23 Cdo 2466/2023-804
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci
žalobkyně SEDERMIN s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 1666/94, identifikační
číslo osoby 28951174, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, LL.M., advokátem se sídlem
v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalovanému Lubomíru Navrátilovi, se
sídlem v Třemošné, Boženy Němcové 485, identifikační číslo osoby 75326523,
zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála
Berana 967/8, o zaplacení částky 4 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 109 C 8/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 Co
273/2022-776, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 Co
273/2022-776, se zrušuje v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu Plzeň-sever ze dne 11. 8. 2022, č. j. 109 C 8/2016-733, v části
zamítavého výroku I co do částky 3 975 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně z částky 3 975 000 Kč od 5. 7. 2016 do zaplacení a ve výrocích II a III
o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaném zaplacení částky 4
350 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty na základě tvrzení, že
žalovaný (zhotovitel) se ocitl v prodlení s provedením díla v délce 58 dnů,
přičemž za každý den prodlení se zavázal žalobkyni (objednatelce) uhradit
částku 75 000 Kč. Žalovaný se bránil tím, že se do prodlení nedostal a že
ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy i zásadami
poctivého obchodního styku. Vzájemnou žalobou uplatnil posléze požadavek na
zaplacení částky 942 304 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení části ceny
díla. Následně v průběhu řízení vznesl kompenzační námitku, v níž uplatnil
totožný nárok jako ve vzájemné žalobě.
2. Okresní soud Plzeň-sever nejprve rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j.
109 C 8/2016-119, žalobu i vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. Dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 75 000 Kč denně je se
zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu nepřiměřená a ujednání o smluvní pokutě
posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Vzájemnou žalobu shledal
neopodstatněnou, neboť žalobkyně uplatnila důvodnou námitku promlčení.
3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 2. 2018, č. j. 25 Co
323/2017-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o žalobě, jakož i v
závislém nákladovém výroku, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V kasačním
rozhodnutí odvolací soud připomněl, že mezi účastníky jde o vztah
obchodněprávní, pročež nepřiměřenou smluvní pokutu nelze hodnotit jako
neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž ji moderovat podle § 301 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni
1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“).
4. Okresní soud Plzeň-sever v (druhém) rozsudku ze dne 11. 8. 2022, č.
j. 109 C 8/2016-733, žalobu na zaplacení smluvní pokuty s tam specifikovaným
5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dle
objednávky ze dne 15. 6. 2012 smlouvu o dílo, na jejímž základě se žalovaný
zavázal dodat žalobkyni krbovou sestavu do prvního nadzemního podlaží –
obývacího pokoje podle cenové nabídky 78-1-2012, s krbovou vložkou Brunner
Architektur AC/AC, komínem, ocelovou konstrukcí a montáží (dále jen „dílo“) za
cenu ve výši 1 507 304 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), tj. 1
808 764,80 Kč s DPH. Jako materiál byl označen bílý mramor Carrara masiv s
kamenickou povrchovou úpravou dle odsouhlaseného vzorku a dle projektového
zadání, termín dodání byl sjednán 7 týdnů od získání bloku mramoru krbu,
nejpozději do 20. 8. 2012, přičemž předpokladem dodržení termínu bylo dodržení
splatnosti faktur. Finální výsledek díla byl vázán na odsouhlasení architektů,
zejména prof. Němečka. Krbová sestava, kterou architekti navrhli, byla
originálním a uměleckým dílem. Architekti požadovali, aby krb levitoval, visel
v prostoru, byl odsazen od zdi, podlahy a stropu, měli vizi polštáře hozeného
na zeď, zpracování kamene mělo být jako omleté od moře. Dne 27. 9. 2019
uzavřeli účastníci dohodu o změně termínu dokončení a předání díla do 1. 10.
2012 a rovněž sjednaly smluvní pokutu ve výši 75 000 Kč za každý den prodlení
žalovaného s dokončením a předáním díla. Žalovaný ukončil práce na montáži
krbové sestavy v brzkých ranních hodinách dne 6. 10. 2012, z hlediska
opracování kamene bylo dílo řádně dokončeno nejpozději dne 18. 10. 2012. K
řádnému dokončení celého díla došlo až dne 23. 11. 2012, kdy byl kouřovod řádně
osazen manžetou. Při realizaci díla architekt prof. Němeček nevykonával
dostatečně autorský dozor a neúčastnil se prací na opracování kamene. Dílo,
které žalovaný vytvořil, splňovalo zadání architekta a jeho hodnota díky jeho
jedinečnosti nadále vzrůstá. Z důvodu neuhrazení části ceny díla nebyl žalovaný
schopen zaplatit svým dodavatelům a někteří z nich s ním ukončili další
spolupráci.
