28 Cdo 5183/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. F., zastoupené
Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti
žalovanému Mysliveckému sdružení Židlochovice, IČ 484 80 843, se sídlem v
Židlochovicích, zastoupenému JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Živného 21, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 223/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 13 Co 531/2012-290, ve
znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č. j. 13 Co 531/2012-339, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 13 Co
531/2012-290, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č. j. 13 Co
531/2012-339, se ve výrocích I. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 14 C 223/2009-275,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 14.204,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), co do částky 343.800,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.),
žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok III.), povinnost k
náhradě nákladů státu pak uložil částečně žalobkyni (výrok IV.) a částečně
žalovanému (výrok V.). Soud zjistil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v
katastrálním území Ž., jež tvoří honitbu užívanou bez právního důvodu žalovaným
pro účely myslivosti. Výši bezdůvodného obohacení takto vznikajícího na straně
žalovaného určil soud za použití revizního znaleckého posudku, který byl
vyhotoven s ohledem na skutečnost, že se dva předchozí znalecké posudky
vypracované na zadání soudu, jakož i znalecký posudek předložený žalobkyní v
udávané výši nájemného v místě a čase obvyklého značně rozcházely. Žalovanému,
jenž byl ve věci převážně úspěšný, přiznal soud podle § 142 odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poměrnou část
vynaložených nákladů řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 11. 2013, č. j. 13 Co 531/2012-290, ve
znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2014, č. j. 13 Co 531/2012-339, rozsudek
soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků změnil ve výroku III. tak, že
žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve
výši 147.589,- Kč (výrok I.), ve výroku IV. tak, že povinnost zaplatit náklady
řízení státu stanovil v plné míře žalobkyni (výrok II.), a ve výroku V. tak, že
žalovaného k náhradě nákladů vzniklých na straně státu nezavázal (výrok III.),
náhradu nákladů odvolacího řízení přitom neuložil žádnému z účastníků (výrok
IV.). Odvolací soud akcentoval, že žalobkyně měla v řízení co do základu věci
úspěch a její neúspěch se projevil jen ve výši přiznaného plnění. Žalobkyně
sama zpočátku nebyla s to přesně kvantifikovat částku, na niž měla nárok, neboť
tento úkol byl problematický i pro soudem ustanovené znalce. Jelikož výsledek
řízení závisel na složitém a nejednoznačném znaleckém posuzování, nebylo
žalobkyni, jež vycházela ze znaleckého posudku, který si nechala před zahájením
řízení vypracovat na vlastní náklady, při rozhodování o povinnosti k náhradě
nákladů řízení možno klást k tíži nízkou míru procesního úspěchu ve věci.
Odvolací soud proto v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobkyni plnou
náhradu nákladů řízení, byť byla úspěšnou pouze zčásti.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (podle obsahu podání však nikoli proti
jeho výrokům II. a III.) brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné s
ohledem na otázku, zda bylo v řešené věci, v níž žalobkyně, odvolávajíc se na
znalecký posudek, požadovala plnění zjevně nepřiměřené, potažmo účelově
nadhodnocené, možno aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Samotná skutečnost, že byl
v řízení vypracován znalecký posudek, není podle dovolatele důvodem pro
přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který byl jen minimálně úspěšný,
pokud se tím výrok o náhradě nákladů řízení dostává do zjevného nesouladu s
výrokem o věci samé. Nelze požadovat po žalovaném, aby žalobkyni hradil
náklady, které jí vznikly v důsledku toho, že znalec, z jehož posudku vycházela
při vyčíslování svého žalobního nároku, mnohonásobně nadhodnotil skutečnou výši
nájemného obvykle placeného za obdobné nemovitosti. Je třeba brát v potaz, že
dovolatel byl ochoten žalobkyni poskytovat úplatu v realistické výši, žalobkyně
však jeho nabídky odmítala brát na vědomí a trvala na placení absurdně vysokých
částek určených jako obvyklé nájemné jí sjednaným znalcem. Určení výše
přiznaného plnění nemůže ostatně ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. záviset na
znaleckém posudku tam, kde je výše nároku předem objektivně dána poměry na
trhu, jako je tomu i v projednávané věci.
Dovolatel má rovněž za to, že v řízení nemuselo dojít k vypracování tří
znaleckých posudků, pakliže by soud hned na počátku odborné posouzení sporné
otázky svěřil znalci se specializací na pozemky využívané k lesnímu
hospodářství a myslivosti. První znalec ustanovený soudem si totiž při
vyčíslení obvyklého nájemného počínal chybně a zapříčinil další prodloužení
procesu, jakož i nutnost zadání revizního znaleckého posudku. Jeho znalecký
posudek, respektive ani posudek předložený žalobkyní zcela evidentně nebyly
zpracovány řádně (přičemž dovolatel podrobně rozebírá nedostatky obou těchto
posudků), vycházela-li tedy žalobkyně z posudku oceňujícího majetkový prospěch
na straně žalovaného ve výši očividně nadsazené, měla by jí tato skutečnost jít
k tíži. Dovolatel pokládá výši přiznaných nákladů řízení za naprosto
nepřiměřenou, neboť mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech téměř 150
tisíc Kč, zatímco uplatňovaný nárok byl shledán důvodným toliko v částce
přibližně 14 tisíc Kč. Mezi úspěchem žalobkyně ve věci samé a rozsahem přiznané
náhrady nákladů řízení je tedy zjevný nepoměr, což se jeví obzvláště markantní
s ohledem na skutečnost, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke
zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a odvolací soud tak vyčíslil náklady řízení v
částce téměř třikrát vyšší než okresní soud.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám dle § 243d
písm. b) o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného lze shledat přípustným ve smyslu citovaného ustanovení,
neboť dovolací soud otázku aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. v obdobném kontextu
doposud neřešil.
Na prvním místě je nezbytné zopakovat, že přiznání plné náhrady nákladů řízení
účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s § 142 odst. 3
o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém
posudku, postupem toliko možným, a soudu je tak dána diskrece, zda k aplikaci
tohoto ustanovení přistoupí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014). I za splnění předpokladů stanovených v hypotéze
normy obsažené v § 142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení
rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o
nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a
srozumitelné důvody (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008,
sp. zn. III. ÚS 2558/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn.
II. ÚS 2904/12, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn.
II. ÚS 2942/12).
Dovolací soud, který s ohledem na své postavení toliko přezkumné instance nemá
bezprostřední přístup ke skutkovým okolnostem věci, jakým disponují soudy
nižších stupňů, respektuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nemohla být
žalobkyni neadekvátnost výše žalované částky od počátku zřejmá, a nelze jí
proto vytýkat, že by se po žalovaném domáhala částky účelově nadhodnocené,
neboť dospěli-li znalci, již vypracovali posudky v dané věci, k podstatně
odlišným závěrům, bylo do značné míry přirozené usuzovat, že výpočet obvyklého
nájemného za obdobné pozemky nebyl bez obtíží ani pro osoby vybavené náležitými
odbornými znalostmi. Dovolatelovu argumentaci, pokud se týká otázky očividnosti
nedostatků žalobkyní opatřeného posudku, nadto Nejvyšší soud nepokládá za
polemiku s právním posouzením věci, potažmo uplatnění dovolacího důvodu dle §
241a odst. 1 o. s. ř., ale za ve své podstatě směřující k přehodnocení v řízení
provedených důkazů znaleckými posudky. Za pravdu nelze dát dovolateli ani v
námitce, dle níž výpočet výše bezdůvodného obohacení v řešeném sporu neodvisel
od znaleckého posuzování, protože nájemné placené za užívání obdobných pozemků
v daném místě a čase představovalo předem daný fakt. Pro závěr, zdali
rozhodnutí o výši plnění dle § 142 odst. 3 o. s. ř. záviselo na znaleckém
posudku, je totiž určující, zda bylo k jejímu zjištění třeba odborných
znalostí, a nikoli to, zda byla předurčena objektivními skutečnostmi, poněvadž
úkolem znalce je vždy (tj. i pokud vyčísluje obvyklou hodnotu nájemného) právě
co nejpřesnější zjištění objektivně existující reality (viz přiměřeně kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007). Za
bezvýznamné pro dovolací přezkum je nutno považovat také pochybnosti žalovaného
o hospodárnosti procesního postupu před soudem prvního stupně a jeho
přesvědčení o nadbytečnosti vypracování některých znaleckých posudků, jelikož i
kdyby se soud v tomto ohledu dopustil určitého pochybení, nebylo by tím
ovlivněno řešení otázky, jak mají být mezi účastníky řízení rozloženy vzniklé
procesní náklady.
Přesto však Nejvyšší soud dospívá k závěru, že v přezkoumávané věci jsou dány
okolnosti, jež aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně činí
obtížně udržitelnou. V první řadě je nutno poukázat na skutečnost, že
žalobkyni, která se domáhala zaplacení částky 358.004,- Kč s příslušenstvím,
byla meritorním výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně přiznána suma 14.204,-
Kč s úrokem z prodlení. Její úspěch v řízení tak byl mimořádně malý, neboť
nedosahoval ani 4 %, a je otázkou, zda lze v takto extrémním případě podmínku
alespoň částečného úspěchu ve věci dle § 142 odst. 3 o. s. ř. na straně
žalobkyně pokládat za splněnou nejen formálně, ale též materiálně, obzvláště
mohl-li se za daných okolností s odvoláním na toto ustanovení přiznání plné
náhrady nákladů řízení dožadovat též žalovaný, který byl ve věci samé neúspěšný
toliko ve zcela nepatrném rozsahu. Ačkoli provedení výpočtu odměny za
zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, odvolacím soudem, který rozhodoval po zrušení vyhlášky č. 484/2000
Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
představuje postup konformní s judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014) a přestože ani
přiznání náhrady nákladů řízení v částce převyšující plnění uložené meritorním
výrokem rozhodnutí soudu není samo o sobě problematické (srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 559/12), nelze si dále
nepovšimnout toho, že aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem vedla
(jak nikoli nedůvodně vyzdvihuje dovolatel) v projednávané kauze k zásadní
disproporci mezi relativně bagatelní částkou, na jejíž uhrazení vznikl
žalobkyni v souladu s hmotným právem nárok proti žalovanému, a více než
desetkrát vyšším obnosem, jejž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení.
Za podstatné z hlediska rozhodování o náhradě nákladů v řešené věci pokládá
Nejvyšší soud i to, jakým způsobem si účastníci v průběhu řízení počínali. Z
obsahu spisu se podává, že žalovaný od samého počátku kauzy nepopíral, že je
žalobkyni povinen uhradit částku odpovídající hodnotě užívacího práva k jejím
pozemkům (viz kupř. protokol o jednání, jež proběhlo před soudem prvního stupně
dne 8. 4. 2010, na č. l. 80-81). Požadavek žalobkyně však hodnotil jako
excesivní s tím, že nájemnému v místě a čase obvykle placenému za obdobné
pozemky odpovídá přibližně částka 5.000,- Kč ročně (takto srovnej např.
protokol o jednání konaném u soudu prvního stupně dne 10. 5. 2011 na č. l.
132-133). Vzhledem k tomu, že okresní soud v posledku určil výši bezdůvodného
obohacení nabytého užíváním pozemků žalobkyně v částce 7.102,- Kč za rok, je
zjevné, že argumentace žalovaného byla opodstatněnou, a výsledek sporu tak v
podstatě odpovídá jeho procesnímu stanovisku. Uvádí
-li odvolací soud, že žalobkyni nemohou jít k tíži následky jejího téměř
úplného neúspěchu ve věci samé, neb vycházela ze znaleckého posudku, který si
nechala vyhotovit, dodává k tomu Nejvyšší soud, že ve světle obecného principu
spravedlnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 1241/12, bod 15) je ještě méně únosné, aby bylo finanční břímě vedení
sporu přenášeno na žalovaného, jenž signifikantní nadhodnocení výše předmětného
majetkového prospěchu tímto znaleckým posudkem rovněž nikterak nezavinil a na
nesprávnost závěrů vyslovených daným znalcem ohledně ceny nájemného za obdobné
pozemky setrvale upozorňoval.
Nejvyšší soud dospívá k závěru, že nereflektoval-li odvolací soud v úvahách,
jež jej v řešené věci vedly k použití § 142 odst. 3 o. s. ř., shora nastíněné
skutečnosti, nemůže být jeho úsudek shledán korektním, a napadené rozhodnutí
tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Svým výkladem dovolací soud
neuzavírá možnost provedení moderace povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi
stranami sporu podle § 150 o. s. ř. (již ve svém odvolání žalobkyně taktéž
navrhovala), pakliže odvolací soud pro takový postup najde důvody zvláštního
zřetele hodné. Je pouze nutno mít na paměti, že judikatura Nejvyššího i
Ústavního soudu uplatnění § 150 o. s. ř. připouští toliko výjimečně a na
základě pečlivého posouzení všech rozhodných okolností dané věci (srovnej
rozbor podmínek aplikace zmíněného ustanovení např. v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, dále viz kupř. nález Ústavního soudu
ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, popřípadě nález Ústavního soudu ze
dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10).
Z nastíněných důvodů přistoupil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 1 a
odst. 2, větou první, o. s. ř. ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně v
dovoláním napadených výrocích a vrácení věci jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto
usnesení (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne odvolací soud též o náhradě
nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu