Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Kristiny Pimerové, zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou, sídlem Smetanova 993/8a, Brno, proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2024 č. j. 70 Co 128/2023-1205, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Tomáše Pimera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že tyto výroky napadeného rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla stanovena povinnost platit jí výživné v požadované výši. Okresní soud stěžovatelce vyhověl a rozsudkem ze dne 20. 12. 2022 č. j. 18 C 259/2019-1040, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2023 č. j. 18 C 259/2019-1054, vedlejšímu účastníkovi povinnost platit požadované výživné stanovil. Zároveň mu uložil povinnost zpětně doplatit výživné do určené výše a nahradit stěžovatelce náklady řízení.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že snížil výši přiznaného výživného a v odpovídajícím rozsahu snížil i povinnost k zaplacení doplatku na výživném. Vedlejšímu účastníkovi zároveň uložil povinnost nahradit stěžovatelce část nákladů řízení před okresním soudem (výrok III.) a část nákladů řízení před krajským soudem (výrok IV.). Vzhledem ke snížení přiznaného výživného byla stěžovatelka úspěšná jen částečně. Krajský soud však přesto dovodil postup podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Rozhodnutí bylo s ohledem na specifické okolnosti závislé na volné úvaze soudu podstatně více než v jiných typově stejných věcech úpravy výživného. Vedlejší účastník navíc svým přístupem k plnění vyživovací povinnosti zavdal příčinu k podání žaloby o zvýšení výživného. Výši náhrady nákladů tak krajský soud určil volnou úvahou. Dále zdůraznil, že i při plném úspěchu stěžovatelky by za účelné nebylo možno považovat všechny uplatněné úkony právní služby, za něž byla okresním soudem přiznána odměna zástupkyni stěžovatelky.
4. Napadený rozsudek krajského soudu v nákladových výrocích je podle stěžovatelky svévolný a v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Současně nebyl v této části řádně odůvodněn, resp. nebyl odůvodněn vůbec. Ačkoliv soud vycházel z § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši stanovené "volnou úvahou", aniž by pro takový postup byly splněny podmínky. Neuvedl ani matematický postup, jakým k přiznané výši dospěl. Z napadeného rozsudku nevyplývá, z jakého důvodu krajský soud k této volné úvaze přistoupil. Odkazovaná judikatura není v poměrech právě posuzované věci aplikovatelná. I pokud krajský soud nepovažoval všechny stěžovatelkou uplatněné úkony právní služby za účelné, přiznanou náhradu měl přiměřeně krátit, ale jinak postupovat standardně podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stanovení výše nákladů řízení volnou úvahou za analogického použití § 136 občanského soudního řádu by mohlo připadat v úvahu pouze v případě, že by výši nákladů bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. O takovou situaci však nejde. Rozdíl mezi částkou přiznanou krajským soudem volnou úvahou a částkou stanovenou podle advokátního tarifu nepředstavuje zanedbatelnou či bagatelní částku. V rámci svých úvah o výši nákladů řízení nezohlednil skutečnost, že právní zástupkyně stěžovatelky je plátcem DPH. Zároveň neuvedl, jak byly zohledněny v přiznaných částkách hotové výdaje stěžovatelky. Rozhodnutí krajského soudu je z tohoto hlediska překvapivé a svévolné.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. V právě posuzované věci jde o rozhodnutí, resp. o výroky, týkající se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud konstantně zastává názor, že i přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele, zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120, bod 20), nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31, bod 15)]. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen výjimečně (viz např. nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , bod 15, nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , bod 23).
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v přezkumu ústavnosti postupu krajského soudu, který při rozhodování podle § 142 odst. 3 občanského soudního úřadu nepřiznal stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení, ale pouze jím stanovenou přiměřenou částku.
9. Základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení je míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém kdo z účastníků byl úspěšný při určení náhrady nákladů řízení. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejich míra pak odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21
(N 7/110 SbNU 75), bod 17]. Toto pravidlo je modifikováno § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, který umožňuje soudu přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Platí však, že dle zásady úspěchu ve věci může soud postupovat i za splnění těchto předpokladů, shledá-li pro to přesvědčivé a srozumitelné důvody (srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2904/12 , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5183/2014). Jedním z kritérií, které při něm soudy zvažují, je i míra neúspěchu a úspěchu (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2904/12 , nebo usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2558/07 ). Ústavní soud rovněž nepovažoval za neústavní, pokud i při aplikaci § 142 odst. 3 občanského soudního řádu z důvodů okolností zvláštního zřetele hodných soud náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznal podle § 150 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 7.
2. 2024 sp. zn. II. ÚS 3355/23 ).
10. Stěžovatelka se domáhala zvýšení výživného o celkovou částku 222 000 Kč v pětiletém horizontu, ale výsledkem bylo zvýšení výživného o celkovou částku 108 000 Kč (srov. bod 24 napadeného rozsudku). Pokud by soud při rozhodování o nákladech vycházel výhradně z § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, stěžovatelce by právo na náhradu nákladů nepřiznal (bod 24 napadeného rozsudku). Krajský soud s ohledem na neúspěch stěžovatelky v rozsahu 50 % hledal cestu, jak náhradu nákladů v přiměřené výši přiznat a uvádí okolnosti takový závěr odůvodňující.
Zohledňoval přitom s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i širší okolnosti uváděné vedlejším účastníkem. Z okolností případu, byť pouze odkazem určených, bylo zřejmé, že pro přiznání plné náhrady nevidí důvody. Zákon mu takový postup snížení v § 150 občanského soudního řádu umožňuje. Z rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka uspěla pouze v rozsahu jedné poloviny, žaloba se stala důvodnou až v důsledku změny okolností v průběhu řízení, tedy za první rok k žádnému zvýšení výživného ani nedošlo, tedy stěžovatelka nebyla v tomto období úspěšná ani co do základu.
Byla zde sporná otázka aplikace německého práva. Pokud jde pak o stěžovatelkou uváděnou sumu, nelze přehlížet závěry krajského soudu o neúčelnosti celé řady úkonů. Není důvod trvat na vyjádření matematického postupu, když nejde vždy jen o exaktní hlediska a kritéria.
11. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že shledal-li krajský soud důvod pro postup podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, měl jej aplikovat a vycházet z přiznání plné náhrady, měl přitom rozlišit částku připadající na jednotlivé náklady, přiznat náhradu daně z přidané hodnoty. Krajským soudem uváděná tarifní hodnota je také v rozporu se správným výkladem § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, když základem nemá být žalovaná částka. Ne každé porušení podústavního práva však zakládá zásah do práv ústavně zaručených práv [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
12. Pokud se dovolává stěžovatelka judikatury Ústavního soudu týkající se postupu podle advokátního tarifu po zrušení přísudkové vyhlášky [nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15
(N 106/81 SbNU 681) a nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3182/2023 ], na posuzovaný případ se přímo nepoužijí, když krajský soud neodmítá aplikaci advokátního tarifu podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Například počítá výši náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu při plném úspěchu (bod 25 napadeného rozsudku). Rovněž se přímo nepoužije nález sp. zn. III. ÚS 3182/2023 , jde-li o odlišné právní posouzení určité otázky, když v posuzovaném rozhodnutí nejde ani tak o změnu právního názoru při rozhodování o nákladech řízení, ale důsledek jiného rozhodnutí ve věci samé a pouhé částečné vyhovění žalobě.
13. Z judikatury ústavního soudu vyplývá široký prostor pro obecné soudy při zvažování důvodů pro moderaci výše škody podle § 150 občanského soudního řádu. Je přitom zřejmé, že pouhá skutečnost, že soud neodkázal na § 150 občanského soudního řádu, zásah do zaručených práv stěžovatelky nepředstavuje (usnesení ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3029/23 , bod 10). Přestože z hlediska podústavního práva krajský soud nepostupoval správně a nevolil ani správné právní nástroje pro odůvodnění svého rozhodnutí, z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky je zásadní, že krajským soudem přiznaná částka s ohledem na výše uvedené okolnosti obstojí s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu.
Pro výsledek není zásadní, zda se hledají důvody pro snížení plné náhrady, či důvody pro přiznání alespoň nějaké. Ústavní soud proto neshledal extrémní vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. např. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či nález ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2651/22 ).
14. Aplikace moderačního práva odvolacím soudem podle § 150 o. s. ř., aniž by dal účastníkům možnost se vyjádřit, zakládá překvapivost rozhodnutí a tedy i zásah do zaručených práv [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06
(N 26/44 SbNU 309). Postup krajského soudu, pokud jde o snížení nároku na náhradu nákladů řízení, však nemohl být pro stěžovatelku nijak překvapivý, neboť požadavek na použití § 150 občanského soudního řádu zazněl již v odvolání vedlejšího účastníka, přičemž stěžovatelka se k němu vyjadřovala (bod 2 a 3 napadeného rozsudku).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu