21 Cdo 3806/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce S. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Motlíkem,
advokátem se sídlem v Železném Brodě, Příčná č. 350, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě,
Štefánikova č. 416, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 62/2009, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 26. května 2010, č. j. 30 Co 86/2010-80, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 31. 1. 2009 sdělil žalovaný žalobci, že s ním okamžitě
ruší pracovní poměr „v souladu s ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“.
Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce „ode dne 14. 11. 2008 do
současnosti bez jakékoliv relevantní omluvy nedostavuje do zaměstnání, čímž se
dopouští série neomluvených absencí“. Výše uvedené jednání hodnotil žalovaný
„jako zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právního předpisu ve
smyslu platného zákoníku práce a konstantní soudní judikatury“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 17. 10.
2007 utrpěl vážný pracovní úraz (závažná zranění hlavy, zlomeninu několika
žeber, zlomeninu levé ruky a další závažné následky, pro které se stále léčí),
v jehož důsledku byl ode dne 18. 10. 2007 v pracovní neschopnosti a ode dne 18.
10. 2008 (po uplynutí jednoho roku od úrazu) byl uznán plně invalidním v
souvislosti s následky uvedeného úrazu; jeho zdravotní stav byl a je nadále
takový, že nemůže podle zjištění lékařů vykonávat práci pro zaměstnavatele
podle pracovní smlouvy. Dne 9. 12. 2008 žalovaný žalobci oznámil, že mu „krátí
dovolenou pro neomluvenou absenci“ s odůvodněním, že „žalobci byla ukončena
pracovní neschopnost a je schopen práce od 18. 10. 2008“. Dopisem ze dne 22.
12. 2008 žalobce žalovanému sdělil, že jeho nepříznivý zdravotní stav trvá dál
a toto své tvrzení doložil potvrzením závodní lékařky MUDr. O. prokazujícím, že
žalobce je od 18. 10. 2008 plně invalidním. Žalovaný však „v rozporu s názory
lékařů včetně posudkových lékařů, kteří rozhodli o přiznání invalidního
důchodu“, hodnotí zdravotní stav žalobce tak, že je schopen nadále vykonávat
práci podle pracovní smlouvy.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 C
62/2009-55, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému
náklady řízení 8.495,- Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Hádka. Ve věci samé
dospěl k závěru, že „žalovaný“ (správně žalobce) byl v důsledku pracovního
úrazu v pracovní neschopnosti od 18. 10. 2007 do 17. 10. 2008 a že „byl povinen
následující pracovní den, tedy v pondělí 20. 10. 2008 se dostavit do
zaměstnání, oznámit, že byl uznán plně invalidním a doložit lékařskou zprávu,
že není schopen žádné výdělečné činnosti“. Teprve dopisem ze dne 22. 12. 2008
však žalobce oznámil žalovanému, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje pracovat,
že je ode dne 18. 10. 2008 plně invalidní; do zaměstnání ani jednou nepřišel.
Soud prvního stupně uzavřel, že tímto postupem žalobce porušil povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem a okamžité zrušení pracovního poměru je proto důvodné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 26. 5. 2010, č. j. 30 Co 86/2010-80, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným
žalobci dopisem ze dne 31. 1. 2009 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je
povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 9.900,- Kč a
náklady odvolacího řízení 9.100,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka.
Vytkl soudu prvního stupně, že, ačkoliv vyložil žalovaným uplatněný důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že „tento spočívá v neomluvených
absencích žalobce v zaměstnání od 14. 11. 2008 do dne vyhotovení dokumentu“,
nakonec dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních
předpisů tím, že „žalovanému až do 22. 12. 2008 neoznámil osobně, ani písemně
či telefonicky, že je plně invalidním a nedoložil, že není schopen pro něj
vykonávat práci“, a na základě toho shledal okamžité zrušení pracovního poměru
důvodným, třebaže žalovaný v takovém porušení povinností důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru nespatřoval. S ohledem na zdravotní stav žalobce
(podle lékařského potvrzení a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
byl žalobce ode dne 18. 10. 2008 uznán plně invalidním s tím, že není schopen
výdělečné činnosti), pro který byl uznán plně invalidním, nebyl žalobce
objektivně schopen výkonu práce pro žalovaného podle pracovní smlouvy ani poté,
co mu skončila podpůrčí doba u nemocenské podle zákona o nemocenském pojištění
a z tohoto důvodu byla také ukončena jeho dočasná pracovní neschopnost trvající
ode dne 18. 10. 2007 do dne 17. 10. 2008. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, odvolací soud dospěl k závěru, že porušení
pracovněprávní povinnosti se zaměstnanec může dopustit jedině tehdy, jestliže
odmítne konat ty práce, k jejichž výkonu je objektivně zdravotně způsobilý.
Odmítnutí výkonu práce, byť sjednané v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není
zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením povinnosti z pracovního poměru,
a proto ani důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce; ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci,
kterou není schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu objektivně vůbec
vykonávat, nemůže být posouzena jako neomluvená absence.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že žalobce naplnil
důvody uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to
„neomluvenými absencemi v zaměstnání po dosti dlouhou dobu od 14. 11. 2008 do
31. 1. 2009“. Vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval skutečností, že
žalobce si úraz (pro nějž byl nejprve v pracovní neschopnosti a později v
invalidním důchodě) způsobil sám, že žalobce „ve firmě žalovaného pracoval jako
řidič a jeho absencemi vznikly ve firmě žalovaného problémy, neboť musel
žalobce v jeho práci nahradit, když o něm neměl žádné zprávy“, ani tím, „zda
žalobce využil nějaké další komunikační prostředky, např. telefon, internet
apod., které má žalovaný k dispozici“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání, které je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. přípustné, není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce byl u
žalovaného v pracovním poměru na dobu neurčitou ode dne 2. 5. 2007 jako řidič.
Dnem 18. 10. 2007 byl uznán práce neschopným a ode dne 18. 10. 2008 byl uznán
plně invalidním. Žalobce po dni 17. 10. 2008, kdy byla jeho pracovní
neschopnost z důvodu uplynutí podpůrčí doby ukončena, do zaměstnání
nenastoupil. Podle lékařské zprávy ze dne 22. 12. 2008 je žalobce plně
invalidním, léčba pokračuje a žalobce není schopen žádné výdělečné činnosti.
Dopisem ze dne 31. 1. 2009 žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť žalobce se dopouští
neomluvených absencí a nevykonává pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že žalovaný se žalobcem
okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 31. 1. 2009 – podle zákona č.
262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění účinném do 13. 9. 2009, tedy do dne, než
nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o
volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem
zák. práce].
S názorem dovolatele, že žalobce naplnil důvody uvedené v ustanovení § 55 odst.
1 písm. b) zákoníku práce, a to „neomluvenými absencemi v zaměstnání po dosti
dlouhou dobu od 14. 11. 2008 do 31. 1. 2009“, nelze souhlasit.
Jak správně uvedl již v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, povinnost
zaměstnance ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době patří mezi
základní povinnosti zaměstnance [§ 38 odst. 1 písm. b), § 301 – § 303 zák.
práce]. Dovolatel však opomíjí, že naproti tomu zaměstnavatel je mimo jiné
povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by
neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti [§ 103 odst. 1 písm.
a) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení pracovních povinností tím,
že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle
pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém
pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle
pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně)
zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě,
pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz
12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31,
ročník 1980). Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci) ani nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov.
již odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp.
zn. 21 Cdo 2779/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 714/2010).
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobci poté, co jeho ošetřující lékař z
formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby) ukončil jeho pracovní neschopnost
ke dni 17. 10. 2008, a poté, co nenastoupil do zaměstnání s odůvodněním, že pro
jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav není schopen vykonávat dosavadní
práci řidiče, byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení s účinností
ode dne 18. 10. 2008 přiznán plný invalidní důchod. I přes sdělení žalobce ze
dne 22. 12. 2008, že jeho nepříznivý zdravotní stav trvá nadále, což doložil
potvrzením ošetřující lékařky, žalovaný dopisem ze dne 31. 1. 2009 se žalobcem
okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce s odůvodněním, že se žalobce dopouští neomluvených absencí a nevykonává
pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy. Pro uvedený závěr přitom není
podstatné, zda pracovní neschopnost žalobce ukončila ošetřující lékařka ryze z
formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby, ale pouze zjištění, zda zdravotní
stav žalobce umožňoval, aby konal ty práce, které byl podle pracovní smlouvy
povinen vykonávat.
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k
jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 16. 1. 2009, jímž byl žalobce uznán plně invalidním podle
ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Z tohoto rozhodnutí, z
něhož soud podle ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vychází, vyplývá,
že žalobce nebyl v důsledku svého zdravotního stavu schopen výkonu dosavadní
práce, tedy konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době. Proto – jak správně dovodil odvolací soud – „nebylo jednání žalobce,
které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, porušením jeho
povinnosti, pro kterou by mohl žalovaný pracovní poměr žalobce platně okamžitě
zrušit podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno
(ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu