Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 24 Cdo 313/2024-353, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2021 č. j. 18 Co 102/2021-250 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. srpna 2020 č. j. 32 D 791/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Aleny Štěpánkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 13 Úmluvy, čl. 17 Úmluvy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost řízení vedeného pod sp. zn. 32 D 791/2018 (I. výrok), žalobu na obnovu téhož řízení (II. výrok), vyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Okresní soud spojil obě žaloby ke společnému řízení a pověřil prováděním úkonů v tomto řízení notáře JUDr. Josefa Láta, který zastupoval původní notářku z důvodu jejího vyloučení z projednávání žaloby pro zmatečnost. Notář dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti skončeného vydáním majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu (tj. vedlejší účastnici jako sestře stěžovatele) a zastavením řízení. Řízení o pozůstalosti by mohlo být obnoveno jen tehdy, objevil-li by se majetek ve smyslu § 192 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), a protože taková skutečnost nenastala, nebyl stěžovatel aktivně legitimován k podání ani jedné z uvedených žalob.
3. K odvolání stěžovatele proti I., II. a V. výroku usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tyto výroky potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se neztotožnil s názorem stěžovatele, že usnesení okresního soudu bylo vydáno vyloučeným soudním komisařem, neboť namítal jen jeho postup v řízení, z něhož však ani zdání podjatosti dovodit nelze. Soudní komisař nepochybil, nenařídil-li k projednání stěžovatelových žalob jednání, neboť podle § 235f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nemusí soud nařizovat jednání, zamítl-li žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt. Ustanovení § 235f o. s. ř. je speciální vůči obecnému § 115a o. s. ř., tudíž nebylo potřeba, aby stěžovatel s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasil. V závěru odůvodnění krajský soud zopakoval, že procesním nástrojem stěžovatele, kterým může docílit projednání dědictví, bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo § 154 z. ř. s., není obnova řízení, nýbrž postup podle § 192 z. ř. s., tj. musí se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno, objevit majetek tvořící aktivum pozůstalosti (a v některých případech i pasivum). Vydal-li okresní soud vypraviteli pohřbu majetek nepatrné hodnoty a řízení o pozůstalosti zastavil, postupoval správně a stěžovatel účastníkem takového řízení nebyl. Proto je správný závěr okresního soudu, že žaloby podal stěžovatel jako někdo, kdo nebyl oprávněn je podat.
4. Proti usnesení krajského soudu i proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel dovolání (posléze doplněným), jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že usnesení krajského soudu je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za relevantní otázky hmotného práva považoval neposouzení jeho žalob a odepření práva na soudní ochranu. Za otázky procesního práva považoval nenařízení jednání, vadné posouzení návrhu na vyloučení rozhodujících soudců a soudního komisaře, nerespektování zákona a judikatury Ústavního soudu, nepoučení o právu vyjádřit se k osobám soudů a absenci řádného a přezkoumatelného skutkového hodnocení i odůvodnění právního posouzení. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). K odmítnutí stěžovatelova dovolání přistoupil Nejvyšší soud po zjištění, že neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že podle svého přesvědčení dostatečně vymezil přípustnost podaného dovolání [v této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Konkrétně uvádí, že přípustnost dovolání byla založena už tím, že v jeho věci rozhodovali podjatý soudní komisař a soudci a soudkyně. Stěžovatel byl jednoznačně odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. O stěžovatelově odvolání, resp. návrhu na vyloučení ve věci rozhodujícího soudního komisaře, neměl rozhodovat krajský soud, ale měla o něm rozhodovat předsedkyně senátu okresního soudu. Stejně tak, pokud Vrchní soud v Praze rozhodoval o stěžovatelově návrhu na vyloučení ve věci rozhodujících soudců krajského soudu, postupoval v rozporu s příslušným rozvrhem práce. Nebylo-li ve věci žalob stěžovatele nařízeno jednání, bylo stěžovateli odepřeno právo, aby se mohl k věci a osobám soudkyň a soudců vyjádřit.
6. Dále stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3103/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), v němž měl Ústavní soud uzavřít, že žalobu na obnovu řízení má projednat a rozhodnout soud (srov. k tomu § 235a o. s. ř.), a proto nelze dojít k závěru, že o žalobě na obnovu řízení může rozhodovat s ohledem na § 100 z. ř. s. notář.
7. Posléze stěžovatel odkazuje na nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795), podle něhož rozvrh práce musí obsahovat transparentní a předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců senátu, kteří ve věci budou rozhodovat. Ani tato podmínka však v jeho věci nebyla splněna.
8. Poté stěžovatel upozorňuje, že ve smyslu § 115 odst. 1 a § 115a o. s. ř. nedal souhlas k tomu, aby jeho věc byla projednána bez nařízení jednání, proto porušení těchto ustanovení vedlo k tomu, že na svoji obranu nemohl podat účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. V jeho věci byly rovněž porušeny závěry nálezu ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 421/99 (N 4/17 SbNU 31), neboť mu byla odepřena možnost, aby mohl jakýmkoliv způsobem ovlivnit určení hodnoty dědictví.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Napadá-li stěžovatel výroky III. a IV. usnesení okresního soudu, je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná, neboť stěžovatel proti nim nepodal odvolání, a tak nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu viz níže.
10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 11. až 13.), posléze proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu (body 14. a 15.).
11. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
12. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nerespektoval zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané jeho obsahové náležitosti (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červnu 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu podle novelizované právní regulace, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu