Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 26 Cdo 3031/2021-280, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. 19 Co 229/2020-227 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 116 C 197/2018-145, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Eduarda Kočvary a Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že soudy jimi porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a že jimi zasáhly do jeho "práva na legitimní očekávání" a "nepřímo tím porušily" také čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") stěžovateli (jako žalovanému) uložil vyklidit a vedlejším účastníkům předat blíže specifikovaný byt v Brně (dále jen "byt") a nahradit vedlejším účastníkům (oprávněným společně a nerozdílně) náklady řízení ve výši 15 800 Kč. Uvedený soud odmítl stěžovatelovu argumentaci, že je stále nájemcem bytu, a to s poukazem na pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018, ve spojení s usnesením ze dne 29. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, 8 Cmo 96/2018 [pozn.: vydané v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 19 Cm 61/2012], kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení, že je členem obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo (dále jen "družstvo"), a rovněž nájemcem bytu, načež dospěl k závěru, že stěžovatel užívá byt bez právního důvodu a že vedlejší účastníci jsou jeho vlastníky.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl, že stěžovatel je povinen vedlejším účastníkům, oprávněným společně a nerozdílně, nahradit na nákladech odvolacího řízení částku 2 700 Kč. Krajský soud vedle výše uvedeného usnesení poukázal mimo jiné na pravomocný rozsudek městského soudu ze dne 3. 10. 2018 č. j. 61 C 141/2016-377, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel vůči družstvu domáhal určení, že (družstvo) je vlastníkem bytu, a ve vztahu k vedlejším účastníkům, že (naopak) nejsou jeho vlastníky (viz k tomu odmítací usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2408/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a uzavřel, že stěžovatel užívá byt bez jakéhokoliv právního důvodu, a domáhají-li se vedlejší účastníci vyklizení, pak je jejich žaloba důvodná.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že předložená právní otázka (závaznosti soudních rozhodnutí a otázek v nich vyřešených), jejímž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje aktivní věcnou legitimaci vedlejších účastníků, již byla v praxi dovolacího soudu vyřešena, krajský soud se od přijatých závěrů neodchýlil a ani on nemá důvod se od nich odklonit.
5. Stěžovatel tvrdí, že soudy svá meritorní rozhodnutí nezaložily na tom, jak samy posoudily předběžnou otázku rozhodnou pro dané řízení, ale jak tuto otázku posoudil v jiném řízení jiný soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 33 Cdo 4301/2017), podle které je rozhodnutí vydané jiným soudem závazné pouze v tom rozsahu, jak byla určitá právní otázka vyřešena ve výrokové části. Podle stěžovatele si soudy měly předběžné otázky týkající se posouzení platnosti či neplatnosti smluv o převodu členských práv a povinností uzavřených mezi ním a Tomášem Březinou a následně vedlejšími účastníky posoudit samy, neboť jejich vyřešení v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 61 C 141/2016 nebylo závazné. Odkazy Nejvyššího soudu na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu nemohou obstát, neboť ta byla překonána výše uvedeným rozsudkem.
6. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje, že výše uvedeným usnesením vrchního soudu nebylo rozhodnuto, komu náleží členská práva a povinnosti vztahující se k bytu a kdo je jeho nájemcem, a ani že on není členem družstva; bylo jím pouze rozhodnuto, že se jeho návrh zamítá, k čemuž může dojít z různých důvodů, rozhodně nelze vycházet z toho, že členem družstva a nájemcem bytu není, na čemž nic nemohou změnit ani úvahy obsažené v odůvodnění tohoto usnesení. Nelze je proto považovat za závazné pro soudy projednávající tuto věc, a otázku, kdo je členem družstva a nájemcem bytu, si měly samy posoudit jako otázku předběžnou.
7. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nezabývaly platností smlouvy o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi Tomášem Březinou a vedlejšími účastníky. Argumentuje tím, že aby vedlejší účastníci mohli být v řízení o vyklizení aktivně věcně legitimováni, muselo by jim svědčit vlastnické právo k bytu, resp. by museli mít členská práva a povinnosti vztahující se k bytu. Dokazování ohledně (ne)platnosti uvedené smlouvy nebylo provedeno, v opačném případě by bylo zjištěno, že neobsahuje ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu, a tak je - s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2288/2010) - neplatná. Nebylo ani nic zjišťováno ohledně ústní smlouvy o (bez)úplatnosti daného převodu, a tudíž nebylo zjištěno (ani prokazováno), zda vedlejší účastníci jsou v daném řízení aktivně legitimováni, a postup soudů byl proto v rozporu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu. V obou předcházejících řízeních bylo pouze zjištěno, že vedlejší účastníci zaplatili Pavlu Němečkovi, který ale neměl členská práva a povinnosti, přičemž nebylo prokázáno, že by byl oprávněn zastupovat Tomáše Březinu. V této souvislosti upozorňuje, že svou argumentaci vrchní soud v usnesení ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018 založil na tom, že Pavel Němeček byl jeho zástupcem.
8. Stěžovatel poukazuje i na "oznámení o převodu členství", z něhož má plynout, že v listopadu 2008 došlo ke zpětnému převodu členských práv a povinností na jeho otce Josefa Skupu, takže v roce 2010, kdy se měl uskutečnit převod členských práv a povinností na Tomáše Březinu, (stěžovatel) nebyl členem družstva, a s odvoláním se na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4872/2008 a ze dne 23. 6. 2015 č. j. 29 Cdo 2354/2014 označuje za nesprávný názor soudů, že uvedený důkaz nemůže změnit jejich závěr, podle kterého jsou vedlejší účastníci vlastníky bytu, neboť zmíněný převod nebyl oznámen družstvu.
9. Pochybit podle stěžovatele měl i Nejvyšší soud, neboť nesprávné závěry soudů nižších stupňů nenapravil, když se odmítl jeho důvodným dovoláním zabývat. Svým postupem bez relevantního důvodu mu odepřel ústavněprávní ochranu.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel namítá, že v daném řízení se soudy řádně nezabývaly otázkou (ne)platnosti smluv o převodu členských práv a povinností z jeho osoby na Tomáše Březinu a následně na vedlejší účastníky, a potažmo otázkou vlastnického práva vedlejších účastníků k bytu, přičemž tvrdí, že tyto převody nejsou platné, a že proto vedlejším účastníkům ani nesvědčí v řízení o vyklizení bytu aktivní věcná legitimace. Odmítá přitom, aby za závazná, jde-li o řešení předběžných otázek, byla považována rozhodnutí vydaná v předchozích řízeních, vedených u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 a u městského soudu pod sp. zn. 61 C 141/2016, neboť závazný je podle něj toliko výrok rozhodnutí, a jím došlo jen k zamítnutí jeho žalob.
13. Již Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu svou i Ústavního soudu, resp. na princip právní jistoty stěžovateli vysvětlil, že zamítavý výrok je nutno posuzovat ve vazbě na odůvodnění rozhodnutí, a tudíž zamítl-li vrchní soud usnesením č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018 stěžovatelovu žalobu z důvodu, že není členem družstva a nájemcem bytu, bylo jeho rozhodnutí v tomto smyslu pro soudy podle § 159a odst. 3 o. s. ř. závazné, a nepříslušelo jim danou otázku, coby otázku předběžnou (v řízení o vyklizení bytu), znovu posuzovat.
14. Na doplnění možno uvést, že pravomocně již byla ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky (a také družstvem) rovněž vyřešena otázka vlastnického práva k bytu, když městský soud rozsudkem č. j. 61 C 141/2016-377 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky bytu (a že jím je družstvo), a to poté, co dospěl k závěru, že jimi (naopak) jsou.
15. Vzhledem k tomu, že podle závazného soudního rozhodnutí stěžovatel není členem družstva (a družstvo není vlastníkem bytu), přičemž žádný jiný právní titul k užívání bytu v soudním řízení (stěžovatel) neuplatnil, nelze na závěru soudů, že byt užívá neoprávněně, spatřovat nic neústavního. To stejné platí, jde-li o jejich závěr, podle něhož jsou vedlejší účastníci ve sporu aktivně věcně legitimováni, neboť i o jejich vlastnickém právu bylo pravomocně rozhodnuto, a to trvá doposud, neboť jsou jako vlastníci bytu zapsáni v katastru nemovitostí.
16. Zpochybnil-li stěžovatel správnost posouzení výše uvedených otázek v jiných (předcházejících) řízeních, nelze považovat jeho námitky za relevantní, neboť soudům, které rozhodovaly v této věci, nepříslušelo příslušné závěry jakkoliv přezkoumávat a případně se od nich odchylovat.
17. Vytkl-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se odmítl jeho dovoláním po věcné stránce podrobně zabývat, povinností uvedeného soudu je v první řadě posoudit, zda (vůbec) je dovolání způsobilé meritorního projednání, což také učinil. Protože stěžovatel takovou otázku (viz k tomu zejména sub 13) nepředložil, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání stěžovatele není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a tento svůj závěr řádně zdůvodnil, přičemž jeho úvahu nelze, jak již bylo vysvětleno výše, považovat za ústavně nesouladnou.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu