázal k dalšímu řízení.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit námitku obviněné, kterou se dožadovala aplikace zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, avšak nepřiznal jí opodstatnění. Na straně obviněné totiž neexistují takové okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by její jednání neodpovídalo typickým případům tohoto trestného činu. V této souvislosti upozornil na ten fakt, že obviněná u skutku pod bodem 1) naplnila též kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž dolní hranice vyšší škody byla v tomto případě překročena více než trojnásobně a u skutku pod bodem 2), u něhož kvalifikace zůstala v základní skutkové podstatě, je zřetelné vysoce markantní překročení minimálně požadované hranice nepatrné, a to dokonce v podobě devítinásobku.

13. K poukazu obviněné na kontrolu uskutečněnou Krajským úřadem Moravskoslezského kraje vůči hospodaření obce XY za rok 2017 a 2018 uvedl, že se její předmět nesoustředil na rozbor dokumentace nyní sporných faktur deklarujících údržbu zeleně společností AGROKRAS, s. r. o. Výsledky vnějších kontrol hospodaření územních samosprávných celků označil za cenný zdroj poznatků, nicméně s nimi není nerozlučně svázáno vyvození trestní odpovědnosti. Sankční reakce v odvětví správního práva by byla v hypotetické rovině a adresována vůči rozdílnému subjektu, nikoli na obviněnou M. B., která byla postavena před soud pro identifikované selhání osobního charakteru, jehož se dopustila v rámci zastávané kompetence starostky obce XY, kterou v podstatě zneužila k postranním záměrům. Měl za to, že v daném případě nelze hovořit ani o formálním pochybení, neboť realizace údržby zeleně na pozemcích přináležejících obci byla dostatečně zabezpečena standardními poskytovateli.

14. K výhradě obviněné ohledně přítomnosti neoprávněného prospěchu konstatoval, že se týká objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nicméně základní skutková podstata tohoto trestného činu ještě nevyžaduje skutečné opatření prospěchu. Neoprávněný prospěch se pak odvíjel pro společnost AGROKRAS, s. r. o., od vykazování provedení údržby zeleně, která navzdory fakturace nebyla ve skutečnosti realizována. Protože existence prospěchu je do určité míry nezávislá na hodnocení škody, právní kvalifikace může vyjadřovat i obě takové okolnosti. Jestliže pak odvolací soud zmiňoval v souvislosti s náhradou škody možné odpracování dvou dnů společností AGROKRAS, s. r. o., tentokráte z pohledu prospěchu pro obec XY, vysvětlil, že šlo o prostředek ke spáchání trestného činu podvodu, a proto považuje případnou hodnotu těchto prací jako náklad, které obě obviněné vynaložily na jeho spáchání.

15. Dále konstatoval, že k porušení zásady in dubio pro reo ve spojitosti s objasňováním prací podle fakturace nemohlo dojít. Krajský soud v Ostravě si byl vědom nastalé situace, v níž proti sobě stály dvě rozdílné verze, znovu prověřil obhajobu též s přispěním doplnění dokazování výpověďmi některých navrhovaných svědků, avšak po vyhodnocení celé důkazní stránky věci dospěl k jejímu vyvrácení.

16. Rovněž se vyjádřil k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soubor námitek obviněné, ve kterém komentovala jednotlivé svědecké výpovědi, zejména rozporovala výpovědi svědků J. K. a K. L. a prosazovala ostatní svědky, jakož se i vyjadřovala k nákladům obce, zprávě Českého hydrometeorologického ústavu, Správy silnic Moravskoslezského kraje apod., nepřekročil meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. V dovolací argumentaci obviněné nejsou identifikovány flagrantní vady důkazního řízení, které by mohly umožnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do stabilizovaných skutkových zjištění ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Za důležité označil, že navzdory dílčímu nedostatku soudu prvního stupně přistoupil nakonec soud druhého stupně k hodnocení provedených důkazů v souladu s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil.

17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť dovolatelkou nesprávně označen jako písm. f)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

21. S ohledem na obsah dovolatelkou vznesených námitek je předně nutno poznamenat, že v podaném mimořádném opravném prostředku se prolínají námitky skutkové i právní povahy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Obviněná svou dovolací argumentaci vystavěla majoritně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť popírala spáchání vytýkané trestné činnosti. Především deklarovala, že fakturované práce byly provedeny (a faktury tudíž nemohly být fiktivní), což dosvědčilo 12 svědků. Naopak akcentovala spekulativní charakter svědeckých výpovědí J. K. a K. L. a vyjádřila se i k významu dalších provedených důkazů. V postupu soudu shledala rozpor se zásadou presumpce neviny, kdy za daných okolností měly soudy postupovat v souladu s principem in dubio pro reo.

23. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je však nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze (z velké části doslovným) opakováním námitek obviněné, které uplatňovala v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu odvolacího je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny.

Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

24. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpovědi svědků J. K., L. K., J. M., K. L., J. H. a P. J. a listinné důkazy, zejména vytýkané faktury, zprávu Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-venkov, zprávu Českého hydrometeorologického ústavu, zprávu Správy silnic Moravskoslezského kraje týkající se sekání trávy podél cest, zprávu o těžbě dřeva, faktury za úklid pozemků vystavené J.

M. a J. F., zprávu obce XY a další. Ostatní výpovědi svědků, které měly potvrzovat výpovědi obviněných, že vyfakturované práce byly ve skutečnosti provedeny, byly krajským soudem vyhodnoceny jako nevěrohodné s ohledem na podstatné rozpory ve výpovědích těchto svědků, popřípadě pro poměr k věci či osobám obviněným. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to v linii vypořádání se s jednotlivými výhradami stran významu výpovědí svědků, jejich klasifikačního zařazení, posouzení svědků i s přihlédnutím k jejich profesní a rodinné zainteresovanosti (zejm.

odstavce 16. až 25.). Rovněž nemá výhrad proti vyhodnocení zprávy Českého hydrometeorologického ústavu (viz odstavec 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zprávy Správy silnic Moravskoslezského kraje (viz odstavec 11. tamtéž), srovnání nákladů obce (viz odstavec 28. tamtéž) či přezkoumání hospodaření obce XY za rok 2018 Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (viz odstavec 29. tamtéž). V podrobnostech proto na toto odůvodnění plně odkazuje a pro úplnost dodává toliko následující.

25. Nutno zdůraznit, že zpráva obce XY byla konfrontována se shora uvedenými svědeckými výpověďmi, přičemž bylo shledáno, že vzájemně korespondují. Soudy nižších stupňů pak plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů shledaly svědecké výpovědi J. K. a K. L. jako věrohodné, a naopak obhajobou zdůrazňované svědky vyhodnotily jako nevěrohodné. Tento svůj postup zejména odvolací soud řádně odůvodnil včetně konkrétních rozporů ve výpovědích nebo nesouladů s provedenými listinnými důkazy (např. tvrzení svědků D.

N. a F. M., že v inkriminované době viděli na obecních pozemcích vykonávat práce V. Č., bylo vyvráceno zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-venkov a zprávou Centrálního registru obyvatel). K takovému postupu nemá Nejvyšší soud ze své pozice žádných výhrad, kdy rozhodně není účelem dovolacího řízení dopodrobna reprodukovat učiněné závěry a zabývat se komentáři obviněné k jednotlivým svědeckým výpovědím. Pakliže svědci J. M., J. K. a K. L. (z jejichž výpovědí bylo vycházeno) vypověděli, že společnost AGROKRAS, s.

r. o., mohli vidět kosit či mulčovat na obecních pozemcích v inkriminovaném období maximálně dvakrát, tato skutečnost byla vyhodnocena jako zastírací manévr, aby podvodné jednání obviněných nebylo tak zjevné a lehce odhalitelné a bylo možné argumentovat, že nějaké práce provedeny byly. Skutkové zjištění, že fakturované práce nebyly provedeny ve stanoveném rozsahu, tedy má oporu v provedeném dokazování. Rovněž porušení směrnice obce k zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, vycházejíce ze zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tj. že obviněná coby starostka byla povinna při zadávání zakázky malého rozsahu v rozmezí 50 000 Kč do 200 000 Kč (bez DPH) zakázku projednat a spolupodepsat s místostarostou a pořídit o projednání stručný zápis, bylo prokázáno fakturami přesahujícími částku 50 000 Kč, které nejsou podepsány místostarostou M.

M.

26. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Obviněná dále rozporovala, že by v rámci trestného činu podvodu byl prokázán její úmysl opatřit finanční prospěch sobě nebo obviněné Danuši Němcové, jakož i ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby úmysl způsobit škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch. V tomto ohledu rovněž namítala nepřípustný součet faktur, přičemž jednotlivé zakázky v souladu s interní směrnicí nepřekročily částku 50 000 Kč. Konečně měla za to, že v nyní projednávané věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Tyto její námitky tudíž lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vznesené výhrady soustředila vůči právnímu posouzení skutku.

28. Pakliže obviněná brojí v rámci právní kvalifikace jejího jednání jakožto trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, neboť ani jedné z obviněných žádný finanční prospěch nevznikl, Nejvyšší soud konstatuje následující. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, popřípadě podle odst. 3 větší škodu. V tomto ohledu je nutné akcentovat, že (jak již bylo mnohokráte připomenuto) na podvodu může být zainteresováno až pět osob; pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 559/2007, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1493/2009, či z novějších ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 7 Tdo 219/2021, uveřejněné pod č. 56/2022 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy přistoupit na argumentaci dovolatelky, že jestliže faktury vystavovala a peněžní prostředky inkasovala společnost AGROKRAS, s. r. o., nemohla se dopustit trestného činu podvodu. Uvedla totiž obec XY v omyl a nechala ji proplatit faktury za práce, které v deklarovaném rozsahu nebyly provedeny, způsobila na cizím majetku (obce) požadovanou škodu a současně obohatila společnost AGROKRAS, s. r. o., která peněžní prostředky inkasovala. Jestliže odvolací soud operoval s tím, že byla zprostředkovaně obohacena obviněná Danuše Němcová, jednatelka této společnosti, lze takovou úvahu považovat za dílčí pochybení bez významu pro správnost právní kvalifikace, viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku.

29. Dále rovněž obviněná brojila proti právní kvalifikaci jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K námitkám skutkového charakteru vztahujícím se ke spolupodpisu místopředsedy obce v případě činěných zakázek, se již Nejvyšší soud vyjádřil shora. I v tomto případě je pak nutno nejprve uvést, že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

30. Obviněná přitom soudům vytýkala, že tímto „jiným právním předpisem“ nemohla být směrnice obce k zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, která je toliko normativní instrukcí, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015. Dovolací soud však považuje za nutné upozornit, že obviněná předně vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím § 48 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i § 83 odst. 1 a § 103 odst. 2 tohoto zákona. Dále jí bylo rovněž vytýkáno, že porušila směrnici obce k zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, vycházejíce ze zákona 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Je tedy zřejmé, že jednala v rozporu s jiným právním předpisem, jímž se rozumí kterýkoli právní předpis, který výkon pravomoci úřední osoby přímo či i jen zprostředkovaně upravuje, přičemž podstatné je, zda je jím úřední osoba při výkonu své pravomoci vázána. Podle citované judikatury pak i interní právní předpis může být „jiným právním předpisem“, jestliže je v souladu se zákonem, navazuje na něj a pouze jej rozvíjí, což vychází z principu bezrozpornosti právního řádu, přičemž musí konkretizovat zákazy, příkazy a povinnosti, které zákon stanoví a upřesňovat je.

31. V tomto ohledu dále deklarovala, že nerealizovala objednávky u společnosti AGROKRAS, s. r. o., v úmyslu způsobit jinému škodu ani v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Nicméně její související tvrzení, že obsahem právního vztahu bylo vzájemné protiplnění, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Jestliže obviněná rozporuje úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (tzv. specifický úmysl překračující objektivní stránku, přičemž postačuje specifický úmysl k jedné ze dvou variant, avšak obě varianty mohou být naplněny jediným úmyslem současně), je nutno souhlasit se závěry učiněnými soudy, a to, že jednala v úmyslu způsobit majetkovou škodu obci XY a opatřit neoprávněný prospěch (v tomto případě přímé majetkové obohacení) společnosti AGROKRAS, s. r. o. (viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku), neboť vykazované činnosti nebyly ve skutečnosti realizovány.

32. Dovolatelka také akcentovala, že nebyl zjištěn rozsah skutečně odvedených prací a k tíži obou obviněných jim byla uložena náhrada škody v plném rozsahu. Odvolací soud pak výslovně vyhodnotil skutečnost, že měly být odpracovány dva dny společností AGROKRAS, s. r. o., ve prospěch obce, jako prostředek ke spáchání trestného činu podvodu a považoval případnou hodnotu těchto prací jako náklad, které obviněné vynaložily na jeho spáchání. Způsobenou škodu proto o tyto náklady nesnížil (viz odstavec 36. odůvodnění jeho rozsudku).

33. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, podle níž měla být na danou věc aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Zejména odvolací soud (viz odstavec 31. odůvodnění jeho rozsudku) se uplatněním zásady pečlivě zabýval a jeho odůvodnění obsahuje přesvědčivé úvahy o uplatnění předmětné zásady v souvislosti s principem ultima ratio. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V konkrétní věci obviněné M. B. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaná trestná činnost svou závažností neodpovídala ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům daných právních kvalifikací. Konkrétní jednání obviněné tak bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin.

V.Závěr

34. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněné byly podřaditelné pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněné M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 4. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu