Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů D. S. a J. S., zastoupených JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Terronská 958/61, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 4 Tdo 151/2024-351, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 sp. zn. 8 To 193/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. května 2023 sp. zn. 1 T 22/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatelku odsoudil k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč, a stěžovatele odsoudil k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatelé podle zjištění obvodního soudu dopustili tím, že dne 7. 9. 2021 v blíže nezjištěné době ve specifikovaném bytě, ve kterém po předchozí vzájemné domluvě prováděl poškozený V. H. (dále jen "poškozený") rekonstrukci, nejprve stěžovatelka vyzvala poškozeného k ukončení veškerých prací, vzala ze stolku klíče od bytu, které tam měl poškozený odložené, následně z bytu odešla a poškozeného v bytě vědomě uzamkla po dobu přibližně několika desítek minut, přičemž se v čase okolo 9:00 hodin do bytu vrátila společně se stěžovatelem (svým manželem) a oba slovně a vulgárně útočili na poškozeného, který z bytu nechtěl odejít bez svého stavebního nářadí, pročež se dohodli, že si je dočasně uschová na balkoně bytu. Při odnosu náčiní byl poškozený na balkoně uzavřen stěžovatelem, který ignoroval jeho žádosti o umožnění odchodu z bytu, a poškozenému se po cca jedné hodině podařilo balkón opustit za pomoci kolegy a stavebního výtahu, který není určen pro přepravu osob.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
5. Stěžovatelé připomínají, že věc se odvíjí od prodeje jejich bytu kupujícímu M. Š. Kupující od stěžovatelů převzal ještě před úhradou kupní ceny klíče od bytu pod záminkou, že provede toliko výměnu plovoucí podlahy ve dvou místnostech. Následně bez jejich vědomí nechal vybourat celý byt tzv. až na cihlu, čímž jej totálně zničil, a kupní cenu neuhradil s odůvodněním, že nemá peněžní prostředky. Poté se začal domáhat slevy z kupní ceny nebo získání finančního prospěchu, přičemž podání trestního oznámení v inkriminované věci je součástí těchto jeho záměrů.
6. Incident, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřovaly přečin omezování osobní svobody, začal tím, že stěžovatelka přistihla poškozeného při neoprávněných (tj. nikoli "domluvených", jak dovozovaly obecné soudy) demoličních pracech v bytě. Dále stěžovatelé namítají, že skutek uvedený ve výroku rozsudku obvodního soudu se diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, jeho nadřízeným (svědkem F. L.) a obžalobou na straně jedné, tak od verze popisované stěžovateli. Stěžovatelé v takovém postupu obvodního soudu spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Je zcela nepochopitelné, že by stěžovatelé jako vlastníci bytu po zjištění rozsáhlého poškození v něm uzamkli i s nářadím řemeslníka, který tyto demoliční práce z podnětu jiné osoby prováděl, a bránili mu v odchodu. Naopak logická je verze obou stěžovatelů prezentovaná od počátku trestního řízení, že chtěli docílit, aby tento řemeslník okamžitě demoličních prací zanechal a byt ihned opustil. Obvodní soud vychází zcela nekriticky z výpovědi poškozeného a jeho nadřízeného, svědka F. L., kteří pracovali pro oznamovatele trestného činu M. Š., přestože z dalších provedených důkazů a z úředních záznamů o podaném vysvětlení těchto osob vyplývá, že tyto osoby vypovídaly nepravdivě. Obvodní soud založil odsuzující rozsudek výlučně na svědeckých výpovědích těchto svědků, aniž by tyto výpovědi řádně hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a aniž by zohlednil celou řadu dalších okolností případu.
7. Stěžovatelé mají za to, že obvodní soud porušil zásadu presumpce neviny, neboť opakovaně i v průběhu hlavního líčení zdůrazňoval, že obvinění automaticky lžou, zatímco svědci, jako řádní občané, mluví pravdu. Obvodní soud poté, co původní verze uvedená v obžalobě byla jednoznačně vyvrácena objektivními důkazy vyplývajícími z předložené fotodokumentace stěžovateli, sám významně upravil popis skutku, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí značně překvapivé. Závěry obvodního soudu obsažené ve výroku rozsudku jsou podstatně odlišné od obžaloby a pro stěžovatele jde o zcela nová tvrzení, vůči nimž neměli možnost se dostatečně účinně bránit, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
8. Stěžovatelé dále namítají, že došlo k závažným vadám ve skutkových zjištěních a k rozporům v jednotlivých důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které nebyly v řízení před obecnými soudy nijak vypořádány. Stěžovatelé upozorňují, že po provedení výslechu poškozeného a svědka F. L. v hlavním líčení dne 3. 5. 2023 navrhovali čtení úředních záznamů o jimi podaných vysvětleních, které obsahují zjevně lživé informace, jež tito svědci údajně z důvodu časového odstupu již nebyli schopni detailně před soudem zopakovat, neboť si na věc podrobněji nepamatují. Bohužel státní zástupce v této věci svůj souhlas ke čtení těchto úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného a svědka F. L. nedal. I přes neudělení souhlasu se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení je však k obsahu těchto úředních záznamů podle stěžovatelů třeba přihlížet, a to zejména proto, že poškozený i svědek F. L. v mnoha bodech nevypovídali pravdivě a jako svědci jsou proto nevěrohodní. Posléze stěžovatelé popisují průběh událostí, srovnávají vlastní výpovědi s výpověďmi svědků a konstatují, že skutková verze obvodního soudu, podle které byl poškozený v bytě uzamčen několik desítek minut, není potvrzená žádnými důkazy.
9. Stěžovatelé poukazují na objektivní stránku trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a uvádějí, že i kdyby měla být pravdivá verze, že poškozený byl uzamčen v bytě s volně přístupnou terasou, resp. následně jen na terase, k níž byl přistavěn žebříkový stavební výtah, nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat osobní svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to jak v bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými prosklenými dveřmi, tak při údajném uzavření na této terase, přístup ke stavebnímu výtahu, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit bez jakýchkoliv problémů, jak to ostatně nakonec i učinil. V důsledku možnosti celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku tohoto výtahu totiž vůbec nedojde k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v podobě bránění v užívání osobní svobody. Obvodní soud tedy nesprávně právně posoudil skutek, když jej kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Jednání stěžovatelů nemohlo být protiprávní, jelikož poškozený se svým pobytem v bytě a na terase souhlasil, naopak dokonce to byl on, kdo si toto místo vybral a vyžádal jako místo, kde vyčká příjezdu nadřízeného a kde zároveň bude hlídat své věci. Stěžovatelé proto poukazují na okolnost vylučující protiprávnost, tedy svolení poškozeného podle § 30 odst. 1 trestního zákoníku, a dodávají, že poškozený dal souhlas se svým pobytem na terase sám, dobrovolně, jeho rozhodnutí bylo učiněno vážně a projev byl i srozumitelný pro druhou stranu. Argumentovaly-li soudy, že stěžovatelé měli po zjištění, že v bytě dochází k demoličním pracím, přivolat Policii České republiky, lze konstatovat, že totéž mohl učinit poškozený, což neučinil, neboť si byl vědom toho, že práce provádí neoprávněně.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004
sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé námitky tohoto druhu neuplatnili.
16. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001
sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005
sp. zn. IV. ÚS 251/04
(N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit zejména argumentaci stěžovatelů, že skutková verze obvodního soudu, podle které poškozený byl v bytě uzamčen několik desítek minut, není prokázána žádnými důkazy.
19. V souvislosti s námitkami stěžovatelů k nevěrohodnosti poškozeného a svědka F. L. se patří zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. Je notorietou, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na soudní ochranu je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 trestního řádu a § 134 odst. 2 trestního řádu.
20. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky o výstižnosti hodnocení výpovědí stěžovatelů, poškozeného a svědka učiněného obvodním soudem (a akceptovaného městským soudem i - v mezích dovolacího přezkumu - Nejvyšším soudem), neshledal, že by uvedené závěry a posouzení, jaké skutečnosti k nim soud vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti. Obecné soudy přičítaly k tíži stěžovatelů zejména fotografie, které sami předložili, na nichž je zachycen poškozený na balkoně, přičemž klika balkonových dveří v tuto chvíli směřuje dolů a dveře jsou zavřené. Z venkovní strany je na balkonových dveřích jen úchyt, nikoliv klika. Z fotografií je tedy podle soudů patrné, že poškozený byl minimálně v tuto chvíli zavřený na balkoně, ze kterého nevede jiná bezpečná cesta dolů a je mu tedy zabráněno užívat osobní svobody. Obecné soudy dále zmínily protokol o hlavním líčení ze dne 17. 5. 2023, kde stěžovatel opakovaně uvedl, že nechtěl, aby měl poškozený v bytě volný pohyb.
21. Podle stěžovatelů měly obecné soudy povinnost přihlížet k úředním záznamům o podaných vysvětleních poškozeného a svědka F. L. (aniž došlo k naplnění podmínek pro jejich přečtení podle § 211 odst. 6 trestního řádu). Těžištěm jejich polemiky je skutečnost, že poškozený při vysvětlení uvedl časové údaje o tom, kdy byl uzamčen v bytě a následně na balkoně, které se lišily od zjištění obvodního soudu. Ani tento rozdíl v časovém rozmezí však neznamená, že závěry soudů postrádaly skutkovou nebo logickou oporu v důkazních prostředcích.
22. Ústavní soud sdílí závěr Nejvyššího soudu, podle kterého z porovnání popisů skutku uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2022 č. j. KRPA-345652-6/TČ-2022-001174-6-DUR, v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 2 ZT 142/2022 a z označeného rozsudku obvodního soudu, je zřejmé, že nedošlo (s výjimkou časových údajů) k takovým změnám v popisu skutku, které by znamenaly překvapivost rozhodnutí.
23. Extrémní vybočení z rámce výkladu a aplikace právních norem nepředstavuje závěr obecných soudů, které zdůraznily, že stavební výtah není určen pro přepravu osob, v důsledku čehož nelze přisvědčit obhajobě stěžovatelů, podle kterých poškozený měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit, a tedy nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v neoprávněném bránění osobní svobodě (ve smyslu volného pohybu) jinému. Z mezí ústavnosti nevybočuje ani úvaha obecných soudů, podle kterých skutečnost, že poškozený byl nucen balkon opustit za využití stavebního výtahu, prokazuje, že poškozený byl na balkoně nedobrovolně uzamčen a nemohl se z něj dostat jiným (bezpečnějším) způsobem než za použití stavebního výtahu, určeného k přepravě stavebních materiálů.
24. Nejvyšší soud se zabýval též zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývajícím principem ultima ratio a s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelů nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jimi spáchaná jednání neodpovídají běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu.
25. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazují stěžovatelé. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
26. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu, že se nezabýval jejich námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádějí a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení bylo jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu