Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 6 Tdo 92/2021-1262, rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2020 č. j. 6 To 100/2016-1185 a ze dne 19. července 2017 č. j. 6 To 100/2016-946 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. října 2015 č. j. 3 T 182/2012-872, o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednávání a rozhodování věci, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1691/21
.
1. Stěžovatel podal dne 29. 6. 2021 námitku podjatosti vůči soudci prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph.D., který je soudcem senátu rozhodujícího ve shora označené věci. Tuto námitku odůvodňuje tím, v průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 6 Tdo 968/2018-1.-54 věc stěžovatele Kamila Buška a spoluobviněného Pavla Buška postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., jako předseda velkého senátu trestního kolegia, byl činný při rozhodování o tomto procesním opatření, když usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2012 č. j. 15 Tdo 1330/2018-1070, bylo senátu č. 6 Nejvyššího soudu přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl, neboť nejsou splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Důvodem pro tento procesní postup bylo faktické odmítnutí argumentace senátu č. 6 Nejvyššího soudu pro postoupení dovolání stěžovatele velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatel tak má za to, že v předchozím řízení u Nejvyššího soudu se soudce prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., zabýval i argumenty, které jsou stěžovatelem zdůrazněny v ústavní stížnosti, a pro tuto předchozí rozhodovací činnost tudíž lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Přípisem ze dne 30. 6. 2021 oznámil soudce Pavel Šámal předsedovi III. senátu, že s ohledem na výše uvedenou skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, pročež předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. Z výše uvedeného plyne, že soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. se při výkonu funkce předsedy velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu účastnil rozhodování souvisejícího s řízením o dovolání stěžovatele. Přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání, včetně příslušných procesních postupů v řízení před Nejvyšším soudem, je nyní součástí předmětu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele. Z důvodu této propojenosti dospěl III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, k závěru, že v daném případě je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1691/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel namítá, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a některé skutkové závěry dovodily z okolností, jež nebyly předmětem dokazování. Za důkazně nepodložený považuje stěžovatel závěr, že by to byl on, kdo dával návrh na katastr nemovitostí. Z důvodu úpravy skutkové věty není pak zřejmé, kdy mělo dojít k dokonání údajného trestného jednání. Za nepřijatelný považuje stěžovatel způsob, jakým obecné soudy dovodily naplnění objektivní stránky daného trestného činu. To mělo spočívat v neoznámení informace (o Alzheimerově chorobě) orgánům veřejné moci a bance. Nevyřešená však zůstala otázka, zda stěžovatel měl nejen povinnost, ale vůbec příležitost takové informace sdělit.
6. Nikdo z členů rodiny nevěděl, že poškozená není schopna činit žádné právní úkony. Nesvědčilo tomu její chování. Finančně se o sebe každodenně starala. Soudy se pak v tomto směru nevypořádaly s otázkou, zda není namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Původní trestní oznámení bylo totiž (spolu s řadou dalších) podáno na stěžovatele v rámci rodinných neshod o majetek. Část získaných prostředků navíc nepřešla do výlučného vlastnictví stěžovatele, nýbrž šlo nadále o prostředky poškozené, sloužící k uspokojování jejích potřeb, jejichž úhrada převyšovala její příjmy.
7. Konečně stěžovatel namítá, že vrácením věci odvolacímu soudu (po prvním zásahu Nejvyššího soudu) byl zbaven možnosti podat proti novému odsuzujícímu rozsudku odvolání.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu a zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková pochybení Ústavní soud nezjistil.
11. V první řadě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083, rozsudku krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 6 To 100/2016-946 a rozsudku okresního soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 3 T 182/2012-872 podal stěžovatelův otec a Ústavní soud ji v částech, které směřovaly proti výrokům těchto rozhodnutí týkajících se otce stěžovatele odmítl usnesením ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2293/19 , které je i stěžovateli známo.
V odůvodnění této ústavní stížnosti se velmi podrobně vypořádal s většinou námitek, které nyní uplatňuje rovněž stěžovatel, neboť ty fakticky směřují proti starším námitkám vůči rozhodnutím, která napadl ústavní stížností i stěžovatelův otec. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, pro nějž by se měl od závěrů učiněných v uvedeném usnesení odchýlit. Ze stejného důvodu nepovažuje za nutné tyto obsáhlé závěry opakovat a stěžovatele tak lze na ně odkázat. To se týká námitek porušení totožnosti skutku (bod 16, 19 a 20 usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2293/19 ), údajně jednostranně vedeného dokazování (bod 17), námitek relevance stěžovatelovy péče o jeho babičku a užití peněžních prostředků na uspokojení jejích potřeb (body 24 a 25), dostatečnosti znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatelovy babičky (body 28 a 29) a stěžovatelovy vědomosti o něm (bod 30, který obdobně platí i pro případ stěžovatele) a námitek porušení zásady subsidiarity trestní represe (body 33 a 34).
12. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti představují opakování jeho obhajoby, s níž se soudy obsáhle vypořádaly a která se z větší části míjí s předmětem daného trestního řízení (např. obsáhlý rozbor péče o stěžovatelovu babičku nebo pozadí rodinného sporu o majetek, který zanechala). K tomu je nutné rovněž připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat (viz sub 9 a 10), což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
13. K závěrům uvedeným v usnesení ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2293/19
(viz sub 11), týkajících se obdobné argumentace v ústavní stížnosti otce stěžovatele a v rozhodnutích napadených přípustnou částí nynější ústavní stížnosti může Ústavní soud toliko uvést, že Nejvyšší soud se ve svém druhém rozhodnutí v dané věci nedopustil přepjatě formalistického výkladu právních předpisů. Z obsahu ústavní stížnosti ani není zřejmé, v čem (vyjma nepříznivého výsledku) spatřuje stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu přepjatý formalismus. K tomu lze pouze poznamenat, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s právními předpisy, ustálenou judikaturou a rovněž svým předchozím kasačním rozhodnutím vydaným v této věci.
14. Za neopodstatněnou je nutné považovat rovněž námitku zbavení stěžovatele práva podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, neboť právní řád obžalovanému takové právo nedává. Stěžovatel brojil odvoláním proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, přičemž podání odvolání proti rozsudku krajského (odvolacího) soudu již trestní řád nepřipouští. Opačný výklad nevyplývá ani z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh v přípustné části zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části (viz sub 8) ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 1691/21-36
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. září 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu