ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
v právní věci žalobce Ing. J. P., proti žalované EMPRESA MEDIA a.s., se sídlem
v Praze 4, Mikuleckého č. 1309/4, IČO 26418011, zastoupené Mgr. Jakubem
Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1/1059, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 10 C 187/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. října 2015 č.j. 62 Co 325/2015-111, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 11.5.2015 č.j. 10 C187/2014-68 potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6.776,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba
Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1/1059.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 16.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1/1059.
Dopisem ze dne 6.10.2014 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomu
opaření spatřovala v tom, že dne 3.10.2014 v 0:00 hodin zveřejnil veřejný
informační zdroj DigiZone.cz článek, v němž „ocitoval žalobcovy subjektivně
hodnocené a zcela zavádějící soudy a názory“ (o tom, že „v televizi B. dochází
k neúměrnému zasahování do připravovaných zpravodajských reportáží, že majitel
televize B. vyžaduje soupis připravovaných reportáží a že poté vedení televize
rozhoduje, zda se o nich mohou reportéři ‚Našich zpráv‘ zmínit nebo ne“),
„včetně přirovnání vnitřních poměrů u žalované k totalitnímu režimu“, čímž
mohlo „objektivně dojít k zasažení dobré pověsti žalované“. Uvedené jednání,
kdy žalobce (pracující u žalované na pozici „redaktor-reportér“) „úmyslně
poskytl veřejnému informačnímu zdroji informace o vnitřní organizaci práce
zaměstnavatele“, ačkoli se na ně vztahovala povinnost mlčenlivosti podle článku
VI. pracovní smlouvy, které žalobce „vydával za objektivní skutečnosti“,
přestože se jednalo o informace „subjektivně zkreslené a nepravdivě
interpretované“, žalovaná považovala za porušení pracovních povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, neboť „zveřejněním takovýchto informací by mohlo být
poškozeno dobré jméno a pověst žalované“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.1.2013 na
pozici redaktor – reportér pro televizní zpravodajství TV B. a od počátku roku
2014 vykonával také práci editora (vedoucího vydání) večerní zpravodajské
relace „Naše zprávy“ vysílané na TV B. Dne 23.9.2014 dostal (spolu s kolegyní
L. B.) od nadřízeného e-mail, aby s okamžitou platností posílal 2x denně plán
všech reportáží majiteli žalované společnosti J. S. a generální ředitelce TV B.
M. H. s tím, že mu nadřízený (vedoucí redakce zpravodajství J. S.) dále řekl,
že v tomto plánu mají být uvedeny firmy, o kterých plánujeme (spolu s kolegyní)
točit. Z chování pana S. z doby krátce předtím žalobce „pochopil, že vedení
televize chce do zpravodajské relace zasahovat a vysílání podobných (pro
žalovanou z obchodního hlediska nepohodlných) reportáží omezit, jinými slovy –
zprávy cenzurovat“. Žalobce s tím od počátku nesouhlasil a z tohoto důvodu
plány reportáží odmítl majiteli žalované a generální ředitelce posílat. Poté,
co se vedení žalované pokusilo zasáhnout do plánu připravovaných zpráv, žalobce
napsal panu S. a generální ředitelce e-mail, ve kterém uvedl, že „pokud vedení
televize hodlá zprávy cenzurovat, tak se na jejich výrobě dál podílet nechce a
je připraven dát výpověď“. Protože „místo očekávaného dialogu byl odveden na
personální oddělení, kde mu bylo jasně naznačeno, že už ve firmě není vítán“,
podal žalobce dne 26.9.2014 avizovanou výpověď z pracovního poměru; od dalšího
dne mu žalovaná určila překážku v práci a následně dovolenou. S takovým
postupem se podle názoru žalobce „žádný morální člověk (natož novinář) nemůže
smířit a musí na něj reagovat“. Jako reportér, který se tomuto povolání věnuje
přes 15 let, „cítil potřebu se redakce zpravodajství zastat a proti pokusům o
cenzuru zpráv se veřejně ohradit“. Proto okolnosti svého odchodu a poměrů u
zaměstnavatele popsal serveru DigiZone.cz, který se zaměřuje na televizní
vysílání. Při svém vyjádření se „řídil právem na svobodu projevu“ zakotveným v
čl. 17 Listiny základních práv a svobod a má (s poukazem na nález Ústavního
soudu sp. zn. III ÚS 298/12) za to, že „postupoval ve veřejném zájmu –
upozornil na hrozící cenzuru proto, aby zpravodajství na TV B. zůstalo
objektivní a nestranné“. Ve svém veřejném vyjádření „necítil takovou
intenzitu“, která by odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru, a navíc
„neuvedl nic, co by nebyla pravda nebo o čem by nebyl přesvědčen“. Kromě toho
žalobce nemůže považovat ujednání v pracovní smlouvě o povinnosti mlčenlivosti
za platné „vzhledem k tomu, že u žalované pracoval jako reportér, jehož náplní
práce bylo denně poskytovat široké veřejnosti informace, které se dozvěděl v
souvislosti se svou prací pro zaměstnavatele“.
Žalovaná uvedla, že povinnost mlčenlivosti „lze podřadit“ pod obecnou povinnost
zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a že „nemůže
být pochybnost o tom, že se povinnost mlčenlivosti vztahuje na informace o
interních poměrech potažmo vnitřních pokynech žalované“. Cílem žalobcem
kritizovaného opatření (zasílání přehledu plánovaných reportáží pro televizní
zpravodajství vedení žalované) bylo zefektivnění přípravy televizního
zpravodajství a získání přehledu o jeho obsahu a skladbě, neboť „v konečném
důsledku to není žalobce, nýbrž právě žalovaná, kdo odpovídá vůči třetím
subjektům za to, že televizní zpravodajství bude objektivní, nestranné a nebude
porušovat zákonná ustanovení na ochranu osobnosti fyzických osob či dobré
pověsti právnických osob a že bude co nejvěrohodněji popisovat skutečnosti v
něm prezentované“. Žalovaná jako zaměstnavatelka měla plné právo udělit žalobci
jako svému zaměstnanci takovýto pokyn a žalobce byl povinen tento „zcela
legitimní pokyn udělený mu v mezích právního řádu“ splnit. Záměrem poskytnutí
nepravdivých, subjektivně zaměřených informací o vnitřních poměrech žalované
„do hojně čteného veřejného sdělovacího prostředku“ bylo „zcela zjevně“
poškodit dobré jméno a pověst žalované, aniž by bylo možné v něm shledat
jakýkoliv veřejný zájem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11.5.2015 č.j. 10 C 187/2014-68
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 16.940,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. Na základě
zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že „tvrzení žalobce o
nepřípustném zasahování vedení žalované do zpravodajství TV B., o cenzuře a
prosazování PR témat zůstalo neprokázáno“. Naopak bylo v řízení prokázáno, že
žalobce zveřejnil informace o vnitřních poměrech žalované internetovému médiu
DigiZone, a protože „počínání žalované poměrně dramaticky přirovnal k totalitní
cenzuře, tak navíc učinil způsobem, který byl způsobilý poškodit pověst
žalované“. Svým jednáním tak žalobce podle názoru soudu prvního stupně porušil
jednak povinnost mlčenlivosti zakotvenou v čl. VI odst. 1 pracovní smlouvy,
neboť zveřejnil interní pokyn vedoucího zaměstnance, a jednak povinnost
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele dle čl. IV odst. 3
pracovní smlouvy, respektive ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. Námitku
žalobce, že vzhledem k jeho práci nemohl být vázán povinností mlčenlivosti,
odmítl s odůvodněním, že povinnost mlčenlivosti o obchodních záležitostech a
veškerých s nimi souvisejících skutečnostech je legitimním požadavkem každého
zaměstnavatele, i když působí v oblasti médií, a že „opačný výklad by byl
absurdní“. Porušení uvedených povinností žalobcem podle mínění soudu prvního
stupně „dosáhlo intenzity zvlášť hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl k dosavadnímu negativnímu postoji
žalobce k plnění pracovních úkolů (jestliže žalobce již dříve „kategoricky“
odmítl splnit písemný pokyn nadřízeného k tomu, aby zasílal plán reportáží
vedení žalované, aniž by se pokusil o „konstruktivní diskuzi vedoucí k vyřešení
konfliktu“) a pohnutce, jež žalobce vedla k porušení pracovních povinností,
kterou soud s ohledem na formulaci vyjádření žalobce v médiu DigiZone.cz a
nepodloženost poskytnutých informací „vyhodnotil jako vědomý (úmyslný) pokus
poškodit pověst žalované ve smyslu občanského zákoníku“. K argumentaci žalobce
nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 298/12 soud prvního stupně uvedl, že
uvedená judikatura se vztahuje - na rozdíl od posuzované věci – na případy, kdy
zaměstnavatel „bezprostředně a prokazatelně ohrožuje zdraví a život lidí či
jiný zájem obdobného významu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2015 č.j. 62 Co
325/2015-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 4.000,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
vyslovil názor, že žalobce svým projevem učiněným pro veřejný informační zdroj
DigiZone.cz „pouze realizoval své ústavní právo zaručené mu Ústavou ČR a
Listinou základních práv a svobod“ a že „toto jeho jednání mu nemůže být
přičítáno k tíži“, neboť – jak zdůraznil – „za porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve smyslu
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat jednání, kterým
zaměstnanec realizuje svá ústavní práva“. Oproti soudu prvního stupně rovněž
dovodil, že žalobce na DigiZone.cz nezveřejnil žádné informace, na které by se
vztahovala povinnost mlčenlivosti ve smyslu ujednání článku IV. bodu 3 pracovní
smlouvy a které by bylo možno podřadit pod pojem obchodní záležitosti a veškeré
s nimi související skutečnosti tak, jak jsou vymezeny ve zmíněném ujednání
pracovní smlouvy. Na uvedeném závěru podle názoru odvolacího soudu „nic nemění,
že zveřejněný názor žalobce představuje do jisté míry žalobcovo subjektivní
hodnocení“; internetový server, kterému žalobce dotčené informace sdělil, je
veřejný, přístupný širokému okruhu lidí a „je na každém, aby si tyto zprávy sám
vyhodnotil“. Přes námitky žalované je rovněž patrné, že se mělo jednat „o pouhý
soukromý názor žalobce, kterým se vyjadřuje k poměrům žalované ve věci přípravy
zpravodajských prostředků“, a nikoli o objektivní skutečnosti. Žalobce sice
mohl jednat v rozporu s oprávněnými zájmy žalované, „nicméně uvedené ujednání v
pracovní smlouvě představuje soukromoprávní požadavek žalované na dodržování
smluv“, který v daném případě může „být vyloučen významnému veřejnoprávnímu
zájmu, kterým je právo žalobce na svobodu projevu ve smyslu článku 17 odst. 1 a
2 Listiny základních práv a svobod“ a právo veřejnosti na informace. Závěrem
odvolací soud poukázal na to, že skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru je v listině ze dne 6.10.2014 formulován „poměrně vágně a obecně“ a, byť
nelze dovodit, že je specifikován neurčitě, „je třeba uvést, že skutkové
vymezení je natolik gumové, že pod něj lze zahrnout poměrně značně různorodé
jednání, kterého se žalobce mohl dopustit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací
soud nesprávně posoudil „kolizi dvou ústavně chráněných základních práv“,
jestliže jednání vytčené žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru
vyhodnotil jako realizaci práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny
základních práv a svobod, ačkoli žalobce předmětná tvrzení ničím nedoložil a
neprokázal. V důsledku toho odvolací soud „nesprávně identifikoval tzv. význam
veřejného zájmu“ a nezabýval se zásahem do práva žalované na zachování dobré
pověsti garantovaného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedená pochybení poté vedla k nesprávnému právnímu závěru o nenaplnění důvodu
okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zák. práce. Dovolatelka zdůraznila, že žalobce vytčeným jednáním porušil jednak
smluvně převzatou povinnost mlčenlivosti plynoucí pro něj z pracovní smlouvy
(zveřejnil-li informace o interním pokynu žalované) a jednak povinnost nejednat
v rozporu s oprávněnými zájmy žalované, jestliže úmyslně poskytl „subjektivně
zkreslené informace vydávané záměrně za fakta a doplněné difamujícími výroky na
adresu žalované, které jsou v konečném důsledku způsobilé ohrozit dobrou pověst
žalované“. Uvedené jednání „v celkovém kontextu“ je třeba podle názoru žalované
vyhodnotit jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Za
podstatné přitom považovala, že informace, které žalobce zveřejnil, „nejsou
podány jako názor žalobce k postupům žalované, ale jako objektivní fakta“, a že
současně žalobce nepředložil žádný důkaz o pravdivosti zveřejněných informací a
zůstaly tak neprokázány. Žalobce si přitom (jako profesionál v oboru
žurnalistiky) musel být velmi dobře vědom nuance mezi formulacemi, kterými lze
vyjádřit vlastní názor, a formulacemi, kterými se prezentují objektivní fakta,
a rovněž si musel být zcela nepochybně vědom požadavku na ověření pravdivosti
informace, má-li být tato jako objektivní informace následně podána veřejným
informačním zdrojem veřejnosti. Dovolatelka má za to, že sdělení nepravdivých
informací o druhé osobě, navíc doplněné difamujícími výroky na adresu této
osoby způsobilými poškodit její dobrou pověst, „již není chráněno právem na
svobodu projevu“, nýbrž se jedná o „exces mimo ústavně chráněný a garantovaný
prostor svobody vyjadřování, neboť tímto nedůvodně dochází k zásahu do práv a
oprávněných zájmů třetích osob“. Poruší-li proto zaměstnanec povinnost nejednat
v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele takovým způsobem, že úmyslně sdělí
o svém zaměstnavateli nepravdivé informace, které zasahují do jeho dobré
pověsti, jedná se podle jejího mínění o tak závažné porušení, že je tímto
založen důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Poukázala přitom na
rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že právem přípustná
kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné kritiky, která musí
vycházet z pravdivých podkladů, a dále že je přiměřená co do obsahu i formy. Nepravdivou kritiku, případně je-li hodnotící úsudek v ní obsažený difamující,
je třeba považovat za nepřípustnou. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že „z
povahy věci je v tomto případě cenzura pojmově vyloučena“, neboť „za cenzuru
nelze považovat autocenzuru medií vykonávanou podle jejich vnitřních pravidel,
profesních kodexů, resp. opatření jejich privátních vlastníků“. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce
pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 19.12.2012 jako
„redaktor-reportér“ pro televizní zpravodajství TV B.; žalovaná je majoritním
akcionářem společnosti B. Televizní Studio, a.s., která provozuje celoplošnou
televizi B. Dne 23.9.2014 žalobce obdržel od svého přímého nadřízeného
e-mailovou zprávu, ve které žalobci (a dalším editorům večerní zpravodajské
relace „Naše zprávy“ vysílané na TV B.) nařídil, aby „s platností ihned“
zasílal „dvakrát denně plán reportáží, které se pojedou natáčet – do 18:00
předběžný plán a upřesnění plánu následující den ráno v 9:30 panu majiteli
(předsedovi představenstva žalované) a generální ředitelce“ televize B. Dne
26.6.2014 žalobce zaslal předsedovi představenstva žalované e-mailovou zprávu,
v níž mu sdělil, že by mu rád „připomněl jeho výrok z 31.10.2013“, který dále
ocitoval, a že „pokud chce vedení společnosti nějakým způsobem zasahovat do
obsahu zpravodajství (což by bylo v rozporu s citovaným dřívějším vyjádřením
předsedy představenstva), cenzurovat to, které reportáže se budou vysílat a
které ne, a protlačovat do zpráv PR (což už se děje a je to mimochodem v
rozporu se zákonem), pak se na takovém zpravodajství žalobce odmítá dál podílet
a je připraven dát výpověď“. Dopisem ze dne 26.9.2014 dal žalobce žalované
výpověď z pracovního poměru. Dne 3.10.2014 v 0:00h zveřejnil elektronický
informační zdroj (nejlepší web o televizi a digitálním vysílání) DigiZone.cz v
článku nadepsaném „TV B. mění editoriální politiku zpráv, na protest odchází
editor“ a „Je to jako za totality, stěžuje si editor“ následující citace
žalobce: „Vedení televize (B.) schvaluje, které firmy mohou vystupovat v
reportážích a které ne“, že „J. S. (předseda představenstva žalované) chce
dostávat dvakrát denně přehled všech plánovaných reportáží s popisem, které
firmy v nich budou vystupovat, a vedení televize pak rozhodne, co se nakonec ve
zprávách objeví a co ne“, že žalobce „totalitní cenzuru jako dospělý člověk
nezažil, když ale vidí, jakým způsobem chce pan S. a někteří jeho podřízení
(například ředitelka PR K. B.) zasahovat do zpravodajské relace a ovlivňovat
ji, tak má aspoň přibližnou představu, jak to mohlo před rokem ’89 v médiích
vypadat“. Pro uvedené (zveřejněné) výroky, které žalovaná považuje za
nepravdivé a difamující, dopisem ze dne 6.10.2014 okamžitě zrušila se žalobcem
pracovní poměr.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, jaké jednání zaměstnance lze
považovat za oprávněnou kritiku zaměstnavatele, která nevybočuje z mezí řádného
výkonu práva na svobodný projev podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod, a dále otázku výkladu relativně neurčité hypotézy obsažené v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že při řešení
těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 6.10.2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31.12.2014,tj. přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č.
182/2014, č. 250/2014 a č. 328/2014 (dále jen „zák. práce“) a podle usnesení
předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních
práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen
„LZPS“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g)
část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo
morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2005 sp.
zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2006).
Podle Čl. 10 LZPS každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost,
osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Podle Čl. 17 odst. 1 LZPS svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným
způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace
bez ohledu na hranice státu (Čl. 17 odst. 2 LZPS). Svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v
demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost
státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (Čl. 17 odst.
3 LZPS).
Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo
každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky,
patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z
principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené
základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 10.12.1997 sp. zn. II. ÚS 357/96). Při posuzování
otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby
formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na
zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich
kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na
konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality
uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 17.7.2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05). To znamená, že svoboda projevu a právo na
informace nejsou neomezené a bezbřehé, a to ani v případech, kdy se dotýkají
otázky vážného veřejného zájmu. Přestože je kritika jako součást svobody
projevu a široké a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem
demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet
kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. Čl. 17 odst. 4 LZPS) tak,
aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti
(včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.
Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na
zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním
nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení,
která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené
osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. K
neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde
jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou.
Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a
současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí
nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy - řečeno jinak –
nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky
vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z
pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně
dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro
hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za
přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávněnou) kritiku,
je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže
kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě
upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti
fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný
zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými
následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.
Uvedená východiska, k nimž judikatura dovolacího soudu již v minulosti dospěla
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.6.2009 sp. zn.
30 Cdo 2691/2007 a ze dne 31.5.2012 sp. zn. 30 Cdo 3567/2010 nebo rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.2.2012 sp. zn. 30 Cdo 2455/2010 a ze
dne 26.6.2014 sp. zn. 30 Cdo 1323/2012, na které poukazuje dovolatelka), platí
i pro oblast pracovněprávních vztahů v tom smyslu, že jakýkoli neoprávněný
zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky
ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d)
zák. práce.
V projednávané věci je žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne
6.10.2014 vytýkáno, že jako zaměstnanec poskytl elektronickému informačnímu
zdroji ke zveřejnění nepravdivé difamující informace a hodnotící úsudky o svém
zaměstnavateli (žalované), které byly dne 3.10.2014 zveřejněny (formou citací
žalobce) v této podobě: „Vedení televize (B.) schvaluje, které firmy mohou
vystupovat v reportážích a které ne“, že „J. S. (předseda představenstva
žalované) chce dostávat dvakrát denně přehled všech plánovaných reportáží s
popisem, které firmy v nich budou vystupovat, a vedení televize pak rozhodne,
co se nakonec ve zprávách objeví a co ne“, a že žalobce „totalitní cenzuru jako
dospělý člověk nezažil, když ale vidí, jakým způsobem chce pan S. a někteří
jeho podřízení (například ředitelka PR K. B.) zasahovat do zpravodajské relace
a ovlivňovat ji, tak má aspoň přibližnou představu, jak to mohlo před rokem ’89
v médiích vypadat“. Z uvedených citací je patrné, v tom je třeba dovolatelce
přisvědčit, že se skutečně jedná o výroky znevažující (difamující), které jsou
objektivně způsobilé ohrozit či poškodit dobrou pověst žalované jako právnické
osoby podílející se na provozování televizního vysílání podle zákona č.
231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Aby však bylo možno dospět k
závěru, že „žalobce tímto projevem pouze realizoval své ústavní právo občana“,
jak dovodil odvolací soud, muselo by se jednat o přípustnou (oprávněnou)
kritiku, která – jak uvedeno výše – je zásadně založena na pravdivých
(podložených) skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. O takový případ se
však v projednávané věci zřejmě nejedná, neboť soud prvního stupně (i odvolací
soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) z výsledků provedeného dokazování
dovodil, že „tvrzení žalobce o nepřípustném zasahování vedení do zpravodajství,
o cenzuře a prosazování PR témat zůstalo neprokázáno“. I když zveřejněné výroky
žalobce - jak uvádí odvolací soud – „představují do jisté míry žalobcovo
subjektivní hodnocení“, nelze opominout, že i zveřejněný negativní hodnotící
úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých
podkladů. Za této situace je odůvodněn závěr, že se žalobce jednáním popsaným v
okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 dopustil porušení
povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.
Pro posouzení věci bylo dále podstatné, zda uvedené porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci
dosahuje intenzity vyžadované ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům
je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se v této
souvislosti omezil toliko na konstatování, že „žalobce svým jednáním neporušil
povinnost vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci tak, jak má na mysli ust. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce,
když pouze realizoval své ústavní právo občana“. Kromě toho, že v jednání
žalobce – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – nelze spatřovat oprávněnou
„realizaci ústavního práva občana“ na svobodný projev ve smyslu Čl. 17 odst. 1
LZPS, nezmínil odvolací soud žádná hlediska významná pro vymezení relativně
neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Takovou úvahu nelze považovat za odpovídající zákonu.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce
zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci), je třeba ve smyslu výše zmíněné
judikatury dovolacího soudu akcentovat především samotný charakter prokázaného
porušení pracovní povinnosti žalobce, jestliže ve vztazích zaměstnavatele a
zaměstnance je nezbytný vztah důvěry a je též kladen důraz na spolehlivost a
poctivost zaměstnance. Dále nelze pominout osobu žalobce, který si ze své
pozice redaktora-reportéra musel být vědom negativního dopadu nedoložených
skutkových tvrzení a hodnotících úsudků znevažujícího (difamujícího) charakteru
do poměrů žalované. Rovněž je nutné zohlednit závažnost a intenzitu žalobcem
zveřejněných difamujících informací o žalované, které zajisté mohly (byly
objektivně způsobilé) vyvolat u veřejnosti dojem o narušení objektivity a
vyváženosti informací poskytovaných ve zpravodajských pořadech TV B. a zásadním
způsobem tak zasáhnout do dobré pověsti žalované. Konečně je třeba přihlédnout
k situaci, v níž k vytčenému porušení pracovní povinností došlo, jestliže
žalobce zveřejnil poškozující informace o žalované bezprostředně poté, co
odmítl splnit pokyn nadřízeného zaměstnance (aby vedení žalované zasílal
dvakrát denně plán připravovaných reportáží pro zpravodajský pořad „Naše
zprávy“), ač mu byl - přes jeho skutkové námitky, které „zůstaly neprokázány“ -
uložen v souladu s právními předpisy (nelze pochybovat o tom, že statutární
orgán žalované, resp. generální ředitelka TV B., jsou oprávněni vyžadovat od
svých, resp. podřízených, zaměstnanců informace o způsobu a kvalitě plnění
jejich pracovních úkolů), a „na protest“ tomuto (oprávněnému) pracovnímu pokynu
dal žalované výpověď z pracovního poměru. Vzhledem k uvedeným okolnostem
dospívá dovolací soud k závěru, že v jednání žalobce, které je mu vytýkáno v
dopise žalované ze dne 6.10.2014, je třeba spatřovat porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem, odůvodňující postup žalované podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce, a že proto je předmětné okamžité zrušení pracovního poměru
ze dne 6.10.2014 platným právním jednáním.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek městského soudu změnil tak,
že se potvrzuje rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem
žalované ze dne 6.10.2014 je neplatné, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
neboť žalovaná v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalobci právo
na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu,
že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací i dovolací řízení
ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši
600,- Kč a dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), dále v dovolacím řízení náklady
spočívající v zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 10.000,- Kč a na
náhradě za daň z přidané hodnoty v odvolacím řízení ve výši 1.176,- Kč a
dovolacím řízení ve výši 1.113,- Kč.
Žalobce je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 6.776,- Kč
a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16.413,- Kč zaplatit
žalované k rukám advokáta, který žalovanou v těchto řízeních zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu