Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Němce, zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 33 Cdo 3567/2021-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 11 Co 88/2021-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2020 č. j. 5 C 443/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 9. 2020 č. j. 5 C 443/2018-106, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2021 č. j. 11 Co 88/2021-135, bylo k žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli určeno, že pozemky parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 a X13 nacházející se v k. ú. Stodůlky, zapsané na LV č. X14 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětné pozemky"), jsou ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka. Obvodní soud ani městský soud nepřiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.
3. V posuzované věci jde o určení vlastnického práva k pozemkům, které v minulosti tvořily pozemek parc. č. X1 v k. ú. Stodůlky. Jak vyplývá z napadených rozsudků, tento pozemek byl ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele (jeho rodičů), kteří jej kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 9. 1977 se státem převedli do tzv. socialistického vlastnictví. Tato smlouva nebyla registrována u státního notářství. Protože ke dni 24. 5. 1991 byly předmětné pozemky ve vlastnictví státu s tím, že právo hospodaření náleželo organizaci Výstavba sídlišť Praha (později přejmenované na IROP - inženýrská a realitní organizace Praha), podle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se k uvedenému dni stal jejich vlastníkem vedlejší účastník.
Žaloba na určení vlastnického práva byla podána z důvodu duplicitního záznamu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Ve dvou dědických řízeních zahájených v roce 2000 bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel nabyl tento pozemek jako dodatečně zjištěný majetek. Dne 26. 1. 2005 požádal IROP - inženýrská a realitní organizace Praha (po jeho zrušení k 31. 12. 2007 přešla veškerá její práva a závazky na vedlejšího účastníka jako zřizovatele) příslušný katastrální úřad o zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům záznamem na základě kupní smlouvy ze dne 20.
9. 1977. Následně dne 22. 1. 2009 vyrozuměl katastrální úřad pro hl. m. Prahu vedlejšího účastníka o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům. Stěžovatel vlastnické právo vedlejšího účastníka k těmto pozemkům neuznal.
4. Podle obvodního soudu i městského soudu měl vedlejší účastník naléhavý právní zájem na určení vlastnictví za účelem odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Rozhodná byla přitom otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977. Oba soudy při posuzování její platnosti vycházely z právních závěrů vyslovených v jiné věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 7 C 128/2011. V ní bylo rozhodováno o žalobě bytového družstva proti vedlejšímu účastníkovi na určení vlastnického práva k jiným pozemkům, jež se také oddělily od pozemku parc. č. X1, a které toto bytové družstvo nabylo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 8. 2002 se stěžovatelem. Stěžovatel měl v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka na straně žalobce.
5. Obecné soudy v řízení o žalobě bytového družstva posoudily jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977, kterou shledaly platnou, což znamená, že stěžovatel nebyl v době uzavření kupní smlouvy s bytovým družstvem vlastníkem převáděného pozemku. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3103/2016, smlouva ze dne 20. 9. 1977 byla platná navzdory tomu, že nebyla registrována u státního notářství. Převod nemovitého majetku do tzv. socialistického vlastnictví státu totiž nepodléhal registraci. Zároveň Nejvyšší soud vyslovil, že úvahy, zda bylo vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 učinit předmětem převodu pozemek parc. č. X1 jako celek nebo jen jeho část, jsou liché za situace, kdy byl tento pozemek ve smlouvě vymezen pouze jeho parcelním číslem. Na stát byl převeden celý pozemek.
6. Městský soud v nyní posuzované věci na tyto závěry navázal a odmítl argumentaci stěžovatele týkající se rozporu mezi skutečnou výměrou pozemku parc č. X1 a menší výměrou uvedenou v kupní smlouvě ze dne 20. 9. 1977. Podle městského soudu výměra pozemku není a ani v minulosti nebyla závazným údajem katastru nemovitostí. Mezi uzavřením kupní smlouvy ostatně uplynulo více než 40 let a v mezidobí došlo ke zpřesňování měření a rozdělování pozemků. Na závěry městského soudu neměl vliv poukaz stěžovatele na § 6 a 8 občanského zákoníku, který tvrdil, že pokud by právní předchůdci vedlejšího účastníka nepostupovali liknavě, mohl by nárok na vydání předmětných pozemků uplatnit v restituci. Podle městského soudu i obvodního soudu ale pasivita a liknavost vedlejšího účastníka, jde-li o evidování předmětných pozemků v katastru nemovitostí, byla důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 33 Cdo 3567/2021-160 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč.
8. Stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval z toho, že "otázka (ne)platnosti kupní smlouvy, kde je uvedena nižší než skutečná výměra převáděného pozemku" (dále jen "první otázka"), byla odvolacím soudem rozhodnuta "v rozporu s usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67". Otázku, "zda se měla žalobci odepřít ochrana z důvodu liknavosti jeho a jeho právního předchůdce, spočívající v neoznámení kupní smlouvy na středisko geodezie a uplatnění vlastnických práv více jak čtyřiceti let po jejím uzavření, navíc za situace, kdy liknavost způsobila žalovanému mnohé další obtíže (neuplatnění restitučního nároku, zatažení do řady soudních sporů)" (dále jen "druhá otázka"), má stěžovatel "v konkrétní rovině" za dosud dovolacím soudem neřešenou. "V obecné rovině" zase považuje závěry městského soudu za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1308/2016.
9. K argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že u první otázky stěžovatel staví své výhrady na vlastní skutkové verzi, že vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 patrně - s ohledem na údaj o výměře 3 694 m2, ačkoli ve skutečnosti výměra pozemku činila 3 747 m2 - bylo převést pouze část pozemku parc. č. X1 a nebyl-li za takové situace vyhotoven geometrický plán, je předmětná kupní smlouva neplatná. Nejvyšší soud neshledal prostor pro přehodnocení skutkového zjištění městského soudu o obsahu uvedené smlouvy, kterým byl v dovolacím řízení vázán, upozornil však na to, že námitkou zpochybňující platnost této smlouvy se v minulosti podrobně zabýval v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3103/2016 a považoval ji za nedůvodnou.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Druhá otázka předestřená stěžovatelem zase nebyla rozhodná pro posouzení věci a rozsudek městského soudu na jejím řešení nespočíval. Stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, kterým bylo dovolání odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti, řešilo zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy za zcela odlišné skutkové situace a závěry, na které poukazuje stěžovatel, v něm byly obsaženy jen jako obiter dictum.
Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jím předestřená otázka výkladu smlouvy byla pouhým zpochybněním skutkového stavu zjištěného v řízení, a nikoli otázkou právní. V této souvislosti upozorňuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, mají-li v dobré víře - byť mylně - za to, že otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu [např. nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) nebo nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57)]. Kromě toho stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně aproboval závěry městského soudu, že kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1977 byl převeden celý pozemek a že rozpor mezi ve smlouvě uvedenou výměrou a skutečnou výměrou pozemku nebrání platnosti takové smlouvy. Podle stěžovatele měly obecné soudy tuto smlouvu při absenci geometrického plánu posoudit jako neplatnou pro její neurčitost. Nebylo totiž zřejmé, jaká část předmětného pozemku měla být převedena na stát.
11. Ve vztahu k druhé otázce stěžovatel podotýká, že to byl vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdci, kdo celou situaci zavinili. K podání žaloby o určení vlastnictví vedlejší účastník přikročil až na konci roku 2018, tj. více než 41 let po údajném uzavření tvrzené smlouvy ze dne 20. 9. 1977. I kdyby ale tato smlouva byla platná, bylo by nespravedlivé, aby vedlejší účastník nyní na základě předmětné žaloby z této situace těžil. Stěžovateli tento přístup způsobil řadu obtíží, mj. že neuplatnil restituční nárok na vrácení předmětných pozemků. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, na které stěžovatel v dovolání odkázal, vyplývá možnost zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy. Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevzal v úvahu obecné závěry vyplývající z tohoto usnesení.
12. Nejvyšší soud měl pochybit i tím, že bez odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení, ačkoli v řízení před městským soudem a obvodním soudem byly shledány důvody pro použití § 150 občanského soudního řádu. Přehlédl přitom, že vedlejší účastník je nepochybně dostatečně vybaven k výkonu svých majetkových práv specializovaným aparátem. V daném sporu šlo o běžný případ nemovitostní sporné agendy související s restitucemi, kterou vedlejší účastník řeší na pravidelné bázi.
13. Napadenými rozsudky městského soudu a obvodního soudu pak mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, soudní ochranu a práva vlastnit majetek tím, že tyto soudy dospěly k nesprávnému závěru o platnosti předmětné kupní smlouvy, a neposkytnutím soudní ochrany stěžovateli.
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu a ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem.
15. Pokud jde o její přípustnost, Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že námitky uplatněné stěžovatelem v souvislosti s první otázkou se týkají skutkového, a nikoli právního posouzení, pročež neměl být řádně uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání nicméně neodmítl pro vady a k takto vymezené skutkové námitce se dokonce vyjádřil odkazem na předchozí podrobné závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3103/2016. Nastala tedy situace, kdy stěžovatel v souladu s právními závěry obsaženými ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) vyčerpal dovolání, a to přestože jím předestřená otázka, u níž tvrdil splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, byla Nejvyšším soudem posouzena jako otázka skutková, kterou se v dovolacím řízení nelze zabývat. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je rozhodné, že Nejvyšší soud měl možnost se k předmětné otázce vyjádřit. Je-li tomu tak, nic nebrání tomu, aby se touto argumentací, byla-li uplatněna v ústavní stížnosti, zabýval Ústavní soud (viz body 55 až 58 stanoviska pléna). U druhé otázky Nejvyšší soud nijak nezpochybňoval, že jde o otázku právní, podle jeho názoru ale na jejím řešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo.
16. Již s ohledem na posouzení první otázky uplatněné v dovolání lze tedy konstatovat, že stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná nejen proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, ale také rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Rozsah, v jakém se Ústavní soud bude moci zabývat námitkami vůči napadeným rozsudkům, které souvisí s druhou otázkou, se však odvíjí od toho, zda tyto námitky byly řádně uplatněny v dovolání.
17. Nakonec je třeba dodat, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení stěžovatele advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
18. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
20. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud se měl uplatněnými námitkami zabývat a dovolání jako přípustné věcně projednat. Jak již bylo uvedeno výše, stěžejní námitky stěžovatele se týkají jednak nesprávného posouzení platnosti smlouvy uzavřené mezi státem a jeho rodiči dne 20. 9. 1977 (podle stěžovatele je tato smlouva neplatná), jednak nesprávného posouzení existence vlastnického práva vedlejšího účastníka k předmětným pozemkům, které má být v rozporu s dobrými mravy.
21. Ústavní soud předně konstatuje, že Nejvyšší soud sice v první otázce neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, kterým je nesprávné právní posouzení věci, tento jeho závěr však odpovídá obsahu dovolání a nijak neomezil stěžovatele v přístupu k Ústavnímu soudu. Námitkám stěžovatele směřujícím k zjištěním týkajícím se obsahu smlouvu navíc ve shodě se závěry Nejvyššího soudu nelze přisvědčit.
22. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96
(N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ]
23. Tato východiska přezkumu se uplatní i v posuzované věci. Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení obecných soudů v závěru, že obsahem kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 bylo převedení celého pozemku parc. č. X1 do tzv. socialistického vlastnictví státu, a nikoli jen jeho blíže nespecifikovanou část, jak tvrdí stěžovatel. Tento závěr obecných soudů, k němuž se vztahuje první otázka uplatněná v dovolání, má základ v provedeném dokazování a byl řádně odůvodněn. Stejně tak nelze nic vytknout ani navazujícímu závěru o platnosti této smlouvy, na jejímž základě se vlastníkem uvedeného pozemku (nyní předmětných pozemků) stal stát a posléze vedlejší účastník. V tomto ohledu postačí odkázat na závěry obsažené v napadených rozsudcích městského soudu a obvodního soudu.
24. K druhé otázce Ústavní soud uvádí, že stěžovatel již v odvolání uplatnil argumentaci zpochybňující vlastnické právo vedlejšího účastníka s ohledem na základní zásady obsažené v § 6 a 8 občanského zákoníku, a městský soud jí nepřiznal význam. Stěžovateli sice nelze vytknout, že tuto argumentaci uplatnil také v dovolání, učinil tak ovšem odkazem na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, který na danou věc nedopadá, a tvrzené odchýlení se od tohoto právního názoru proto ani nebylo možné (v odkazovaném usnesení šlo o to, že výkon určitého práva uplatněného žalobcem jako vlastníkem věci byl shledán v rozporu s dobrými mravy, a nikoli o žalobu na určení vlastnického práva).
Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že druhá otázka rovněž nemohla založit přípustnost dovolání. Nadto Ústavní soud dodává, že byly-li v řízení před obecnými soudy prokázány skutkové okolnosti, které odůvodňují závěr o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastník, pak nemůže samotné určení vlastnického práva záviset na posouzení, zda určité jednání vedlejšího účastníka jako vlastníka bylo nebo nebylo v souladu s dobrými mravy.
25. K námitce týkající se uložení povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud měl zohlednit, že u vedlejšího účastníka jako hlavního města bylo možné presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů [srov. např. nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09
(N 137/66 SbNU 115) nebo nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18
(N 1/92 SbNU 9)]. Tím není řečeno, že náklady na zastoupení vedlejšího účastníka jsou "neúčelně" vynaložené za každé situace, odlišné posouzení ovšem představuje výjimku z pravidla, která musí být vždy odůvodněna např. nutností řešit právní problematiku, která s obvyklou činností města přímo nesouvisí, případně ji lze hodnotit jako mimořádně složitou. Žádné takovéto důvody Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí neuvedl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vůbec neodůvodnil.
26. Ústavní soud přesto nepovažuje ani tuto námitku za opodstatněnou, a to s ohledem na výši nákladů dovolacího řízení, která představuje částku 3 388 Kč, tedy částku jednoznačně bagatelní. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, u tzv. bagatelních věcí se obecně předpokládá, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17
(N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12
(N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421)]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení sice neobsahuje odůvodnění, tento postup nicméně umožňuje § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, a Nejvyšší soud zjevně vyšel z toho, že stěžovatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný, aniž by řešil další okolnosti věci. Vzhledem k tomu, že pochybení se týká jen výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení, které byly stanoveny v bagatelní výši, a nikoli vlastního předmětu dovolacího řízení, Ústavní soud neshledal, že toto pochybení svým dopadem do práv stěžovatele založilo porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
27. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Jan Filip v. r. předseda senátu