6. K pohledávce žalovaného uplatněné kompenzační námitkou soud prvního
stupně po skutkové stránce uvedl, že se mělo jednat o uhrazení zbývající části
ceny díla ve výši 942 304 Kč. V rozsahu 440 000 Kč však šlo o úplatu za dodávku
kamene, kterou žalobkyně již uhradila. K započtení proto z pohledávky
žalovaného zbývala pouze částka ve výši 502 304 Kč (zápočtem však podle
následného právního posouzení soudu prvního stupně zanikla pohledávka žalobkyně
za žalovaným pouze ve výši 375 000 Kč – poznámka Nejvyššího soudu).
7. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že smluvní pokuta
byla sjednána platně a okolnosti, za nichž byla uzavřena, nebyly v rozporu s
dobrými mravy; přihlédl přitom k důvodům, které ke sjednání smluvní pokuty
vedly a k okolnostem, které sjednání doprovázely. K posouzení přiměřenosti
smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák. uvedl, že i když smluvní pokuta ve
výši 75 000 Kč denně představuje částku vysokou, není nepřiměřená s ohledem na
okolnosti projednávané věci (sjednání smluvní pokuty v době, kdy byl žalovaný
již v prodlení; hodnota díla; šlo o dílo v rámci stavby, jejíž celkový rozpočet
byl cca 0,5 miliardy Kč; byla zakotvena povinnost uhradit vícenáklady třetím
stranám; po zhotovení díla bylo nezbytné na stavbě dokončit další práce), a
neshledal tak důvod ji moderovat. Dovodil, že žalobkyni náleží smluvní pokuta
od 2. 10. 2012, neboť žalovaný byl v prodlení až do řádného dokončení a předání
díla dne 23. 11. 2012. Nárok na smluvní pokutu za období od 2. 10. 2012 do 6.
10. 2012 ve výši 375 000 Kč zanikl podle soudu prvního stupně započtením s
pohledávkou žalovaného na úhradu nedoplatku ceny díla, neboť právo na zaplacení
ceny díla žalovanému vzniklo podle § 554 obch. zák. řádným dokončením díla
nejpozději k 23. 11. 2012. Nárok na smluvní pokutu ve výši 3 975 000 Kč za
období od 7. 10. 2012 do 23. 11. 2012 soud prvního stupně nepřiznal s ohledem
na rozpor se zásadami poctivého obchodníku styku (§ 265 obch. zák.). Autorský
dozor ze strany zadavatele totiž nebyl vykonáván a vytvořené umělecké dílo je
ojedinělé, splňující zadání o levitaci a dojmu oblaku (lze mít za obdobné s
dojmem hozeného polštáře), které harmonicky dotváří prostor, jeho hodnota
vzrůstá a které je jedinečné svého druhu. Za těchto okolností měl uplatnění
smluvní pokuty za krajně nespravedlivé až zneužívající, postrádající
zajišťovací, sankční a zejména kompenzační charakter a také vedoucí k poškození
žalovaného, který již v důsledku platební neschopnosti v souvislosti s touto
zakázkou dlužil svým spolupracovníkům.
8. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutí potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalovanému náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení smluvní pokuty
za období od 2. 10. 2012 do 6. 10. 2012 zanikl započtením a že okolnosti
sjednání dohody o smluvní pokutě nejsou v rozporu s dobrými mravy. Správným
shledal i závěr soudu prvního stupně, že za období od 7. 10. 2012 do řádného
dokončení a předání díla dne 23. 11. 2012 nelze žalobkyni právo na smluvní
pokutu přiznat, neboť se jedná o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku dle § 265 obch. zák. K tomu uvedl, že znalec uzavřel, že pro
dané dílo nebyly dostatečné podklady, neboť nebyl vytvořen model díla a zcela
absentoval autorský dozor. Spolupráce zadavatele a zhotovitele neexistovala,
když v řízení bylo svědecky doloženo, že prof. Němeček, který zadal zhotovení
díla, viděl krb až ve fázi, kdy byl umístěn na stěnu, v průběhu tvorby díla
nepodléhalo dílo žádné kontrole a strany na jeho finální podobě nekooperovaly.
Za stavu, kdy absentovala spolupráce stran a absentoval autorský dozor, by bylo
v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku sankcionovat žalovaného za
prodlení se zhotovením díla, které bylo nestandartní a při jehož tvorbě bylo
třeba součinnosti zadavatele, jež poskytnuta nebyla. Uvedený závěr byl podle
odvolacího soudu podepřen a měl souvislost i se skutečností, že žalobkyni se
dostalo plnění ve formě výjimečného a ojedinělého díla vysoké umělecké hodnoty,
která stále stoupá. Výjimečnost díla byla prezentována i v médiích. Zatímco
žalovaný byl předmětným obchodem poškozen, když v důsledku nedoplacení ceny
díla nesplnil závazky vůči svým subdodavatelům a tento fakt vedl k soudním
řízením, v nichž byl žalovaný k plnění zavázán a následně postižen exekucí,
žalobci škoda nevznikla. Za tohoto stavu podle odvolacího soudu smluvní pokuta
postrádá sankční a zejména kompenzační charakter. Odvolací soud nad rámec
uvedených závěrů doplnil, že oproti soudu prvního stupně nepovažuje smluvní
pokutu ve výši 4,9 % denně, tj. 1815 % ročně za přiměřenou, a to i za stavu,
kdy je nepochybné, že provádění prací na stavbě na sebe navazovalo a celková
hodnota stavby byla enormně vysoká.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho
výroků) podala žalobkyně včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále na vyřešení otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
11. Žalobkyně odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu,
konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2127/2021 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), a v něm citovaná rozhodnutí, podle
které je § 265 obch. zák. normou s relativně neurčitou hypotézou, přičemž
úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva
je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Závěry nalézacích soudů
Nejvyšší soud může korigovat, lze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost. Pouze
z důvodu sjednané nepřiměřené smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za
neplatné pro rozpor s dobrými mravy, nebo jako výkon práva v rozporu s poctivým
obchodním stykem.
12. Žalobkyně zpochybňuje jednotlivé úvahy odvolacího soudu, jimiž
odůvodnil aplikaci § 265 obch. zák., a namítá jejich zjevnou nepřiměřenost ve
smyslu shora citovaného judikatury prostřednictvím tří otázek, které považuje
za dosud neřešené Nejvyšším soudem, tj. zda je zjevně nepřiměřenou „úvaha
soudu, která sankcionuje žalobce nepřiznáním práva na smluvní pokutu aplikací §
265 obch. zák. v důsledku“:
- „nesplnění okolností, které žalobce splnit nebyl ze zákona ani smlouvy
povinen, a naopak žalovaný byl povinen zajistit splnění těchto okolností svým
právním jednáním na základě § 551 odst. 1 obch. zák.“ (otázka první),
- „výjimečnosti plnění ve formě výjimečného a ojedinělého díla vysoké umělecké
hodnoty, která stále stoupá“ (otázka druhá),
- „skutečnosti, že nedoplacením ceny díla žalovaný nesplnil závazky vůči svým
subdodavatelům a tento fakt vedl k soudní řízením, v nichž byl žalovaný k
plnění zavázán a následně exekvován“ (otázka třetí).
13. K otázce první žalobkyně namítá, že jí soudy obou stupňů přičetly k
tíži nedostatek podkladů pro provedení díla, neprovedení autorského dozoru a
neposkytnutí součinnosti žalobkyně při provádění díla, ač nedospěly ke
skutkovému zjištění, že byla povinna (smluvně či ze zákona) zhotovit model díla
a předat jej žalovanému či mu předat vhodné pokyny k provádění díla nebo
provést autorský dozor. Je přesvědčena, že naopak žalovaný byl povinen si při
nedostatečnosti pokynů vyžádat upřesňující pokyny nad rámec zadání (§ 551 odst.
1 obch. zák.), případně zpracovat dílo samostatně (§ 537 odst. 3 obch. zák.).
14. K otázce druhé žalobkyně tvrdí, že svými úvahami odvolací soud
nedůvodně straní žalovanému, neboť autorem myšlenky díla byl prof. Němeček,
kdežto žalovaný zajistil pouze řemeslné zpracování díla se značným prodlením a
vadami. Znalci hodnotili dílo ve stavu po odstranění vad, nikoli s estetickými
a funkčními vadami, a jejich závěr ohledně umělecké hodnoty díla nebyl nikterak
zdůvodněn ani podložen. Zdůrazňuje, že o řádné dokončení díla i přes četné vady
a prodlení žalovaného se zasadila právě ona.
15. K otázce třetí a závěru odvolacího soudu, že smluvní pokuta postrádá
sankční a zejména kompenzační charakter, žalobkyně připomíná, že žalovaný se
vůči žalobkyni neúspěšně domáhal svých nároků na doplacení ceny díla vzájemnou
žalobou, své závazky vůči dodavatelům neuhradil vlastním pochybením, následkem
čehož došlo k soudním řízením a exekuci, a že tyto okolnosti nelze přičítat k
tíži žalobkyni. Smluvní pokuta proto nemohla ztratit svůj sankční charakter,
neboť představovala sankci za prodlení s plněním díla do jeho řádného
provedení. Stejně tak zajišťovala splnění smluvní povinnosti zhotovit dílo
řádně a včas v době, kdy byl žalovaný již v prodlení s plněním svých
povinností.
16. V souvislosti s první otázkou žalobkyně též namítá, že závěry soudů
obou stupňů ohledně absence autorského dozoru jsou v příkrém rozporu se
skutkovými zjištěními soudu ve smyslu přítomnosti autora návrhu krbové soustavy
(prof. Němečka) při zadání díla a při instalaci krbové sestavy. Odůvodnění
rozhodnutí je tak podle ní v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního
soudu (nálezem ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2338/08) a Nejvyššího soudu
(rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020), neboť trpí vnitřním
rozporem (otázka čtvrtá).
17. Žalobkyně také vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo
1657/2017) při řešení otázky, „zda skutečnost, že nebyl prokázán vznik škody,
může sama o sobě vést k závěru, že věřitel uplatňuje právo na zaplacení smluvní
pokuty zneužívajícím způsobem, a tedy v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku“ (pátá otázka). Odvolací soud se dle názoru žalobkyně v této
souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku
ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006) i při řešení otázky, zda „soud
musí do svého hodnocení ohledně kompenzačního charakteru smluvní pokuty
zahrnout i nespornou kompenzační funkci smluvní pokuty v podmínkách, kdy je
smluvní pokuta sjednána jako paušalizovaná náhrada škody“ (otázka šestá).
Tvrdí, že sjednaná smluvní pokuta měla jednak zajišťovací charakter
(zajišťovala splnění povinnosti žalovaného zhotovit dílo včas), sankční
charakter (představovala předvídatelnou sankci za konkrétní časový úsek
prodlení žalovaného se zhotovením díla) a kompenzační charakter (byla sjednána
jako paušalizovaná náhrada škody s cílem kompenzovat škodu vzniklou prodlením
žalovaného bez možnosti uplatnit náhradu škody).
18. Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21
Cdo 2467/2022) a Ústavního soudu (nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS
2588/16) při řešení otázky, zda „je přípustné, aby odvolací soud rozhodl
rozdílně od ustálené rozhodovací Nejvyššího soudu a své rozhodnutí řádně
neodůvodnil“ (otázka sedmá). Je přesvědčena, že dospěl-li odvolací soud k
závěru, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená, měl v souladu s citovanou
judikaturou, jakož i § 157 odst. 2 o. s. ř. řádně odůvodnit nepřiměřenost
smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že nepřiměřenosti smluvní pokuty není
odůvodněna, je podle ní rozsudek odvolacího soudu zatížen nepřezkoumatelností.
19. Podle obsahu navazující argumentace žalobkyně odvolacímu soudu
současně vytýká, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004) při
posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace (osmá otázka), podle
které má aplikace moderačního práva probíhat ve třech fázích, neboť nijak
nezdůvodnil nepřiměřenost smluvní pokuty, nepoukázal na žádné okolnosti
konkrétního případu, které by tento závěr odůvodňovaly, nevyjádřil se k tomu,
zda o moderačním právu uvažoval a proč k němu případně nepřistoupil.
20. Žalobkyně je přesvědčena, že podle judikatury Nejvyššího soudu
(konkrétně rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném
pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč., dále jen „R 76/2023“), není-li smluvní
pokuta shledána soudem neplatnou ani moderována, musí být zcela přiznána.
21. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry rozsudků
nalézacích soudů a navrhl dovolání odmítnout. Žalobkyně podle něj zpochybňuje
aplikaci § 265 obch. zák. prostřednictvím nepřípustné polemiky se skutkovými
zjištěními. Závěr, že bylo povinností žalobkyně vytvořit model díla,
spolupracovat při jejím provádění a vykonávat autorský dozor, má oporu ve
znaleckém zkoumání. Oproti tvrzení žalobkyně znalecký ústav při hodnocení díla
vycházel nejen z konečného díla, ale též z dokumentace pořízené v průběhu jeho
provádění; znalecký posudek byl náležitě zdůvodněn. K námitce žalobkyně, že
smluvní pokuta plnila kompenzační charakter, žalovaný uvádí, že žalobkyni žádná
škoda ani nemohla vzniknout, neboť ke kolaudaci došlo již 6. 12. 2012, na
Vánoce již v domě bydlel jeho uživatel, byť s ním žalobkyně uzavřela nájemní
smlouvu až dne 2. 4. 2013. Žalovaný odmítá tvrzení žalobkyně, že neuhradil své
závazky dodavatelům jen z důvodu vlastního pochybení. Nebyl schopen plnit
proto, že mu sama žalobkyně nezaplatila. Je přesvědčen, že nepřiměřenost
smluvní pokuty hodnotil odvolací soud v souladu se závěry vyslovenými v R
76/2023; v poměrech dané věci s ohledem na výši smluvní pokuty nelze hovořit o
spravedlivé kompenzační funkci pokuty. Uplatněnou smluvní pokutu má za
šikanózní, rozpornou s jejími funkcemi (zajišťovací, sankční a kompenzační) a
tvrdí, že byla zneužita k jeho poškození.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“
23. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst? 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
25. Dovolací soud předně uvádí, že odvolací soud shledal žalobou
uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za dny od 1. 10. 2012 do 6. 10.
2012 ve výši 375 000 Kč nedůvodným z důvodu jeho zániku v důsledku kompenzační
námitky žalovaného. Ačkoliv žalobkyně napadla dovoláním první výrok rozsudku
odvolacího soudu v celém rozsahu (tj. i ohledně nároku na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 375 000 Kč za dobu prodlení žalovaného od 2. 10. 2012 do 6. 10.
2012), správnost tohoto závěru odvolacího soudu v dovolání nezpochybnila
prostřednictvím vymezení jakékoliv právní otázky a některého z předpokladů
přípustnosti dovolání k ní. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí
dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž
tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde
přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu (tj. co do zamítnutí žaloby
v částce 375 000 Kč s příslušenstvím) posoudit přípustnost a důvodnost
dovolání. Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu dovolání odmítl pro vady (§
243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tj. i v rozsahu druhého výroku o nákladech odvolacího řízení a v části
prvního výroku, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není
přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
27. Přípustnost dovolání nezaloží čtvrtá otázka, neboť odkazy žalobkyně
na výše zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu, od jejichž
závěrů se měl odvolací soud odchýlit, jsou nepřípadné. Nález Ústavního soudu ze
dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2338/08, se zabýval rozporem výroku a odůvodnění
rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo
682/2020, pak rozporem dvou právních závěrů, o které soud opřel své rozhodnutí.
Žalobkyní v dovolání předkládaná otázka vzájemného rozporu ve skutkových
zjištěních v žádném z těchto rozhodnutí posuzována nebyla a tudíž se od závěrů
v nich vyslovených odvolací soud nemohl odchýlit. Nejvyšší soud přitom
vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k
založení přípustnosti dovolaní podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu,
nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
28. Otázka čtvrtá přitom též směřuje ke zpochybnění přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou řízení.
Žalobkyně fakticky uplatňuje námitku vady řízení spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí též prostřednictvím otázky sedmé, v
níž odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění závěru o nepřiměřenosti
smluvní pokuty. Vady řízení přitom samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné
existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka sedmá přitom nepředstavuje ani odvolacím
soudem řešenou otázku procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí
určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013).
29. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka
pátá, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu také nezáviselo. Závěr
odvolacího soudu, že žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty představuje
výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nebyl založen na
úvaze (předpokládané žalobkyní v dovolání při formulaci páté otázky), že
skutečnost, že nebyl prokázán vznik škody, může sama o sobě vést k závěru, že
věřitel uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku. Skutečností, že žalobkyni škoda nevznikla, totiž
odvolací soud pouze podepřel svůj závěr o tom, že požadovaná smluvní pokuta za
daných dalších okolností, již postrádá kompenzační charakter.
30. Také otázka šestá nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud
nepominul kompenzační charakter smluvní pokuty. Zjevně vycházel z toho, že
sjednaná smluvní pokuta měla i kompenzační charakter, avšak uzavřel, že tento
charakter již v době výkonu práva žalobkyně na její zaplacení postrádala, neboť
žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného nevznikla žádná škoda.
Neodchýlil se tak od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp.
zn. 32 Odo 202/2006, podle kterého smluvní pokuta byla v občanském zákoníku
(zákoně č. 40/1964 Sb.) upravena jako paušalizovaná náhrada škody, pokud nebylo
mezi stranami přijato jiné ujednání, a soud proto musí do svého hodnocení
aplikace § 265 obch. zák. zahrnout i nespornou kompenzační funkci smluvní
pokuty. Podle zmíněné rozhodnutí bylo lze uvažovat o odepření práva na
zaplacení smluvní pokuty například tehdy, bude-li smluvní pokuta účtována v
situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek splněn nebude, že smluvní pokuta
postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci
kompenzační.
31. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky osmé, při níž
žalobkyně vytká odvolacímu soudu odklon od judikatury Nejvyššího soudu při
posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace, tj. při aplikaci
moderačního práva, která má podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
probíhat ve třech fázích. Na řešení této otázky totiž také napadené rozhodnutí
nezáviselo (nebyla pro jeho rozhodnutí určující). Odvolací soud svůj závěr o
nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 975 000 Kč,
nezaložil na moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. (smluvní pokutu
zjevně nemoderoval), nýbrž na závěru o odepření práva žalobkyně na její
zaplacení pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265
obch. zák. Závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty pak doplnil pouze „nad rámec
učiněných závěrů“ o rozporu práva žalobkyně se zásadami poctivého obchodního
styku.
32. Jako nepřípadná nemůže založit přípustnost dovolání též dovolací
námitka, v níž poměřuje žalobkyně napadené rozhodnutí se závěry dovolacího
soudu, k nimž dospěl v R 76/2023, neboť se dovolává závěrů, které se neprosadí
v poměrech zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, (jeho aplikace byla pro
projednávanou věc rozhodná, neboť šlo o nárok ze smlouvy o dílo uzavřené před
31. 12. 2013). Rozhodnutí R 76/2023, kterým velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu korigoval své závěry o moderaci smluvní
pokuty, se týkají zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; na poměry regulované
dosavadními právními předpisy (zákony č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník) nedopadají (srov. R 76/2023, bod 41 a násl.).
33. Dovolací námitka žalobkyně, že odvolací soud vyšel ze závěrů znalců,
jež nebyly patřičně zdůvodněny či podloženy, je námitkou skutkovou, tj.
námitkou, v níž žalobkyně polemizuje se skutkovými závěry, z nichž odvolací
soud vycházel při použití § 265 obch. zák. Skutkový stav věci však nemůže být v
dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. Námitky takové povahy neobsahující otázku
procesního práva řešenou odvolacím soudem (v kontextu vytýkaného pochybení
žalobkyně v dovolání řádně nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání),
tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání. Při úvaze o tom, zda
je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze
dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016).
34. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek
první až třetí, které ve skutečnosti představují pouze otázku jedinou týkající
se přiměřenosti úvah soudu při aplikaci § 265 obch. zák. a posouzení, že právo
na zaplacení smluvní pokuty bylo vykonáno v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Při řešení otázky aplikace korektivu § 265 obch. zák. se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
35. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
36. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. obch. zák.
37. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustanovení § 265 obch. zák.
předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých
zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a
tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona
vznikla (srov. rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný
pod číslem 55/2019 Sb. rozh. obč. [dále jen „R 55/2019“]). Jde-li o ujednání,
ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva
nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo
400/2002, dále ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1.
2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003).
38. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v tom, že korektiv
zásad poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve
výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v
situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým (srov. například rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo
359/2007, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009). Ustanovení § 265
obch. zák. je tak třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s
ekvitou (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04). V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a též v
rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), dále Nejvyšší soud
dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě
na okolnosti jednotlivého případu.
39. Námitkou pochybení odvolacího soudu při aplikaci korektivu § 265
obch. zák. se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zabývala již opakovaně.
Citované ustanovení představuje normu s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, stejně jako např. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo
možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s
posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Nejvyšší soud přitom může korigovat závěry
nalézacích soudů, jen lze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich
úvahách dle § 265 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016).
40. V rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší
soud vyslovil závěr, podle kterého není vyloučeno posuzovat jednání smluvní
strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého
obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat
všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému
požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter
institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce
zneužíval k poškození dlužníka (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.
4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo
1657/2017).
41. Ve zde souzené věci odůvodnil odvolací soud uplatnění práva na
smluvní pokutu žalobkyní za prodlení žalovaného v období od 7. 10. 2012 do 23.
11. 2012, kdy bylo dílo řádně provedeno, jako rozporné se zásadami poctivého
obchodního styku podle § 265 obch. zák. tím, že pro dané dílo nebyly dostatečné
podklady, neboť nebyl vytvořen model díla, absentoval autorský dozor ze strany
zadavatele prof. Němečka, v průběhu tvorby díla nepodléhalo dílo žádné kontrole
a strany na jeho finální podobě nekooperovaly. Za tohoto stavu měl za rozporné
se zásadou poctivého obchodního styku „sankcionovat žalovaného (zhotovitele) za
prodlení se zhotovením nestandardního díla, při jehož tvorbě byla třeba
součinnost zadavatele.“ K tomu též dodal, že se žalobci dostalo plnění ve formě
výjimečného a ojedinělého díla se stále stoupající hodnotou, kdežto žalovaný
byl dílem poškozen, a že smluvní pokuta postrádá sankční a zejména kompenzační
charakter. Doplnil též, že šlo o smluvní pokutu nepřiměřenou.
42. Tyto úvahy odvolacího soudu pokládá dovolací soud za zjevně
nepřiměřené.
43. V prvé řadě z napadeného rozhodnutí nevyplývá, z čeho konkrétně
vyplývala odvolacím soudem zmíněná potřeba součinnosti žalobkyně při tvorbě
díla, resp. zda a případně z jakých smluvních ujednání, potažmo zákonných
ustanovení vyplývala povinnost žalobkyně jako objednatelky díla takovou
součinnost žalovanému jako zhotoviteli díla poskytnout. I kdyby však bylo
důvodem nesplnění povinnosti žalovaného provést dílo řádně a včas chování
žalobkyně spočívající v neposkytnutí její součinnosti, nebyla namístě aplikace
§ 265 obch. zák. jako prostředku ultima ratio. Prodlení žalobkyně (věřitele) s poskytnutím součinnosti by totiž v takové
situaci vůbec bránilo existenci prodlení dlužníka (k povinnosti věřitele
poskytnout potřebnou součinnost a k tomu, že prodlení dlužníka nemůže nastat v
případě prodlení věřitele srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, ze dne
28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, či ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo
272/2016). Při absenci prodlení dlužníka, pro které byla smluvní pokuta mezi
účastníky sjednána, by pak logicky nepřicházel do úvahy ani samotný nárok na
smluvní pokutu, jehož uplatnění mělo být podle odvolacího soudu v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku. Kdyby naopak žalobkyně neměla povinnost
takovou součinnost žalovanému poskytnout a žalovaný by mohl dílo provést řádně
a včas i bez poskytnutí součinnosti žalobkyně (opožděné povedení díla by bylo
výlučně důsledkem jednání žalovaného), pak nebylo namístě případné neposkytnutí
součinnosti přičítat k tíži žalobkyně jako okolnost zakládající její
nepoctivost při uplatnění nároku na zaplacení požadované smluvní pokuty.
44. Odvolací soud též ve výše uvedených úvahách zcela opomenul zohlednit
skutečnost, že prodlení žalovaného nespočívalo pouze v povrchové úpravě krbu
(jako nestandardního díla vysoké umělecké hodnoty), pro jehož tvorbu podle
odvolacího soudu měla být nezbytná součinnost žalobkyně (zejména autorského
dozoru prof. Němečkem). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze
kterých odvolací soud vycházel, však byla povrchová úprava krbu dokončena
(opracováním kamene) nejpozději do 18. 10. 2012. V té době však ještě nebyl
osazen kouřovod manžetou, kterou byl osazen nejpozději dne 14. 11. 2012 a až do
doby, než 23. 11. 2012 proběhla úprava nepřiléhající manžety, nebylo dílo
považováno za řádně dokončené. Odvolací soud tedy při svých úvahách o
nepoctivosti výkonu práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nepřihlédl k
tomu, že větší část z celkové doby prodlení, za kterou byla požadována smluvní
pokuta, připadala na prodlení se zhotovením části díla, k níž se zřejmě
nevztahovala potřeba součinnosti akcentovaná odvolacím soudem.
45. Zjevně nepřiměřená je i ta část úvahy, ve které odvolací soud
poukazuje na to, že věřiteli se dostalo výjimečného díla se stále stoupající
hodnotou. Požadovaná smluvní pokuta byla sjednána pro případ prodlení s
dokončením díla. Jejím cílem – zejména s ohledem na okolnosti při jejím
sjednání – bylo mj. motivovat žalovaného ke včasnému dokončení díla, tj.
sankcionováno mělo být pozdější provedení díla (k motivační funkci srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010), jakož
i to, aby žalobkyni bylo kompenzováno nepohodlí spojené s nesplněním povinnosti
provést dílo včas. V tomto ohledu proto nemůže být rozhodné z pohledu
poctivosti při vymáhání této smluvní pokuty, že bylo zhotoveno „výjimečné a
ojedinělé dílo vysoké umělecké hodnoty, která stále stoupá“. Kvalita provedení
díla se zvyšující se uměleckou hodnotou nemůže být okolností zakládající
nepoctivost jednání žalobkyně spočívající v uplatňování práva na zaplacení
smluvní pokuty za opožděné dokončení díla, neboť stejně tak by se umělecká
hodnota díla zvyšovala i v případě, kdyby žalovaný toto výjimečné a ojedinělé
dílo dodal včas. Hodlá-li soud věřiteli odepřít nárok na smluvní pokutu s
ohledem na § 265 obch. zák., musí ve světle shora připomenuté judikatury vzít
zřetel na všechny funkce, které měla smluvní pokuta plnit, nikoliv jen na
některé z nich. Až na základě závěru o tom, že požadovaná smluvní pokuta již
nevychází z jejího smyslu a že požadavek na její uplatnění zcela opomíjí její
veškeré funkce, může soud dospět k závěru, že jde o zneužívající výkon práva.
46. Doplnil-li odvolací soud nad rámec svých předchozích úvah, že
smluvní pokutu považuje za nepřiměřenou, pak tento závěr také nemůže znamenat
důvod pro aplikaci § 265 obch. zák., nýbrž pro moderaci nepřiměřené smluvní
pokuty soudem.
47. Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se vztahu mezi § 265
obch. zák. a § 301 obch. zák. je ustálena v závěru, že předpoklad nepřiměřené
smluvní pokuty je podmínkou pro použití moderačního práva soudu podle § 301
obch. zák., není však zákonem stanovenou podmínkou pro rozpor výkonu práva se
zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.; rozporný se
zásadami poctivého obchodního styku může být totiž i výkon práva na smluvní
pokutu, jejíž výše není nepřiměřená. Samotná skutečnost, že smluvní pokuta je
nepřiměřeně vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností
vykonává věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tedy o takový výkon práva,
který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). Posoudí-li soud
smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou, nejsou tím současně bez dalšího
naplněny všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., tedy pro
závěr, že výkon práva na smluvní pokutu nepožívá právní ochrany, nýbrž jen pro
postup podle § 301 obch. zák. V takovém případě soud nemá na výběr, která z
uvedených ustanovení použije, neboť jejich vztah je konkurující právě pro
odlišnost předpokladů, za nichž jsou tato ustanovení aplikovatelná (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo
1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sb. rozh. obč.).
48. Ve vztahu k posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty lze pro úplnost
připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých
při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák.
nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy
též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k
okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu
trvání prodlení. Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly – podle své
povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela
či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž
podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009). V již
výše zmíněném rozsudku R 55/2019 pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účinky
moderace smluvní pokuty nastávají ex tunc k okamžiku jejího sjednání.
49. Nositel práva jej zjevně může vykonat nanejvýš v takovém rozsahu, v
jakém mu vskutku náleží. Nastávají-li účinky moderace smluvní pokuty ex tunc k
okamžiku ujednání smluvní pokuty, pak se vztahují k momentu, jenž výkon práva
na zaplacení smluvní pokuty předchází. Nepřiznat nárok uplatněný žalobou z
důvodu jeho rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.)
lze tedy pouze v tom rozsahu, ve kterém smluvní pokuta zůstala moderací
nedotčena, a je tak nadále věřitelem uplatnitelná. Naproti tomu v té části, v
jaké soud smluvní pokutu moderuje, nelze žalobci přiznat nárok proto, že
nevznikl, nikoliv však proto, že byl vykonán v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku.
50. V projednávané věci posoudil odvolací soud nárok na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 3 975 000 Kč za období od 7. 10. 2012 do 23. 11. 2012
(pohledávka žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za předchozí období prodlení
žalovaného podle něj zanikla započtením) podle § 265 obch. zák., byť současně
považoval sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřenou. Nijak však neozřejmil, z
jakého důvodu za této situace nepřistoupil k její moderaci podle § 301 obch.
zák. V daném ohledu zatížil své právní posouzení neúplností.
51. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
52. Namítala-li žalobkyně v dovolání (prostřednictvím čtvrté otázky)
vzájemný rozpor ve skutkových zjištěních, z nichž odvolací sod vycházel, který
by mohl založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pak lze konstatovat, že napadené
rozhodnutí takto namítaným nedostatkem zatíženo není. Z výslechu svědků (prof.
Němečka, Igora Mikeše – viz odstavce 8, 26 a 58 rozsudku soudu prvního stupně)
vyplynulo, že prof. Němeček, jenž vykonával autorský dozor, sice na počátku dal
kameníkovi pokyny, při zpracování kamene však v dílně nebyl a viděl jej až na
stavbě. Ačkoliv nebyl zcela spokojen s osazením prvního dílu krbu, tak následně
viděl již hotové dílo; v mezidobí s kameníkem nespolupracoval. S celkovým
výsledkem nebyl prof. Němeček spokojen, a proto dal pokyn, aby byl kámen
opracován, k čemuž došlo nejpozději k 18. 10. 2012. Odvolací soud z těchto
skutkových zjištění vyšel i při aplikaci hlediska upraveného v § 265 obch. zák.
Nejprve poznamenal, že prof. Němeček dílo zadal a viděl jej až ve fázi, kdy
bylo umístěno na stěnu, přičemž v průběhu tvorby nepodléhalo dílo žádné
kontrole a strany na jeho finální podobě nekooperovaly (bod 12 napadeného
rozhodnutí). Byť tedy odvolací soud poznamenal, že „autorský dozor zcela
absentoval,“ je s ohledem na zbylý kontext jeho odůvodnění evidentní, že při
své úvaze takto vycházel právě z výše uvedených zjištění o tom, jakým způsobem
prof. Němeček autorský dozor vykonával, a tento měl za nedostatečný. Odůvodnění
odvolacího soudu proto v tomto ohledu dovolací soud vnitřně rozporným
neshledal.
53. Odvolací soud však zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti ve
vztahu k závěrům o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Uzavřel, že smluvní pokuta ve
výši 4,9 % denně, resp. 1 815 % ročně je nepřiměřená, a to i za stavu, kdy je
nepochybné, že provádění prací na rodinné vile na sebe stavebně navazovalo a že
celková hodnota díla byla enormně vysoká. Tento závěr odvolacího soudu o
nepřiměřenosti smluvní pokuty však postrádá jakékoliv hodnocení a úvahy, na
kterých jej odvolací soud založil. Není ani zřejmé, jakým způsobem a z jakých
částek odvolací soud vypočetl procentní sazbu smluvní pokuty, kterou uvedl a
která byla mezi účastníky sjednána ve výši 75 000 Kč za každý den prodlení s
dokončením díla (4,9 % z celkové ceny díla ve výši 1 808 764,80 Kč včetně DPH
totiž činí cca 88 629 Kč a nikoliv 75 000 Kč). Odvolací soud nijak nehodnotil
okolnosti, které vedly ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty, ani
okolnosti, které je provázely (tj. například i ty okolnosti týkající se absence
autorského dozoru, které existovaly již v době sjednání smluvní pokuty).
54. Odvolací soud též v rozhodnutí nijak nevysvětlil, z jakého důvodu
dospěl k závěru (stejně jako soud prvního stupně), že započtením pohledávky
žalované na zaplacení doplatku ceny díla, kterou shledal způsobilou k započtení
ve výši 502 304 Kč, proti žalobou uplatněným pohledávkám na zaplacení smluvní
pokuty zaniklo právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši 375
000 Kč.
55. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v té části meritorního
výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého
výroku o věci co do částky 3 975 000 Kč s úrokem z prodlení, včetně závislých
výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; v tomto rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
56. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu