8 Tdo 762/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovoláních obviněných L. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, A. V., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Praha-západ, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, D. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně a A. V., nar. XY, trvale bytem XY, okres Mělník, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných L. B., M. V. a V. T.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných A. V., D. M. a A. V.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, byli uznáni vinnými v bodě I. obvinění M. V. a V. T. zločinem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněný A. V. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V bodě II. obvinění M. V., L. B. a A. V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněný D. M. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku. Těchto zločinů se obvinění dopustili skutkem popsaným tak, že ad I. obvinění V. T., A. V., a M. V. jako předseda představenstva společnosti E. M., IČ XY, se sídlem XY [v období od 25. 5. 2006 do 25. 2. 2008 se sídlem XY (dále jako „společnost E. M.“)], která prováděla reklamní činnost prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a jiných služeb, rozhodl v období od ledna 2007 do prosince 2007 o zahrnutí faktur společnosti T. M., IČ XY, se sídlem XY, [v období od 25.

5. 2006 do 25. 2. 2008 se sídlem XY (dále jako „společnost T. M.“)] do účetnictví společnosti E. M., které nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění, a následně tyto faktury zahrnul do daňových přiznání podaných na Finanční úřad Říčany, Politických vězňů č. p. 1233, Říčany (dále jako „FÚ Říčany“), s úmyslem snížit daňovou povinnost společnosti E. M. k DPH a dani z příjmu právnických osob a vyvést finanční prostředky ze společnosti E. M., přičemž jednotlivě se na spáchání trestné činnosti podílel ještě s obviněnými V.

T. a A. V. tak, že obviněný M. V. nejméně v období od ledna 2007 do prosince 2007 v úmyslu zkrátit DPH u společnosti E. M. zahrnoval fiktivní faktury společnosti T. M. do účetnictví společnost E. M., a následně do daňových přiznání podávaných na Finanční úřad v Říčanech, věděl o tom, že tyto faktury nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění a následně převáděl nebo dával pokyn k převodu finančních prostředků jako plateb z těchto faktur na společnosti T. M. nebo D. T., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY [v období od 6.

6. 2007 do 2. 8. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost D. T.“)], z důvodu vyvedení finančních prostředků ze společnosti E. M., tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH za období leden – prosinec 2007 a na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2007 u společnosti E. M., a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem v Kladně, sídlo Leoše Janáčka č. p. 3181, Kladno (dále jako „FÚ v Kladně“), škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 329.639.456 Kč,

obviněný V. T. od ledna 2007 do července 2007 jako předseda představenstva společnosti T. M. nechal vystavit faktury společnosti T. M. pro společnost E. M., přičemž tyto faktury nebyly podloženy uskutečnění zdanitelného plnění, pouze byla simulována obchodní činnost společnosti T.

M., a to uzavřením smluv

na koupi reklamní plochy v objemu desetitisíců korun, přičemž společnosti E. M. byla celkově fakturovaná částka v základu daně v objemu 404.284.911,40 Kč, která měla být za provedení reklamní činnosti a další plnění, kdy tyto služby měl za společnost T. M. zajišťovat částečně sám obviněný V. T., a částečně pomocí subdodavatelů a to společnosti T., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost T.“) a S., IČ XY, se sídlem XY [v období od 5. 10. 2006 do 21. 3. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost S.“)], které však žádné plnění neuskutečňovaly a veškerou činnost související s reklamním plněním a dokumentací tohoto plnění ve skutečnosti zajišťovali zaměstnanci společnosti E.

M., a finanční prostředky převedené jako úhrady za tato fiktivní plnění převedl jako osoba disponující s účtem společnosti T. M. na účty společností T. a S., přičemž tyto společnosti vystupující jako dodavatelé společnosti T. M. ve skutečnosti žádné plnění společnosti T. M. neposkytly. Tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH za období leden – srpen 2007 ve výši 76.814.134 Kč a poměrně na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2007 u společnosti E. M. ve výši 98.028.378 Kč, a způsobil tak České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 151.377.589 Kč, obviněný A.

V. se podílel na výše popsané činnosti tím, že nejméně v období od ledna 2007 do 9. října 2007, v úmyslu zastřít původ majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, zajišťoval na pokyn dalších spoluobviněných osoby do statutárních orgánů společností T., S., T. M. , D. T. a S. C., IČ XY, se sídlem XY [v období od 25. 6. 2007 do 2. 8. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost „S. C.“)], ačkoli věděl, že tyto osoby nebudou vykonávat žádnou obchodní činnost a že jejich postavení ve společnosti je čistě formální, přičemž věděl a byl srozuměn s tím, že společnosti jsou založeny pouze za účelem vyvedení finančních prostředků a zastření původu těchto finančních prostředků, a měl též dispoziční právo k účtu společnosti D.

T., č. XY vedeného u společnosti ČSOB, a. s. (dále jako „ČSOB“), účtu společnosti S. C., č. XY vedeného u ČSOB, účtu společnosti S., č. XY vedeného u ČSOB, a vybíral z těchto účtů na pokyn dalších spoluobviněných finanční prostředky v hotovosti, a dále přebíral finanční hotovost od osob oprávněných k dispozici s výše uvedeným účtem společnosti S. a s účtem č. XY společnosti T., vedeným u ČSOB, přičemž výše uvedenou trestnou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházející z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.

zákoníku, a to tak, že se snažil vzbudit zdání, že prostředky na uvedené bankovní účty jsou převáděny v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti. Celkem tak na uvedené bankovní účty byly převedeny finanční prostředky ve výši nejméně 477.900.000 Kč, které vybral sám nebo s jinými osobami, z nichž částka 329.639.456 Kč byla výnosem z trestné činnosti, a s finančními prostředky bylo naloženo nezjištěným způsobem. K bodu I. pod písm.

A) až K) na stranách 4 až 37 rozsudku soudu prvního stupně, jsou uvedeny v tabulkách konkrétní faktury společnosti T. M. s textem „služby zakázky“, které v roce 2007 (leden až prosinec M. V. v úmyslu zkrátit DPH zahrnul do účetnictví, jež bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti E. M., podaného dne 27. 2. 2007 na FÚ Říčany, do účetnictví společnosti E. M., tak obvinění zařadili celkově faktury s odpočtem DPH v hodnotě 145.716.500 Kč a celkově společným jednáním neoprávněně uplatnili nárok na odpočet DPH za společnost E.

M., a způsobili tak České republice zastoupené FÚ v Říčanech škodu ve výši 145.655.696 Kč. Výše uvedené faktury dále zahrnuli také do účetnictví, které bylo podkladem pro daňové přiznání daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2007, které bylo podáno dne 15. 9. 2008 na FÚ v Říčanech, čímž zkrátili daň z příjmů o částku 183.983.760 Kč, přičemž s takto získanými finančními prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno takto: - v období od ledna 2007 do srpna 2007 byly finanční prostředky z bankovního účtu společnosti E.

M. dílem vybírány v hotovosti M. V., dílem byly převáděny na bankovní účet společnosti T. M. jako platby za fiktivní faktury, přičemž finanční prostředky převedené na bankovní účet společnosti T. M. byly následně obviněným V. T. převáděny dále na účty jiných společností, konkrétně na bankovní účet společnosti T. a společnosti S., - období od srpna 2007 do října 2007 byly finanční prostředky z bankovního účtu společnosti E. M. dílem převáděny na bankovní účet společnosti D. T., přitom k vystavování faktur ze strany společnosti D.

T. na společnost E. M. nedocházelo a účetně byly tyto převody nadále podloženy zařazováním faktur společnosti T. M., následně z bankovního účtu společnosti D. T. byly finanční prostředky vybírány v hotovosti obviněným A. V. nebo jím byly převáděny na bankovní účet společnosti S. C., odkud jím byly tyto finanční prostředky vybírány v hotovosti, přičemž společnosti S., T. a S. C. byly založeny pouze za účelem simulace obchodní činnosti, ve skutečnosti však žádnou obchodní činnost nevykonávaly a účty těchto společností sloužily pouze k vyvedení finančních prostředků ze společnosti E.

M., kdy následně byly z těchto účtů finanční prostředky vybírány osobami, které měly oprávnění disponovat s účty, mezi nimiž byl i obviněný A. V. nebo jiné osoby, které mu předávaly finanční prostředky. Ad II. obvinění L. B., M. V., A. V. a D. M. v období nejméně od 1. 1. 2008 v úmyslu zkrátit DPH byla za účelem zkrácení DPH a daně z příjmu právnických osob založena společnost T., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost T.“), na kterou byla převedena ze společnosti E. M., kde byl dříve předsedou představenstva obviněný M.

V., většina činností, které spočívaly zejména v poskytování reklamy, a to prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a dalších služeb, běžný chod společnosti T. zajišťoval zejména obviněný L.

B., který zároveň vystupoval jako

zmocněnec této společnosti a osoba mající dispoziční práva k účtům společnosti, a obviněný M. V., jako jednatel společnosti T. byl do obchodního rejstříku zapsán B. B. Ch., nar. XY, bydliště XY, který však činnost společnosti žádným způsobem neovlivňoval a běžnou činnost společnosti T., spočívající v zajišťování reklamních ploch, tisku log jednotlivých společností, jejich umisťování na sportovní utkání a další společenské akce zajišťovali pracovníci společnosti P. L., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost P.

L.“), ve které je předsedou představenstva obviněný L. B., společnost T. měla z výše uvedené činnosti vysoké příjmy a vysokou přidanou hodnotu a za rok 2008 vystavila za vykázané služby odběratelům faktury ve výši základu daně 771.445.609 Kč, přičemž obviněný L. B. jako zmocněnec společnosti T., v úmyslu neodvést DPH a též daně z příjmů právnických osob, jež byla společnost T. povinna odvést, zahrnul do účetnictví společnosti T., které sloužilo jako podklad pro daňové přiznání, faktury společnosti C., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost C.“), která však nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné služby nedodala a nedošlo ke zdanitelným plněním, účetní doklady za tuto společnost byly na pokyn obviněného L.

B. vytvářeny obviněným A. V. a dalšími zaměstnanci společnosti P. L., k čemuž měli k dispozici razítko této společnosti, podání daňových přiznání daně z příjmů a DPH za společnost C. zařizovali obvinění L. B. a M. V., - následně od ledna 2009 byla výše popsaná reklamní činnost převedena ze společnosti T. na společnost P. L., která pak vystavovala faktury odběratelům reklamy a dalších služeb, obviněný L. B. jako předseda představenstva společnosti P. L., v období od ledna 2009 do dubna 2009 zahrnul do účetnictví společnosti P.

L. faktury společnosti T. a následně zahrnoval do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury společnosti C., jejímž jednatelem byl obviněný J. B. a společnosti A., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost A.“), jejímž jednatelem byl obviněný D. M., kterého do této funkce zajistil P. Č., tyto faktury obviněný L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T. za účelem, aby ani této společnosti nevznikla daňová povinnost, veškerou činnost spočívající v poskytování reklamy a dalších služeb pak ve skutečnosti nadále vykonávaly stejné osoby, konkrétně zaměstnanci společnosti P.

L., přičemž společnost T., kde byl zmocněncem obviněný L. B., téměř žádnou faktickou činnost nevykonávala, stejně jako společnosti A. a C., s takto získanými finančními prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno tak, že

obviněný J. B. pro společnost C. a obviněný D. M. pro společnost A. zřídili na pokyn obviněného P. Č. bankovní účty, na tyto účty byly z účtu společnosti T. převáděny finanční prostředky jako platby z fiktivních obchodů, následně byly veškeré finanční prostředky ve výši více než 665.478.717 Kč převáděné na tyto účty vybírány v hotovosti obviněnými J. B. a D. M., za účasti obviněného P. Č., který k objednání výběru hotovosti dostával pokyny od obviněných M. V.

a L. B.,

následně obviněný P. Č. dojednával hotovostní výběry v jednotlivých bankách a hotovostní prostředky vybrané obviněnými J. B. a D. M. předával přímo nebo prostřednictvím další osoby obviněným M. V. a L. B., případně dalším osobám, které nebyly dokazováním zcela bezpečně identifikovány. K bodu II. jsou k jednotlivým čtvrtletím roku 2008 na stranách 40 až 48 uvedeny tabulky s výčtem a konkretizací jednotlivých faktur společnosti C., které v roce 2008 obviněný L. B. ve funkci jejího zmocněnce zahrnul do daňového přiznání k DPH společnosti T.

podaného 28. 4. 2008 na Finanční úřad pro Prahu – západ, se sídlem Na Pankráci 95, Praha 4 (dále jako „FÚ Praha – západ“), celkově tak obviněný L. B. zařadil faktury s odpočtem DPH v hodnotě 134.744.717 Kč a neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH a zkrátil tak DPH za společnost T. ve výši 125.904.882 Kč, uvedené faktury zahrnul obviněný L. B. do účetnictví, které bylo podkladem pro daňové přiznání daně z příjmů právnických osob za rok 2008, které podal dne 1. 4. 2009 a dne 26. 5. 2009 (odpověď na výzvu) jako zmocněnec společnosti T.

na FÚ pro Prahu – západ, čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku 148.918.560 Kč. - v měsíci lednu roku 2009 obviněný L. B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 2. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury T. (konkretizované v tabulce na straně 49 rozsudku), čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 8.318.200 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T.

podaného dne 26. 2. 2009 na FÚ v Praze – západ fiktivní faktury (konkretizované na stranách 49 a 50 rozsudku) vydané společností C. v objemu základu daně 44.377.000 Kč a DPH ve výši 8.431.630 Kč, a shora uvedené (za měsíc leden 2009) vydané fiktivní faktury společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 43.780.000 Kč a DPH ve výši 8.318.200 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 160.202 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 273.631 Kč, čímž za měsíc leden vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 113.429 Kč, - v měsíci únoru roku 2009 obviněný L.

B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 3. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 50 a 51 rozsudku), čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 6.517.000 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T.

podaného dne 26. 3. 2009 na FÚ v Praze – západ faktury přijaté fiktivní faktury (konkretizované na straně 51 rozsudku) vydané společností C.

v

objemu základu daně 37.340.000 Kč a základ DPH ve výši 7.094.600 Kč, mezi faktury vydané společností T. společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 34.300.000 Kč a DPH ve výši 6.517.000 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 128.222 Kč, přičemž měla být stanovena na 477.822 Kč, za tento měsíc tak vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 349.600 Kč, - v měsíci březnu roku 2009 obviněný L.

B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání DPH společnosti P. L. podaného dne 27. 4. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 52 rozsudku), čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 9.281.500 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T.

podaného dne 28. 4. 2009 na FÚ v Praze – západ přijaté fiktivní faktury (konkretizované na straně 53 rozsudku) vydané společností C. v objemu 21.533.660 Kč, základ daně a DPH ve výši 4.091.395 Kč a mezi faktury přijaté společností A. v celkovém objemu 27.319.320 Kč a DPH ve výši 5.190.671 Kč, mezi vydané faktury vydané společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 48.850.000 Kč a DPH ve výši 9.281.500 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 209.812 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 210.378 Kč, za tento měsíc tak vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 565 Kč, - v měsíci dubnu roku 2009 obviněný L.

B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 5. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 54 rozsudku), čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 5.586.780 Kč, dále v měsíci dubnu 2009 nedošlo ke zkrácení daně u společnosti T., obviněný L. B. zahrnul do účetnictví a záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T.

podaného dne 26. 5. 2009 na FÚ v Praze – západ, přijaté fiktivní faktury (konkretizované v tabulce na straně 55 rozsudku) společnosti C. v objemu základu daně 21.481.000 Kč a DPH ve výši 4.081.390 Kč a společnosti A. (konkretizované v tabulce na straně 55 rozsudku) v celkovém objemu základu daně 7.694.179 Kč a DPH ve výši 1.461.888 Kč, mezi faktury vydané společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 29.404.580 Kč a DPH ve výši 5.586.870 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 157.014 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 157.014 Kč. Za tento měsíc tak společnost T.

přeplatila na DPH částku nejméně ve výši 43.592 Kč, celkově tak zařadili faktury společnosti C. s odpočtem DPH v hodnotě 23.699.015 Kč a faktury společnosti A. s odpočtem DPH v hodnotě 6.652.559 Kč do účetnictví společnosti T. Neoprávněně tak uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátili DPH za společnost T. ve výši 420.002 Kč. Dále celkově zařadili faktury společnosti T. s odpočtem DPH v hodnotě 29.703.570 Kč do účetnictví společnosti P. L. a neoprávněně uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátili tak DPH za společnost P.

L. ve výši 29.703.569 Kč, obviněný L. B. se na výše popsané trestné činnosti podílel tím, že v období od ledna 2008 do června 2009, v úmyslu zkrátit DPH a daň z příjmů právnických osob u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. v postavení zmocněnce společnosti T. zahrnul do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury, konkrétně faktury společností C. a A., ačkoli věděl, že společnosti C. a A. nevyvíjeli žádnou činnost, dále dával pokyny zaměstnancům společnosti P. L., aby vytvořili faktury za společnost C., připravoval daňová přiznání za společnost C.

a zajišťoval rovněž i zaplacení daně za společnost C., ve funkci předsedy představenstva společnosti P. L. zahrnul do účetnictví společnosti P. L. fiktivní faktury, konkrétně faktury společnosti T., ačkoli věděl, že veškerou fakturovanou činnost zajišťují zaměstnanci společnosti P. L. a následně zahrnul do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury společnosti C. a A., které nevyvíjely žádnou činnost, společně s obviněným M. V. dojednávali s obviněným P. Č. výběr finančních prostředků zasílaných z účtu společnosti T.

na účet společnost C. a A., kdy jim tyto prostředky byly zpět předávány obviněným P. Č., popřípadě prostřednictvím S. L. a tyto částky dále používal pro vlastní potřebu, nebo je předával dalším bezpečně neztotožněným osobám a podílel se na zkrácení DPH a daně z příjmů u společnosti T. a daně z přidané hodnoty u společnosti P. L., a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu – západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný M. V. se podílel na uvedené činnosti zejména tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a daň z příjmů u společnosti T.

a DPH u společnosti P. L. společně s obviněným L. B. organizoval finanční převody z účtů společnosti T. na účet C. a A., kdy následně byly tyto peněžní prostředky na základě pokynu obviněného M. V. vybírány obviněnými J. B. a předávány P. Č. a S. L., kteří je následně předávali zpět jemu, obviněnému L. B., či dalším osobám, přičemž obviněný M. V. věděl, že se jedná o simulování plateb za faktury, které měly být zahrnuty do účetnictví společnosti P. L. a T., dále pomáhal obviněnému L. B. zajistit podklady pro vytvoření daňového přiznání daně z příjmů za společnost C., ač věděl, že tato společnost žádné účetnictví nevede, a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů společnosti T.

a DPH u společnosti P. L. a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu – západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný A. V.

od ledna 2008 do června 2009 jako zaměstnanec společnosti P. L. na základě pokynů obviněných L. B. a M. V. vytvářel účetní doklady společnosti T. a P. L., podílel se na vedení účetnictví společnosti T. a P. L., včetně přípravy podkladů pro daňové přiznání těchto společností, vytvářel přehledy pohledávek těchto společností a nákladů těchto společností, kde byly zachyceny oficiální a neoficiální náklady, podílel se na vytváření faktur společnosti C. a A., podílel se na zajištění peněžních převodů na účty společností C.

a A., kdy výše uvedenou činnost prováděl s vědomím, že faktury společnosti C. zahrnuté do účetnictví společnosti T. jsou fiktivní a byly vystavovány za účelem zkrácení daňové povinnosti, neboť za společnost T. prováděli veškeré reklamní práce zaměstnanci společnosti P. L., a že účetní doklady společnosti C. byly vytvářeny v kancelářích společnosti P. L. na pokyn obviněného L. B., věděl, že faktury následně vystavené společností T. a zahrnuté do účetnictví společnosti P. L. jsou fiktivní a jsou vystavovány za účelem zkrácení daně z příjmů společnosti T.

a DPH u společnosti P. L., a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu–západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč,

obviněný J. B. jako jednatel společnosti C. založil v době od února 2008 do června 2009 celkem pět účtů u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, když na uvedené účty byly převáděny finanční částky z účtu společnosti T., tyto prostředky následně předával obviněnému P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle § 240 tr.

zákoníku, založením společnosti C. a bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděné na účet v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti, celkově tak byly z účtu společnosti T. převedeny na účty společnosti C. finanční prostředky nejméně ve výši 665.478.717 Kč, celkem vybral 663.000.000 Kč, z nichž částka 298.522.427 Kč byla výnosem z trestné činnosti, kdy tento výnos vznikl zařazením faktur společnosti C. do účetnictví společnosti T., tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu, obviněný P.

Č. dal v době od února 2008 do června 2009 obviněnému J. B. pokyny k založení celkem pěti účtů u bankovních ústavů České republiky a obviněnému D. M. k založení tří účtů společnosti A. u bankovních ústavů České republiky, následně na základě pokynů dávaných mu obviněnými M. V. a L. B. zařizoval hotovostní výběry finančních prostředků u bankovních ústavů a vozil obviněné J. B. a D. M. k hotovostním výběrům z těchto účtů, když na uvedené účty byly převáděny finanční částky z účtu společnosti T., hotovostní prostředky vybrané obviněným J.

B. z účtu společnosti C. a obviněným D. M. z účtu společnosti A. byly převáděny S. L. nebo přímo jemu a tyto finanční prostředky obviněný P. Č.

předával obviněným M. V. a L. B., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, zajištěním založení společností C. a A. a bankovních účtů těchto společností se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti, kdy celkově tak byly na účty společnosti C.

a A. převedeny finanční prostředky nejméně ve výši 305.174.986 Kč, tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu, obviněný D. M. jako jednatel společnosti A. založil v době od března do dubna 2009 celkem tři bankovní účty u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, přičemž částky převáděné na účet společnosti A. byly převáděny nejprve z účtu společnosti P. L.

na účet společnosti T. a následně na účet společnosti A., a takto vybrané prostředky následně obviněný D. M. předával obviněnému P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Převody z bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty v souladu se zákonem, teda na základě podnikatelské činnosti, a celkově tak byly z účtů společnosti T.

převedeny na účty společnosti A. finanční prostředky nejméně ve výši 63.000.000 Kč, a v hotovosti vybral částku 30.000.000 Kč, z nichž částka 6.652.559 Kč byla výnosem z trestné činnosti, tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu.

2. Soud prvního stupně o trestech dovolatelů rozhodl tak, že obviněný L. B. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 1.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl uhrazen, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let, obviněný M. V. byl podle § 240 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen, mu byl podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků,

obviněný V. T. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 750.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let, obviněný A. V. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,

obviněnému D. M. byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků, obviněný A. V. byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku zařazen

do věznice s ostrahou, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly ve výrocích o trestu zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 40 T 9/2009 a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 3 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným na účtech společností T., E. M., C., A. a P. L. a ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným při domovních prohlídkách obviněných a prohlídkách jiných prostor v sídlech výše uvedených společností.

3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. B., a P. Č., a obviněný L. B. s dalšími uvedenými spoluobviněnými byl v bodě IV. rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn části obžaloby trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009).

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného D. M. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, zrušil ve výroku o trestech uložených obviněným L. B., M. V., A. V., D. M., V. T. a A. V., a též obviněným J. B. a P. Č., a při nezměněném výroku o jejich vině znovu rozhodl tak, že obviněného L. B. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr.

zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 5.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve

statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Obviněnému M. V. uložil podle § 240 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 7.000.000 Kč, a pro případ, že by nebyl vykonán, mu stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti roků. Obviněného V. T. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání patnácti měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činností spojených s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Obviněného A. V. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. M. uložil podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jenž mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, a podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Obviněného A. V. podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu stanovil podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 40 T 9/2009, a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 3 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrocích o uložených ochranných opatřeních zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Pod bodem II. zrušil část rozsudku soudu prvního stupně, kde bylo rozhodnuto o zproštění části obžaloby mimo jiných uvedených obviněných i obviněného L. B., a v této zrušující části věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

5. Pod bodem III. odvolací soud odvolání směřující proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolatelů L. B., A. V., M. V., V. T., A. V., a manželky obviněného M. V., a dalších spoluobviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. K přípustnosti dovolání obviněných obecně k § 265 bodst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění L. B., A. V., M. V., D. M., V. T. a A. V., k nimž Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

7. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, kdy bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., tak Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných L. B., M. V., D. M. a V. T. opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněného A. V. podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněného A. V. podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s těmito zákonnými důvody obsahově korespondují, a zda jsou důvodná, a to s ohledem na argumenty uplatněné v dovolání každého z dovolatelů.

8. Vzhledem k tomu, že všichni obvinění svá dovolání opřeli o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba ve vztahu ke všem nejprve uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

10. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

13. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Z dikce tohoto ustanovení tedy plyne, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění nedostatků ve výroku o trestu. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací

důvod nicméně vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

14. Na základě těchto, ale i dalších hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných uvedené podmínky splňují, a případně, zda jsou důvodná.

III. K dovolání obviněného L. B.

15. Obviněný L. B. rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl v bodě II. Uznán vinným, na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že o jeho vině bylo rozhodnuto nesprávně, protože soudy považovaly za prokázané, že nedošlo ke zdanitelnému plnění s nárokem na odpočet DPH mezi společnostmi A., C. a R. E. (dále jako „společnost R.“). S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a soudům vytkl, že se při posuzování existence zdanitelného plnění vůbec neřídily články 200 až 203 Směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH, a § 108 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH ve znění platném v době páchání trestné činnosti. Z nich krom jiného vyplývá, že plátcem daně může být i zahraniční osoba, která do České republiky předmětné zboží dovezla či službu české právnické osobě poskytla. Například podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH se tak stává osobou povinnou přiznat a zaplatit daň osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, což se v případě společnosti R. vždy dělo. S ohledem na faktury, které společnost R. vystavovala a uváděla na nich výši DPH, je na základě shora uvedeného nezpochybnitelným fakt, že se tato společnost stala osobou povinnou přiznat a zaplatit daň a nabyla procesních práv a povinností daňového subjektu, a to v souladu s § 108 odst. 3 zákona o DPH, podle kterého osoby povinné přiznat a zaplatit daň mají postavení daňového subjektu. Obviněný tak tvrdil, že byla potvrzena konkrétní spolupráce uvedených společností, a soudy na základě nedostatečného dokazování nesprávně uzavřely, že skutečné obchody neexistovaly, a to přesto, že došlo k zaplacení částek na účty různých společností (např. společnosti C., společnosti A., atd.), k uskutečnění zdanitelného plnění a ke vzniku povinnosti přiznat daň při dodání poskytnutí služby příjemcům plateb a výstavcům daňových dokladů. Rovněž byly ve vztahu ke společnostem T. a P. L. splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně a vzniklý nárok byl uplatněn zcela v souladu se zákonem.

16. Podle obviněného ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, jenž nechala zpracovat obhajoba, byly zohledněny listiny, které prokazují spolupráci mezi společnostmi C., A. a R., kdy tato spolupráce je zachycena i ve výpovědi prokuristy společnosti R. M. W., která je procesně použitelná jako důkaz, o nějž obhajoba usilovala, avšak byl zamítnut. Obžaloba naproti tomu nepředložila jediný důkaz o tom, že ke zdanitelnému plnění mezi společnostmi C., A. a R. nedošlo a provedení důkazů, které by svědčily o tom, že mezi těmito společnostmi obchodní spolupráce probíhala, bylo soudem zamítnuto.

V rámci své argumentace uplatněné v dovolání obviněný dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jako „SDEU“), která se zabývala situací, kdy nebyl daňový subjekt schopen jinak než prostou fakturou prokázat přijetí plnění od deklarovaného dodavatele. Ve všech řešených případech přitom SDEU uzavřel, že na takovou věc je možno nahlížet nanejvýš jako na podvod na DPH a jiný způsob odmítnutí nároku daňového subjektu na odpočet daně byl zapovězen. Rovněž dospěl k závěru, že disponuje-li daňový subjekt bezvadnou fakturou, je ta sama o sobě důkazním prostředkem prokazujícím přijetí plnění od na faktuře uvedeného dodavatele (srov. rozsudek SDEU ve věci PPUH Stehcemp, C-277/14, a obdobně i usnesení SDEU ve věci Forvards V, C-563/11, ve věci Jagiello, C-33/13, ve věci Itales, C-123/14, nebo ve spojených věcech Magahében a Péter Dávod, C-80/11 a C-142/11).

Obviněný dále poukázal na skutečnost, že dodavatel (společnost R.) nebyl dokonce ani registrován k DPH, a s ohledem na shora citovanou judikaturu SDEU má za to, že zaúčtování faktur od společnosti R. založilo společnostem C. a A. zákonný nárok na odpočet daně, a v souvislosti s tím i patřičný náklad z pohledu daně z příjmů právnických osob a DPH s možností jeho uplatnění vůči společnostem T. a P. L. Z těchto důvodů považoval obviněný skutková zjištění za vadná a výrok o vině za nesprávný.

17. Výši uloženého trestu obviněný L. B. považoval za vadnou, a neztotožnil se s tím, že je na něj nutné působit nepodmíněným trestem odnětí svobody ve spojení s trestem peněžitým. Tvrdil, že výměra jemu uložených trestů se opírá pouze o výši způsobené škody a nerespektuje všechny aspekty, které jsou pro ukládání trestu důležité. Uložený trest odnětí svobody, co se týče jeho výše a nepodmíněnosti, není nezbytným opatřením pro ochranu společnosti, ale jedná se o trest výlučně represivní. Rovněž jím není respektován požadavek proporcionality, mimo jiné i vzhledem k délce trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Soudům obou stupňů dále obviněný vytkl, že se nezabývaly vztahem mezi účelem trestu a právem na osobní svobodu, která je omezitelná pouze za předpokladu, že jde o opatření nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Poukázal i na nutnost splnění požadavků významných pro účel trestu podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a dodržení zásad individuální i generální prevence s tím, že trestní řízení probíhalo v daném případě od roku 2010 a jeho celková délka činila osm let, přičemž ze strany obviněných nikdy nedocházelo ke zbytečným průtahům. Z uvedených důvodů nevyhodnotily soudy uložené tresty s přihlédnutím ke všem zákonným požadavkům.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve výroku o trestu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a rovněž, aby rozhodl podle § 265o tr. ř. o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a odkladu výkonu peněžitého trestu.

19. K dovolání obviněného L. B. státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, a s odkazem na relevantní judikaturu, uvedl, že obviněný uplatněnými námitkami proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení nesměřoval, ale uváděl pouze skutečnosti mající vztah k přehodnocení důkazů a vyvození jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění, než těch k jakým dospěly soudy obou stupňů. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že obviněným zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti výroku o trestu, neboť obviněný vesměs poukazoval na údajnou nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu, a to z hlediska jeho druhu, výměry či nepodmíněného charakteru. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného L. B. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

20. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.

a) k výhradám proti výroku o vině

21. Z podaného dovolání obviněného L. B. je zřejmé, že své výhrady vznesl jak proti výroku o vině, tak i výroku o trestu, ač jeho závěrečný návrh směřuje pouze proti výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud uvedené námitky zkoumal ke každému z uvedených výroku, tedy vycházel z obsahu podaného dovolání. K němu je třeba zdůraznit, že v něm absentují námitky dotýkající se vady v právním posouzení věci nebo v jiném hmotněprávním posouzení, jak uvedený důvod předpokládá, protože obviněný soudům vytýkal, že důsledně nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů, a dospěly k chybnému závěru, že nedošlo ke zdanitelnému plnění, ač podle obviněného se tak stalo. I když obviněný svá tvrzení podložil odkazem na ustanovení právních předpisů Evropské unie, zákona o DPH i judikatury SDEU, jeho námitky mají zásadně skutkový charakter, protože jejich podstatou je tvrzení, že soudy patřičně nezohlednily závěry vyplývající ze znaleckého posudku obhajoby zpracovaného znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, a že jako důkaz neprovedly procesně použitelnou výpověď svědka M. W., který působil jako prokurista společnosti R.

22. Těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl zásadně povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Namítané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto argumenty, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, není dovolací soud zásadně povinen přezkoumávat, avšak je povinen o jejich relevanci uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].

23. Vzhledem k těmto zásadám Nejvyšší soud posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], popř. dojde-li k porušení zásad vyplývajících z práva obviněného na spravedlivý proces.

24. Na podkladě těchto principů a též podle obsahu obviněným L. B. vznesených výhrad Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi. Nelze přisvědčit tvrzení, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování a dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž zkoumal zejména okolnosti, které se vztahovaly ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině, a prověřoval skutečnosti, které s trestnou činností L. B. souvisely. V tomto kontextu Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily.

25. K výhradám obviněného je pouze pro úplnost a ve stručnosti vhodné zmínit, že soud prvního stupně pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. K tomu vyslechl obviněného L. B. (č. l. 7523 až 7553 spisu), a lze připomenout i výpovědi dalších obviněných, svědků a znalců z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Rovněž provedl řadu listinných důkazů, jako jsou např. materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob, účetní doklady, znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly (ve vztahu k výroku o vině pod bodem II.), soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného L. B. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, přičemž ve vztahu k výroku o vině neshledal žádné vady (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu).

26. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stádiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly, obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost, a řádně reagovaly na jím uplatněné námitky. Obstaraly si rovněž dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily. Jejich postup proto plně odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 tr. ř.

27. K námitce obviněného L. B., že nebylo prokázáno, že nedošlo ke zdanitelnému plnění mezi společnostmi A., C. a R., a že soudy nezjišťovaly, zda bylo možné nárokovat tzv. „odpočet“ ve vztahu ke společnostem T. a P. L., je možné doplnit, že soud prvního stupně se zodpovězení této otázky dostatečně věnoval, své dokazování na ni zaměřil a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, na základě jakých skutečností dovodil své závěry o neexistenci zdanitelného plnění a fiktivnosti spolupráce mezi uvedenými společnostmi.

Rovněž hodnotil znalecký posudek obhajoby, který zpracoval Mgr. Vladimír Lein (pozn. v rozsudku na straně 155 je uváděno Ing. Lein, nicméně podle razítka na znaleckém posudku se jedná o Mgr. Leina, č. l. 7490 verte spisu), jenž nepovažoval za dostatečný pro jeho nedostatky, takže shrnul obsah jeho jednotlivých částí, a znalce osobně vyslechl při hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2015, kde své závěry potvrdil. Poukázal na skutečnost, že pro zpracování posudku neměl k dispozici kompletní podklady a vycházel pouze z daňových podkladů té společnosti, jejíž daňovou povinnost, resp. datum uskutečnění zdanitelného plnění zjišťoval, aniž by porovnával vzájemné daňové doklady a jejich zaúčtování.

Rovněž se nevěnoval tomu, zda bylo fakturované reklamní plnění opravdu poskytnuto nebo jestli došlo k jakémukoli plnění mezi společnostmi C. a R., což je v přezkoumávané věci klíčovou okolností. Znaleckým posudkem obhajoby, který byl neúplný bylo pouze potvrzeno, že bylo mezi porovnávanými subjekty fakturováno (srov. strany 155 a 156 rozsudku soudu prvního stupně). Proto, pokud obviněný odkazoval na jednotlivé pasáže z tohoto znaleckého posudku a podkládal jimi vlastní argumentaci, kterou se snažil zpochybnit skutkové závěry nalézacího soudu, nelze takové obhajobě přisvědčit, neboť nemá podklad v obsahu spisu a jde pouze o osamocená tvrzení, aniž by je bylo možno zasadit do kontextu ostatních provedených důkazů.

28. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování přesvědčivě popsal zapojení společností A. a C. do organizace celé trestné činnosti, vysvětlil mechanismus jejich fingované obchodní spolupráce se společnostmi T. a P. L., a uvedl, na základně jakých skutečností dospěl k závěru, že společnosti T., C. a A. žádnou jimi deklarovanou a fakturovanou obchodní činnosti nevyvíjely (srov. zejména strany 141 až 151 rozsudku soudu prvního stupně). Své úvahy o neexistenci skutečného plnění mezi těmito společnostmi a společností R. soud shrnul na straně 148 rozsudku, kde uvedl, že provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že společnost A. žádné skutečné dodavatele zboží a služeb neměla a smlouvy a další doklady týkající se jejího údajného obchodního vztahu ke společnosti R. (založené na č. l. 4432 spisu a násl.) byly pouze ex post účelově vytvořeny, aby v rozporu se skutečností doložily důvod fakturace společností C. a A. Pokud by byla skutečně uzavřena smlouva mezi společností A. a R., prostřednictvím obviněného D. M., a na jejím podkladě bylo poskytnuto plnění a platba za něj, musela by se tato skutečnost jistě odrazit v daňovém přiznání společnosti A. V žádném jejím daňovém přiznání však zahraniční plnění uvedeno nebylo, což rovněž dokládá, že listiny o spolupráci se společností R. byly vyrobeny zcela účelově. Žádná z dotčených společností (T., C. ani A.) podle výpisů z jejich účtů rovněž neprováděla odpovídající zahraniční platební transakce.

29. Shora shrnuté skutečnosti svědčí o tom, že mezi uvedenými společnostmi nedocházelo k řádným obchodním vztahům, nýbrž šlo pouze o předstíranou spolupráci, která byla kriminálním činem obviněných založeným na vykonstruovaných a podvodných fakturách. Proto, aniž by Nejvyšší soud jakkoli zpochybňoval články 200 až 203 Směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH, § 108 zákona o DPH a judikaturu SDEU, které obviněný L. B. uvedl ve svém dovolání, mohl konstatovat, že argumentace jimi je v této věci zcela nepatřičná. Uvedené právní prameny řeší nastolené otázky pro případ skutečných legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit, o něž v této věci nejde, neboť se zde jedná o ryze kriminální čin.

30. Jestliže obviněný L. B. namítal neprovedení výpovědi M. W., lze poukázat na obsah protokolu o hlavním líčení i odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, podle nichž soud prvního stupně uvedený důkazní návrh obviněného zamítl a svůj postup náležitě vysvětlil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výslech tohoto svědka považoval za nadbytečný, neboť fakt, že se mezi společnostmi T., A., C. a R. jednalo o pouhou předstíranou obchodní spolupráci, dostatečně vyplynul již z jiných ve věci provedených důkazů (srov. stranu 164 rozsudku soudu prvního stupně).

Z těchto důvodů nešlo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6 tr. ř. (§ 125 tr. ř.). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, o ten by se jednalo jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28.

8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

31. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stádiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].

b) k námitkám vůči uloženému trestu

32. Obviněný L. B. v rámci dovolání vytýkal i nepřiměřenost jemu uloženého trestu odnětí svobody, jenž nerespektuje požadavek proporcionality vzhledem k délce proběhlého trestního řízení. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že nespadá pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud obviněný tuto výhradu uplatnil v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že ten neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

33. Obviněný své výhrady založil na konstatování obecných zásad rozhodných pro ukládání trestu, případně tvrzeních o jeho nepřiměřenosti, aniž by zmínil další konkrétní nedostatky vztahující se k porušení zákonných ustanovení. I přesto Nejvyšší soud, a to zejména s ohledem na zásadu, že je vždy povinen v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st.

38/14), v rámci své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům obviněného, zkoumal, zda s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání předmětného trestného činu do uložení trestu odnětí svobody, byl respektován požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zejména se řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, podle něhož „Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky.

Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).“

34. Pokud jde o délku trvání trestního řízení, ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku) nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení, ale stanovil ji jen přibližně, nicméně vymezil okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Jde o složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů, rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování), postup orgánů činných v trestním řízení (zejména odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, existence či neexistence průtahů v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení), význam trestního řízení pro pachatele (např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu), jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení (zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná), a další (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 526 a 527). Rovněž je třeba připomenout, že „Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů.

Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (obviněným). Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura ESLP, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.

11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05 nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03).

35. S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku přiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů, a je tomu tak i v této trestní věci, v níž se podává z obsahu spisu, že trestní stíhání obviněného L. B. bylo zahájeno usneseními ze dne 23. 6. 2009, 22. 2. 2010 a 8. 6. 2010 (č. l. 21, 90 a 146 spisu), přičemž trestní věc všech obviněných byla spojena do jednoho trestního řízení usnesením ze dne 19.

7. 2010, sp. zn. ČTS:OKFK-300/ T4-2008-18-C (č. l. 7 a 8 spisu). V době od června 2009 do září 2011 bez znatelnějších prodlev probíhaly úkony přípravného řízení, zejména výslechy obviněných, svědků, domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor, sledování, odposlechy a další, což vyplývá z vyrozumění o úkonech (č. l. 525 až 950). Možnost prostudovat trestní spis byla obviněnému poskytnuta na základě vyrozumění ze dne 18. 10. 2011 (č. l. 6079 až 6081 spisu) a ze dne 24. 11. 2011 (č. l. 6259 až 6289).

Návrh na podání obžaloby byl učiněn 16. 2. 2012 (č. l. 6298 až 6373) a obžaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 24. 10. 2012 (č. l. 6467 až 6549). Předseda senátu soudu prvního stupně požádal celkem pětkrát o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení či jiného úkonu podle § 181 odst. 3 tr. ř., a to až do dne 24. 4. 2014, přičemž prodloužení lhůty mu bylo předsedkyní soudu vždy povoleno (č. l. 6603, 6604, 6617, 6670, 6709 spisu). Soud nařídil hlavní líčení dne 24. 4. 2014 (č. l. 6714 spisu), přičemž poprvé probíhalo od 4.

11. do 12. 12. 2014. Následně bylo kvůli rozsáhlému dokazování několikrát odročováno na dny 13. 1. až 16. 1. 2015 (č. l. 8076 až 8130 spisu), a poté na dny 14. 4. 2015 (č. l. 8130a), 15. 6. 2015 (č. l. 8155 až 8159 spisu), 21. 9. 2015 (č. l. 8233 až 8246 spisu) a 24. 9. 2015 (č. l. 8352 až 8360). Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen při hlavním líčení dne 12. 11. 2015 (č. l. 8440 až 8526 spisu) a následně bylo ve dnech 11. 12. 2015, 13. 1. 2016, 2. 2. 2016, 9. 3. 2016, 7. 4. 2016, 4. 5. 2016, 2.

6. 2016 a 30. 6. 2016 požádáno o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozhodnutí až do dne 29. 7. 2016, přičemž žádosti byly vždy schváleny předsedkyní Krajského soudu v Praze (č. l. 8589 až 8595a). Dne 3. 11. 2016 byl spis předložen soudu

druhého stupně, a to včetně odvolání státního zástupce, obviněných L. B., A. V., M. V., V. T., A. V., D. M., J. B., P. Č. a manželky obviněného M.

V. M.

V. M. (č. l. 8958). Veřejné zasedání u soudu druhého stupně bylo nařízeno přípisem ze dne 3. 10. 2018 (č. l. 9016 až 9017) na dny 19. až 22. 11. 2018, a jeho výsledkem byl nyní dovoláním napadený rozsudek (č. l. 9196 až 9267). Z uvedeného vyplývá, že od zahájení trestního stíhání dne 23. 6. 2009 do vynesení posledního, nyní napadeného rozhodnutí ve věci dne 22. 11. 2018 uplynula doba devíti let a pěti měsíců (do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015 tato doba činila necelého šest a půl roku), přičemž průtahy v řízení spočívaly zejména na straně soudu druhého stupně, který odvolání projednával v období od 3. 11. 2016 do 3.

10. 2018. Tuto dobu vedení trestního řízení je nutné již považovat za průtahy stojící zejména na straně státu a ve smyslu shora uvedené judikatury ji zohlednit především při ukládání trestu.

36. Na základě uvedených zjištění Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy v rámci ukládání trestu odnětí svobody obviněnému L. B. zohlednily všechna rozvedená kritéria. Je třeba zmínit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že pro stanovení druhu a výměry trestu zejména soud prvního stupně zohlednil nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, majetkové a rodinné poměry obviněného, stejně jako dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků do zahájení trestního stíhání.

Do svých úvah promítl i délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku, i to, že obvinění k trestnímu řízení přistupovali bez jakýchkoli zjevných snah o jeho maření či prodlužování. Konkrétně při ukládání trestu obviněnému L. B. zvažoval trestní sazbu od pěti do deseti let, jíž byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen, zohlednil jeho dosavadní bezúhonnost a také to, že byl ve vztahu k ostatním spoluobviněným ve vůdčím postavení a hrál v rámci páchané trestné činnosti důležitou roli (srov. strany 167 a 168 rozsudku soudu prvního stupně).

Za přiměřený považoval trest odnětí svobody v trvání šesti roků, s jehož výší se ztotožnil i odvolací soud, jenž ani se zřetelem k delší době uplynuvší od spáchání trestné činnosti, s důrazem na význam role obviněného a výši zkrácené daně, neshledal možnost pro zmírnění jemu uloženého trestu odnětí svobody (srov. body 23 až 26. usnesení odvolacího soudu).

37. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že odvolací soud nevěnoval pozornost jeho odvolacím námitkám (shodným s těmi, které uvedl v dovolání). Naopak je nutné přisvědčit důvodnosti uloženého trestu, protože je třeba vedle delší doby, která uplynula od spáchání činu, brát proporcionálně do úvahy všechny souvislosti, které byly zjištěny, což soudy učinily a zcela zachovaly nezbytnou rovnováhu (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/2004). Důraz kladly na intenzitu činu obviněného, přičemž zohlednily i jeho sofistikovanost a důslednost, s níž byl ve spolupráci s dalšími obviněnými proveden, neboť obviněný dokázal ve velice krátkém časovém intervalu (leden 2008 až červen 2009), poháněn očividnou vidinou majetkového prospěchu, způsobit České republice škodu, jež činila 304. 947.013 Kč. Obviněný se svým jednáním podílel na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koňů, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánů činných v trestním řízení. Rovněž je vhodné zdůraznit, že obviněný musel s ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti počítat v případě jejího odhalení s výraznějším trestem, který by i příslušelo uložit, a to s ohledem na skutečnost, že rozpětí zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku činí 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej mírně nad spodní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání šesti let dostatečně délku řízení zohlednily.

38. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému, byť s delším časovým odstupem, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, a proto nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.

39. Jelikož v dovolání obviněného L. B. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil vytýkané porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

40. Se zřetelem na tento výsledek dovolacího řízení nebyl prostor pro to, aby bylo vyhověno požadavku dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí, jehož se v dovolání rovněž domáhal.

IV. K dovolání obviněného A. V.

41. Obviněný A. V. dovolání podal vedle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle nějž lze postupovat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle § 256 tr. ř. pod bodem III. přezkoumávaného rozsudku zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohl tento obviněný uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání podal též s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud z těchto důvodů dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz část II. shora), který je shodný pro všechny dovolatele.

42. Podaným dovoláním obviněný A. V. brojil proti výroku o vině i trestu. Výroku o vině vytýkal, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, a že došlo ke zdeformování obsahu dokazování, a to zejména při hodnocení důkazů. Tvrdil, že v úvahách soudů zcela absentuje posouzení otázky podřízenosti obviněného, který byl v pracovním poměru a s ohledem na ustanovení zákoníku práce pouze plnil úkoly zaměstnavatele. Dále vytýkal vadné hodnocení otázky zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení a extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními.

43. Nedostatek spravedlivého procesu obviněný spatřoval v porušení práva na nestranné posuzování věci, protože soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování (ohledně znaleckého posudku), které mohlo přispět ke správnému a úplnému zjištění všech pro rozhodnutí relevantních skutečností či okolností, čímž nebyla nerespektována ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

44. K tomu, co soudy na základě provedených důkazů zjistily, zdůraznil, že nevěděl, že je součástí propracovaného systému, protože pouze pracoval jako zaměstnanec společnosti P. L., a na základě této pozice plnil pracovní zadání zaměstnavatele, která dostával prostřednictvím obviněného L. B., jak mu ukládá § 301 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále pouze jako „zákoník práce). Nebyl v pozici vedoucího zaměstnance s povinnostmi podle § 302 zákoníku práce, a neměl tedy možnost zkontrolovat si nebo jinak posoudit, zda jsou pokyny mu udělené v souladu s právními předpisy. Z hlediska zásady ultima ratio neměl být postihován podle trestního zákoníku, neboť se jedná o pracovněprávní problematiku spadající pod civilní právo. Zdůraznil, že z tvrzené trestné činnosti neměl žádný majetkový prospěch, a současně nebyla prokázána ani jeho vědomost o tom, že se ostatní spoluobvinění dopouštějí jakékoliv trestné činnosti. Proto je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť v tomto směru není podložen žádnými důkazy. K této své argumentaci obviněný posléze odkázal na pasáže ze své výpovědi učiněné při hlavním líčení a taktéž na výpověď obviněného L. B.

45. Nesoulad se zákonem obviněný A. V. spatřoval i v tom, že jeho vinu soudy dostatečně neobjasnily, nezabývaly se jeho zaviněním ani postavením, a nedostatečně zvážily příčinnou souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě zkrácené daně, na čemž se ve své pozici nepodílel. Důkazy, které byly ve věci provedeny, jeho vinu ani podíl na zkrácené dani neprokazují, a to ani v jejich souhrnu. V té souvislosti byla nedůvodně zamítnuta námitka směřující vůči vyčíslení výše škody, která vychází ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, zpracovaného na základě pokynů policie, kterýžto soud označil za zásadní, nicméně v něm pouze byla provedena početní operace, na základě níž soud dospěl k závěru, že došlo ke zkrácení daně. Odvolací soud pak pouze beze zbytku převzal závěr soudu prvního stupně a dále se nikterak nezabýval tím, zda byla fakturace fiktivní či nikoliv, zda došlo ke zdanitelnému plnění, a zda byla skutková podstata trestného činu vůbec naplněna. Odvolací soud se proto nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Obviněný dále zdůraznil, že ani odvolací soud nezkoumal jeho postavení ve společnosti P. L. a T., a to ani z hlediska výpovědi svědkyně D. H., a poukázal na to, že jeho spolupráce spočívající v převodech peněžních prostředků na bankovní účty jiných společností byla vyvrácena provedeným dokazováním, neboť bylo zjištěno, že neměl aktivní přístup k bankovním účtům a mohl tedy pouze kontrolovat elektronické účetní výpisy.

46. S ohledem na shora uvedené obviněný shrnul, že jemu za vinu kladený trestný čin je trestným činem úmyslným a na jeho úmysl musí být usuzováno z jeho jednání jako celku, přičemž on úmyslně nejednal. Rovněž nelze učinit závěr, že při dodržení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího princip ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku naplnil znaky zločinu, který mu je kladen za vinu.

47. Závěrem dovolání obviněný A. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku I. a III. zrušil, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř. nebo § 265m tr. ř.

48. K námitkám obviněného státní zástupce působící na Nejvyšším státním zastupitelství uvedl, že neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný namítal, že znalecký posudek, na jehož základě byl soudem stanoven rozsah zkrácení daně, byl nedostatečný, neboť se nevyjadřoval k otázce reálnosti či fiktivnosti deklarovaných zdanitelných plnění, nelze dospět k závěru, že to svědčí o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy pro objasnění této otázky totiž vycházely z dostatku jiných důkazů, které až ve svém souhrnu mohly potvrdit závěr, že účelem zaúčtování předmětných faktur bylo toliko simulování uskutečnění zdanitelných plnění, a proto pokud byl znalecký posudek zpracovaný pouze za účelem náležitého vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně, nelze v tom shledávat pochybení, nýbrž logický a pochopitelný postup soudů.

49. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného A. V. bylo podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané mimo zákonem uvedené důvody, odmítnuto.

50. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.

51. Pokud jde o toto dovolání, Nejvyšší soud považuje za vhodné předeslat, že formulované výhrady částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný A. V. namítal, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to zejména v podobě subjektivní a objektivní stránky, a vytýkal nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Některé argumenty však zaměřil proti skutkovým zjištěním nebo jimi polemizoval se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, tedy zpochybňoval učiněné skutkové závěry, což se s uvedeným důvodem neslučuje.

a) ke skutkovým námitkám

52. Námitky obviněného A. V. jsou v podstatě opakováním jeho dosavadní obhajoby, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud pro skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně nevycházel pouze z výpovědi obviněného, která byla během hlavního líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečtena, protože obviněný využil svého práva nevypovídat (č. l. 7744 a 7745 spisu), ale i výpovědí dalších obviněných, svědků a znalců z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Rovněž provedl řadu listinných důkazů, jako jsou např. materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob a kancelářských prostor, účetní doklady a znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly (ve vztahu k výroku o vině pod bodem II.), soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. K obviněnému A. V. se v rámci hodnocení důkazů soud prvního stupně vyjádřil zejména na stranách 132, 133, 144, 145, 147 a 148 až 150 rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

53. Odvolací soud i z podnětu odvolání A. V. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu). V těchto souvislostech je rovněž vhodné poukázat na to, že pokud obviněný namítal, že odvolací soud nevěnoval pozornost jeho odvolacím námitkám (shodným s těmi, které uvedl v dovolání), nelze s ním souhlasit, neboť z obsahu jeho rozhodnutí plyne, že odůvodnil, jakým způsobem námitky obviněného hodnotil a proč jim nemohl přisvědčit. Své úvahy řádně vysvětlil, a případně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, což svědčí o tom, že na výhrady obviněného dostatečným způsobem reagoval a vypořádal se s nimi (srov. bod 21. rozsudku odvolacího).

54. K námitce že nebylo prokázáno zapojení obviněného A. V. do trestné činnosti, neboť byl pouze zaměstnancem, který plnil úkoly zadané mu zaměstnavatelem, je vhodné zmínit, že tuto obhajobu obviněný uplatňoval již od počátku trestního řízení a soud prvního stupně se s ní přesvědčivě vypořádal. Stěžejním důkazem k prokázání této skutečnosti je záznam ze sledování kancelářských prostor užívaných společností P. L. ze dne 24. 4. 2009 (založený v příloze č. 3), podle něhož obviněný A. V. s obviněným L. B. společně probírali, jakým způsobem bude fakturováno společností T. pro společnost P. L., a že až po vzniku daňové povinnosti budou vystavovány faktury týkající se společnosti C. a A. (srov. stranu 147 rozsudku soudu prvního stupně). Další záznamy o sledování svědčí i o samostatné aktivitě obviněného, když úkoloval svědkyni D. H. k podepisování faktur společnosti C. Zmíněné záznamy o sledování prostor tedy přímo svědčí o zapojení obviněného A. V. do trestné činnosti, a proto nelze přisvědčit jeho argumentaci, že působil pouze jako zaměstnanec plnící povinnosti mu vyplývající z pracovněprávního vztahu a neměl povědomí o fiktivnosti vytvářených faktur, neboť se jedná o účelovou a provedenými důkazy vyvrácenou obhajobu. Uvedené důkazy mimo jiné prokazují i nepravdivost tímto způsobem vytvářených faktur a jasný záměr přizpůsobovat fakturaci vznikající daňové povinnosti. Veškerá tato činnost se děla v sídle společnosti P. L. Tuto skutečnost potvrzují také výpovědi svědků – zaměstnanců společnosti P. L. – D. V., R. P., T. P., D. H. anebo samotného obviněného A. V. (srov. závěry shrnuté na stranách 149 a 150 rozsudku soudu prvního stupně). Zejména pak svědkyně D. H. popsala, že jako zaměstnankyně společnosti P. L. vykonávala i práci pro společnost T. a C., dokonce za tuto společnost dokonce tiskla faktury a podepisovala je, uvedla, že razítko společnosti C. se dokonce nacházelo na stole obviněného L. B. a že obviněný A. V. se podílel na výběru peněz v hotovosti (srov. strany 97 a 98 rozsudku soudu prvního stupně).

55. Pokud obviněný zpochybňoval způsob vyčíslení vzniklé škody, resp. nedostatečnost znaleckého posudku zpracovaného Ing. Jiřím Svobodou, jenž se nijak nevyjadřuje k fiktivnosti faktur či neexistenci zdanitelného plnění, není tato obhajoba důvodná, protože úkolem znalce nebylo prokázat fiktivnost fakturace nebo existenci zdanitelného plnění, neboť zodpovězení těchto otázek příslušelo soudu prvního stupně na základě jiných ve věci provedených důkazů, který tuto povinnost splnil a na stranách 154 a 155 rozsudku své úvahy vysvětlil, avšak na znalci bylo kvantifikovat míru zkrácení jednotlivých daní na základě zajištěných podkladů, čemuž zcela vyhověl. Pro úplnost lze, mimo již výše vysvětlené, pouze odkázat na strany 140 až 152 rozsudku soudu prvního stupně, kde shrnul závěry vztahující se k předstírané spolupráci společností T., P. L., C. a A., stejně jako závěry o fiktivnosti fakturací.

56. K výhradě obviněného, že soudy jeho vinu zjistily pouze na základě důkazů nepřímých, je vhodné zmínit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného A. V. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.).

57. V odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je rovněž dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.

58. Na základě shora uvedeného je patrné, že soudy učinily své závěry podle logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž v dovolání brojil.

b) ke spolupachatelství

59. Obviněný A. V. v dovolání zpochybnil správnost závěrů soudů o tom, že se popsaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnými L. B. a M. V., tedy právní závěr, který vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a plyne z popisu skutku. V něm se podává, že „…obviněný A. V. v období od ledna 2008 do června 2009 jednal jako zaměstnanec společnosti P. L. na základě pokynů obviněných L. B. a M. V., přičemž vytvářel účetní doklady společnosti T. a P. L., podílel se na vedení jejich účetnictví, připravoval podklady pro daňová přiznání, vytvářel přehledy pohledávek a nákladů těchto společností a podílel se na vytváření faktur společností C. a A., kdy výše popsanou činnost prováděl s vědomím, že faktury zahrnované do účetnictví společností T. a P. L. jsou fiktivní a jsou vystavovány za účelem zkrácení daňové povinnosti, neboť za společnost T. prováděli veškeré reklamní práce zaměstnanci společnosti P. L. Rovněž věděl, že účetní doklady společnosti C. jsou na pokyny obviněného L. B. vytvářeny v kancelářích společnosti P. L.…“ (srov. stranu 57 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tento závěr shledal správným (viz bod 22. usnesení odvolacího soudu).

60. Podle závěrů soudů obou stupňů i popisu skutku pod bodem II. výroku o vině, obviněný A. V. jednal ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a to i přesto, že se jednotlivé role jeho a obviněných L. B., M. V. lišily. V celkovém kontextu se nicméně jednalo o promyšlené jednání tří osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.].

61. Pouze ve stručnosti pak lze shrnout, že v přezkoumávané věci jde právě o situaci, kdy obviněný A. V. jednal v souladu s vůlí spoluobviněných M. V. a L. B., kteří mu udělovali pokyny a jeho činnost řídili. On sám poté svým vědomým jednáním zejména vytvářel podklady (fiktivní faktury), na základě nichž byla simulována obchodní spolupráce mezi společnostmi T., P. L. a C. a A., a které mimo jiné sloužily i jako podklad pro podaná daňová přiznání. Je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, a šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucí ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony, na čemž se tento odvolatel významně podílel. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení daně uváděny doklady, které neměly v realitě žádný skutečný odraz, což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.].

62. Výhrady obviněného A. V., že nejednal ve spolupachatelství s obviněnými M. V. a L. B. jsou z uvedených důvodů v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy plně v souladu s jejich zákonným vymezením učinily.

c) k subjektivní stránce

63. Pokud obviněný A. V. v dovolání tvrdil, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zaviněním a nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně, ani v této námitce se s ním Nejvyšší soud neztotožnil.

64. Uvedená námitka je částečně založena na skutkových výhradách, jejichž vyvrácení je nezbytným předpokladem pro učinění právních závěrů soudů. K tomu je však třeba uvést, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání činu) je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).

65. Pro přímý úmysl obviněného svědčí především samotná povaha faktur, na jejichž základě byly jednotlivé daně zkráceny, neboť bylo prokázáno, že tyto faktury byly zcela smyšlené, bez reálného podkladu v podobě obchodní činnosti. Obviněný sice osobně nepodával daňová přiznání, nýbrž pro tuto činnost připravoval potřebnou dokumentaci, a fiktivní faktury zahrnoval do účetnictví obchodních společností nebo převáděl či vybíral finanční prostředky. Z daných skutkových okolností je zřejmé, že obviněný byl osobou, která se přímo a aktivně podílela na vytváření podkladů pro daňová přiznání tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce mezi obchodními společnostmi T., P. L., C. a A., přičemž věděl o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření daně z příjmů právnických osob i DPH. Je proto správný závěr, že obviněný jednal úmyslně.

66. Dovolatel věděl, že ze strany ostatních obviněných a osob podílejících se na činu šlo o pouhé předstírání obchodní spolupráce, což bylo vědomým a chtěným záměrem mimo jiné i dovolatele. Ve skutkových zjištěních jsou dostatečné podklady pro závěr, že obviněný A. V. jako spolupachatel s ostatními obviněnými v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (byť tuto formu úmyslu soudy ve svých rozhodnutích výslovně neuvádějí), protože v souvislosti s činností společnosti T. a P. L. věděl, že do účetnictví těchto společností jsou zařazovány účetní doklady společností, které nevykonávají žádnou obchodní činnost, a že částky v nich uvedené nejsou podloženy reálným zdanitelným plněním, o čemž obvinění sami rozhodli, a to právě za tím účelem, aby snížili daňovou povinnost společností T. a P. L., a vylákali neoprávněnou výhodu (srov. zejména strany 144, 145 a 147 až 150 rozsudku soudu prvního stupně).

67. Nejvyšší soud v uvedených závěrech neshledal vady, protože soud prvního stupně vyjádřil úvahy o zavinění obviněného, z nichž dostatečně vyplývá jeho vnitřní vztah k následku jeho jednání. Na subjektivní stránku neusuzoval přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovozoval ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházel z chování obviněného i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění obviněného A. V. vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

68. Pro úplnost je vhodné připomenout, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], a tudíž není pochyb o tom, že i když obviněný nebyl tím, kdo jednal s finančními úřady, neúčastnil se jednání s nimi, ani osobně nepodával přiznání k dani, byl v souladu se zásadami § 23 tr. zákoníku osobou, která o všem věděla, což je rovněž skutečnost podávající se nejen z výpovědi svědků, ale i z dalších ve věci zajištěných podkladů a opatřených důkazů. Ze všech uvedených důvodů lze shledat, že obviněný A. V. v takové roli jednal, přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).

69. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného A. V., jakož i rovněž soudy popsané souvislosti ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze shledat, že se jedná o dostatečné podklady pro závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného k oběma okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, u nichž navíc postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. b) tr.

zákoníku]. Podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rozhodné, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, přičemž postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr.

zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). U kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání činu) představující způsobení škody velkého rozsahu není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Obviněný A. V. však byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, když se podílel na zajištění peněžních převodů na účty obchodních společností, což prováděl se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti enormních částek, které takto na účet uvedených společností i díky jím prováděným transakcím plynuly. Lze proto uzavřít, že soudy veškeré závěry a úvahy vztahující se k subjektivní stránce dostatečně uvážily a vysvětlily, takže nejen o naplnění znaků základní skutkové podstaty, ale ani o uvedených okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby není u dovolatele důvodné pochybovat.

d) k příčinné souvislosti

70. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného A. V., že zjištěný daňový únik nebyl v jeho případě v příčinné souvislosti s činem, který je mu kladen za vinu, protože výše daňového zvýhodnění je přímým důsledkem toho, že obviněný mimo jiné vytvářel fiktivní faktury, jež byly následně dalšími obviněnými zahrnovány do účetnictví a podkladů pro podání daňových přiznání obchodních společností, na základě kterých byla těmto společnostem vyměřena nižší daň, než jaká by jim byla vyměřena v případě, kdy by fiktivní faktury do svého účetnictví nezahrnuly. Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů, především pak soudu prvního stupně, nezjistil podstatné nedostatky, poukazuje na to, že jeho úvahy mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že bylo bezpečně zjištěno příčinné působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy i to, že toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.), přičemž jednání obviněného A. V. pak zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku zločinu, který mu je kladen za vinu a rovněž je patrný příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

71. Jestliže obviněný svou trestní odpovědnost odmítal proto, že působil jako zaměstnanec, který poslouchal pokyny zaměstnavatele (obviněného L. B.), nepodával daňová přiznání, nevedl účetnictví a ani mu neplynul zisk z trestné činnosti, je třeba uvést, že tyto skutečnosti příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem nepřerušují, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný v této trestní věci připravil podklady pro to, aby obviněný L. B. jako osoba povinna k podání daňového přiznání v něm mohla uvádět nepravdivé skutečnosti, aby došlo ke zkrácení daně, je společně s ní osobou za uvedené trestné jednání trestně odpovědnou, protože i jeho přispěním vznikl škodlivý následek.

72. Na základě shora uvedeného je třeba shrnout, že soudy zcela správně posoudily, že obviněný A. V. po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

e) k subsidiaritě trestní represe

73. K námitce obviněného A. V., že nemůže být trestně odpovědný za uvedené jednání, neboť soudy měly postupovat v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe, je třeba v obecném smyslu uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].

74. Z uvedených důvodů lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik společensky málo škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného a s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku by podle zásad subsidiarity trestní represe postačovalo postižení jen podle pravidel vymezených v zákoníku práce. Taková úvaha je s ohledem na povahu spáchané trestné činnosti až absurdním požadavkem, vezme-li se do úvahy, o jak závažnou a jak důmyslně provozovanou trestnou činnost se jednalo. I sám obviněný postupoval, byť podle pokynů jiných, systematicky v kooperaci s dalšími obviněnými tak, aby byla co nejefektivnějším způsobem zkrácena daň v ohromné částce, podílel se na fingování obchodní spolupráce, a navíc jednal na základě očividné záminky majetkového prospěchu, byť nebylo prokázáno, zda a v jaké výši v konečném důsledku připadl jemu. Rovněž jeho jednáním došlo k daňovému úniku převyšujícímu hranici škody velkého rozsahu (v případě obviněného A. V. se jednalo o více než 300 milionů korun). Požadavky obviněného nejsou odůvodněné, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, nýbrž o velice závažný kvalifikovaný zločin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

75. Na základě všech shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného A. V. bylo dostatečným způsobem prokázáno, že naplnil po všech stránkách znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž dovolací soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V. Dovolání obviněného M. V.

76. Tento dovolatel podal dovolání zaměřené proti rozhodnutí soudů obou stupňů s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., neboť nerespektoval svou vázanost dříve vydaným pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně, a místo toho výši daně určil sám na podkladě znaleckého posudku. Odvolacímu soudu vytkl, že se v bodu 21. jím namítané nedostatky nepovažoval za důvodné, a trval na tom, že soudy nerespektují dělbu moci v právním státě, jelikož orgán soudní moci se necítí být vázán pravomocným rozhodnutím orgánu moci výkonné.

K tomu poukázal na článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 Listiny a § 9 tr. ř. a § 99 daňového řádu, resp. § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků účinného v době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání vůči obviněnému. Uvedl, že soudy nemohou nahrazovat finanční úřady ve věci zjišťování a vyměřování výše daně, a naopak finanční úřady nejsou oprávněny samostatně zjišťovat a posuzovat vinu těch, kdo jsou za zkrácení daně odpovědní. Odvolací soud však tuto argumentaci neuznal a námitky obhajoby pouze s obecným vysvětlením odmítl, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Obviněný taktéž zdůraznil, že zkrácená daň stanovená soudem vychází zejména ze znaleckého posudku, který je nezpůsobilý zpochybnit závěry pravomocného rozhodnutí finančního úřadu.