Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Adama Zítka, advokáta, sídlem náměstí Republiky 60, Tachov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2024 č. j. 7 To 80/2024-481, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v trestním řízení po vydání odsuzujícího rozsudku Okresním soudem v Tachově (dále jen "okresní soud") ustanoven jako obhájce obžalovaného pro trestný čin podle § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obžalovaný si proti rozsudku nepřál podat odvolání a rozsudek následně nabyl právní moci. Stěžovatel tak vyúčtoval dva úkony právní služby jako odměnu za obhajobu. Za jeden úkon právní služby je odměna ve výši 1 500 Kč, včetně režijního paušálu a DPH vyúčtovaná odměna činila 4 356 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 6. 3. 2024 č. j. 1 T 63/2022-468 odměnu za dva úkony [podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu] stěžovateli přiznal.
3. Ke stížnosti vedlejšího účastníka krajský soud rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu pouze za jeden úkon - první porada včetně přípravy a převzetí obhajoby podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, ve výši 2 178 Kč. Prostudování spisu je v daném stádiu řízení nutné považovat za součást úkonu první porada včetně přípravy a převzetí. Nejde o samostatný úkon.
4. Stěžovatel si je vědom bagatelní povahy posuzované věci. Přesto má za to, že věc dosahuje ústavního rozměru. Stěžovateli byly na základě napadeného usnesení zamítnuty nároky v dalších dvou řízeních. Nepřiznání odměny za nahlédnutí do spisu v situaci, kdy nejde o nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování, bude mít v konečném důsledku dopad na řádnou obhajobu obžalovaných. Pokud za nahlédnutí do spisu nebude náležet obhájci odměna, nebude reálně žádnými obhájci prováděno. S odkazem na rozsudek ze dne 16. 6. 1999 sp. zn. 7 Tz 66/99 a nález ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (N 42/105 SbNU 11) má stěžovatel za to, že odměnu vyúčtoval řádně a v souladu s ustálenou judikaturou. Krajský soud navíc neměl k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí k dispozici vyjádření stěžovatele ke stížnosti vedlejšího účastníka, ve kterém uváděl judikaturu, o niž nárok opíral. Toto závažné pochybení soudů vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Lze souhlasit s námitkou stěžovatele, že pokud řádně podal vyjádření ke stížnosti podané vedlejším účastníkem a navzdory tomu ji krajský soud žádným způsobem v napadeném rozhodnutí nezohlednil (neměl ji v době rozhodování k dispozici), jde o závažné pochybení. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval relevanci stěžovatelem uváděné judikatury, ústavněprávní rozměr věci významně oslabuje její bagatelní povaha. Jde o spor, ve kterém krajský soud stěžovateli přiznal o 2 178 Kč méně, než mu podle něj mělo náležet. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24
, bod 6.). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na jiné okolnosti dané věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33., nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11
].
8. Ústavní soud se zabýval i kvalitativními dopady, když hodnotil též, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů, tedy zkoumal hodnotu "ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen" [nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19
(N 49/99 SbNU 111), bod 19. ]. Stěžovatel v dané věci poukazuje na několik podobných rozhodnutí ve svých věcech u Okresního soudu v Tachově k odůvodnění významu pro další rozhodovací praxi. Zároveň se ale dovolává již řady rozhodnutí vyšších soudů svědčících opačnému závěru, včetně nálezů Ústavního soudu. Konkrétní rozhodnutí ve věci se navíc odvíjí nejenom od toho, zda jde o úkon podle § 11 advokátního tarifu, ale i od účelnosti v konkrétním řízení. Stejně tak stěžovatelovy obavy o faktické neprovádění studia spisu obhájci souvisejí spíše s výší přiznávané odměny, než jejím (ne)posouzení jako samostatného úkonu.
Studium spisu je navíc spojeno s poskytnutím právní pomoci lege artis. Jeho neprovedení z důvodu samostatného neodměňování v situaci, ve které bylo studium spisu třeba, nic nemění na neodbornosti takto poskytnuté právní pomoci se všemi důsledky s tím spojenými. Ani z hlediska kvalitativního nevybočuje věc z hranic bagatelnosti, rozhodovací praxe ohledně odměny za nahlížení do spisu by měla být jasná.
9. Stěžovatel podal návrh podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na přiznání postavení vedlejší účastnice České advokátní komoře. O tomto návrhu, aniž byl dále zjišťován názor České advokátní komory, již nebylo samostatně rozhodováno, když ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou a tento návrh vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí jej osud (např. unesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 2954/20
, bod 12.).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu