Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Martina Hrubého, zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem, se sídlem Smetanova 1065/6, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2023, č. j. 4 Cmo 151/2022-120, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022, č. j. 2 Cm 48/2021-93, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí vrchního a městského soudu, které byly vydány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení této stížnosti, musel prověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Jen pokud jsou tyto předpoklady splněny, se totiž může ústavní stížností zabývat věcně.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto předpoklady v posuzovaném případě splněny nejsou. Důvodem je, že stěžovatel ústavní stížností nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
4. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným" - tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně práva (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 1230/21
, bod 15; II. ÚS 2950/16, bod 16; IV. ÚS 162/16, bod 13).
5. Pokud stěžovatel nenapadne ústavní stížností rozhodnutí toto "konečné" rozhodnutí, jde podle rozhodovací praxe Ústavního soudu o důvod k jejímu odmítnutí z důvodu nepřípustnosti (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2076/23
, bod 7; III. ÚS 2589/21, bod 8; III. ÚS 3417/17, bod 6). Právě k takové situaci došlo i v projednávaném případě.
6. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytoval, bylo usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo z důvodu neodstranění vady bránící pokračování v dovolacím řízení odmítnuto stěžovatelovo dovolání (viz usnesení č. j. 23 Cdo 1586/2023-120). Toto rozhodnutí však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.
7. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit pouze rozhodnutí vrchního a městského soudu. Na její titulní straně výslovně uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu ve spojení s rozsudkem městského soudu. Tu stejnou informaci pak hned několikrát opakuje i v odůvodnění ústavní stížnosti. O tom, že chtěl stěžovatel napadnout pouze rozhodnutí městského a vrchního soudu svědčí i jeho argumentace - v ní totiž kritizuje a označuje za protiústavní pouze závěry těchto dvou soudů. Rozhodnutí městského a vrchního soudu jsou také těmi jedinými rozhodnutími, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje a jeho rozhodnutí neuvádí v petitu ústavní stížnosti, nezmiňuje ho v plné moci a ani ho k ústavní stížnosti nepřiložil.
8. Za těchto okolností nelze mít podle Ústavního soudu důvodné pochybnosti o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností pouze rozhodnutí vrchního a městského soudu. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné stěžovatele (zastoupeného právním profesionálem) vyzývat k opravě či upřesnění svého návrhu, k čemuž jinak v případě pochybností přistupuje (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 947/23
, bod 5; III. ÚS 2976/22, bod 2; III. ÚS 2589/21, bod 3).
9. Tento závěr Ústavní soud činí s vědomím toho, že stěžovatel na titulní straně uvedl, že k ústavní stížnosti přikládá rozhodnutí Nejvyššího soudu (ačkoli ho k němu nepřiložil) nebo že zde označil Nejvyšší soud jako jeden z orgánů, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Okolnosti popsané v bodě 7 tohoto usnesení jsou totiž podle Ústavního soudu natolik jednoznačné, že ani tyto dvě zmínky nebudí důvodné pochybnosti o tom, že stěžovatel napadá opravdu jen rozhodnutí vrchního a městského soudu, z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit jakýkoliv důvod, který by bylo možno provázat s rozhodnutím Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k závěru, že stěžovatel napadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu, nic by to na výsledku řízení před Ústavním soudem nezměnilo. Jak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvádí, stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny a kvůli kterým nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (viz § 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatel totiž v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že pokud je dovolání odmítnuto proto, že neobsahuje "předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva" (jak mu ukládá § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
11. Jinými slovy, zákonný požadavek vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně práva (v tomto případě i dovolání) není splněn jakýmkoliv zahájením dovolacího řízení, ale podáním dovolání, které obsahuje náležité vymezení své přípustnosti (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61). Tuto argumentaci však stěžovatelovo dovolání podle rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahovalo, stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí ani jeho závěrům nevymezuje a namísto toho brojí pouze proti rozhodnutí městského a vrchního soudu.
12. Z tohoto důvodu soudkyně zpravodajka odmítla ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu