Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Dokoupilové, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 22 Cdo 780/2025-121, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2024 č. j. 49 Co 188/2024-78 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. července 2024 č. j. 34 C 244/2023-62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a MUDr. Radoslava Hujňáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v pořadí druhým nyní napadeným usnesením odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání rozsudku o vypořádání společného jmění manželů mezi ní a vedlejším účastníkem, a to pokud jde o vypořádání finančních prostředků vyplývajících z příjmu ze zaměstnání vedlejšího účastníka, ze starobního důchodu a z funkce místostarosty, z nájmu nemovitých věcí a plynoucích z daňových přiznání podávaných vedlejším účastníkem. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka ani po výzvě soudu jí takto vymezené položky k vypořádání dostatečně nevymezila. Podle okresního soudu tak nebylo zřejmé, jaké finanční prostředky - alespoň přibližně - mají být předmětem vypořádání, alespoň tak, aby se k nim vedlejší účastník mohl vyjádřit, případně aby na něj mohla být přenesena vysvětlovací povinnost. Okresní soud konstatoval, že v části týkající se předmětných položek nelze určit alespoň obecně předmět řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") taktéž v pořadí druhým nyní napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ani podle jeho názoru stěžovatelka v dané části žaloby dostatečně nevymezila, v čem konkrétně spočívají jí označené prostředky určené k vypořádání. Neuvedla, v jaké formě měl mít vedlejší účastník uvedené prostředky ke dni zániku společného jmění manželů reálně k dispozici, případně zda - jak a kdy - s nimi nakládal toliko pro sebe, bez souhlasu stěžovatelky. Vypořádání společného jmění manželů přitom podle krajského soudu nelze redukovat na plošné vyúčtování všech příjmů a výdajů druhého manžela za trvání manželství. Za dané situace by vysvětlovací povinnost bylo možno na vedlejšího účastníka přenést jen tehdy, pokud by stěžovatelka předložila konkrétní skutková tvrzení nasvědčující existenci prostředků, s nimiž mělo být neoprávněně nakládáno. To však v řízení splněno nebylo.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné; krajský soud podle Nejvyššího soudu danou věc posoudil v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Požaduje-li žalobce zaplacení určité peněžité částky, musí být možno z žaloby bez pochybností dovodit rozsah povinnosti, která má být soudem uložena. Takovému požadavku však stěžovatelka ani podle Nejvyššího soudu nedostála. Krajský soud rovněž správně vysvětlil, že na vedlejšího účastníka nelze přenášet tzv. vysvětlovací povinnost, neboť z žaloby stěžovatelky nelze dostatečně určitě zjistit, co má být předmětem vypořádání. Jak již konstatovaly soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení, stěžovatelka v žalobě nevymezila tzv. opěrné body žalobních tvrzení ani potud, že by definovala alespoň přibližnou výši finančních prostředků získaných z konkrétního zdroje příjmů, s nimiž měl vedlejší účastník k datu zániku společného jmění manželů disponovat.
5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3541/2014, podle něhož je možné, aby žalobce specifikoval jím navrhované položky k vypořádání obecně. Stěžovatelka ve své argumentaci před obecnými soudy souhrnně vyčíslila příjmy vedlejšího účastníka a jeho případné výdaje, a proto neobstojí tvrzení Nejvyššího soudu, že neuvedla alespoň přibližnou výši vedlejším účastníkem naspořených finančních prostředků. Stěžovatelka nemusí navrhovat konkrétní způsob vypořádání společného jmění manželů, je to naopak obecný soud, který v řízení o vypořádání společného jmění manželů stanoví částku na vyrovnání vypořádacích podílů. Proto není povinna uvádět konkrétní výši finančních prostředků, která by jí měla připadnout. Stěžovatelka měla povinnost toliko označit položky náležející do společného jmění manželů, které chce vypořádat. Stěžovatelka se domnívá, že její žalobní tvrzení byla dostatečně určitá vzhledem k její důkazní nouzi a soud měl vedlejšímu účastníkovi uložit vysvětlovací povinnost i v souladu s nálezem ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 (N 42/48 SbNU 495).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatelka v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Podstata napadených rozhodnutí spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že finanční prostředky, které měl vedlejší účastník během několik let trvajícího manželství získat a které by tedy měly být určeny k vypořádání jako součást společného jmění manželů, nelze určit jen prostým součtem všech příjmů a odečtením výdajů za trvání manželství. Obecné soudy stěžovatelce vysvětlily, že s peněžními prostředky získanými z příjmů za trvání manželství může být nakládáno různými způsoby, kromě dispozic jednoho z manželů může jít i o dispozice manžela druhého či o společné dispozice manželů, peněžní prostředky mohou být použity např. i jako vnosy.
Pouhé odečtení výdajů jednoho z manželů od příjmů získaných za trvání manželství tedy není způsobilé identifikovat jakoukoli konkrétní majetkovou hodnotu způsobilou být předmětem vypořádání. Pokud proto existuje rozdíl v běžných příjmech a výdajích vedlejšího účastníka od stěžovatelkou předpokládaného běžného stavu, automaticky to neznamená, že vedlejší účastník nakládal s prostředky majícími jinak náležet do společného jmění manželů proti vůli stěžovatelky. Na těchto závěrech obecných soudů Ústavní soud nespatřuje nic neústavního.
9. Obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatelka, byť příjmy i výdaje vedlejšího účastníka do jisté míry kategorizuje, činí tak mnohdy duplicitně. Za této situace je ústavně souladný závěr obecných soudů, že stěžovatelce se nepodařilo doložit určitý nebo určitelný objem finančních prostředků, který by měl být v soudním řízení vypořádáván.
10. Obecné soudy konečně dostatečně vysvětlily, proč v této věci nelze na vedlejšího účastníka přenášet tzv. vysvětlovací povinnost. Stěžovatelka podle obecných soudů dostatečně nekonkretizovala transakce, při nichž vedlejší účastník nakládal s finančními prostředky jinak patřícími do společného jmění manželů v rozporu s její vůlí. Vedlejšího účastníka nelze bez dalšího zatěžovat vysvětlovací povinností ohledně veškerých výdajů za doby trvání manželství, resp. toho, jakým způsobem po celou dobu trvání manželství nakládal se svými příjmy. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 neobstojí, stěžovatelka jednotlivé položky k vypořádání v podstatě neoznačila, nijak a ničím neidentifikovala jí tvrzené "odklony finančních prostředků" a jiné dispozice s prostředky ve společném jmění manželů. Pokud jde o principy a parametry pro uložení vysvětlovací povinnosti, obecné soudy postupovaly v souladu s obecnými východisky uvedenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 987/07
.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu