Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 40 T 5/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 40 T 5/2022 zadržuje věc v jejím vlastnictví, konkrétně mobilní telefon značky Samsung S21 SM-G998B (dále jen "telefon"), ačkoli s ní nejedná jako se zúčastněnou osobou, nevydal rozhodnutí, kterým se jí tento majetek zajišťuje, a nevydal ani rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o vrácení této věci. Dovozuje, že tím dochází k porušování jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zakázal městskému soudu pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod a přikázal mu telefon jí vrátit nebo vydat rozhodnutí o zajištění telefonu a o žádostech o jeho vrácení.
2. Jednatelem stěžovatelky je P. M. (dále jen "obžalovaný"), proti němuž je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a dále pro přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání obžalovaného zahájil policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení) usnesením ze dne 1. 10. 2021 č. j. KRPA-257051-20/TČ-2021-000073 a usnesením ze dne 25. 4. 2022 č. j. KRPA-257051-197/TČ-2021-000073.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2022 sp. zn. 40 T 5/2022 obžalovaného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu uložil trest propadnutí věci - telefonu. Dále podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžalovanému uložil povinnost nahradit poškozené Evě S. (jedná se o pseudonym) k rukám zmocněnkyně jinou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 27. 2. 2023 č. j. 10 To 106/2022-1399 podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu k odvoláním obžalovaného i státního zástupce zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil městskému soudu, aby v ní znovu jednal a rozhodl. Ohledně telefonu vrchní soud upozornil na podmínky ukládání trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 3 trestního zákoníku, ze kterého vyplývá, že soud může trest propadnutí věci uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.
5. Podáním ze dne 5. 4. 2023 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce požádal městský soud o vrácení telefonu, přičemž uváděl, že vlastnicí tohoto přístroje (zajištěného s poukazem na § 79a odst. 1 trestního řádu usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2022 č. j. KRPA-257051-207/TČ-2021-000073) je stěžovatelka. Na žádost reagoval městský soud dopisem datovaným dnem 13. 4. 2023, ve kterém sdělil, že je s telefonem nakládáno jako s věcným důkazem, proto nelze žádosti o jeho vrácení vyhovět.
6. Obžalovaný dopisem ze dne 17. 4. 2023 adresovaným městskému soudu opět zdůraznil, že žádá o vrácení telefonu jako jednatel stěžovatelky, nikoli jako osoba, proti které je vedeno trestní řízení. Na podání odpověděl městský soud sdělením ze dne 20. 4. 2023, podle kterého je s telefonem nakládáno jako s věcným důkazem a v případě rozhodnutí o vině obžalovaného může soud uložit trest propadnutí věci nebo "podle zjištěného vlastnictví" ochranné opatření zabrání věci. Dopis nebyl doručen stěžovatelce, nýbrž obhájci obžalovaného.
7. Dne 27. 4. 2023 zaslal obžalovaný (prostřednictvím svého obhájce) dopis městskému soudu, kterým reagoval na jeho vyrozumění ze dne 20. 4. 2023. Uvedl, že stěžovatelka žádá o vrácení telefonu, popř. doručení usnesení, kterým městský soud rozhodl o její žádosti o vrácení telefonu.
8. Na předmětné podání odpověděl městský soud dopisem ze dne 9. 5. 2023, ve kterém sdělil, že na žádost o vrácení telefonu již opakovaně reagoval podle § 80 odst. 1 trestního řádu a nadále trvá na tom, že je telefonu k dalšímu řízení třeba. Městský soud uvedl, že věc nebyla zajištěna podle § 79c trestního řádu, proto se na ni nevztahuje režim vyplývající z § 79f trestního řádu, ale z § 80 a násl. trestního řádu. Tento přípis nebyl doručen stěžovatelce, nýbrž obhájci obžalovaného.
9. Stěžovatelka namítá, že městský soud s ní nejednal jako se zúčastněnou osobou, nevydal rozhodnutí, kterým se jí tento majetek zajišťuje, a nevydal rozhodnutí o její žádosti o vrácení této zajištěné věci. Zdůrazňuje, že je právnickou osobou, která není trestně stíhána, proto neexistuje právní důvod, aby jí byl soudem zadržován jakýkoli majetek. Policejní orgán usnesením ze dne 5. 1. 2022 č. j. KRPA-257051-117/TČ-2021-000073 zajistil telefon s odůvodněním, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že vlastníkem telefonu je obžalovaný, avšak z usnesení vrchního soudu ze dne 27. 2. 2023 sp. zn. 10 To 106/2022 vyplývá, že vlastníkem telefonu je stěžovatelka. Má-li být postižen majetek stěžovatelky ochranným opatřením - zabráním, pak stěžovatelce náleží postavení zúčastněné osoby podle § 42 trestního řádu. Za této situace měl městský soud stěžovatelce oznámit, že ji považuje za zúčastněnou osobu, vydat rozhodnutí o zajištění jejího majetku a poskytnout jí poučení podle § 42 odst. 2 trestního řádu. To se nestalo, když městský soud s ní nekomunikuje.
10. Dále stěžovatelka vytýká, že městský soud přes její opakované žádosti nevydal rozhodnutí reagující na žádosti o vrácení telefonu. Telefon byl dne 2. 10. 2021 vydán podle § 78 odst. 1 trestního řádu a následně byl dne 2. 5. 2022 zajištěn podle § 79a odst. 1 trestního řádu. Odpovědí na žádost o vrácení zajištěného telefonu má tedy být usnesení vydané soudem s poukazem na § 78 odst. 7 trestního řádu nebo § 79f odst. 2 trestního řádu. Žádné takové rozhodnutí však městský soud nevydal.
11. Podle názoru stěžovatelky městský soud provedl dokazování "obsahem" telefonu, který byl Kriminalistickým ústavem Policie České republiky zkopírován na externí disk, takže samotný hardware telefonu již nemůže mít pro trestní řízení žádný důkazní význam.
12. Stěžovatelka má za to, že městský soud nerespektuje závěry judikatury Ústavního soudu, zejména nálezů ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275), ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2952/16 (N 178/86 SbNU 831) a ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 184/17 (N 211/87 SbNU 439).
13. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu v daném případě není nutné (respektive nelze) domáhat se právní ochrany prostřednictvím návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve zněních pozdějších předpisů [srov. nálezy ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 289/15 (N 38/80 SbNU 475), bod 7., ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68) nebo ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21 , bod 14., popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 21 Cul 3/2004, č. 80/2006 Sb. NS]. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
15. K zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální povahu [např. nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14
(N 173/78 SbNU 577)] a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) nebo ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07
(N 62/52 SbNU 609)], včetně přiměřené délky zajištění [nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17
(N 46/88 SbNU 623)].
16. Stěžovatelka namítá, že s ní městský soud nejednal jako se zúčastněnou osobou. Je tudíž namístě, aby se Ústavní soud zabýval otázkou, zda se městský soud nedopustil pochybení dosahujícího ústavněprávní roviny tím, že stěžovatelce - jak sama tvrdí - upřel postavení zúčastněné osoby.
17. Podle § 42 odst. 1 trestního řadu se zúčastněnou osobou rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Z tohoto vymezení je zřejmé, že postavení zúčastněné osoby se odvíjí výhradně od uložení (resp. navrhovaného uložení) některého ze dvou uvedených ochranných opatření, tj. zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku a zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku. Trestní řád přitom poskytuje zúčastněné osobě určitá zvláštní procesní práva proto, že oba zmíněné druhy ochranných opatření lze uložit též osobě odlišné od pachatele, tedy osobě, která se nebude v trestním řízení nacházet v postavení obžalovaného.
V posuzované věci však trestní soudy nerozhodly o uložení ochranného opatření zabrání věci či zabrání části majetku, resp. uložení některého z těchto ochranných opatření ani nebylo navrhováno (stěžovatelka nic takového relevantním způsobem netvrdí). Nenastala tedy žádná ze skutečností, s nimiž § 42 trestního řádu spojuje vznik postavení zúčastněné osoby. Uložení trestu propadnutí věci obžalovanému rozsudkem, který následně zrušil vrchní soud, nemůže způsobit, že by se jakákoli další osoba ocitla v trestním řízení v postavení zúčastněné osoby, což platí i pro stěžovatelku.
Ústavní soud proto konstatuje, že městský soud nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky závěrem, že ji v předmětném trestním řízení postavení zúčastněné osoby nenáleží.
18. Jak bylo uvedeno, městský soud v přípisu ze dne 9. 5. 2023 sdělil, že telefon nebyl zajištěn podle § 79c trestního řádu, proto se na ni nevztahuje režim vyplývající z § 79f trestního řádu, ale z § 80 a násl. trestního řádu.
19. Ze zásady subsidiarity především vyplývá, že Ústavní soud může rozhodovat jen v případě, že zde neexistuje jiný orgán, který je k tomu podle zákona příslušný. Další, obecnější projev této zásady spočívá v tom, že Ústavní soud přezkoumává zásadně až konečná rozhodnutí ve věci [srov. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01
(U 33/23 SbNU 383), ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 216/10
a ze dne 12. 12. 2017
sp. zn. III. ÚS 130/16
], s výjimkou naprostých excesů, jimiž vzniká jednotlivcům nedůvodná a závažná újma, jejíž odstranění nebo napravení by zpětně již nebylo možné nebo by bylo mimořádně obtížné, a tedy které nesnese odkladu. Tento aspekt principu subsidiarity souvisí též se zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci a lze ho - byť toliko komplementárně - uplatnit i při postupu městského soudu odkazujícího na § 80 a násl. trestního řádu.
20. Trvání veřejného zájmu na předmětném zajištění majetku obstojí v testu přiměřenosti vůči stěžovatelčiným oprávněným zájmům jak z hlediska rozsahu zajištění, tak z hlediska délky trvání. Ústavní soud není povolán vyslovovat se k možnému významu telefonu jako důkazního prostředku v probíhajícím trestním řízení (takové úvahy by byly ryze hypotetické a mohly by nepřípustně předznamenávat konečné rozhodnutí ve věci projednávané obecnými soudy), nicméně lze dospět k závěru, že délku trvání zajištění nelze považovat za jakkoli nepřiměřenou povaze a složitosti věci, natož za délku extrémní.
21. Délku trvání zajištění (telefon byl vydán dne 2. 10. 2021) nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou v situaci, kdy již bylo skončeno přípravné řízení, byla podána obžaloba a trestní věc (důkazně nikoli nespornou a nenáročnou) projednaly obecné soudy ve dvou stupních. Stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by v této věci docházelo ke zbytečným průtahům či svévolnému prodlužování délky řízení a délka dosavadního trvání zajištění sama o sobě není nikterak excesivní. Ústavní soud dodává, že případná paralela mezi maximální přípustnou délkou vazby podle § 72a trestního řádu a maximální délkou zajištění věcí je krajně problematická a nikdy nebyla Ústavním soudem vnímána jako kritérium vyžadující paritu. Nejvyšší přípustná délka vazby je toliko prvotním a velmi orientačním kritériem, které musí být překročeno podstatně, tedy podle judikatury Ústavního soudu zásadně několikanásobně, aby byla způsobilá založit nepřiměřenost (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 83/20
nebo ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. I. ÚS 2475/20
, bod 15.).
22. Ústavní soud nedovodil ani rozpor závěrů městského soudu s nálezy, na které odkazuje stěžovatelka. Nálezem sp. zn. II. ÚS 184/17
bylo Ústavním soudem přezkoumáno uložené ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Nález sp. zn. III. ÚS 3647/14
se odvíjel z procesní situace, kdy zajištění předmětných finančních prostředků trvalo již devět a tři čtvrtě roku, aniž by bylo jakkoliv prokázáno, že zajištěná hotovost má souvislost s předmětnou trestní věcí, a aniž by byla jakýmkoliv důkazem vyvrácena tvrzení o zajištěné hotovosti. Nálezem sp. zn. III. ÚS 2952/16
Ústavní soud dovodil, že liknavým postupem obvodního státního zastupitelství ("za poslední tři roky tyto v podstatě nevyřizuje vůbec") došlo k porušení práva (tamější) stěžovatelky na projednání její věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a v jeho důsledku i k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
23. Ústavní soud nepovažuje za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani okolnost, že městský soud reagoval na její žádosti o vrácení věci vyrozuměními, nikoli usnesením. V předmětných vyrozuměních je právní názor městského soudu srozumitelně vyjádřen a ani případná usnesení by neměla z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní nebo deklaratorní povahu [srov. nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13
(N 41/76 SbNU 553)]. Stěžovatelka přitom neuvádí, jaké další argumenty by v ústavní stížnosti mohla uplatnit v případě, že by městský soud rozhodl usnesením.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu