Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2023 č. j. 25 Cdo 2363/2022-641, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2021 č. j. 1 Co 21/2021-565 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 24 C 17/2011-510, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské nám. 100/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 250 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatel po vícerém doplnění a částečném zpětvzetí žaloby po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení předmětné částky za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv tím, že vedlejší účastník zařadil stěžovatele do evidence svých dlužníků a na schůzích samosprávy bytového družstva a na nástěnkách ve stěžovatelově bydlišti ho označoval za dlužníka a za osobu porušující pravidla bytového družstva, a dále že měl vedlejší účastník výrazný podíl na tom, že v lednu 2010 byl stěžovatel v důsledku neplatných právních úkonů protiprávně připraven o členský podíl v bytovém družstvu, neboť zaregistroval dohodu o převodu členských práv a povinností ze dne 11.
1. 2010 jako platnou. Při posouzení stěžovatelem tvrzeného protiprávního zásahu do osobnostních práv krajský soud vycházel z usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, ve spojení s usnesením ze dne 19. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2018, kde byla řešena otázka, zda stěžovatel je členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. V tomto řízení byla jako předběžná otázka posuzována platnost související dohody o převodu členských práv a povinností, ohledně níž vrchní soud dospěl k závěru, že byla platná.
Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu v této věci bylo odmítnuto. Jestliže tedy byla předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností zhodnocena jako platná, je zřejmé, že nemohlo dojít k žádnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv její registrací. Krajský soud proto žalobu co do požadované náhrady nemajetkové újmy ve výši 170 000 Kč zamítl jako nedůvodnou. Ohledně požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč za protiprávní zásah vedlejšího účastníka do stěžovatelových osobnostních práv tím, že vedlejší účastník ho v období od června 2008 do 2010 označoval za dlužníka, měl krajský soud za prokázané, že stěžovatel nájemné neplatil pravidelně, opakovaně mu vznikal nedoplatek, který hradil převážně až na výzvu s poučením o možnosti vyloučení z družstva, případně musel pronajímatel proti žalobci podat i žalobu na zaplacení dlužného nájemného a poplatku z prodlení.
Krajský soud uzavřel, že bylo-li neplacení nájemného projevem špatné platební morálky člena bytového družstva - nájemce, pak není zveřejnění zprávy o neplatiči nájemného a výši jeho dluhu bytovým družstvem ostatním členům družstva protiprávním zásahem do osobnostních práv stěžovatele, neboť nejde o nepřípustnou formu veřejné kritiky, ale o informaci potřebnou k řádnému hospodaření družstva. Jelikož byla zveřejněna pravdivá informace, nešlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv a žaloba byla i v tomto rozsahu zamítnuta jako nedůvodná.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným krajským soudem i s jeho právním posouzením.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že zásah do jeho osobnostních práv spočívá v tom, že vedlejší účastník stěžovateli uměle vytvořil závazky a následně zveřejnil informaci o údajných dluzích stěžovatele. Stěžovatel se totiž neztotožňuje s právním závěrem soudů, že v předmětné době, kdy byl zveřejňován na nástěnce jako dlužník, dlužníkem byl. Stěžovatel totiž dne 16. 6. 2008 zaplatil nedoplatek investičního úvěru a po tomto datu mu měl být byt převeden do vlastnictví, k čemuž ale vinou vedlejšího účastníka nedošlo. Došlo-li by k převodu členských práv a povinností, stěžovatel by žádný nájem platit nemusel, neboť by byl vlastníkem. Vytvořil-li tedy vedlejší účastník svým protiprávním jednáním stěžovateli uměle závazky, lze následné zveřejnění informací o údajných dluzích stěžovatele považovat za jednání zasahující do osobnostních práv stěžovatele.
6. Vedlejší účastník se výrazně podílel na tom, že stěžovatel byl v lednu 2010 protiprávně připraven o členský podíl v družstvu, neboť vedlejší účastník zaregistroval Dohodu o převodu členských práv a povinností č. 38808 (dále jen "Dohoda") jako platnou. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, že otázka platnosti Dohody byla vyřešena ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2011. V této věci se totiž stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem členských práv a povinností týkajících se předmětného bytu, přičemž otázka platnosti Dohody byla řešena toliko jako předběžná. Tato otázka tedy doposud nebyla meritorně řešena. Stěžovatel je přesvědčen, že Dohoda je absolutně neplatná. Stěžovatel podotýká, že při zkoumání platnosti Dohody bylo třeba zjistit, zda stěžovatel a T. Březina měli skutečnou vůli tuto Dohodu uzavřít a zda mezi nimi došlo k platnému ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu. Absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností totiž dle judikatury Nejvyššího soudu způsobuje absolutní neplatnost převodu. Soudy však tuto okolnost dostatečně nezkoumaly, neboť v písemné podobě ujednání o úhradě za převod absentovalo. O ústní dohodě k této otázce nebylo zjištěno nic.
7. K Dohodě stěžovatel dále podotýká, že se soudy vůbec nezabývaly konsenzem mezi stěžovatelem a T. Březinou, neboť poté, co měla být smlouva stěžovatelem podepsána, byla doplněna o další text, takže nedošlo k bezvýhradnému přijetí oferty. Tento další text byl doplněn bez vědomí a akceptace stěžovatele pracovnicemi vedlejšího účastníka. Stěžovatel tedy uzavírá, že pokud T. Březina podepsal jiný text než předtím stěžovatel, nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy.
8. Stěžovatel dále k Dohodě uvádí, že vedlejší účastník byl povinen zkoumat okolnosti uzavření Dohody a odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti.
9. Stěžovatel namítá taktéž protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud bez relevantního důvodu odepřel ochranu jeho ústavně zaručeným právům. Stěžovatel se totiž v řízení před obecnými soudy nedomáhal toho, aby soud určil, že v rozhodném období neměl vůči vedlejšímu účastníkovi dluhy (jak uvádí Nejvyšší soud), nýbrž se domáhal zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv mj. za jednání vedlejšího účastníka spočívající v tom, že uměle vytvořil stěžovateli dluh, a to v rozporu s dobrými mravy, a následně stěžovatele dehonestoval vyvěšením informace o dluhu na společné nástěnce. Touto otázkou se dovolací soud nezabýval a zasáhl tak do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel namítá porušení svých osobnostních práv, k němuž mělo dojít vedlejší účastnicí několikerým způsobem, a to převážně v souvislosti s převodem práv a povinností k družstevnímu bytu. Ústavní soud však konstatuje, že stěžovatelova argumentace byla již beze zbytku vypořádána v řízení před obecnými soudy, neboť stěžovatel uplatňuje stále tutéž argumentaci.
13. Stěžovatel zejména udává řadu skutkových tvrzení, která byla předmětem dokazování před soudy a Ústavní soud není zásadně oprávněn skutková zjištění přezkoumávat. Jde-li o právní hodnocení, Ústavní soud není ani oprávněn přezkoumávat aplikaci hmotného práva s výjimkou případů, kdy je dán zásah do základních práv nebo svobod stěžovatele. Namítá-li stěžovatel zásah do svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud v této souvislosti přezkoumává zejména přezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
V posuzované věci lze uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a prostá svévole, byť s tím stěžovatel zjevně nesouhlasí. Krajský soud vedl v návaznosti na procesní aktivitu stěžovatele dokazování ke všem jeho skutkovým tvrzením, kdy byly zejména zjišťovány okolnosti vzniku a podpisu Dohody. K platnosti Dohody a s tím souvisejícím (ne)členstvím stěžovatele v družstvu krajský soud vycházel z rozhodnutí vrchního soudu ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 29.
8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, kde byla řešena právní otázka, zda je stěžovatel členem družstva či nikoliv se závěrem, že Dohoda byla platně uzavřena a stěžovatel tedy není členem družstva. Na tento právní závěr pak krajský soud navázal závěr o zásahu do osobnostních práv stěžovatele tím, že došlo-li ke zveřejnění (registraci) Dohody jako platné, tak touto registrací nemohlo k tvrzenému zásahu dojít, když Dohoda byla vyhodnocena jako platná. Jde-li pak o zveřejnění stěžovatele jako dlužníka na různých komunikačních platformách vedlejšího účastníka, k tomuto tvrzení taktéž bylo vedeno dokazování, z něhož učinil krajský soud závěr, že stěžovatel skutečně na nájemném a platbách za služby dluh vykazoval a dlužníkem tedy skutečně byl.
Úkon jednostranného započtení stěžovatele byl vyhodnocen jako neplatný právní úkon. Označení stěžovatele za dlužníka pak v daných souvislostech nebylo vyhodnoceno jako nepřípustná forma veřejné kritiky. Tudíž ani v tomto bodě nedošlo k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Tyto právní a skutkové závěry krajského soudu napadeným rozsudkem potvrdil i vrchní soud. Ústavní soud tyto závěry hodnotí jako logicky odůvodněné a prosté svévole, tudíž jako plně přezkoumatelné a ústavně souladné s čl.
36 odst. 1 Listiny. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud podotýká, že stěžovatel se s týmiž právními otázkami (avšak z různých řízení) obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž stále opakuje tutéž argumentaci. Stěžovatelovy návrhy jsou opakovaně odmítány jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1146/20 , sp. zn. IV. ÚS 2408/20 a sp. zn. IV. ÚS 3570/22 , dostupná na https://nalus.usoud.cz).
14. Stěžovatel taktéž argumentačně napadá usnesení Nejvyššího soudu, které se údajně nezabývalo právní otázkou tak, jak ji stěžovatel formuloval. Ústavní soud však námitky stěžovatele nesdílí a považuje je za neopodstatněné. Otázka, zda stěžovatel skutečně dluhy měl, totiž podmiňuje závěr o tom, zda zveřejnění této informace bylo oprávněné a zda k zásahu dojít mohlo či nikoliv. Nicméně Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval toliko v souvislosti s podmínkou vymezení přípustnosti dovolání, kterou však stěžovatel nenaplnil. Tudíž věcně se Nejvyšší soud touto otázkou dále nezabýval. Postup Nejvyššího soudu tak odpovídal jeho zákonným kompetencím a nezaložil zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu