Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Fatra, a. s., sídlem třída Tomáše Bati 1541, Napajedla, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 7 Afs 96/2023-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 9 A 126/2021-146, a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 8. října 2021 č. j. MPO 614937/21/61500, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zamítlo podle § 14m zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatelky ze dne 20. 6. 2020 o poskytnutí dotace na projekt "Energetické úpravy vzduchotechniky VZT B. 24 II. Etapa - Fatra a. s. Napajedla" na základě dotační výzvy "Úspory energie V. výzva", vyhlášené podle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost. Ministerstvo žádost zamítlo s odůvodněním, že poskytnutí dotace by představovalo porušení povinnosti hospodárného nakládání s veřejnými prostředky a povinnosti přijímat opatření k vyloučení nebo zmírnění finančních, právních a jiných rizik s možným dopadem na zdroje financování činnosti orgánu veřejné správy. Ministerstvo vycházelo z principu prevence a zohlednilo hrozící riziko, že projekt nebude profinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Toto riziko vyplynulo z výsledků auditu Evropské komise, který se týkal dotací již poskytnutých společnostem skupiny Agrofert, do které patří rovněž stěžovatelka, a shledal porušení pravidel o střetu zájmů s ohledem na postavení tehdejšího předsedy vlády Ing. Andreje Babiše.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ministerstva žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud konstatoval, že ministerstvo dostatečně vysvětlilo úvahy, na jejichž základě dospělo k rozhodnutí dotaci neposkytnout, a to konkrétně z důvodu existence rizika budoucího neproplacení prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj do státního rozpočtu. Městský soud také poukázal na to, že na poskytnutí dotace, kterou žádá stěžovatelka, není právní nárok, a stěžovatelce tak ani nemůže svědčit legitimní očekávání o poskytnutí dotace. Ztotožnil se též se závěrem ministerstva, že stěžovatelka si musela být vědoma, že příslušný operační program nepočítá s dotacemi financovanými ze státního rozpočtu a poskytnutí dotace ze státního rozpočtu by tento rozpočet ohrožovalo, což je legitimním kritériem, které bylo v rámci správního uvážení zohledněno. V neposlední řadě pak městský soud pokládal za odůvodněný i předpoklad, že finanční krytí dotace z evropských fondů je v návaznosti na výsledky provedeného auditu ohroženo, a že Česká republika nemusí být úspěšná s žádostí o proplacení.
4. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.
5. Stěžovatelka namítá, že ministerstvo odůvodnilo zamítnutí žádosti o dotaci odkazem na auditní výstupy Evropské komise, z jejichž obsahu bez dalšího dovodil riziko neproplacení poskytnutých prostředků a jeho dopad na státní rozpočet. Na vlastní posouzení závěrů auditních výstupů, tj. posouzení, zda ve stěžovatelčině případě skutečně existuje střet zájmů podle § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, však ministerstvo a následně i správní soudy, zcela rezignovaly. Nesouhlasí především s názorem správních soudů, že ministerstvo nebylo v dané věci povinné se zabývat otázkou střetu zájmů po věcné stránce. Předkládá svůj výklad, podle něhož rozhodnou právní skutečností není předmětný audit, ale otázka střetu zájmů. Tím, že napadená rozhodnutí byla založena na neprokázaném nařčení stěžovatelky ze střetu zájmů, mělo dojít také k porušení jejího práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nevysvětlil, proč se ve svém rozhodnutí odchýlil od předchozí rozhodovací praxe jiných senátů téhož soudu.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Ústavní soud v nedávné době rozhodoval případy pod
sp. zn. III. ÚS 1389/24
a
II. ÚS 1469/24
, s nimiž posuzovaný případ spojuje totožnost skutková i právní. V těchto případech bylo shodné postavení stěžovatelky (společnosti skupiny Agrofert), vyhlášená dotační výzva ("Úspory energie V. výzva"), shodné odůvodnění rozhodnutí o neobdržení dotace (princip prevence - výsledky auditu Evropské komise), i shodná argumentace užitá v ústavní stížnosti. Ústavní soud výše uvedené případy odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. V nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů v předcházejících rozhodnutích jakkoli odchylovat.
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které již byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že ministerstvo na základě správního uvážení rozhodlo o zamítnutí žádosti stěžovatelky. Důvodem pro zamítnutí žádosti byla existence rizika pro státní rozpočet spočívajícího v možnosti, že vyplacené dotační prostředky nebudou následně refundovány Evropskou komisí.
10. Stěžovatelka především namítá, že ministerstvo při rozhodování o (ne)udělení dotace nezkoumalo naplnění podmínek § 4c zákona o střetu zájmů, avšak v daném případě je nutné zopakovat, že na naplnění těchto podmínek rozhodnutí nezaložilo. Správní soudy uzavřely, že ministerstvo meze správního uvážení nepřekročilo, neboť jednalo v souladu s požadavkem prevence a omezení rizik pro státní rozpočet, jenž má oporu v platné právní úpravě a představuje limit správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 19. až 21.). Formální nezávaznost a předběžnost výstupů podle Nejvyššího správního soudu nerelativizuje riziko neproplacení dotace Evropskou komisí natolik, aby je správní orgán při rozhodování v rámci správního uvážení nesměl zohlednit. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Městský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury týkající se přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014-46). Soudy vzaly v potaz, že na poskytnutí dotace, o niž stěžovatelka žádala, nebyl dán právní nárok. Rozhodování o poskytování dotací probíhá v rámci správního uvážení, což ovlivňuje i následný soudní přezkum negativního správního rozhodnutí, v jehož rámci správní soudy posuzují pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení (např. vydáním svévolného či excesivního rozhodnutí). Na řádně odůvodněných závěrech soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Ústavní soud v nedávné době rozhodoval případy pod
sp. zn. III. ÚS 1389/24
a
II. ÚS 1469/24
, s nimiž posuzovaný případ spojuje totožnost skutková i právní. V těchto případech bylo shodné postavení stěžovatelky (společnosti skupiny Agrofert), vyhlášená dotační výzva ("Úspory energie V. výzva"), shodné odůvodnění rozhodnutí o neobdržení dotace (princip prevence - výsledky auditu Evropské komise), i shodná argumentace užitá v ústavní stížnosti. Ústavní soud výše uvedené případy odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. V nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů v předcházejících rozhodnutích jakkoli odchylovat.
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které již byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že ministerstvo na základě správního uvážení rozhodlo o zamítnutí žádosti stěžovatelky. Důvodem pro zamítnutí žádosti byla existence rizika pro státní rozpočet spočívajícího v možnosti, že vyplacené dotační prostředky nebudou následně refundovány Evropskou komisí.
10. Stěžovatelka především namítá, že ministerstvo při rozhodování o (ne)udělení dotace nezkoumalo naplnění podmínek § 4c zákona o střetu zájmů, avšak v daném případě je nutné zopakovat, že na naplnění těchto podmínek rozhodnutí nezaložilo. Správní soudy uzavřely, že ministerstvo meze správního uvážení nepřekročilo, neboť jednalo v souladu s požadavkem prevence a omezení rizik pro státní rozpočet, jenž má oporu v platné právní úpravě a představuje limit správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 19. až 21.). Formální nezávaznost a předběžnost výstupů podle Nejvyššího správního soudu nerelativizuje riziko neproplacení dotace Evropskou komisí natolik, aby je správní orgán při rozhodování v rámci správního uvážení nesměl zohlednit. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Městský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury týkající se přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014-46). Soudy vzaly v potaz, že na poskytnutí dotace, o niž stěžovatelka žádala, nebyl dán právní nárok. Rozhodování o poskytování dotací probíhá v rámci správního uvážení, což ovlivňuje i následný soudní přezkum negativního správního rozhodnutí, v jehož rámci správní soudy posuzují pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení (např. vydáním svévolného či excesivního rozhodnutí). Na řádně odůvodněných závěrech soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu