Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti METALIS Nejdek s.r.o., sídlem Závodu míru 340, Nejdek, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 23 Cdo 1728/2024-834 a rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 23 Cdo 1658/2022-704, Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2023 č. j. 25 Co 354/2020-742 a ze dne 13. prosince 2021 č. j. 25 Co 354/2020-653 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. června 2020 č. j. 9 C 248/2015-562, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti I.D.T.S. s.r.o., sídlem Tepelská 137/3, Mariánské Lázně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Právní předchůdkyně vedlejší účastnice (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky 1 970 003,42 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodané teplo, teplou užitkovou vodu a nevrácený kondenzát za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, které dodávala stěžovatelce na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006, a částky 158 814 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě za prodlení s úhradou faktury za uvedené období. Oproti požadavku právní předchůdkyně vedlejší účastnice stěžovatelka na svoji obranu započítala nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání budovy výměníkové stanice ve vlastnictví stěžovatelky včetně technologického zařízení bez právního důvodu za dobu od 1. 1. 2007.
3. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 9 C 248/2015-562 řízení v rozsahu, v němž se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 37 409,10 Kč, zastavil (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 771 348,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 357 468,79 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a vůči státu (výroky V a VI).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 12. 2021 č. j. 25 Co 354/2020-653 potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku II, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu výroku II, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 508 511,88 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi oběma účastnicemi (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V)•
5. Proti rozsudku krajského soudu podaly dovolání obě účastnice. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 23 Cdo 1658/2022-704 zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku II, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 116 308,21 Kč zamítá, a v nákladových výrocích III, IV a V, a věc v daném rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I). Dovolání vedlejší účastnice připustil pro posouzení otázky odepření právní ochrany jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud považoval za zjevně nepřiměřenou úvahu krajského soudu, že jednání právní předchůdkyně vedlejší účastnice, která vědomě užívala budovu výměníkové stanice bez právního důvodu a současně ujišťovala stěžovatelku, že dluh uhradí a slibovala, že bezdůvodné obohacení vydá, bylo zásadně nepoctivé a bylo zneužitím práva. Krajskému soudu vytknul, že se nezabýval výkladem ujednání o smluvní pokutě [§ 266 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.")] a nezjistil, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. V souvislosti s posuzováním poctivosti postupu právní předchůdkyně vedlejší účastnice krajský soud nezohlednil, zda vymáhání smluvní sankce směřuje k plnění zamýšlené funkce. Za daných okolností (stěžovatelka si musela být vědoma své povinnosti zaplatit včas fakturu za dodávku tepla i sjednaných důsledků prodlení) nepovažoval Nejvyšší soud na rozdíl od krajského soudu postup právní předchůdkyně vedlejší účastnice za natolik mimořádně závažný a nepoctivý, aby svojí intenzitou odůvodnil odepření ochrany jejímu subjektivnímu právu.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud týmž rozsudkem odmítl (výrok II) jako nepřípustné. Námitky stěžovatelky se zčásti míjely s právním posouzením věci, zčásti jimi zpochybňovala správnost skutkového stavu, když své námitky vystavěla na své vlastní skutkové verzi. Přípustnost stěžovatelčina dovolání nemohla založit ani námitka nesprávně určené délky promlčecí doby. V této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka si byla od počátku vědoma, že se právní předchůdkyně vedlejší účastnice na její úkor obohacuje, pročež byla rozhodná čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 397 obch. zák. Stěžovatelka konečně namítala, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) nebo zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). Nejvyšší soud neshledal, že by úvahy krajského soudu, který vyšel z toho, že jde o vztah dvou podnikatelů, takže použití tohoto korektivu musí být zcela výjimečné, byly zjevně nepřiměřené.
7. Krajský soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 12. 2023 č. j. 25 Co 354/2020-742 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku II v rozsahu, v němž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 116 308,21 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastnicemi (výrok II) a vůči státu (výroky III a IV). Krajský soud se nemohl zabývat argumentací stěžovatelky týkající se námitky promlčení uplatněné vedlejší účastnicí v průběhu řízení, ani obranou stěžovatelky ohledně vymáhání smluvní pokuty v rozporu se zásadou poctivosti, neboť tato otázka byla vyřešena předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajský soud je jeho závěry vázán. Námitku stěžovatelky, že při sjednávání smluvní pokuty jednala právní předchůdkyně vedlejší účastnice nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy a že sjednaná smluvní pokuta neplnila kompenzační funkci, neboť smluvní pokuty nesjednávala právní předchůdkyně vedlejší účastnice s jinými odběrateli, nepovažoval za důvodnou. K tomu podotkl, že sjednávala-li právní předchůdkyně vedlejší účastnice další smlouvy o dodávkách tepelné energie s jinými subjekty, šlo výhradně o nepodnikatele. Navíc smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,05 % denně nepředstavuje smluvní pokutu nikterak vysokou a nelze ji považovat, jde-li o podnikatele, za nepřiměřenou. Zdůraznil, že sjednaná smluvní pokuta měla spíše preventivní charakter, neboť měla odradit dlužníka od případného prodlení.
8. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2025 č. j. 23 Cdo 1728/2024-834 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka namítala, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozsudku týkající se potřeby zkoumat funkci smluvní pokuty. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud se funkcí smluvní pokuty zabýval, když dovodil, že její primární funkcí byla prevence prodlení, sekundárně funkce sankční a kompenzační. Konstatoval, že krajský soud se neodchýlil od závazného právního názoru, smluvní pokuta nebyla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., její výše nebyla zjevně nepřiměřená a nebyl důvod k její moderaci podle § 301 obch. zák. Na otázce týkající se nového pojetí moderace smluvní pokuty (s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) rozhodnutí krajského soudu nespočívalo a dalšími otázkami, které nemohly založit přípustnost dovolání, stěžovatelka namítala vady řízení.
9. Stěžovatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, skutkové okolnosti vedoucí ke vzniku sporu a obsah napadených rozhodnutí. Tvrdí, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice užívala objekt výměníkové stanice bez právního důvodu. Stěžovatelka se domnívala, že si tuto pohledávku z bezdůvodného obohacení bude moci započítat vůči pohledávce za dodávku tepla a teplé vody a celá záležitost bude vyřešena mimosoudní cestou. Právní předchůdkyně vedlejší účastnice ovšem nesouhlasila se zápočtem a svoji pohledávku za dodávku tepla a teplé vody včetně smluvní pokuty uplatnila u soudu. Stěžovatelka nicméně v průběhu řízení tvrdila, že k započtení a zániku vzájemných pohledávek došlo.
10. Poukazuje dále na to, že vedlejší účastnice (ke změně na straně žalobkyně došlo v roce 2018) vznesla námitku promlčení poté, co stěžovatelka byla na promlčecí lhůtu upozorněna okresním soudem při zadávání znaleckého posudku. V důsledku námitky promlčení, která byla z pohledu stěžovatelky vznesena nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy a zásadou rovnosti, nebyla započtena část nároku, který stěžovatelka musela uhradit a který byl rovněž podkladem pro výpočet smluvní pokuty. Vznesení námitky promlčení má vliv i na souběžně probíhající řízení (řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 74/2022), v němž vedlejší účastnice uplatňuje obdobný nárok (kapitalizovanou smluvní pokutu) pouze za jiné časové období.
11. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí vznesena až v důsledku nepřípustného hmotněprávního poučení okresním soudem a po téměř 5 letech probíhajícího řízení. Navíc jednání právní předchůdkyně a následně i samotné vedlejší účastnice bylo dlouhodobě zavádějící a klamavé, neboť stěžovatelka byla ubezpečována, že dojde ke vzájemnému započtení. Vznesení námitky promlčení v kontextu daných okolností považuje za rozporné s dobrými mravy, případně se zásadou poctivosti. Nepřípustným poučením byla porušena zásada rovnosti zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Obecné soudy zasáhly do základních práv (konkrétně práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny) i tím, že nezohlednily námitky stěžovatelky vůči znaleckému posudku a nedoplnily jej, což zásadně ovlivnilo výši vzájemných nároků.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti. Stěžovatelka sice napadá všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, ale předmětem ústavněprávního přezkumu může být pouze nárok stěžovatelky vztahující se k jí uložené povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 116 308,21 Kč, a to pouze v tom rozsahu, v jakém Nejvyšší soud v kasačním rozsudku vytknul v pořadí prvnímu rozsudku krajského soudu nesprávné posouzení věci. Vůči všem ostatním nárokům, resp. těm výrokům napadených soudních rozhodnutí, které nabyly právní moci ještě před vydáním v pořadí druhého rozsudku krajského soudu (tj. výrok II kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, výrok I v pořadí prvního rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím a tomu odpovídající část výroku II rozsudku okresního soudu, jakož i jeho výrok I, jímž bylo řízení ohledně částky 37 409,10 Kč zastaveno), je ústavní stížnost podaná opožděně.
14. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Jak se podává z výše uvedeného, stěžovatelčina ústavněprávně relevantní argumentace se mohla týkat toliko závěru v pořadí druhého rozsudku krajského soudu o tom, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit a jakým způsobem krajský soud zohlednil, zda sjednání smluvní pokuty směřovalo k plnění zamýšlené funkce. Sem spadá mj. i argumentace stěžovatelky ohledně nesprávného určení délky promlčecí doby, uplatnění námitky promlčení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. rozporu s dobrými mravy nebo námitky týkající se znaleckého posudku. Tyto námitky již byly vyřešeny v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (srov. body 19 a 21 až 27). Chtěla-li stěžovatelka napadat tuto část právního posouzení, měla podat ústavní stížnost již proti části rozsudku Nejvyššího soudu, jíž bylo její dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku krajského soudu odmítnuto. Podstatu a stěžejní argumentační část ústavní stížnosti ovšem představuje právě nesouhlas stěžovatelky s těmi závěry obecných soudů, které již byly vyřešeny dříve (nejpozději v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu). Z uvedeného důvodu se Ústavní soud nemohl touto částí stěžovatelčiny argumentace zabývat.
16. Co se týče závěru ohledně funkcí smluvní pokuty a zohlednění, zda sjednání smluvní pokuty směřovalo k plnění zamýšlené funkce, krajský soud postupoval v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Krajský soud k tomu zejména uvedl (viz body 9 a 10 v pořadí druhého rozsudku), že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení není zjevně nepřiměřená (podle judikatury je akceptovatelná smluvní pokuta zpravidla ve výši 0,5 % a nelze vyloučit smluvní pokutu až 1 %) a měla především preventivní charakter, neboť měla odradit dlužníka od případného prodlení. Její absolutní výše byla dána především délkou prodlení, v němž se stěžovatelka nacházela. Krajský soud zohlednil, že mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejší účastnice šlo o podnikatelský vztah. Kromě toho krajský soud podotkl, že smluvní pokuta mohla plnit i funkci sankční a kompenzační, byť v nikterak významné podobě. Rovněž vysvětlil, proč nelze spatřovat nepoctivý záměr při sjednávání smluvní pokuty v tom, že s jinými subjekty (nepodnikatelského charakteru) tyto pokuty sjednávány nebyly. Nejvyšší soud následně v usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky, toto vysvětlení krajského soudu akceptoval. Z pohledu Ústavního soudu dostály obecné soudy požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí a proti jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady.
17. Jak se podává z výše uvedeného, stěžovatelce jde především o interpretaci tzv. podústavního práva, které se snaží dát ústavně právní rozměr obecnými tvrzeními o zásahu do základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu a aplikace podústavního práva mu přísluší zasahovat pouze v těch případech, kdy postupy při interpretaci a použití podústavního práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a poctivosti jednání s ohledem na plnění funkce smluvní pokuty přísluší především obecným soudům a není zcela v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu