USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. D., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalovanému R H., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 244/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 49 Co 188/2024-78, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále ,,soud prvního stupně“) v pořadí druhým usnesením ze dne 19. 7. 2024, č. j. 34 C 244/2023-62, odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozsudku o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) - žalobkyně a žalovaného, a sice v části týkající se nároku na vypořádání naspořených finančních prostředků specifikovaných v bodě III.A.1.A žaloby jako příjmy ze zaměstnání, v bodě III.A.1.B žaloby jako další příjmy ze starobního důchodu a funkce místostarosty, v bodě III.A.1.C žaloby jako příjmy z pronájmu nemovitostí a v bodě III.A.1.D. žaloby jako příjmy z daňových přiznání (dále také ,,předmětné položky“).
2. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v žalobě a ani následně po výzvě soudu předmětné položky dostatečně nevymezila a pouze uvedla, že má za to, že přesné označení částek, jejichž vypořádání se v řízení z titulu „příjmů žalovaného za dobu trvání manželství“ domáhá, nemusí účastník, jenž se nachází v informačním deficitu a důkazní nouzi, uvádět. V této souvislosti dodala, že je to soud, kdo by měl potřebné skutečnosti zjistit, a to sám či případně prostřednictvím vysvětlovací povinnosti uložené žalovanému, přičemž potřebná doplnění by měla vyplynout z provedeného dokazování (zejména výpisy z účtu a spisy z jiných soudních řízení). Soud prvního stupně tak - v návaznosti na předestřený názor žalobkyně - vycházel z textu žaloby, v níž žalobkyně uvedla, z jakých zdrojů měly být finanční prostředky žalovaným nabyty, a jaké byly jeho měsíční příjmy po dobu trvání manželství. Měl tak za to, že není zřejmé, jaké alespoň přibližně uvedené finanční prostředky mají být předmětem vypořádání, aby k nim mohl žalovaný zaujmout stanovisko či aby na něj mohla být přenesena vysvětlovací povinnost. Soud prvního stupně nadto uvedl, že rovněž není patrné, co žalobkyně rozumí pod označením „příjmy plynoucí z daňových přiznání“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že z obsahu žaloby a jejích doplnění nelze dovodit, zda se žalobkyně domáhá vypořádání veškerých příjmů žalovaného, jen určité jejich části, nebo pouze tzv. odklonů či zůstatků po odečtení výdajů a nákladů vynaložených za trvání manželství. Na základě těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že v části týkající se předmětných položek nelze určit alespoň obecně vymezený předmět řízení, a proto žalobu v této části odmítl.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále ,,odvolací soud“) taktéž v pořadí druhým usnesením ze dne 30. 9. 2024, č. j. 49 Co 188/2024-78, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení inkriminované části žaloby jako podání vadného a zdůraznil, že žalobkyně nevymezila dostatečně, tj. alespoň obecně uvedením tzv. opěrných bodů, v čem konkrétně spočívají označené prostředky, které mají představovat „naspořené finanční prostředky“ a že ze strany žalobkyně zůstalo jen u tvrzení, že všechny příjmy žalovaného zmenšené o jeho výdaje představující úspory by měly být vypořádány. Tato tvrzení však učinila bez jakýchkoli konkrétních údajů o tom, kde či v jaké formě byly peníze ke dni zániku společného jmění manželů reálně k dispozici, případně zda a kdy je žalovaný spotřeboval pro sebe bez souhlasu žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že vypořádání společného jmění manželů přitom nelze redukovat na plošné „vyúčtování“ všech příjmů a výdajů druhého manžela za trvání manželství. V této souvislosti pak uvedl, že žalobkyní zmíněnou vysvětlovací povinnost by bylo možno v daném případě žalovanému uložit jen tehdy, pokud by byla z její strany předložena konkrétní skutková tvrzení nasvědčující existenci určité položky, s níž bylo neoprávněně nakládáno. Žalobkyně však takové tvrzení nesdělila ani po výzvě soudu (tj. nedostála ani požadavku na uvedení dostatečných opěrných bodů tvrzení v inkriminované části žaloby).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, respektive že je daná právní otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ohlašuje uplatnění dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s - v dovolání - citovanou judikaturou dovodil, že žaloba je pro neurčitost ve výše uvedené části neprojednatelná. Uvádí, že v žalobě předložila dostatečné „opěrné body“ tvrzení, týkající se příjmů i možných výdajů žalovaného tak, aby bylo možné v dalším řízení zjistit, zda a v jaké výši existují úspory náležející do společného jmění manželů. Zdůrazňuje, že odvolací soud v rozporu s judikaturou nesprávně požadoval konkrétní vyčíslení částek či doložení jednotlivých dispozic s penězi, přestože k takovým údajům žalobkyně objektivně nemá přístup a účelu může posloužit uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému. Dovolatelka poukazuje i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť postrádá adekvátní odůvodnění, zejména pokud jde o hodnocení tzv. duplikace položek (vypořádání investic žalovaného a „odklonů“ finančních prostředků) a dovozovanou nemožnost zjistit, zda úspory ve skutečnosti existují. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
11. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna.
12. V návrhu na zahájení řízení je třeba provést zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. aby skutkový děj byl nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1, věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o.
s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Uvedené ustanovení § 79 odst. 1, věty druhé o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 374/2013, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, či ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3607/2015; tato usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
13. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002).
14. V poměrech projednávané věci je z hlediska následků absence jednotlivých tvrzení třeba rozlišovat mezi vadou procesního úkonu účastníka (žalobou), spočívající v nedostatku rozhodných skutečností formulujících, čeho se žalobce domáhá, a absencí tvrzení uplatňovaných v rámci procesní povinnosti (povinnost tvrzení), což ovšem dovolatelka nečiní. Žalobkyně uplatňuje (mimo jiné) nárok na vypořádání tzv. naspořených finančních prostředků (předmětných položek), k těmto položkám však pouze uvedla, že má jít o souhrn veškerých příjmů žalovaného za dobu trvání manželství ponížený o oprávněné výdaje žalovaného. Zcela vágně tak označila jako předmět vypořádání společného jmění manželů úspory žalovaného, a to bez jakékoliv bližší specifikace, vážící se k údaji o výši úspor, jež mají být vypořádány, k jakému datu mají být vypořádány, v čí dispozici se nacházejí a jak s nimi bylo žalovaným disponováno).
15. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že žalobu bylo třeba v uvedené části odmítnout, neboť nesplňuje výše specifikované požadavky na vymezení předmětu sporu. Uvedl k tomu, že tvrzení žalobkyně se týkají pouze příjmů žalovaného, ve vztahu k dispozicím žalovaného se společnými peněžními prostředky však žalobkyně žádné konkrétní údaje neuvedla (s výjimkou dispozic uvedených pod položkou ,,odklony finančních prostředků“, které však žalobkyně učinila samostatným předmětem vypořádání, na které se odmítnutí žaloby nevztahuje). Odvolací soud upozornil na skutečnost, že pro vymezení předmětu sporu nepostačuje - jak učinila žalobkyně - tvrdit, že žalovaný v průběhu manželství pravidelně získával konkrétní částky, a pokud se tyto prostředky nenacházejí na účtech žalovaného, tak s nimi musel nutně činit určité neoprávněné dispozice. Takové tvrzení je totiž zcela obecné a bezobsažné a nevztahuje se k jakékoliv konkrétní majetkové transakci provedené žalovaným. Pokud v dané věci dovolatelka k výzvě soudu dle § 43 odst. 1 o. s. ř., jež byla učiněna řádně, nedoplnila či neopravila neúplnou, neurčitou nebo nesrozumitelnou žalobu v části, v níž se domáhala vypořádání naspořených finančních prostředků, nelze v řízení nadále vycházet z takto neúplné a vadné žaloby. Platí totiž výše uvedený požadavek, dle nějž žalobce musí v žalobě uvést, čeho se žalobou domáhá, a to tím, že v žalobě přesně a jednoznačně vymezí předmět řízení. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, přičemž stačí, pokud ji lze z obsahu bez pochybností dovodit (srovnej například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Tomuto požadavku však žalobkyně v přítomné věci nedostála. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v projednávané věci žaloba dovolatelky (i přes doplnění) nesplňovala zákonné náležitosti, je vzhledem k výše uvedeným závěrům dovolacího soudu nutno konstatovat, že tento jeho závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
16. Vymezila-li dovolatelka k právní otázce úplnosti žaloby o vypořádání SJM založené - se zřetelem na individuální poměry věci - v dotčené části na požadavku vypořádat naspořené finanční prostředky (představující rozdíl mezi příjmy získanými žalovaným v průběhu manželství s odpočtem oprávněných výdajů) důvod přípustnosti dovolání tvrzením o rozdílné rozhodovací praxi dovolacího soudu, pak Nejvyššímu soudu není z obsahu dovolání zřejmé, čím dovolatelka validitu názoru o nejednotné judikatuře odůvodňuje. Z výše předestřené judikatury Nejvyššího soudu lze dospět k závěru přesně opačnému.
17. Se závěry odvolacího soudu se lze ztotožnit i v názoru na podmínky využití tzv. vysvětlovací povinnosti. Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho, že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení, a to především z toho důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat. Samotná žaloba pak zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. Pokud však žalobce v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. V poměrech řízení o vypořádání společného jmění manželů to znamená, že mohou být žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu řízení. Předpokladem pro takový závěr je ovšem úsudek, že již z žaloby, která netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že účastník hodlá učinit předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu (byť s obecnějšími údaji o ní). Skutečnost, že v průběhu řízení účastník potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru, že se jednalo o nárok, který vůbec ve lhůtě tří let od zániku SJM uplatněn nebyl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014). V poměrech projednávané věci však žalobkyně u předmětných položek nevymezila v žalobě ani tzv. opěrné body žalobních tvrzení, jež by mohly být představovány alespoň přibližnou výší finančních prostředků získaných z toho kterého zdroje, s nimiž mohl žalovaný k datu zániku SJM disponovat. Proto bylo v řízení postupováno dle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Řízení před soudem prvního stupně tak nemohlo dojít do fáze, kdy by soud mohl vůbec v řízení k uložení vysvětlovací povinnosti přistoupit.
18. Žalobkyně dále namítá nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí týkající se zjištění odvolacího soudu, že nedostála požadavku na uvedení dostatečných opěrných bodů skutkového stavu a že není zřejmé, co má být pod položkou „naspořené finanční prostředky“ vypořádáno, aniž by přesvědčivě vyložil, proč jsou její tvrzení o příjmech a výdajích žalovaného, případně o jejich poměru, zcela nedostatečná. Nepřezkoumatelné je rovněž i odůvodnění odvolacího soudu ohledně dovolatelkou navrženého vypořádání investic žalovaného.
19. V souvislosti s uplatněnou námitkou o deficitu odůvodnění usnesení odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřený již v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Soudy se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
20. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění usnesení odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, čehož také využila, přičemž z odůvodnění napadeného usnesení jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se dovolatelce nepodařilo zformulovat přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nesouvisí.
21. Z pohledu nastíněného dovolatelkou není rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se se shora uvedenou námitkou žalobkyně vypořádal, když podrobně vylíčil rozdíl mezi potřebnými tvrzeními významnými z hlediska hmotného práva a rozhodnými skutečnostmi, kterými je zapotřebí vymezit předmět řízení (zejména bod 10 a 11 napadeného usnesení) a uvedl, že v posuzované věci neshledal v žalobě či jejích doplněních opěrné body pro projednání nároku na vypořádání předmětných úspor. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Stejně tak se odvolací soud dostatečně vypořádal s odůvodněním tzv. duplicity, kdy k ní uvádí, že ,,žalobkyně na jedné straně požaduje vypořádat veškeré příjmy žalovaného snížené o jeho výdaje, současně však navrhuje k vypořádání investice žalovaného ze společných finančních prostředků, které byly použity na úhradu jeho výlučného závazku vůči bývalé manželce K. H. a na stavební úpravy nemovitostí ve vlastnictví žalovaného (viz bod II.E doplnění žaloby na č. l. 22-24). Pokud žalovaný použil k těmto investicím peněžní prostředky z příjmů získaných za trvání manželství, pak tytéž investované peníze nemohou současně tvořit úspory, jejichž vypořádání se žalobkyně domáhá samostatně pod spornou položkou úspor“ (viz bod 18 napadeného usnesení).
22. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu