USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I.D.T.S. s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Úšovice, Tepelská 137/3, identifikační číslo osoby 04283325, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované METALIS Nejdek s.r.o., se sídlem v Nejdku, Závodu míru 340, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 116 308,21 Kč Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 248/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2023, č. j. 25 Co 354/2020-742, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost AYIN, s.r.o., identifikační číslo osoby 26349825) se na žalované podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 970 003,42 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodané teplo, teplou užitkovou vodu a nevrácený kondenzát za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, které právní předchůdkyně žalobkyně dodávala žalované na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006, a částky 158 814 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě; ohledně částky 37 409,10 Kč s příslušenstvím představující úhradu za nevrácený kondenzát vzala žalobkyně žalobu zpět.
2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 9 C 248/2015-562, řízení v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 409,10 Kč, zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 771 348,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 357 468,79 Kč s příslušenstvím (výrok
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-653, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu výroku II, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 511,88 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V prvního rozsudku odvolacího soudu)?
4. K dovolání obou účastnic Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1658/2022-704, zrušil první rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 116 308,21 Kč zamítá, a v nákladových výrocích III, IV a V, a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku dovolacího soudu) a odmítl dovolání žalované (výrok II rozsudku dovolacího soudu).
5. Odvolací soud následně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 116 308,21 Kč (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (výrok II napadeného rozhodnutí) a vůči státu (výroky III a IV napadeného rozhodnutí).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho dřívějším rozhodnutí v dané věci (v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1658/2022-704) a neposoudil úplně a správně funkci, kterou měla smluvní pokuta v daném smluvním vztahu plnit; v dané souvislosti nadto žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, které žalovaná navrhla, a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Konečně žalovaná namítala, že odvolací soud nedostatečně a neúplně (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil možnost moderace smluvní pokuty, a předložila Nejvyššímu soudu (podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda je nové pojetí moderace smluvní pokuty (plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) aplikovatelné na právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalovaná v dovolání předně namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rušícím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, podle něhož měl odvolací soud v novém řízení zjistit, jakou funkci měla smluvní pokuta ve smluvním vztahu právní předchůdkyně žalobkyně a žalované plnit.
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však patrné, že odvolací soud funkci smluvní pokuty zkoumal, když dospěl k závěru, že její primární funkcí byla prevence prodlení ze strany žalované; sekundárně pak smluvní pokuta plnila rovněž funkci sankční a kompenzační (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Lze tak uzavřít, že odvolací soud se od závazného právního názoru dovolacího soudu neodchýlil, a proto uvedená námitka žalované nemůže založit přípustnost dovolání.
14. Jestliže pak dovolatelka uvedenou námitkou zpochybňuje samotný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty (mimo jiné s ohledem na zamýšlenou funkci smluvní pokuty) nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, patrně přehlíží, že Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci připomněl, že pro ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016). V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, pak Nejvyšší soud shrnul, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v § 265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou smluvní stranu.
15. V projednávané věci přitom Nejvyšší soud nemá za to, že by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená, jestliže odvolací soud vysvětlil, proč nemá za to, že by ve věci byly dány velmi výjimečné okolnosti odůvodňující nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v § 265 obch. zák., a to s ohledem na sjednanou výši smluvní pokuty, podnikatelské postavení obou účastnic i zjištěné funkce sjednané smluvní pokuty (srov. body 9 a10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud řádně neposoudil podmínky pro moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., neboť nesprávně nezhodnotil funkci smluvní pokuty či její přiměřenost dle kritérií konkrétních okolností případu. Ani v tomto ohledu však Nejvyšší soud nemůže její argumentaci přisvědčit, neboť jak již bylo uvedeno shora, z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud okolnosti věci i funkci sjednané smluvní pokuty zohlednil (srov. body 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
17. Nejvyšší soud nadto připomíná, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pokud byla sjednána přiměřená „denní sazba“ (jejíž výši 0,05 % denně z dlužné částky dovolatelka ani nezpochybňovala), pak platí, že nelze usuzovat na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a s tím spojeným navyšováním. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020, a ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1381/2020).
18. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněném pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že při úvahách o aplikaci citovaného ustanovení soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a až následně posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Vztaženo na posuzovaný případ je zřejmé, že neshledal-li odvolací soud nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty, pak ani nemohl přikročit k její moderaci ve smyslu § 301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
19. Namítá-li konečně dovolatelka, že podle „nového pojetí“ moderace smluvní pokuty (plynoucího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) mají být uplatněny také v projednávané věci (tedy při posuzování právních vztahů vzniklých před 1. 1. 2014), formuluje tím otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1345/2019), a která tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu korigoval své závěry o smluvní moderaci výslovně ve vztahu k právní úpravě účinné ode dne 1. 1. 2014 (srov. body 41 a 50 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022); na poměry regulované dosavadními právními předpisy (zákony č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) závěry uvedeného rozsudku nedopadají (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2466/2023).
20. Námitkami, že odvolací soud neprovedl žalovanou navržené důkazy a nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, žalovaná ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vady řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
21. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu