21 Cdo 2467/2022-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce F. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanou
Kutra, advokátkou se sídlem v Praze, U Kříže č. 625/9, proti žalované SECURITAS
ČR s. r. o. se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Kateřinská č. 466/40, IČO
43872026, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích,
Michalská č. 39/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 133/2020, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022, č. j. 30 Co
422/2021-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra
Hájka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 30 Co 422/2021-130, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem;
argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že
dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká
rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého
svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí)
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Dovolání žalobce uvedeným požadavkům nevyhovuje. Uvádí-li dovolatel citací
části textu ustanovení § 237 o. s.
ř., že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem
má být řešená právní otázka posouzena jinak“, pak nejde o náležité vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel neuvádí údaje, ze kterých
vyplývá, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje, a od kterého svého řešení (tj. řešení přijatého v některém z
rozhodnutí dovolacího soudu, a nikoli řešení, k němuž dospěl odvolací soud v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud
odchýlit a překonat tak svou dosavadní judikaturu. Dovolání obsahuje jen nesouhlasnou polemiku dovolatele se závěry odvolacího
soudu, namítá-li, že „ani jeden soud“ se „nezabýval okolnostmi vzniku samotné
pracovní smlouvy“, že nebyly prošetřeny „okolnosti případu“ a že „soudy i přes
největší snahu nemohly správně dojít k jasnému názoru na problematiku
okamžitého zrušení pracovního poměru“. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu
ustanovení § 237 o. s. ř. k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní
aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není
oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž
spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15). Napadený rozsudek odvolacího soudu je ostatně (v závěru, že žalobce se
nenastoupením k výkonu práce u žalované bez vážného důvodu v době od 1. 8. do
14. 9. 2020 dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní
otázky byly posouzeny jinak [srov. např. ve vztahu k obsahově shodné dřívější
právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2542/2007, nebo již ve vztahu k současnému zákoníku práce rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, anebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn.
21 Cdo 4150/2019, a v nich vyjádřený právní
názor, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje –
obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně (nyní porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci) zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením]. K hlediskům pro vymezení relativně neurčité hypotézy
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo
282/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Výsledné posouzení
intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v
konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba
přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální
charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3325/2012); jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní
povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim
logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu,
nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry
má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat
pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s
relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo
4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele o
neprovedení navržených důkazů (že odvolací soud se „nikterak nevypořádal s
důkazy navrženými žalobcem a jejich neprovedení řádně neodůvodnil“ a že by soud
„měl konstatovat, v čem přesně vidí nepotřebnost provedení navržených důkazů
žalobce ve věci, nikoli pouze vyjádřit obecné stanovisko a konstatování, že
provedeny nebudou“), a jeho nesouhlas s „tvrzením“ odvolacího soudu o tom, že
žalobce v řízení netvrdil, že by mezi účastníky došlo k ústní dohodě o změně
pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce, a že tuto skutečnost „procesně
nepřípustně“ naznačuje až v odvolání, pročež k ní odvolací soud nepřihlížel,
neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost
dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly
důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak
vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže
je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak
vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Uvádí-li dovolatel, že postup odvolacího soudu „je neslučitelný se zásadami
civilního procesu, zejména právem na spravedlivý proces a se zásadou volného
hodnocení důkazů“, zdůrazňuje-li, že by „se soud měl spíše řídit zásadou
spravedlnosti před přílišným formalismem“, a odkazuje-li v této souvislosti na
nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ve kterém se
Ústavní soud zabýval mj. tzv. opomenutými důkazy, pak přehlíží, že postup soudů
v projednávané věci není s tímto nálezem v rozporu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení
vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých
skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu
obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces.
Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14
nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). V posuzovaném případě soudy srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly další
důkazy navržené žalobcem (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
a body 11 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud proto
neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobce na
spravedlivý proces, ani k „naprostému“ opomenutí „existence právních norem ve
společnosti“, a to zejména postulátů vyjádřených „v Ústavě ČR, Listině
základních práv a svobod“, jak předestírá ve svém dovolání žalobce. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).