Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. 8 Tdo 762/2019-9604, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018 sp. zn. 3 To 73/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 T 46/2012-8596, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1873/20
.
1. Dne 19. 2. 2020 vydal ve shora uvedené věci Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 Tdo 762/2019-9604, přičemž v řízení jemu předcházejícím zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo manželka Pavla Šámala JUDr. Milada Šámalová. Vzhledem k tomu, že by - jak Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu předsedovi III. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020 - mohly se zřetelem na tuto skutečnost objektivně vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování ve shora uvedené věci.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. S ohledem na poměr Pavla Šámala k soudkyni Nejvyššího soudu, který je účastníkem řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1873/20
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
5. Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou jejich vázanosti pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně. Odmítnutím vázanosti výrokem jiného orgánu veřejné moci obecné soudy podle stěžovatele nerespektují dělbu moci a zásadu zákonnosti. Soudy nemohou samostatně nahrazovat finanční úřady ve zjišťování a vyměřování daně. Mají-li orgány činné v trestním řízení podezření o možném (finančním úřadem nerozhodnutém) zkrácení daně, mají povinnost se na něj obrátit, a nikoliv jeho činnost nahrazovat. K tomu je zavazuje § 9 odst. 1 trestního řádu. Podle názoru obecných soudů tak mohou v dané situaci existovat dvě zcela odlišná rozhodnutí o výši daně. Tomu však podle stěžovatele brání překážka věci rozhodnuté. To podle stěžovatele vyplývá rovněž ze starší judikatury Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení o nepřípustnosti nahrazování rozhodování o výši daně vlastními závěry trestních soudů. Na tyto námitky reagoval Nejvyšší soud, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Stěžovatel však na tuto obsáhlou argumentaci v ústavní stížnosti nereaguje. Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu jsou ústavně konformní. Proto jen s odkazem na § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu připomíná, že rozhodování o vině a trestu za trestný čin spadá do výlučné kompetence soudů (čl. 90 Ústavy), což je dále stěžovateli ústavně zaručeno jako jeho subjektivní právo podle čl. 40 odst. 1 Listiny. Samostatné posuzování všech zákonem daných podmínek trestní odpovědnosti (čl. 39 Listiny) obecnými soudy tedy žádnému ústavnímu principu neodporuje. Stěžovatelem namítané skutečnosti pak nespadají ani do zákonem daných výjimek (srov. § 9 odst. 2 trestního řádu).
9. Bylo tedy naopak v kognici soudů samostatně posoudit, zda a v jakém rozsahu došlo stěžovatelovým zaviněným jednáním ke zkrácení daně. Z hlediska ochrany principu právní jistoty bylo pak jejich povinností odůvodnit, z jakých důvodů se od rozhodnutí finančního úřadu odchylují. Této ústavní povinnosti rovněž dostály. V podrobnostech lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu