Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PPL CZ, s. r. o., sídlem K Borovému 99, Říčany, zastoupené JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, sídlem Dušní 8/11, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2025 č. j. 6 As 148/2024-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2024 č. j. 6 A 102/2023-43, rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. června 2023 č. j. ČTÚ-29 898/2015-603/II a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. dubna 2015 č. j. ČTÚ-15 566/2014-610/XIV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno především její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, soudních spisů vedených Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 As 148/2024 a Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 6 A 102/2023, jakož i spisu Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") vedeného pod sp. zn. ČTÚ-15 566/2014, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že doručením oznámení dne 7. 5. 2014 zahájil ČTÚ se stěžovatelkou řízení o správním deliktu podle § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění účinném do 3.
12. 2014, kterého se měla dopustit tím, že v období od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014 podnikala v poštovních službách bez příslušného oprávnění vznikajícího doručením oznámení ČTÚ podle § 18 téhož zákona. V tomto období měla stěžovatelka nabízet služby s obchodními názvy "Soukromý balík", "Firemní balík" a "Expresní balík", které vzhledem k novele zákona o poštovních službách provedené zákonem č. 221/2012 Sb., představovaly podle ČTÚ poštovní služby, na něž se vztahovala i oznamovací povinnost podle tohoto zákona.
Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014 č. j. ČTÚ 15 556/2014-610 uznal ČTÚ stěžovatelkou vinnou z uvedeného správního deliktu, za který jí uložil správní trest pokuty ve výši 5 000 000 Kč. Předseda rady ČTÚ toto rozhodnutí k rozkladu stěžovatelky rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014 č. j. ČTÚ 53 370/2014-603 zrušil, načež ČTÚ doplnil dokazování a ústavní stížností napadeným rozhodnutím (dále jen "druhé rozhodnutí ČTÚ") opětovně uznal stěžovatelkou vinnou (I. výrok), uložil jí správní trest pokuty ve výši 4 200 000 Kč (II.
výrok) a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč (III. výrok). Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí předseda Rady ČTÚ rozhodnutím ze dne 6. 5. 2016 č. j. ČTÚ 29 898/2015-603 zamítl a rozhodnutí potvrdil. Jeho rozhodnutí zrušil k žalobě stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2020 č. j. 3 A 88/2016-156 s odůvodněním, že zákon o poštovních službách při vymezení poštovní služby užívá tzv. definici kruhem, proto není vymezena dostatečně určitě, přičemž stěžovatelka nemohla seznat, že poskytuje poštovní služby podle tohoto zákona.
Ke kasační stížnosti ČTÚ byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021 č. j. 1 As 107/2020-58, a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 8 As 70/2018-100 shledal, že rozsah působnosti zákona o poštovních službách je nutno chápat šířeji, než učinil městský soud. Městskému soudu přikázal, aby znovu posoudil, zda stěžovatelka poskytovala poštovní služby podle tohoto zákona, a aby zohlednil, že až do vydání rozsudku rozšířeného senátu nebylo jednoznačně patrné, na koho tento zákon dopadá.
3. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2022 č. j. 3 A 88/2016-193 městský soud rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ opětovně zrušil. Podle městského soudu sice byla služba poskytovaná stěžovatelkou poštovní službou podle zákona o poštovních službách, stěžovatelku nicméně nelze sankcionovat za jednání v dobré víře v době, kdy výklad stran působnosti zákona o poštovních službách nebyl ustálený a "všeobecně shodně přijímán ani soudní judikaturou". Tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2022 č. j. 1 As 78/2022-35 opět zrušil, přičemž zdůraznil, že pro období, za něž byla stěžovatelce udělena pokuta, městský soud neuvedl žádné relevantní objektivní okolnosti svědčící o její dobré víře ve výklad zákona (byť i v materiálním smyslu); naopak ČTÚ správně poukázal na skutečnosti, které by dobré víře stěžovatelky zjevně nesvědčily. Stěžovatelka je nadto již od roku 2006 součástí mezinárodní skupiny DHL, která působí i v sousedních zemích, jejichž právní úprava poskytování poštovních služeb je velmi podobná české právní úpravě, a to v důsledku harmonizace směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (dále jen "poštovní směrnice"). Posléze městský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 3 A 88/2016-223 žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 6. 5. 2016 zamítl. Rovněž tento třetí rozsudek městského soudu byl nicméně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023 č. j. 1 As 286/2022-70 zrušen, přičemž Nejvyšší správní soud přistoupil i ke zrušení rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ. Nejvyšší správní soud setrval na názoru, že stěžovatelka patří mezi poskytovatele poštovních služeb, současně však dospěl k závěru, že uložená výše pokuty nemá dostatečnou oporu v konkrétních zjištěných okolnostech případu.
4. Předseda Rady ČTÚ v dalším řízení ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozkladu stěžovatelky vyhověl (I. výrok) co do zrušení výroku o správním trestu a výroku o náhradě nákladů řízení, ve zbytku pak rozklad zamítl a potvrdil výrok o vině jako věcně správný (II. výrok). V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že činnost stěžovatelky naplňovala zákonné znaky poštovní služby, šlo o organizovaný výběr zásilek, jejich třídění, přepravu a dodání, a to bez ohledu na to, že některé technické úkony byly případně prováděny smluvními dopravci. Za rozhodující považoval, že stěžovatelka vůči zákazníkům vystupovala jako poskytovatelka poštovní služby a nesla odpovědnost za její řádné provedení. Výrok o správním trestu však shledal ve vazbě na rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný. Za vhodnější přitom považoval, nechť o výši správního trestu znovu rozhodne ČTÚ, pročež žádná z námitek stěžovatelky, ani skutečnosti, na které poukázal Nejvyšší správní soud, nebudou vyňaty z dvouinstančního posouzení.
5. Proti II. výroku rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ, jímž byl potvrzen výrok druhého rozhodnutí ČTÚ o vině, podala stěžovatelka správní žalobu, kterou městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Připomněl, že věc byla opakovaně projednávána, přičemž právní otázky jádra sporu byly již závazně vyřešeny Nejvyšším správním soudem (vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 70/2018, podle nichž zákon o poštovních službách dopadá na všechny poskytovatele poštovních služeb, nejen na držitele poštovní licence, a definice poštovní služby je dostatečně určitá). Rozlišil též poštovní službu a zasílatelství s tím, že zasílatelství spočívá výlučně ve zprostředkování přepravy, avšak poštovní služba zahrnuje převzetí a zpracování zásilky, typicky včetně třídění a odpovědnosti za její dodání. Městský soud s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uzavřel, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že jedná v souladu se zákonem. Podstatné je, že již písemností ČTÚ ze dne 21. 3. 2013 byla upozorněna na změnu relevantní právní úpravy, s poučením o následcích nesplnění oznamovací povinnosti za současného pokračování v poskytování poštovních služeb. Stěžovatelka nedoložila žádnou ustálenou praxi správního orgánu, která by mohla její tvrzenou dobrou víru podpořit. Samotná existence živnostenského oprávnění k zasílatelství nemohla založit legitimní očekávání, že činnost nebude podléhat zvláštnímu (sektorovému) předpisu.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Zdůraznil vázanost městského soudu závaznými právními názory vyslovenými v předchozích rozsudcích a uvedl, že opakované uplatňování totožných argumentů nemůže vést k jinému výsledku řízení. Konstatoval, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry odpovídají jeho judikatuře. Již samotný výběr a třídění zásilek řadí stěžovatelku mezi poskytovatele poštovních služeb, a to bez ohledu na skutečnost, kdo fyzicky provádí přepravu. Jelikož stěžovatelka naplnila svým jednáním znaky poskytování poštovních služeb, bylo nadbytečné se podrobně zabývat tím, proč posuzovaná činnost nebyla (též) podnikáním v oblasti zasílatelství. Odkazuje-li stěžovatelka na úpravu zasílatelství v § 2471 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), pomíjí, že zákon o poštovních službách podrobně upravuje smlouvu o poštovní službě jako zvláštní smluvní typ s tím, že pouze v některých podrobnostech se podpůrně uplatní občanský zákoník. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že je na její volbě, zda bude svou podnikatelskou činnost vykonávat jako zasílatelství, nebo jako poštovní službu, jestliže jí poskytovaná služba naplňuje zákonné znaky poštovní služby podle zvláštního zákona.
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh správního i soudního řízení, jakož i obsah napadených rozhodnutí. Kromě tvrzení o porušení jejích základních práv (viz výše) namítá, že postupem účastníků řízení došlo i k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny. Těžiště její argumentace spočívá v námitce, že neposkytovala poštovní služby podle zákona o poštovních službách, tudíž se nemohla dopustit správního deliktu. Zákon o poštovních službách v § 1 odst. 2 stanoví, že aby šlo o poštovní službu, musí jít o činnost prováděnou podle poštovní smlouvy a současně o činnost prováděnou za podmínek stanovených tímto zákonem. Obě podmínky přitom musí být splněny souběžně, což v její věci nebyly, neboť stěžovatelka ve vymezeném období neuzavírala poštovní smlouvy, ani neprováděla činnost za podmínek podle tohoto zákona. Tvrdí, že předmětem její činnosti bylo zasílatelství, přičemž § 2474 o. z. umožňuje, aby zasílatel sám provedl přepravu, kterou má obstarat. Stěžovatelka neuzavírala, a ani neměla vůli uzavírat, smlouvy o poštovních službách a účastníci řízení nezohlednili princip smluvní svobody ani kusou právní úpravu zasílatelství i smlouvy o poštovních službách. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o poštovních službách je podle ní neurčité, stanoví-li, že "za poštovní smlouvu se považuje jakákoliv smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby". Vzhledem k těmto skutečnostem mělo být s ohledem na pravidlo in dubio pro reo řízení o správním deliktu zastaveno.
8. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně vyložil právní závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 31. 5. 2018 ve věcech C-259/16 a C-260/16 Confederazione Generale Italiana dei Trasporti e della Logistica (Confetra) a další proti Itálii (dále jen "rozsudek SDEU ve věci Confetra"). Podstatné podle stěžovatelky je, že poštovní směrnice neobsahuje definici poštovní služby v rozsahu, v jakém by ji byly povinny jednotlivé členské státy transponovat do svých právních řádů. Jsou to výlučně vnitrostátní právní úpravy jednotlivých členských států, které definuji poštovní služby. Zdůrazňuje, že vedle sebe existují dva režimy podnikání, a to zasílatelství a poskytování poštovních služeb. Stěžovatelka konečně v obecné rovině namítla, že její odpovědnost za (případný) správní delikt zanikla podle § 37b odst. 3 zákona o poštovních službách.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud však shledal, že ústavní stížnost je v části, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení II. a III. výroku rozhodnutí ČTÚ o uložení správního trestu pokuty a náhrady nákladů řízení a I. výroku rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ, kterým byly tyto výroky zrušeny, nepřípustná. Ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť řízení o ní je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou neústavnost již nelze napravit jiným způsobem [nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena k dalšímu řízení (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 ). Stěžovatelka se petitem ústavní stížnosti - na rozdíl od správní žaloby, v níž (správně) navrhla zrušení toliko II. výroku rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ - domáhá zrušení rozhodnutí ČTÚ i rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ jako celku. Pomíjí však, že správní řízení o uložení správního trestu a povinnosti nahradit náklady řízení není pravomocně skončeno, neboť předseda Rady ČTÚ výrokem I. ústavní stížností napadeného rozhodnutí v návaznosti na kasační zásah Nejvyššího správního soudu zrušil II. a III. výrok v pořadí druhého rozhodnutí ČTÚ. Ústavní stížnost byla proto do těchto výroků správních rozhodnutí podána předčasně a je materiálně nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu k vyjádření účastníkům řízení. Z vyjádření ČTÚ a vyjádření předsedy Rady ČTÚ vyplývá, že považují ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože pouze zpochybňuje výklad pojmu "poštovní služba". Odkázali na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 8 As 70/2018-100, který podle nich všechny otázky nastíněné stěžovatelkou zodpověděl. Správní soudy nedospěly k závěru, že by ČTÚ pochybil při vymezení skutku, ani že by se dopustil procesního pochybení. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud předeslal, že při rozhodování vyšel z rozsudku rozšířeného senátu, na jehož základě dospěl k závěru, že stěžovatelka v rozhodné době svou činností naplňovala obsah pojmu poštovní služba, protože zásilky vybírala (poštovní podání), třídila a přepravovala či dodávala. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka nezpochybnila a nezpochybňuje, že zásilky vybírala a třídila, přestože již splnění těchto podmínek ji řadí mezi poskytovatele poštovních služeb. Nejvyšší správní soud připomněl, že není čistě na volbě podnikatele, pod jakým právním rámcem bude svou podnikatelskou činnost vykonávat, tedy zda jako zasílatelství, nebo jako poštovní službu. Naplňovala-li poskytovaná služba veškeré definiční znaky poštovní služby, bylo nutno k ní přistupovat jako ke službě poštovní, a to včetně všech zákonných povinností, které byly s poskytováním této služby spojeny. V projednávané věci proti sobě nestojí srovnatelně přesvědčivé výkladové varianty právních norem, jak uvádí stěžovatelka, neboť provedený výklad ustanovení zákona o poštovních službách "nevzbuzuje zásadní pochybnosti".
13. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů [viz např. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11
(N 74/65 SbNU 41)]. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí.
15. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a sebeomezení, oprávněn posuzovat výklad jiného než ústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho použití v konkrétním případě bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z požadavků plynoucích z ústavního pořádku (viz např. usnesení ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1503/20
nebo ze dne 7. 8. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1708/24
). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak ve věci stěžovatelky již učinily správní soudy, a aby tak vystupoval jako další "revizní" instance.
16. Ústavní stížnost je v podstatné části pouhým pokračováním polemiky ohledně výkladu pojmu "poštovní služba" a působnosti zákona o poštovních službách. Ústavní soud proto v návaznosti na výše uvedené posoudil, zda podaný výklad nepředstavuje extrémní vybočení z požadavků plynoucích z ústavního pořádku. Nejvyššímu správnímu soudu nelze vytknout, že § 5 odst. 1 větu poslední zákona o poštovních službách, kterou považuje stěžovatelka za neurčitou a obsahující "definici kruhem", vyložil systematicky ve vazbě na § 1 odst. 2 téhož zákona, který mimo jiné stanoví, že "poštovní služba zpravidla zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání poštovní zásilky příjemci", a dále ve světle a účelu poštovní směrnice, resp. rozsudku SDEU ve věci Confetra.
Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by poštovní směrnice neobsahovala vymezení poštovní služby, neboť podle jejího čl. 2 odst. 1 platí, že "poštovními službami se rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek", přičemž "poskytovatelem poštovních služeb se rozumí podnik poskytující jednu nebo více poštovních služeb". Vymezení poštovní služby v poštovní směrnici a zákonu o poštovních službách je přitom obdobné, resp. shodné ve znaku výběru (poštovního podání), třídění a přepravy (dodávání) zásilky.
Odhlédnuto zcela od toho, zda a jakým způsobem se stěžovatelka podílela (mohla podílet) na samotné přepravě (dodávání) zásilek - jestliže samotná doprava by za poštovní službu považována být neměla (rozsudek SDEU ve věci Confetra, bod 31. odůvodnění) - podstatné podle Ústavního soudu je, že stěžovatelka zásilky vybírala, třídila a ve vztahu k zákazníkům nadto vystupovala jako subjekt odpovědný za jejich dodání. Jak přitom správně zdůraznil Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření (bod 12. výše), stěžovatelka samotný výkon této činnosti postačující k naplnění znaků poštovní služby nezpochybnila.
17. Stěžovatelka zjevně pomíjí, že § 5 odst. 1 zákona o poštovních službách je "kogentní, vycházející z objektivních kritérií a vylučující dispozici smluvních stran s tím, zda v případě smlouvy splňující podstatné náležitosti poštovní smlouvy půjde o poštovní smlouvu, či nikoliv" (z nauky viz LOJDA, J. Zasílatel v postavení provozovatele poštovních služeb. Právo v přepravě a zasílatelství, Wolters Kluwer, 2022, č. 2, s. 23). Závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož při naplnění zákonných znaků poštovní služby není na vůli stěžovatelky, zda bude svou podnikatelskou činnost vykonávat jako zasílatelství, nebo jako poštovní službu, nelze hodnotit jako vybočující ze standardů výkladu daného zákonného ustanovení.
18. Správní soudy se věcí stěžovatelky opakovaně zabývaly a v napadených rozsudcích vypořádaly jednotlivé žalobní (stížnostní) body, byť často právě odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu, které bylo pro právní posouzení věci relevantní. Stěžovatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že judikatura správních soudů nebyla při výkladu některých ustanovení zákona o poštovních službách jednotná, o čemž svědčí již to, že obdobná věc byla předložena i rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jehož účelem je sjednocování judikatury.
Nelze tak souhlasit s vyjádřením Nejvyššího správního soudu, že by obsah (výklad) dotčených ustanovení zákona o poštovních službách "nevzbuzoval zásadní pochybnosti" (výše bod 15. in fine). Odkazuje-li nicméně stěžovatelka na nutnost použití pravidla in dubio pro reo, ta se použije pouze v návaznosti na zkoumání skutkového stavu, nastane-li v řízení i přes učiněné dokazování stav non liquet. K tomu však v posuzované věci nedošlo, protože skutkový stav věci byl zjištěn spolehlivě, a ani stěžovatelka jej blíže nezpochybňuje.
V případě "pochybností" o právních otázkách a výkladu právních norem naproti tomu platí, že soud (soudce) zná právo.
19. Ke stručné námitce stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti, že v posuzované věci došlo k přestupkové prekluzi (a tudíž k zániku odpovědnosti za správní delikt) podle § 37b zákona o poštovních službách, Ústavní soud přiměřeně odkazuje na své usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24
. V něm uvedl, k přestupkové prekluzi se správní soud musí výslovně vyjádřit k námitce (bez ohledu na okamžik jejího uplatnění), případně bez námitky jen tam, kde daný nárok prekludovaný vskutku je. V jiných případech, kde nárok prekludovaný není, se soudy k prekluzi výslovně vyjádřit nemusí. Platí přitom, že zásada materiální subsidiarity ústavní stížnosti platí též na argument o prekluzi
veřejnoprávního nároku státu. V posuzované věci se přitom správní soudy (z moci úřední) k zániku odpovědnosti za správní delikt nevyjádřily, neboť k přestupkové prekluzi uplynutím roční lhůty k zahájení řízení podle § 37b zákona o poštovních službách zjevně dojít nemohlo. K páchání (trvajícího) správního deliktu totiž mělo docházet od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014, přičemž již 7. 5. 2014 bylo zahájeno správní řízení doručením oznámení, v němž byl skutek řádně vymezen. V postupu správních soudů proto nelze považovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu