21 Cdo 90/2021-244
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce B. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem
Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, proti žalované
Maso Brejcha s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Motole, Brdlíkova č. 287/1d, IČO
26342545, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami 1,
Pražská č. 140, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 179/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. 23 Co 276/2020-197,
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Veroniky Holé, advokátky se sídlem v Příbrami 1, Pražská č. 140.
Dopisem ze dne 29. 3. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „rozvazuje
pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) pro hrubé porušení pracovních
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem“. Porušování povinností žalovaná spatřuje v tom,
že žalobce dne 23. 3. 2017 v 5,30 ráno po příchodu do zaměstnání odmítl pokyn
vedoucího rozvézt zboží na lince č. 8 (Jednoty Rakovník) a poté opustil
pracoviště, čímž způsobil žalované provozní obtíže.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
provedené dopisem žalované ze dne 29. 3. 2017 je neplatné. Uvedl, že byl u
žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 5. 10. 2016 jako řidič,
že dne 23. 3. 2017 po příchodu do zaměstnání (v 5,30 hodin) se jeho zdravotní
stav při čekání na opravu vozidla, se kterým měl provést rozvážku, zhoršil
natolik, že nemohl ze zdravotních důvodů vykonat zadaný úkol, rozvézt maso a
masné výrobky odběratelům, že o tom informoval pracovníky expedice a poté
vyhledal praktického lékaře, který žalobce uznal dočasně práce neschopným.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že při rozdělování pracovních úkolů
dne 23. 3. 2017 nebyla žalované známa žádná skutečnost nasvědčující zdravotní
indispozici žalobce znemožňující mu provést výkon práce, ale že žalobce byl
nespokojen s přidělenou rozvozovou trasou, odmítl splnit pracovní úkol a
domáhal se přidělení jiné trasy. Když mu žalovaná nevyhověla, opustil žalobce
pracoviště, aniž by se zmínil o svých případných zdravotních problémech.
Porušení povinností žalobcem způsobilo žalované závažné provozní potíže a
škodu, neboť se jedná o zboží podléhající rychlé zkáze, které je nutné rozvézt
bez zbytečného odkladu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 31 C 179/2017-105,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 28.906,46 Kč k rukám zástupce žalované a že žalobce je povinen
zaplatit České republice na účet soudu 1.689,90 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 23
Co 246/2019-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně jsou
předčasné a že soud je učinil, aniž by správně a úplně zjistil skutkový stav
věci, který by mu umožnil náležité právní posouzení věci. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 31 C
179/2017-158, žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci dopisem ze dne 29. 3. 2017,
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 42.072,- Kč k rukám zástupce žalované a že žalobce je povinen zaplatit
České republice na účet soudu 2.733,90 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že
žalobce vykonával u žalované práci řidiče, že dne 23. 3. 2017 v 5,30 hodin se
dostavil do zaměstnání a jeho přiděleným úkolem bylo rozvézt zboží – maso a
masné výrobky odběratelům žalované, konkrétní trasa rozvozu byla žalobci
sdělena vpodvečer předcházejícího dne, že žalobce odmítl určenou linku jet,
dostal se tak do konfliktu se zaměstnankyní žalované, že poté odešel z práce a
už se nevrátil. P. H. rozhodl dne 23. 3. 2017 o dočasné pracovní neschopnosti
žalobce z důvodu kataru horních cest dýchacích, když žalobce se dostavil do
ordinace lékaře uvedeného dne v 11,46 hodin. Onemocnění s diagnózou J029 (katar
horních cest dýchacích) nemohlo výrazně ovlivnit schopnost řídit motorové
vozidlo. Pokud je však žalobce zařazen jako řidič, lze předpokládat, že by
pacient s takovou diagnózou mohl být při práci řidiče ovlivněn. Lékař
neprověřoval teplotu žalobce, nenechal vypracovat krevní testy, antibiotika mu
nepředepisoval. Vozidlo, které bylo žalobci přiděleno k výkonu práce dne 23. 3. 2017, bylo v provozu a funkční, nebylo opravováno či jiným způsobem vyloučeno z
provozu. Soud dospěl k závěru, že žalobce odmítnutím pokynu žalované provést
přepravu zboží na přidělené rozvozové trase úmyslně porušil povinnost
zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Nic na tom nemění ani následná pracovní neschopnost žalobce, neboť nebylo
prokázáno, že by žalobce žalovanou o svém nepříznivém zdravotním stavu
informoval již při odmítnutí pokynu, ani to, že by zde nepříznivý zdravotní
stav žalobce v tomto okamžiku skutečně byl. S ohledem na podnikání žalované,
tedy na rozvoz masa a masných výrobků, mohla jednáním žalobce vzniknout
žalované nemalá škoda, pokud by nebyl rozvoz zabezpečen, což žalobce věděl,
neboť pro žalovanou pracoval několik let. Soud neshledal tvrzení žalobce o jeho
zdravotní indispozici jako věrohodné, neboť žalobce na počátku pracovní doby
řešil problémy s přidělenou rozvozovou trasou a technickým stavem vozidla a
teprve poté, když žalovaná trvala na splnění přiděleného úkolu, zjistil svoji
indispozici, která mu bránila ve výkonu práce řidiče, ačkoliv do zaměstnání se
dopravil vlastním vozidlem. P. H. nepotvrdil tvrzené onemocnění žalobce
hnisavou angínou a následnou léčbu antibiotiky. Návštěvu žalobce u ošetřujícího
lékaře v den incidentu lze považovat za ryze účelovou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 23
Co 276/2020-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.073,07 Kč k
rukám Mgr. Veroniky Holé.
Dospěl k závěru, že žalobce odmítl rozvézt zboží na
přidělené rozvozové trase, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní důvody
(porucha vozidla, zdravotní potíže), a tím porušil pracovní povinnost podle
pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením a ztrátou a nejednat v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Nebylo prokázáno, že žalobci by
bránily v provedení zadaného pracovního úkolu objektivní důvody. Žalobcem
tvrzená skutečnost, že řešil nutnost opravy na přiděleném voze, byla vyvrácena
výpovědí svědka T. L., tvrzení o zdravotní indispozici nebylo v řízení
prokázáno. Jediným důvodem, pro který žalobce odmítl práci vykonat, byla jeho
nespokojenost s přidělenou rozvozovou trasou, neboť ta narušila jeho plány po
práci. Odvolací soud přihlédl k okolnostem, za nichž k jednání žalobce došlo,
že zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo v automobilu naloženo,
nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet místo žalobce, o čemž žalobce
věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že
žalované může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na její pověsti v
obchodních kruzích i u veřejnosti, a dospěl k závěru, že žalobce porušil své
povinnosti zvlášť hrubým způsobem a na žalované nelze spravedlivě požadovat,
aby žalobce, který svým chováním narušil vzájemnou důvěru a projevil se jako
nespolehlivý zaměstnanec, zaměstnávala byť jen po dobu výpovědní lhůty. Žalobci
se nepodařilo v řízení prokázat (i když byl řádně poučen), že v ranních
hodinách dne 23. 3. 2017 odmítl splnit zadaný pracovní úkol a opustil
pracoviště právě ze zdravotních důvodů, které ho činily dočasně neschopným k
výkonu sjednané práce. Žádný ze svědků nemohl potvrdit indispozici žalobce,
neboť ten se nikomu o jakýchkoliv zdravotních obtížích nezmínil a ani na
žalobci žádné zdravotní obtíže nezpozorovali. Výpovědí svědka P. H. byla
vyvrácena tvrzení žalobce, že byl u ošetřujícího lékaře kolem 9 hodiny ráno, že
měl hnisavou angínu a léčil se antibiotiky, neboť se žalobce dostavil k lékaři
před polednem, lékař diagnostikoval katar horních cest dýchacích a antibiotika
nepředepsal. Odvolací soud uzavřel, že dne 23. 3. 2017, v době, kdy došlo k
jednání, jež je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, žalobce nebyl
objektivně zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce řidiče, do zaměstnání
se nedostavil s úmyslem oznámit zaměstnavateli svoji zdravotní indispozici a
být v pracovní neschopnosti, ale proto, aby plnil své pracovní povinnosti, jeho
schopnost řídit motorová vozidla nebyla v tu dobu negativně ovlivněna. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž rozsudek
napadl „v plném rozsahu“.
Namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně
následující právní otázky, „zda jde o porušení pracovních povinností zvlášť
hrubým způsobem za situace, kdy zaměstnanec byl uznán téhož dne práce
neschopným a subjektivně a objektivně nemohl vykonávat práci řidiče a odmítl
práci na základě aktuálního zhoršení zdravotního stavu“ a „že soudy nesprávně
posoudily okolnosti případu, nepřihlédly při zkoumání intenzity porušení
pracovních povinností k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledku porušení
pracovních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod.“. Dovolatel uvedl, že „nemohl ze
zdravotních důvodů vykonat zadaný úkol, to je rozvést maso a masné výrobky
odběratelům, že o tom informoval pracovníky expedice, vyhledal praktického
lékaře, který jej uznal téhož dne dočasně práce neschopným“. „Nebyly tedy
splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované,
nedošlo k porušení povinností dovolatele zvlášť hrubým způsobem, porušení
povinností zvlášť hrubým způsobem nebylo prokázáno.“ Zaměstnanci nelze
vytknout, že během pracovní neschopnosti neplní své pracovní povinnosti. Dovolatel byl uznán práce neschopným, „z lékařské zprávy ze dne 27. 11. 2019 a
z výslechu P. H. vyplynulo, že dovolatel v době pracovní neschopnosti nebyl
schopen řídit motorové vozidlo“. Žalovaná měla využít jiné právní prostředky,
jak zajistit bezproblémový chod směny a rozvozů v nepřítomnosti dovolatele. Namítl, že „soudy při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností
nepostupovaly v souladu s judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016), nesprávně dovodily, že dovolatel porušil
pracovní povinnosti a že šlo o porušení těchto povinností zvlášť hrubým
způsobem“. „Opomenuly posoudit, že dovolatel byl již dříve a bez konkrétních
výtek u žalované zaměstnán, že žalovaná neměla o dovolateli negativní poznatky,
že dovolatel pracoval na řadové pozici, jež musí být nahraditelná v případě
nahodilého výpadku v provozu. Nebylo ani posouzeno, že dovolatel nemohl práci
řidiče vykonávat a nebylo prokázáno, že by žalovaná utrpěla nějakou škodu či
jinou újmu na své pověsti.“ Dovolatel uvedl s odkazem na soudní judikaturu
některá jednání, která mohou být označena jako porušení pracovních povinností
zvlášť hrubým způsobem, „v daném případě nejde však o jednání, pro které je
možné okamžitě zrušit pracovní poměr“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně
bezdůvodné, popř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobce podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl „v plném rozsahu“,
tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům a státu před
soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části směřující proti
výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dovolání je přípustné pro řešení otázky významu rozhodnutí ošetřujícího lékaře
o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance pro posouzení porušení povinnosti
zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, ke kterému došlo téhož dne, avšak před tím, než bylo o pracovní
neschopnosti zaměstnance rozhodnuto, neboť tato otázka doposud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo
doručeno dne 30. 3. 2017 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a - vzhledem k tomu, že o dočasné pracovní
neschopnosti žalobce bylo rozhodnuto dne 23. 3. 2017 - podle zákona č. 187/2006
Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o nem. pojištění“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 191 zák. práce zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost
zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních
právních předpisů, po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního
předpisu, po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte
mladšího než 10 let nebo jiného člena domácnosti v případech podle § 39 zákona
o nemocenském pojištění a po dobu péče o dítě mladší než 10 let z důvodů
stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo z důvodu, kdy se fyzická
osoba, která o dítě jinak pečuje, podrobila vyšetření nebo ošetření u
poskytovatele zdravotních služeb, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní
dobu zaměstnance, a proto nemůže o dítě pečovat. Podle ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) zákona o nem. pojištění ošetřující lékař
rozhodne o vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, jestliže vyšetřením
zjistí, že mu jeho zdravotní stav pro nemoc nebo úraz (dále jen „nemoc")
nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, popřípadě, jde-li o vznik
dočasné pracovní neschopnosti v ochranné lhůtě, plnit povinnosti uchazeče o
zaměstnání, a to i když pojištěnec není uchazečem o zaměstnání. Podle ustanovení § 57 odst. 2 zákona o nem.
pojištění dočasná pracovní
neschopnost začíná dnem, v němž ji ošetřující lékař zjistil, pokud se dále
nestanoví jinak. Podle ustanovení § 57 odst. 3 zákona o nem. pojištění ošetřující lékař může v
případě, že pojištěnec nemohl navštívit ošetřujícího lékaře nebo v jiných
odůvodněných případech rozhodnout, že dočasná pracovní neschopnost pojištěnce
vznikla i přede dnem uvedeným v odstavci 2; za období delší než 3 kalendářní
dny přede dnem, v němž dočasnou pracovní neschopnost zjistil, však může
ošetřující lékař, nejde-li o vznik dočasné pracovní neschopnosti podle odstavce
1 písm. g), tak učinit jen po předchozím písemném souhlasu příslušného orgánu
nemocenského pojištění uděleného na základě žádosti ošetřujícího lékaře. Pokud
ošetřující lékař rozhodl o tom, že dočasná pracovní neschopnost vznikla v
období delším než 3 kalendářní dny přede dnem, v němž dočasnou pracovní
neschopnost zjistil, bez souhlasu příslušného orgánu nemocenského pojištění, má
se za to, že dočasná pracovní neschopnost trvá pouze 3 kalendářní dny přede
dnem, v němž ji zjistil. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že z ustálené judikatury dovolacího soudu
vyplývá, že dočasná pracovní neschopnost je jednou z nejvýznamnějších
důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 zák. práce), jejíž příčina spočívá v dočasné zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k
výkonu sjednané práce (např. z důvodu nemoci či úrazu). Vlastní podstatou
(nejen této) překážky v práci však je, že představuje právem uznanou dočasnou
nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu
rovněž suspenzi pracovního závazku. Zaměstnanec po tuto dobu není povinen
vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy
a platit mu za vykonanou práci mzdu [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Z
uvedeného vyplývá, že po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnanec
nekoná práci, neboť došlo k dočasnému zániku povinnosti zaměstnavatele
přidělovat zaměstnanci sjednaný druh práce a korespondující povinnosti
zaměstnance tuto práci vykonávat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2017, 21 Cdo 4683/2017). Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele zaměstnanec odmítá v
pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit
do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo
jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro
jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť
dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně
způsobilý, tedy není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro
výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci [§ 52 písm. g) zákoníku práce]
nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce].
Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3806/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 451/2015, nebo –
ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz 12/79,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem
31/1980, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2779/2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo
714/2010). Brání-li zaměstnanci v konání práce některá z překážek v práci, zákoník práce
mu ukládá, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal
zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna. Nedozví-li se zaměstnanec o
překážce v práci předem, je v takovém případě povinen zaměstnavatele uvědomit o
této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (srov. § 206 odst. 1 zák. práce). Zákon
ukládá zaměstnanci povinnost existenci překážky prokázat (srov. § 206 odst. 2
zák. práce). Zaměstnanec může zaměstnavatele uvědomit o překážce v práci i
dodatečně a může rovněž její existenci dodatečně prokazovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015). O vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce (zaměstnance) rozhoduje
ošetřující lékař. Jestliže ošetřující lékař vyšetřením zjistí, že zdravotní
stav zaměstnance pro nemoc nebo úraz nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou
činnost, rozhodne o dočasné pracovní neschopnosti [srov. ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) zákona o nem. pojištění]. Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je
významný výsledek aktuálního vyšetření zdravotního stavu zaměstnance;
ošetřující lékař se tedy, vyjma případů vysloveně uvedených (srov. ustanovení §
57 odst. 3 zákona o nem. pojištění), nevyjadřuje ke stavu v minulosti [srov. prézens „nedovoluje“ užitý v ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) zákona o nem. pojištění], nýbrž pro futuro; zákonná zkratka, uvedená v ustanovení § 57 odst. 2 zákona o nem. pojištění („Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, v němž ji
ošetřující lékař zjistil, pokud se dále nestanoví jinak.“), má význam pouze pro
účely stanovení počátku podpůrčí doby (srov. ustanovení § 26 odst. 1, odst. 3
zákona o nem. pojištění), resp. pro účely stanovení počátku nároku na náhradu
mzdy (srov. ustanovení § 192 odst. 1 zák. práce). Z uvedeného je nutno dovodit,
že pakliže ošetřující lékař nerozhodl o zpětném počátku pracovní neschopnosti
pojištěnce (zaměstnance) podle ustanovení § 57 odst. 3 zákona o nem.
pojištění,
nevypovídá rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nic o zdravotním stavu
pojištěnce před jeho vydáním; při posouzení takového stavu pak nelze z
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ani vycházet ve smyslu ustanovení §
135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a soud je oprávněn si (podle jiných v řízení
provedených důkazů) uvedenou situaci posoudit sám. Pakliže se žalobce, jak vyplynulo ze skutkových zjištění (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), dne 23. 3. 2017 v
brzkých ranních hodinách podle pokynu zaměstnavatele (rozpisu směn) dostavil do
místa výkonu práce (na provozovnu žalované) a měl být připraven provést
rozvážku masa, avšak s výkonem práce (rozvážkou) nezapočal a neuposlechl příkaz
zaměstnavatele k provedení konkrétní jízdy z důvodu „nespokojenosti s
přidělenou rozvozovou trasou“, přičemž v provedení jízdy mu nebránily zdravotní
důvody, z pracoviště odešel a teprve poté (okolo jedenácté hodiny dopolední
téhož dne) navštívil ošetřujícího lékaře, který mu vystavil doklad o pracovní
neschopnosti, je závěr odvolacího soudu, který sám (podle provedených důkazů)
posoudil, zda zdravotní důvody žalobci bránily uposlechnutí příkazu
zaměstnavatele k provedení konkrétní jízdy, a dovodil, že žalobce tímto porušil
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci [srov. § 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce], správný a námitka důvodnost dovolání nezakládá. Další žalobcem přednesené námitky již (s ohledem na správnost řešení první
otázky) přípustnost dovolání nezakládají, neboť jejich řešení odvolacím soudem
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda
zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek
má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech
není pojem „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definován, přičemž na
jeho vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu
postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení
pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených
povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu (újmu), apod.
Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise
Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod publikačním číslem 21/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, pod publikačním číslem 32/2007). Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným
opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku zák. práce:
„Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K
okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce tedy patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu dovolací soud může úvahu
odvolacího soudu o tom, zda a v čem byly naplněny předpoklady okamžitého
zrušení pracovního poměru, přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou
srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn.
29 NSČR 14/2009, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 14/2012). O
takový případ se ale v dané věci nejedná; odkaz žalobce na jiné případy, v
nichž dovolací soud také dospěl k závěru o porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem,
tak není přiléhavý již proto, že v každém případě jde o vyhodnocení
konkrétních, zcela individuálních skutkových okolností. Odvolací soud o projednávané věci rozhodl v souladu s výše uvedenou
judikaturou, ze které sám – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – z velké
části při svých úvahách vycházel. Při posuzování intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci
odvolací soud správně přihlédl k tomu, že žalobce odmítl rozvézt zboží na
přidělené trase, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní důvody, opustil
„zcela svévolně“ pracoviště, a tím porušil jednu ze základních povinností
zaměstnance [srov. § 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a) zák. práce], a
dále, že „…zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo již naloženo,
nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet namísto žalobce, o čemž žalobce
věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že
žalované může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na její pověsti…“. Přípustnost dovolání tak nezakládá odkaz žalobce na „rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016“ (správněji, s ohledem na
myšlenku žalobcem vypíchnutou, půjde již o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod publikačním číslem 21/2001); v obecné rovině je se závěry v
těchto rozsudcích uvedenými rozsudek odvolacího soudu v souladu, neboť odvolací
soud vzal do úvahy rozhodné skutečnosti a tyto vyhodnotil [konkrétní okolnosti
případu (srov. rozbor provedený o odstavec výše), jakož i osobu žalobce („nebyl
bezproblémovým zaměstnancem“)]. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady
potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř.
a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za
této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly
žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč
(srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované, advokátka Mgr. Veronika Holá,
osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které
žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty
z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21% - srov. § 47 odst. 1 písm. a)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], ve výši 1.113,- Kč. Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
6.413,- Kč žalované k rukám advokátky, která ji v tomto řízení zastupovala (§
149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.