USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
Atelier - S, a.s., se sídlem v Mrákotíně, Oflenda 10, PSČ 539 01, IČO 25292251,
zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana
967/8, PSČ 301 00, proti žalované ISSO - Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o.,
se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, PSČ 357 03, IČO 18248675,
zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech,
Závodní 391/96, PSČ 360 06, o zaplacení částky 998 794 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 81/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, č. j. 25
Co 79/2020-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j.
25 Co 79/2020-347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení části ceny díla dle
smlouvy o dílo ze dne 5. 12. 2013 ve znění jejích dodatků. Žalovaná v rámci
procesní obrany proti tomuto nároku uvedla, že nárok žalobkyně zanikl v
důsledku jednostranného zápočtu, neboť žalovaná započetla proti žalované částce
smluvní pokutu opírající se o ustanovení článku 18 smlouvy o dílo. Smluvní
pokuta byla žalovanou uplatněna fakturou č. 591500002 znějící na částku 11 191
300 Kč se splatností 29. 7. 2015 za období od 6. 12. 2015 do 19. 7. 2015. Soudy
obou stupňů se přitom zabývaly důvodností požadavku na zaplacení smluvní pokuty
v rozsahu, ve kterém žalovaná smluvní pokutu použila k zápočtu, tedy v částce
998 794 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že
smluvní pokutu vyúčtovanou dle článku 18 smlouvy o dílo (ve výši 50 000 Kč
denně) neshledal nepřiměřenou a nepřistoupil tak k její moderaci. Soudy obou
stupňů současně uzavřely, že ujednání o smluvní pokutě není rozporné s dobrými
mravy, započtení smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně pak nepovažovaly za
výkon práva rozporný se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaná podle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti
dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předestírá otázku týkající se hranic a kritérií pro určení
platnosti a přiměřenosti smluvní pokuty.
Namítá, že smluvní pokutu, jakož i
její část, kterou žalovaná započetla proti nároku žalobkyně na zaplacení části
ceny díla, je nutno považovat za sjednanou v rozporu s dobrými mravy pro její
nepřiměřenou výši a uplatnění nároku na zaplacení této smluvní pokuty nemůže s
ohledem na konkrétní okolnosti daného případu požívat právní ochrany pro rozpor
se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka poukazuje na to, že v
řízení prokázala, že došlo-li z její strany k porušení smlouvy o dílo v podobě
pozdního dokončení díla, pak tato skutečnost neměla žádný negativní následek na
stavbu jako celek, jejímž zhotovitelem byla žalovaná. Soudy obou stupňů však
nepřihlédly ke skutečnosti, že ve sporu mezi žalovanou jakožto zhotovitelem a
investorem se ukázalo, že žalovaná nebyla v prodlení s provedením stavby,
rovněž nepřihlédly k významu této skutečnosti ve vztahu k účelu smluvní pokuty
a k funkcím, které za této situace mohla plnit. Pokud byl prokázán nulový dopad
prodlení v případě subdodávky žalobkyně na termín dokončení a předání celé
stavby, je postup žalované spočívající v uplatnění předmětné smluvní pokuty
zjevně veden snahou dosáhnout finančního plnění na úkor dovolatelky. Tento
postup přitom dovolatelka považuje za šikanózní výkon práva, neboť žalovaná se
jeho prostřednictvím snaží dosáhnout toho, aby za celé zhotovené dílo nemusela
ničeho hradit. S ohledem na nulový negativní následek pozdního dodání dokladové
části díla, zde byly podle mínění dovolatelky dány minimálně předpoklady pro
moderaci smluvní pokuty tak, aby její výše odpovídala smyslu a účelu tohoto
zajišťovacího instrumentu. Soudy tak měly zkoumat přiměřenost výše smluvní
pokuty ve vztahu k reálnému dopadu porušení zajišťované povinnosti. Dovolatelka uzavírá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž ve vztahu k otázce možné aplikace § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a § 301 obch. zák. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1749/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo
1281/2008. Dovolatelka dále rovněž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo
3853/2007, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS
523/07, v souvislosti s charakteristikou korektivu dobrých mravů a jeho
významem při posuzování výše smluvních sankcí. Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Na úvod je třeba připomenout základní východiska institutu smluvní pokuty,
která Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo
131/2003, tak, že „smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je
dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost,
a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu
lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli
jiné smluvní povinnosti.
Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka
pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta
plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom,
že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž
smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda
vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v
nepoměru ke vzniklé škodě.“
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil, že z formulace § 301
obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že předpokladem pro moderaci
smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené
výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví. Závěr o tom, zda je
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na
uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního
případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel
moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Při posouzení přiměřenosti
smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované
výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení
rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím
závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, dále například
rozsudky téhož soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, a ze dne
19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011, jež jsou – stejně jako i všechna další
uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou
upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku,
zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z
pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité
výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po
sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní
pokuty přihlížet (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 55/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly –
podle své povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu
je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku, jenž podle § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry
rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněného pod číslem
17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nevyužití moderačního oprávnění podle § 301
obch. zák., přičemž své námitky zakládá na tom, že prodlení při realizaci
subdodávky žalobkyně nemělo mít dopad na dokončení a předání celé stavby
žalovanou. Dovolatelka se tak domáhá toho, aby soud v rámci úvahy o
přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák. zohlednil skutečnost, že
žalovaná jakožto zhotovitel ve vztahu s investorem nebyla v prodlení a
investorovi nevznikl nárok na jakoukoliv kompenzaci ve formě smluvní pokuty
nebo náhrady škody. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené
výši, však ve smyslu výše citovaných závěrů nelze posuzovat z pohledu
skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši
sjednána. Odvolací soud se tak od ustálené judikatury nikterak neodchýlil, neboť
přiměřenost smluvní pokuty hodnotil k okamžiku jejího sjednání, přičemž
podotkl, že nelze vycházet toliko z hodnoty zakázky žalobkyně, ale je třeba
přihlédnout i k tomu, co smluvní pokuta zajišťovala. V této souvislosti
poukázal na to, že žalobkyně byla jedním ze subdodavatelů žalované a její
plnění bylo částí plnění žalované, přičemž v případě prodlení žalobkyně mohly
žalované hrozit ve vztahu s investorem výrazně vyšší sankce. Přihlédl tak k
významu a hodnotě zajišťované povinnosti a současně vzal na zřetel funkce
smluvní pokuty. Co se dále týče otázky aplikace korektivu dobrých mravů a zásad poctivého
obchodního styku, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že
pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž
by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby
Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních,
korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost
v jejich úvahách podle § 265 obch. zák. (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019). V usnesení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009, pak dovolací soud
uvedl, že pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze
považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta neodůvodňuje aplikaci § 265 obch. zák., tedy že by výkon práva byl v
rozporu s poctivým obchodním stykem (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2009, sp.
zn. 32 Cdo 1281/2008.)
Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se soudem prvního stupně,
ujednání o smluvní pokutě přitom neshledal rozporným s dobrými mravy a
započtení smluvní pokuty žalovanou neshledal výkonem práva rozporným se
zásadami poctivého obchodního styku. Svou úvahu dostatečně odůvodnil, přičemž v
podrobnostech odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů
přitom vycházely především z toho, že v nalézacím řízení se žalobkyni
nepodařilo prokázat tvrzené prodlení žalované se stavební připraveností, jakož
ani tvrzené účelové chování směřující k nesmyslnému navyšování smluvní pokuty. Úvahu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal nikterak nepřiměřenou,
zpochybnit ji přitom nemohou námitky vztahující se toliko k tvrzené nepřiměřeně
sjednané výši smluvní pokuty. K námitkám dovolatelky ohledně funkce smluvní pokuty za situace, kdy její
prodlení nevedlo ke vzniku škody, lze pro úplnost opětovně podotknout, že
smluvní pokutu je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou
smluvní povinnost, na níž se smluvní pokuta vztahuje, a to bez ohledu na to,
zda porušením povinnosti dlužníka vznikla věřiteli škoda. Skutečnost, že nebyl
prokázán vznik škody, tedy sama o sobě nemůže vést k závěru, že věřitel
uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty zneužívajícím způsobem a tedy v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.