11 Tdo 1010/2016-110
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o
dovoláních obviněných M. V., D. Ř., M. T. H., T. H. D., T. C. Ch., a V. S. N.,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 11 To
41/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 17 T 31/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. V., M. T. H., T.
H. D. a T. C. Ch. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ř. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. N. o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 17 T
31/2014-6499 ze dne 13. 3. 2015 byli obvinění M. V., D. Ř., M. T. H., T. H. D.,
T. C. Ch., V. S. N. a M. T. T. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (M. V.,
D. Ř., M. T. H., T. H. D.), podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku (T. C. Ch., M. T. T.) a podle § 283 odst. 1, odst. 2
písm. a), písm. c) tr. zákoníku (V. S. N.), kterého se dopustili tak, že
společným jednáním ve vzájemné spolupráci a s vědomím, že manipulují s omamnými
a psychotropními látkami a prekurzory, nejméně od července 2009 do 5. 9. 2013,
resp. 10. 10. 2013, obstarávali potřebné suroviny, zřizovali varny pervitinu, s
cílem ztížit odhalení sofistikovaným způsobem pervitin ukrývali a
distribuovali, jednali jako členové organizované skupiny a se snahou opatřit si
značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu, omamné a psychotropní látky dále
distribuovali v ČR, ale i mimo její hranice, zejména do Německa a jednali tak s
vědomím o povaze takových látek a prekurzorů (metamfetaminu, konopí,
pseudoefedrinu, chlorpreudoefedrinu, červeného fosforu a dalších látek) a bez
náležitého zvláštního povolení. Takto nakládali s látkou pervitin v celkovém
množství – 263.417,50 g M. V., 8.417,50 g D. Ř., 261.184,40 g M. T. H.,
308.132,40 g T. H. D., 2.500 g T. C. Ch., 500 g V. S. N. a 2.000 g M. T. T. a
dále s marihuanou v množství 380 g M. T. H. Podrobně je pak protiprávní jednání
obviněných rozvedeno pod body A) – E) rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích.
Za toto jednání byly všem obviněným uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody,
a to konkrétně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře 11 let (M. V. – jako
trest souhrnný k trestu uloženému rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9.
6. 2014, č. j. 3 T 27/2013-6179), 10 let (D. Ř.), 10 let a 6 měsíců (M. T. H.,
T. H. D.), podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře 9 let (T. C. Ch.), 8 let
(M. T. T.), k jejichž výkonu byli všichni výše uvedení podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou a podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku ve
výměře 4 let (V. S. N.), který byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněným V., Ř., M. T. H. a T. H. D. byly
rovněž podle § 70 odst. 1 písm. a), resp. c) tr. zákoníku uloženy tresty
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v rozsudku specifikované
finanční hotovosti, motorového vozidla zn. Audi A6, rušičky signálu GPS a GSM a
věcí sloužících k výrobě omamné a psychotropní látky. Konečně pak bylo
předmětným rozsudkem rozhodnuto podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o
zabrání blíže specifikovaných věcí sloužících k výrobě omamných a
psychotropních látek a podle § 81b odst. 1 tr. ř. o zničení nespotřebovaných
zbytků omamných a psychotropních látek, prekursorů a jedů, a sloučenin či věcí
obsahujících chemikálie či těmito kontaminovaných.
O následném odvolání všech obviněných pak rozhodl usnesením ze dne 10. 8. 2015,
sp. zn. 11 To 41/2015, Vrchní soud v Praze, který podané opravné prostředky
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. V., D. Ř., M.
T. H., T. H. D., T. C. Ch. a V. S. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání k
Nejvyššímu soudu.
Obviněný M. V. ve svém dovolání uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Primárně konstatoval, že
jeho jednání nenese znaky trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tyto nebyly v bodě
A) rozsudku naplněny vůbec, v bodě B) rozsudku nebyla prokázána existence
úmyslného zavinění.
Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě A) rozsudku nalézacího soudu neexistuje
žádný důkaz, který by svědčil o jeho vině. Sám přitom jakékoliv zavinění již od
počátku popíral a opak nebyl prokázán, zejména nedošlo k zjištění všech osob,
jež měly jednat s vlastníkem nemovitosti o nájmu, či zajišťovaly vlastní výrobu
pervitinu. On sám pak návštěvu nemovitosti uskutečnil pouze z důvodu, že
spolucestoval s dalšími osobami a na místě se tak nacházeli jak jeho známí, tak
osoby cizí. Rovněž platba nájemného na účet vlastníka nemovitosti proběhla ze
strany obviněného, aniž mu bylo sděleno, o jaký účet se jedná, v čí prospěch
tak činí a z jakého právního důvodu. Fakt, že platbu provedl způsobem, kdy
došlo k jeho identifikaci peněžním ústavem, svědčí o tom, že neměl představu,
že v nemovitosti probíhá výroba pervitinu. Jeho verzi pak má podporovat též
výpověď svědka A. R., kterou podrobněji rozebral.
Pokud se jedná o bod B) rozsudku, i zde obviněný namítá, že se trestné činnosti
nedopustil. Závěry soudů stojí na pouhých spekulacích bez opory v provedených
důkazech, či dokonce na důkazech, které byly provedeny nezákonně a došlo tak k
porušení práva na obhajobu. Předně nebyl proveden výslech svědka W. P., který
zastává významnou úlohu v protiprávním jednání, když oslovil obviněného a
prostřednictvím něj totéž učinil policejní agent P. N. Ač nalézací soud návrh
obhajoby v daném směru akceptoval, nevyužil veškeré pátrací prostředky k
zajištění svědka. V případě čtení prohlášení výše uvedeného svědka byl takový
důkaz hodnocen soudy v rozporu se skutkovými zjištěními. Přitom podíl P. na
jednání dovolatele byl zásadní, když ovlivnil pohnutku dovolatele a měl přímý
vliv na otázku posouzení subjektivní stránky jednání. Jako nezákonné je pak
třeba hodnotit jak chování zmiňovaného svědka, tak policistů v podobě
nepřípustné provokace. Tato skutečnost není eliminována ani tím, pokud se
podobného provokačního a účelového jednání dopustil W. P. vůči policistům.
Dovolatel poukázal na předchozí vztah ke svědku P., jemuž zapůjčil finanční
obnos, a který ho následně kontaktoval spolu s agentem N. Obviněný byl
opakovaně P. upozorněn, že pokud odmítne (což zpočátku činil) zapojení do
obchodu s pervitinem, nebude mu svědek moci splatit dlužnou částku. Tuto verzi
obviněného ostatně potvrdil i svědek S. Především však obviněný vzhledem k
uplatněnému dovolacímu důvodu vytkl oběma soudům chybné a nepodložené závěry o
tom, že W. P. byl policejním informátorem, což nebylo nikterak prokázáno a ani
svědek N. se o takové skutečnosti nezmiňuje. Také odvolacím soudem připuštěný
důkaz písemným prohlášením svědka P. potvrzuje, že se obviněný nikdy na žádné
drogové delikvenci nepodílel.
Za nevěrohodné, resp. procesně nepoužitelné pak obviněný označil výpovědi
policejních agentů P. N. a V., když nebyly splněny zákonné podmínky pro
provedení výslechu v pozici utajeného svědka podle § 55 odst. 2 a § 102a odst.
1 tr. ř., zejména žádný z výše uvedených nepožádal o výslech v pozici utajeného
svědka, ale jednalo se o rozhodnutí policejního orgánu. V tomto směru dovolatel
poukázal na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu, jako i Evropského soudu pro
lidská práva. Samotné použití agentů podle § 158e tr. ř., jakož i předstíraného
převodu podle § 158c tr. ř., pak považuje rovněž za nezákonné, když druhý
uvedený operativně-pátrací prostředek byl v bodě B) proveden bez předchozího
povolení státního zástupce, a toto bylo vyžádáno až dodatečně (B/1) či dokonce
vůbec (B/3,4). Ani u jednoho skutku, které se dotýkají dovolatele, nebylo
odůvodněno, že by věc nesnesla odkladu, stejně jako to nebyl obviněný, kdo
kontaktoval jako první policejní orgán (agenta), ale bylo tomu naopak.
Opakovaně pak dovolatel poukázal na zřejmé nejasnosti ve výpovědích obou
agentů, zejména velmi podrobně rozvedl odlišnosti ve výpovědi P. N. v
přípravném řízení a řízení před soudem, jakož i rozpory s tvrzeními svědka P.
Usvědčovat obviněného nemohou ani nekvalitní audiozáznamy, o to více, že také
jejich provedení bylo nezákonné, když jejich část nebyla obviněnému předložena
při skončení vyšetřování, ale až dodatečně u hlavního líčení.
V neposlední řadě dovolatel poukázal na chybné závěry soudů stran konstatování,
že obviněný se dopustil jednání jako člen organizované skupiny, resp. jednal v
úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, neboť tyto se zakládají na hypotézách a
nikoliv relevantních důkazech. V odůvodnění soudních rozhodnutí absentuje popis
zásadního prvku organizované skupiny, tedy prokázání jeho splnění, kterým je
dělba konkrétních úkolů mezi členy skupiny za účelem plánovitosti a koordinace
jednání více osob jako pachatelů. Vzhledem k již uvedenému tvrzení dovolatele,
že jeho trestní odpovědnost je vyloučena v případě bodu A), tak přichází v
úvahu přezkum jednání toliko pod bodem B), pakliže by se soudy vypořádaly s
naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty, a užití právní kvalifikace
nikoli ve smyslu § 283 odst. 4, ale pouze podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
Obviněný D. Ř. své dovolání založil rovněž na důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Konkrétně pak namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl
zajištěn žádný důkaz, který by spolehlivě mohl založit jeho vinu uvedenou
trestnou činností (body B/1) a B/4), tedy že by jakkoliv vyráběl, přechovával
či jinak nakládal s omamnou a psychotropní látkou či se na takovém jednání
podílel. Veškeré závěry soudů tak vycházejí toliko z domněnek. O pervitinu a
úloze V. při manipulaci s ním se dozvěděl až v průběhu hlavního líčení. V daném
směru soudy nezkoumaly naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu u
dovolatele natolik podrobně, jak to činily ve vztahu k obviněnému V. Dále
obviněný zopakoval svou argumentaci z odvolacího řízení, s tím, že skutková
zjištění nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za
nezákonné označil důkazy výpověďmi policejních agentů v pozici utajených svědků
a odposlechy provedené před zahájením trestního stíhání. Výpovědi některých
svědků (F., R. a V.) pak nebyly hodnoceny nestranně, čímž došlo k porušení
zásady in dubio pro reo. Stejně tak tomu bylo v případě igelitové tašky, kterou
předal spoluobviněnému V. a v níž byl následující den nalezen pervitin. V
podrobnostech pak odkázal na své odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze,
které učinil přílohou podaného dovolání.
V návaznosti na své argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí vrchního i krajského soudu.
Obviněný M. T. H. ve svém dovolání také poukázal na zákonný důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho argumentace je do značné míry totožná s
námitkami, které vznesl spoluobviněný V. Předně tedy poukázal na absenci
jakéhokoliv procesně použitelného důkazu, který by svědčil o jeho vině jednáním
v bodech A), B), D) rozsudku nalézacího soudu. Znaky trestného činu podle 283
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
nebyly nikterak naplněny. Stejně jako obviněný V. v bodech A), B) rozsudku, pak
také tento dovolatel vytkl neprovedení důkazu výslechem svědka W. P., který byl
označen za policejního informátora, a pochybení při vyslechnutí policejních
agentů P. N. a V. v pozici utajených svědků, aniž k tomu byly splněny zákonné
podmínky. Jejich zapojení označil za nezákonnou policejní provokaci. Vše podle
něj dokresluje i následný postup orgánů činných v trestním řízení, které
nezaložily do spisu audionahrávky agentů, s nimiž se tak obviněný mohl seznámit
až v řízení před soudem, čímž došlo k významnému omezení práv obhajoby. Rovněž
nebyla adekvátně zohledněna výpověď svědka R., který obviněného žádným způsobem
neusvědčuje. Stejně jako v případě spoluobviněného V., pak dovolatel podrobně
rozvedl odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro
lidská práva mající vztah k činnosti a následnému dokazování v případech užití
utajených policejních agentů.
V bodě D) rozsudku dovolatel označil výpovědi svědků A. a L. za nevěrohodné. Za
nepřípustné označil, aby jeho vina byla konstatována pouze na podkladě takových
výpovědí, kde svědci neposkytli svou výpověď po řádném poučení o následcích
křivého svědectví či obvinění a současně se jedná o osoby, které nejsou
bezúhonné, ale byly naopak odsouzeny pro totožnou trestnou činnost, jaká je
předmětem tohoto trestního řízení. Jeho vina je tak postavena pouze na
nezákonném svědectví takových osob, rekognicích či záznamech telefonických
hovorů.
Opět ve shodě se spoluobviněným V. a jeho výše uvedenou argumentací, také M. T.
H. zpochybnil závěr, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny,
jakož i zákonnost použití operativně pátracích prostředků.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby z důvodu nenaplnění zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, absence důkazů,
resp. nezákonného postupu vůči jeho osobě, Nejvyšší soud zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. H. D., rovněž vycházeje z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., konstatoval, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků
podmiňujících použití vyšší sazby, tedy spáchání činu organizovanou skupinou a
v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu. Rozsudek (body
A), B/1), B/2), C), kterým byl uznán vinným, je – zejména v bodě B) – velmi
povrchní, nekonkrétní a opírající se o spekulace a domněnky, neboť se
nepodařilo přes veškeré dokazování zjistit místa výroby pervitinu či osoby,
které se na výrobě podílely. I přesto, že soudy velmi nekonkrétně uvádějí, že
obviněný se měl protiprávního jednání dopustit v nezjištěné době šesti měsíců,
s blíže nespecifikovanými osobami, na území několika krajů, a to vše na základě
zajištění ojedinělého vzorku omamné látky, dospěl nakonec k závěru, že obviněný
participoval na výrobě neuvěřitelného množství 308 kg pervitinu. Nebylo též
prokázáno, že došlo ke schůzce dne 30. 7. 2013, přičemž následující schůzka je
zpochybňována pro rozporuplnosti ve výpovědi policejního agenta. Ve vztahu k
daktyloskopickým stopám zajištěným ve vozidle Audi A6 došlo ke specifikaci jen
jejich části, zbývající stopy nebyly přes námitky obhajoby vyhodnoceny. Otisk
jeho palce na plastovém pytli se tak mohl na tento dostat letmým dotykem
kdekoliv, aniž obviněný věděl, co se v něm nachází. Zpochybnění směřoval též do
rekognice svědkem R., který jej stoprocentně nepoznal a nevyloučil, že
pachatelem mohla být i jiná osoba.
Vzhledem k tomu, že skutky, pro které byl obviněný uznán vinným, nemají znaky
trestného činu, zejména pak nebyla doložena provázanost úmyslné spolupráce
spoluobviněných v rámci organizované skupiny a nebyly zohledněny náklady na
údajnou výrobu a distribuci psychotropních látek, bylo namístě respektovat
presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Jelikož však takto oba nižší soudy
nepostupovaly, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud obě jejich napadená
rozhodnutí zrušil.
Stejně jako předchozí dovolatelé, také obviněný T. C. Ch. své podání vymezil
důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně jako tomu bylo v
rámci podání obviněných V. – M. T. H., i v případě obviněných T. C. Ch. – T. H.
D., kteří jsou zastoupeni shodným obhájcem, lze vysledovat shodné námitky proti
rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Dovolatel brojí proti naplnění znaků
podmiňujících použití vyšší sazby, tedy spáchání činu organizovanou skupinou a
v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu, jakož i vytýká
napadeným rozhodnutím jejich povrchnost a nekonkrétnost. Závěr o vině má za
založený na pouhých domněnkách a spekulacích, když se nikterak nepodařilo
konkretizovat místa předání pervitinu a osoby na protiprávním jednání
participující. Přesto však oba soudy dokázaly učinit závěr o hmotnosti a
čistotě takové návykové látky. Obviněný popřel, že by se dopustil jakékoliv
trestné činnosti. Zdůraznil neexistenci jakéhokoliv důkazu, který by svědčil o
jeho vině a zpochybnil význam údajných „kódovaných“ hovorů. Provedené
odposlechy má s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu za nezákonné,
neboť byly prováděny před zahájením trestního stíhání a v příkazech k jejich
provedení není vymezeno, v čem je spatřována neodkladnost a neopakovatelnost
takových úkonů. Ojedinělý nepřímý důkaz vyplývající z operativně pátracích
prostředků tak nemůže zakládat jeho vinu. Soudy pochybily, když nerespektovaly
presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Shodně s předchozím dovolatelem
tedy konstatoval, že skutky, pro které byl obviněný uznán vinným, nemají znaky
trestného činu, zejména pak nebyla doložena provázanost úmyslné spolupráce
spoluobviněných v rámci organizované skupiny a nebyly zohledněny náklady na
údajnou výrobu a distribuci psychotropních látek. Z tohoto důvodu navrhl, aby
Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Konečně pak obviněný V. S. N. ve svém dovolání uplatněném z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zaměřil své námitky na nesprávný popis skutku,
když tento nevykazuje veškeré znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Pokud by
spáchal čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, musel by
obstarat 500 g pervitinu, tento dále prodat a musel by být propojen s dalšími
obviněnými, nikoli přes pana Ch. Jeho vina není v tomto směru nikterak
prokázána, a to ani provedenými odposlechy, na které poukazují obě napadená
rozhodnutí. Pokud přesto na ně soudy ve vztahu k bodu E) rozsudku poukazují,
tyto nebyly v hlavním líčení nikdy provedeny, ale šlo pouze o jejich část
(tabulka na str. 34-35, č. 2-13 rozsudku), které se nedotýkají jeho jednání.
Další odposlechy označené na str. 35-36, od č. 14 nebyly přehrány, ani o nich
nebyl přečten protokol. Odůvodnění vrchního soudu na str. 17 usnesení tak má za
velmi zkreslené a neúplné. Obviněný namítl, že žádná droga nebyla nikdy
zajištěna, proto nemůže být prokázáno, že šlo právě o pervitin. Stejně tak
nemohl být zainteresován na činnosti organizované skupiny, když se kromě
obviněného Ch. s nikým jiným neznal. Propojenost se skupinou právě přes
spoluobviněného Ch. pak nepřichází dle dovolatele v úvahu, neboť postrádá
logiku. Drogu měl podle rozsudku dovolatel sehnat pro obviněného Ch., přičemž
logickým pro závěr soudu by bylo, aby Ch. předával drogu jemu k další
distribuci.
Obviněný pro daná pochybení navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního
soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k
podaným dovoláním se vyjádřil následovně. Nejprve stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a rozhodnutí, která jsou jeho výsledkem, následně pak
rozvedl dovolací argumentaci všech obviněných. V obecné rovině rovněž poukázal
na význam dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je
určen pouze k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečností dle norem hmotného
práva. V návaznosti na to konstatoval, že převážná část argumentace obviněných
pod uplatněný důvod nemůže být podřazena. Obvinění totiž vesměs polemizují s
hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně a nabízí odlišnou verzi
skutkového děje, na jejímž podkladě dovozují, že se trestné činnosti
nedopustili. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by byl možný pouze
za situace, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s
principy spravedlivého procesu (zejména v případě tzv. opomenutých důkazů,
užití nezákonných důkazů či za situace extrémního nesouladu skutkových zjištění
s provedenými důkazy). K takovému pochybení však – dle státního zástupce – v
trestním řízení nedošlo.
Pokud se týká námitek obviněných stran nekonkrétního popisu skutků (M. V., Ch.
C. T., D. T. H.), zde má za to, že jejich popisy a jednotlivá zjištění obsahují
dostatek identifikačních znaků, aby nebylo možné zaměnit skutky s jinými. Fakt,
že se nepodařilo zajistit další osoby podílející se na trestné činnosti,
znamená pouze to, že proti takovým osobám nelze vést trestní řízení. V případě
obviněných však byly nashromážděny přesvědčivé důkazy o jejich podílu na
protiprávním jednání.
Oba soudy náležitě rozvedly své závěry v otázce provedení důkazů ve formě
odposlechů a odůvodnily, proč daný úkon považují za neodkladný. Rovněž v
případě obviněného V. S. N. jsou jeho námitky zavádějící, když nalézací soud
provedl důkaz čtením listin, resp. přehráním vybraných odposlechů v souladu s
požadavky obhajoby.
Rovněž námitky k neprovedení navrhovaných důkazů nelze vnímat jako důvodné,
když soudy nejsou povinny provést veškeré důkazy navržené stranami, musí však
takový postup náležitě odůvodnit, k čemuž také došlo. Stejně tak se soudy
vypořádaly s námitkou, že trestná činnost obviněných byla důsledkem policejní
provokace. V tomto ohledu je stěžejní, zda měl pachatel již na počátku v úmyslu
spáchat trestný čin, anebo zda ho pojal až v důsledku aktivity policie. V
případě obviněných bylo jednoznačně prokázáno, že aktivita vzešla z jejich
strany, resp. ze strany obviněného V. Je pak zcela logické, že policejní agent
se zapojí do komunikace stran, např. o ceně drogy, či jejím množství, neboť
opačný závěr by zcela popřel smysl operativně pátracích prostředků. Ostatně i
námitky ohledně použití takových prostředků, které dovolatelé prezentovali,
považuje za liché, když operativně pátrací prostředky byly využity za splnění
zákonných podmínek vymezených v § 158b a násl. tr. ř. Státní zástupce v tomto
bodě vymezil náležitosti předstíraného převodu a konkrétní důvody, pro které
považuje argumentaci obviněných za chybnou.
Za nepatřičné je též nutno považovat námitky proti údajnému procesnímu
pochybení, že po skončení vyšetřování chyběly při prostudování spisového
materiálu některé audiozáznamy a soud tak měl věc vrátit státnímu zástupci k
došetření. Obsah uvedených nahrávek byl zřejmý z jiných důkazů, shrnutých již v
podané obžalobě, a obvinění se s těmito měli možnost seznámit. Pokud došlo k
nezaložení záznamu do spisu z důvodu administrativního pochybení, byly u
hlavního líčení řádně provedeny, obvinění se k nim mohli vyjádřit a nedošlo tak
k žádnému zkrácení jejich práva na obhajobu.
Svědci A. a L. se vyjádřili v tom smyslu, že odmítají vypovídat před soudy v
České republice, a přesto byl jejich výslech proveden v průběhu přípravného
řízení v SRN, obhajoba měla možno se takového úkonu účastnit a klást dotazy.
Námitka, že v případě obviněných nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty
trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, je obecné povahy, doplněná toliko o
již uvedenou argumentaci proti skutkovým zjištěním a procesu dokazování,
neodpovídá důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o
obviněné Ch. C. T., D. T. H. a D. Ř., jejich dovolání má státní zástupce za
podaná z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř., a navrhl, aby byla
odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Jmenovaní zpochybnili
kvalifikační znaky trestného činu „spáchání členem organizované skupiny“ a
„spáchání v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu“
toliko skrze poukaz na absenci usvědčujících důkazů. V případě obviněných V. S.
N., M. T. H. a M. V. pak navrhl státní zástupce odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněná. Námitky tří posledně uvedených
dovolatelů má sice za konkrétnější (nejasnost naplnění členství v organizované
skupině, pokud nezná nikoho kromě pana Ch. – obviněný V. S. N.; neustanovení
dalších osob podílejících se na trestné činnosti a nemožnost konkretizace
rozdělení úkolů mezi sebe – obvinění M. V. a M. T. H.), přesto však za
nedůvodné. Danou problematikou se zabývaly oba soudy a své závěry náležitě
odůvodnily. Není ostatně na překážku, aby znak „spáchání členem organizované
skupiny“ byl naplněn za situace, kdy se všichni členové neznají či nejsou
ustanoveni. Pokud obviněný V. brojí proti naplnění znaku „spáchání v úmyslu
získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu“, učinil tak pouze skrze
zpochybnění skutkových zjištění a dokazování jako takového, neboť uvedl, že u
skutku A) je jeho trestní odpovědnost zcela vyloučena a pokud by byl uznán
vinným jen v bodě B), byla by s ohledem na menší rozsah kvalifikace podle § 283
odst. 4 tr. zákoníku zcela vyloučena. V případě obviněného V. S. N. a jím
uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce – pro
již konstatovaný nenaplněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. – nepovažuje za opodstatněný ani tento druhý dovolací důvod v jeho druhé
variantě, tj. že Vrchní soud v Praze zamítl řádný opravný prostředek proti
rozsudku Krajského soudu v Český Budějovicích, přestože v řízení mu
předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání všech
obviněných podle shora uvedených zákonných ustanovení a své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání, s jehož konáním vyjádřil souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) primárně konstatuje, že
dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., s výjimkou obviněného D. Ř. ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za
předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně
proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň
upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích
důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen
tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý
proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným V. S. N. podle ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Právě druhá z těchto variant je
dovolatelem uplatňována, když brojí proti rozhodnutí obou nižších soudů, které
shodně dospěly k závěru o vině obviněného dotčeným trestným činem.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož
i Krajského soudu v Českých Budějovicích, a řízení jim předcházejících, to vše
ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Jak již
bylo uvedeno výše, všichni dovolatelé shodně napadají závěry odvolacího, ale
též nalézacího soudu z důvodu, že podle jejich přesvědčení jejich rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Již výše prezentovanou dovolací argumentaci tak lze
shrnout následovně. Všichni obvinění poukázali na absenci jakýchkoliv důkazů,
které by svědčily o jejich vině trestnou činností. Závěry obou soudů označili
za spekulativní, založené na nepodložených domněnkách. Důkazy, na kterých nižší
soudy založily svá rozhodnutí o vině, jsou podle jejich přesvědčení vyhodnoceny
chybně, bez respektování zásady in dubio pro reo, a některé z nich jsou dokonce
zatíženy nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení.
V konkrétní rovině tak je poukazováno na nesprávné vyhodnocení výpovědi svědka
R., který má potvrzovat, že obviněný V. byl jednání stran nájmu nemovitosti
přítomen jen náhodou a stejně tak nevěděl, za jakým skutečným účelem nájem
hradí. Stejně tak tento svědek při prováděné rekognici neztotožnil s jistotou
obviněného H. T. D. Nebyl zajištěn a vyslechnut svědek W. P., resp. nebyl
učiněn správný závěr o jeho postavení coby policejního informátora. Přitom
úloha tohoto svědka a jeho podíl na trestné činnosti mají zásadní vliv na
pohnutku a posouzení subjektivní stránky jednání (obv. V. a M. T. H.). Naopak
soudy přiznaly neodůvodněnou váhu výpovědím nevěrohodných svědků A. a L. (obv.
M. T. H.). Dále bylo namítáno, že vina obviněných byla deklarována na základě
nepřípustné policejní provokace (obv. V., M. T. H.), nesplnění podmínek pro
výslech policejních agentů v pozici utajených svědků, resp. pro použití
operativně pátracího prostředku v podobě předstíraných převodů (obv. V., M. T.
H., D. Ř.). Použité audiozáznamy s odposlechy telefonních hovorů byly označeny
za neprůkazné, nekvalitní, pořízené bez splnění podmínek na neodkladný a
neopakovatelný úkon (obv. V., M. T. H., T. C. Ch.), potažmo za vůbec
neprovedené (obv. V. S. N.). Soudům byly vytknuty spekulativní závěry o
množství a kvalitě drogy, kterou se však nepodařilo zajistit (obv. T. H. D., T.
C. Ch., V. S. N.) a nesprávné vyhodnocení daktyloskopických stop (obv. T. H.
D.). Konečně pak obvinění napadli závěry o naplnění znaků kvalifikované
skutkové podstaty v podobě spáchání činu organizovanou skupinou a získání
prospěchu velkého rozsahu (obv. V., M. T. H., T. H. D., T. C. Ch., V. S. N.).
Jak již dovolací soud poukázal výše, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., event. v návaznosti na něj užitého § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., je k jeho úspěšnému uplatnění třeba vytýkat nesprávné právní
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Při podřazení
takového požadavku prezentované dovolací argumentaci obviněných však Nejvyšší
soud musí konstatovat, že tato v převážné většině brojí proti správnosti a
úplnosti skutkových zjištění soudy prvního a druhého stupně. Obvinění poukazují
na neprovedení některých důkazů, chybné vyhodnocení či jejich zatížení vadou
nezákonnosti (svědci P., R., A., L., výslech policejních agentů jako utajených
svědků, telefonní odposlechy, předstírané převody, daktyloskopické stopy,
závěry o množství a kvalitě omamné látky). Takovéto námitky již vesměs vznesli
v průběhu řízení před nalézacím i odvolacím soudem a tyto se jimi v odůvodnění
svých rozhodnutí zaobíraly. V tomto směru dovolací soud předně poukazuje na
velmi přehledné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a
to zejména na str. 16-22, kde se nalézací soud vypořádal se zamítnutými návrhy
na dokazování (zejména svědek W. P., daktyloskopické stopy na pytli s
prekurzorem), jakož i procesními námitkami na použití operativně pátracích
prostředků formou výslechu agentů v utajení a použitelností audionahrávek a
pořízených odposlechů. Také Vrchní soud v Praze se ve svém usnesení k dané
materii podrobně vyjádřil především na str. 22-30, když se ztotožnil s postupem
soudu prvního stupně stran provedení a hodnocení předmětných důkazů. Nejvyšší
soud se s takovými závěry obou soudů plně ztotožnil a pro stručnost na uvedené
odůvodňující pasáže napadených rozhodnutí odkazuje.
Pokud obvinění napadají postup nalézacího a odvolacího soudu při hodnocení
provedených důkazů, dostávají se ve svých námitkách mimo jimi vymezený dovolací
rámec a tedy do roviny, kde Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat činnost
nižších soudů. Je třeba si uvědomit, že projednávaná trestná činnost je tvořena
souhrnem plánovaného, sofistikovaně organizovaného jednání vícero osob. Zatímco
dovolatelé své námitky uvedli převážně ve vztahu k vlastním osobám, soudy
správně postupovaly v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu bez
důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro projednání věci a hodnotily
důkazy podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Postupovaly tedy ve světle všech existujících důkazů a
zvažovaly, nakolik má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné
poznatky, jež bez důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné
činnosti a identifikaci pachatelů. V přezkoumávané věci se tedy nejedná o
situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění
postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů
nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za
následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k
žádnému porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Stejně tak argumentaci brojící proti neprovedení některých důkazů dovolací soud
neshledal za důvodnou. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv.
opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy
v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již
negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj.
soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny
– srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se
jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další).
Přesto se však v projednávaném případě nejedná o žádnou z avizovaných
skutečností, která by měla za výsledek potřebu zásahu ze strany Nejvyššího
soudu. Soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi
podrobně nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a
hodnocení, ale též po stránce jejich procesní použitelnosti, avšak rovněž
věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. Je nutné
připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré
stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu
zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a
závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba soudy dostály.
Pouze ve stručnosti, když v podrobnostech dovolací soud již odkázal na
výstižné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, lze doplnit, že pro
projednávanou trestnou činnost a její odhalování je zcela typické použití
prostředků, které představují (byť v takových situacích zákonem oprávněný)
zásah do základních práv a svobod jednotlivců a vyznačující se přísnými
zákonnými limity použitelnosti. Jedná se právě o problematiku odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu či použití operativně pátracích prostředků v
podobě předstíraného převodu, sledování osob a věcí či použití agenta. V tomto
směru je proto dána rozsáhlá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního
soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, když tyto orgány se snaží
reagovat na možný vznik konfliktu mezi potřebou chránit společensky významné
hodnoty a zvýšit v tomto veřejném zájmu efektivnost trestního postihu na jedné
straně, a dodržování základních principů trestního procesu, které mnohdy
vycházejí z ústavně či mezinárodně zajištěných práv a svobod.
Soudy prvního i druhého stupně se se shora uvedenými otázkami podrobně
zaobíraly ve svých rozhodnutích, přičemž dovolací soud může zejména poukázat na
odůvodnění Krajského soudu v Českých Budějovicích stran hodnotících úvah k
procesním námitkám obhajoby (str. 19-22), na něž navazují hodnotící teze v
rámci jednotlivých bodů rozsudku (zejména str. 26-28, 34-40). Tyto závěry jsou
ve shodě s odůvodněním Vrchního soudu v Praze (zejména str. 22-27, 29-30). Po
zhodnocení argumentace obou dotčených soudů pak Nejvyšší soud konstatuje, že s
touto se v plném rozsahu ztotožnil.
V případě námitky obviněných, že celé trestní stíhání je založeno na
předcházející policejní provokaci agentů, jenž nebyli v průběhu trestního
řízení ani řádně vyslechnuti, jakož i na dalších zásadních pochybeních policie,
která použila operativně pátrací prostředky v rozporu se zákonnými požadavky,
resp. spekulativně vyhodnotila získané poznatky z provedených odposlechů je pak
nezbytné doplnit následující. Závažná drogová trestná činnost se svou povahou
řadí mezi protiprávní jednání vyznačující se vysokou latencí jejího odhalování,
což pramení zejména z její propracované organizovanosti, jakož i faktu, že
osoby do ní zapojené, počínaje výrobci, přes distributory, až po samotné
konzumenty, nemají zájem na jejím potírání. Právě proto představuje typickou
skupinu případů, při jejichž řešení je policií užívána řada skrytých prostředků
sloužících k odhalování trestné činnosti a jejích pachatelů. Činnost policie
však nesmí k zákonnému odhalení a prokázání pachatelství přesáhnout do takové
míry, kdy by úmysl pachatele dopustit se protiprávního jednání byl převýšen
aktivitou policejního orgánu. Jinými slovy, je stěžejní otázkou, zda pachatel
pojal úmysl spáchat trestný čin sám o sobě, či toliko v návaznosti na aktivitu
policejního orgánu. V rámci trestního řízení je tak třeba bez důvodných
pochybností prokázat, že trestný čin by byl spáchán i bez přispění policejního
agenta, když jeho zapojení představuje pouze faktor usnadnění či urychlení
odhalení páchaného deliktu, jeho zmaření a zajištění důkazů o něm. Bližší
vymezení otázky policejní provokace, resp. použití skrytého pátrání, lze nalézt
v četné rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (srov. např.
rozhodnuti ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. j. 44/1997/828/1034
ze dne 9. 6. 1998; Lüdi proti Švýcarsku č. j. 00012433/86 ze dne 26. 5. 1992).
Soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného dokazování
dospěly k závěru o dlouhodobé protiprávní činnosti organizované skupiny tvořené
osobami české, jakož i vietnamské národnosti, která se podílela na výrobě a
další distribuci pervitinu na území ČR, ale též směrem do zahraničí. Trestná
činnost obviněných přitom rozhodně není tvořena pouze jednáním, které směřovalo
k činnosti policejních agentů. Je naopak zřejmé (ať již s ohledem na další
trestnou činnost některých obviněných, či délku nyní projednávané činnosti a
její komplexnost, včetně pronajmutí nemovitosti k výrobě pervitinu), že agenti
byli do terénu nasazeni až po operativním získání informací o probíhající
trestné činnosti. Ta tedy nebyla výhradně iniciována zájmem policie, ale
představovala podstatně širší snahu obviněných o výrobu a distribuci omamné
látky. Agenti tak rozhodně nepředstavovali výhradní iniciátory protiprávního
jednání, ale vstupovali na pole, kde se obvinění již pohybovali a vyvíjeli
aktivitu. Představovali tedy pouze jedny z potencionálních zájemců o omamnou
látku, přičemž nevzbuzovali u obviněných jakýkoliv prvotní úmysl k počátečnímu
páchání trestné činnosti, ale tato by probíhala i bez jejich zapojení. Stejně
tak lze přisvědčit, že není jakýmkoliv překročením pravomoci či nezákonným
postupem, pokud policie nezasáhla proti pachatelům bezprostředně po realizaci
prvního dohodnutého obchodu, ale svou aktivitu vyvíjela nadále s cílem
komplexního odhalení celé, či alespoň podstatné části organizované skupiny. Jak
se vyjádřil ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, jakákoliv jiná úvaha by
zcela nelogicky vedla k možnosti odhalovat jen nepatrné části kriminálního
prostředí a představovala by naprosto neúčinný postoj při potírání
nejzávažnější kategorie (drogových) deliktů.
Samotný výslech policistů v pozici svědků pak byl před soudem prvního
stupně proveden v intencích zákonných požadavků uvedených v § 102a tr. ř. Pokud
se obhajoba domáhala mimořádného postupu podle § 102a odst. 2 tr. ř., tedy
výslechu takových osob s neutajováním jejich podoby, soud prvního stupně své
zamítavé stanovisko náležitě odůvodnil s poukazem na kontinuální působení
daných svědků u policie, kdy jejich odhalení v tomto trestním řízení by mohlo
ohrozit jejich následné nasazení v terénu, potažmo ohrozit tím i jejich život a
zdraví. K tomu je třeba dále doplnit, že k postupu podle § 102a odst. 2 tr. ř.
nebyly splněny ani další zákonné předpoklady v podobě samotného návrhu
dozorujícího státního zástupce a vyjádření příslušného ředitele bezpečnostního
sboru. Nalézací soud tak postupoval zcela v mantinelech vymezených zákonnou
úpravou a nutno opětovně podotknout – při zachování všech procesních práv osob
vystupujících v postavení obviněných.
K totožnému závěru dospěl dovolací soud také stran dalších námitek
týkajících se pořízených odposlechů a předstíraných převodů. I v tomto směru se
oba nižší soudy ve světle námitek obhajoby pečlivě zaobíraly zákonností
provedených úkonů. Je proto nutné konstatovat, že i za situace, kdy policejní
orgán přistoupil k předstíranému převodu bez předchozího písemného povolení
státního zástupce, jak to vyžaduje ustanovení § 158c odst. 2 tr. ř., jednal tak
z důvodu, že věc nesnesla odkladu, což také náležitě vyargumentoval a nezbytné
povolení obstaral bezodkladně dodatečně (§ 158c odst. 3 tr. ř.) (blíže viz str.
23-24 usnesení Vrchního soudu v Praze). Výše uvedené se pochopitelně vztahuje
toliko k osobě P. N., když činnost agenta pod označením V. již vzhledem k
náležitostem jeho ustavení subsumuje možnost provádění sledování osob a věci v
rozsahu uvedeném v § 158d odst. 2 tr. ř., jakož i provedení předstíraného
převodu podle § 158c tr. ř., bez další nutnosti vyžadovat povolení (§158e odst.
5 tr. ř.).
V neposlední řadě nedošlo k procesnímu pochybení, pokud nalézací soud
přistoupil v rámci dokazování k přehrání audionahrávky pořízené agentem, neboť
takový důkaz byl bezesporu obstarán v souladu se zákonem a jeho provedení v
rámci hlavního líčení pouze a jen naplnilo podmínku, aby těžištěm trestního
řízení, právě s poukazem na zachování zásady bezprostřednosti, bylo stadium
řízení před soudem. Existence takové nahrávky je přitom podchycena již v
materiálech o vyhodnocení nasazení agenta, a strany, tedy i obhajoba, musely
mít o této povědomí a po jejím provedení měly možnost se k ní vyjádřit.
Dovolací soud může v daném kontextu použít velmi pregnantní vyjádření
nalézacího soudu o trestním řízení coby dynamickém útvaru (str. 21 rozsudku).
Takové vnímání je beze zbytku správné a umožňuje všem procesním stranám
zachování dílčího principu spravedlivého procesu v podobě zásady rovnosti
zbraní (égalité des armes, egality of arms). Tento požadavek implicitně vyplývá
z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a je Evropským soudem
pro lidská práva vykládán jako nutnost neznevýhodňování jedné strany vůči druhé
a zachování požadavku na spravedlivé a nestranné posouzení věci nezávislým
soudem. Stejně jako obhajoba, také obžaloba proto může činit v průběhu celého
trestního řízení návrhy na doplnění dokazování, důkazy obstarávat, předkládat
soudu a s jeho souhlasem též provádět, to vše pochopitelně za podmínky, že
obviněný či jeho obhájce má možnost být provedení zákonně pořízeného důkazu
přítomen a k tomuto se vyjadřovat. Soud prvního stupně takové povinnosti dostál
a jeho postup proto nelze mít za vadný pro účely dovolacího řízení.
Ze strany orgánů činných v trestním řízení pak nebylo zasaženo do práv
obviněných ani, co do rozsahu a způsobu provedení svědeckých výpovědí, které ve
svých dovoláních obvinění zmiňují. Jde jednak o výpověď svědka R., kterou oba
soudy řádně hodnotily na str. 24-25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 28
usnesení vrchního soudu, a zejména pak otázku výslechu svědka W. P. K posledně
uvedenému nalézací soud pečlivě rozvedl důvody, pro které, přes úvodní záměr
výslechu dané osoby, od tohoto upustil, neboť dotyčný je v pátrání Policie ČR
pro účely dodání do výkonu trestu odnětí svobody (str. 16-17 rozsudku). Ostatně
jmenovaný ve svém „Prohlášení“, které v rámci veřejného zasedání provedl jako
důkaz odvolací soud, výslovně potvrdil, že nemá zájem vypovídat v pozici svědka
a za tímto účelem se dostavit na území ČR. Oba soudy tedy nepostupovaly
nikterak v rozporu s právy obhajoby, jestliže upustily od snahy zajistit osobu
W. P. pro účely trestního řízení, neboť pro jeho vyhýbání se nástupu výkonu
trestu lze mít důvodně za to, že jakékoliv další pátrání bude představovat
nejistý a pravděpodobně dlouhodobý proces, jehož přínos by byl vzhledem k
existenci dalších okolností případu, o které soudy opřely své závěry,
nevýznamný. Ostatně soudy, resp. Vrchní soud v Praze, věnoval vyjádření této
osoby patřičný prostor, provedl důkaz notářsky ověřeným „Prohlášením“ a jeho
závěry se pečlivě zaobíral. Vyložil tak především ve shodě s nalézacím soudem
svou argumentaci k otázce namítané role W. P. jako informátora policie,
zapojení do další drogové trestné činnosti, jakož i existenci směnky a dluhu
vůči obviněnému V. (str. 25-26 usnesení). Takové zdůvodnění Nejvyšší soud
považuje za učiněné ve shodě s dalšími skutkovými zjištěními a hodnocení zcela
v intencích formální logiky. Jak již bylo poukázáno výše, obvinění své dovolací
námitky koncipují jako jednotlivé a na sebe nenavazující, zatímco oba soudy své
závěry postavily na řadě vzájemně propojených, ucelených a logicky
odstupňovaných okolností. Tak je tomu i v případě obviněného V., u nějž
věnovaly pozornost veškerým poznatkům o jeho přítomnosti při prohlídce
nemovitosti, následnému placení nájemného, jeho další trestné činnosti či
provázanosti na další zapojení do protiprávního jednání v podobě výpovědi
svědka K.
Obdobná situace pak panuje v případě svědků A. a L. (obv. M. T. H.). I
zde se již soud prvního stupně zaobíral námitkou vznesenou i v rámci dovolacího
řízení (str. 31-32 rozsudku), když přečetl postupem podle § 211 odst. 2 písm.
a) tr. ř. jejich výpovědi. Opět je třeba připomenout, že tyto důkazy nestojí
osamoceně, ale závěr o vině obviněného byl založen na řadě dalších skutečností.
Za takové situace, když uvedené osoby, coby cizí státní příslušníci pobývající
mimo území ČR, vyjádřily svou vůli nedostavit se k českým orgánům činným v
trestním řízení, přičemž tyto nemají pravomoc použít k jejich zajištění
donucovacích prostředků, avšak současně byly řádně vyslechnuty v rámci
dožádacího řízení a obhajobě byla dána možnost se takového úkonu účastnit, je
nalézacím soudem zvolený postup nutné považovat za nezatížený jakýmkoliv
nedostatkem narušujícím právo na spravedlivý proces. Ke shodnému názoru ostatně
dospěl již dříve též odvolací soud (str. 29 jeho usnesení).
Aniž by se tedy dovolací soud pouštěl do bližšího skutkového hodnocení případu,
které mu nenáleží, má s poukazem na právě uvedené za to, že námitky dovolatelů
stran pochybení nižších soudů při výslechu svědků a jejich hodnocení, nemají
své opodstatnění a byly již dříve soudy prvního i druhého stupně náležitě
vyargumentovány.
Zjištěné skutečnosti pak oba soudy řádně promítly do svého právního posouzení
věci a jednání obviněných bylo popsáno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku
při vymezení všech zákonných znaků skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku.
V tomto ohledu je třeba se ztotožnit zejména s názorem na existenci
kvalifikačních znaků ve smyslu rozsahu omamné látky (§ 283 odst. 2 – obviněný
V. S. N.; odst. 3 – obviněný T. C. Ch., M. T. T.; resp. odst. 4 – obvinění V.,
Ř., M. T. H., T. H. D.), jakož i existenci spáchání činu jako členové
organizované skupiny (§ 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku). I zde pak může
dovolací soud stručně odkázat na přehledné a precizní odůvodnění nalézacího
soudu k otázce právní kvalifikace, kde soud prvního stupně rozvedl své závěry
ohledně pokračujícího skutku, organizované skupiny, rozsahu drogové delikvence
a úmyslu získat prospěch velkého rozsahu u všech obviněných (str. 40-42
rozsudku). Odvolací soud pak výše uvedené podpořil svou argumentací (str. 30-31
usnesení). Bylo správně poukázáno, že jednání obviněných bylo provázáno
jednotným záměrem, který byl realizován jednotlivými na sebe navazujícími
dílčími útoky výroby a distribuce omamné látky. Velmi podrobně se soudy
zaobíraly otázkou existence organizované skupiny, kdy bylo přesně rozvedeno,
jakými úkoly v jejím rámci byly pověřeny jednotlivé osoby. Nejvyšší soud toliko
připomíná, že podstatou organizované skupiny je sdružení více osob, v němž je
provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v
důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Není rovněž třeba, aby
existoval pevný a výslovný mechanismus přijetí osoby jako člena organizované
skupiny, stejně jako, aby na posuzovaném protiprávním jednání participovali
všichni její členové jako spolupachatelé (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010). Podstatou kvalifikačního
znaku tedy zůstává, aby se pachatel včlenil a vědomě se aktivně podílel na
protiprávní činnosti organizované skupiny, s jejím účelem byl obeznámen, a to
bez ohledu na to, zda je mu známo kompletní složení skupiny a přesné úkoly
jejích dalších členů. Je třeba si uvědomit, že v případě organizované závažné
trestné činnosti dochází ke snaze utajit její fungování nejen před orgány
majícími za cíl její potírání, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího
odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy, aby
případné narušení (odhalení) jednoho či více členů nevedlo k rozbití celé
struktury. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě
neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním
svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti.
Rovněž tak při posouzení rozsahu omamné látky dotčené trestnou činností byly
výsledné hodnoty zjištěné na základě dokazování správně podřazeny
kvalifikačnímu znaku rozsahu většího – značného – velkého. Oba soudy své závěry
vystavěly v souladu se stávající judikatorní praxí, vycházejíc ze stanoviska
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013,
jakož i usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2.
2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Pokud pak obvinění brojí proti takto zvolené
právní kvalifikaci, činí tak však skrze argumentaci k provedenému dokazování,
resp. námitkami, které zpochybňují jejich zapojení do páchané trestné činnosti
a v návaznosti na skutková zjištění k jiným bodům odsuzujícího rozsudku
dospívají k názoru, že pokud není prokázáno jejich zavinění v části
protiprávního jednání, musí taková okolnost nalézt odraz i v užité právní
kvalifikaci. V tomto ohledu se však nemůže jednat o relevantní námitky
podřaditelné zvolenému dovolacímu důvodu.
Konečně je nutné uvést, že popis skutku a jednotlivá zjištění vyjádřená
ve výrokové části odsuzujícího rozsudku obsahují dostatek identifikačních znaků
pro to, aby posuzované jednání nebylo možno zaměnit se skutky jinými. Pokud je
namítáno, že nedošlo ke zjištění dalších osob podílejících se na páchání
trestné činnosti, značí to pouze fakt – jak správně konstatoval ve svém
vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství – že proti takovým
neznámým osobám není vedeno trestní řízení, ovšem ničeho se nemění na objasnění
trestné činnosti vůči samotným obviněným, jejichž vina byla vystavěna na řádně
zajištěných a provedených důkazech.
Na podkladě veškerých shora uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že v posuzovaném případě byly bezezbytku naplněny veškeré zákonné znaky
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 v kvalifikačních znacích pro jednotlivé obviněné,
a soud nalézací, jakož i odvolací se k jejich existenci adekvátně vyjádřily ve
svých rozhodnutích, stejně jako k existenci úmyslného zavinění obviněných v
rámci subjektivní stránky trestného činu. Argumenty, které obvinění použili ve
svém dovolání, pak vesměs představují pouze opakování jejich obhajoby z
dřívější fáze trestního řízení. V tomto ohledu dovolací soud připomíná
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou
stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které
je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov.
rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Tento odmítací důvod však dovolací soud zvolil pouze v případě obviněného V. S.
N., v rámci jehož argumentace (brojící proti naplnění znaku spáchání činu jako
člen organizované skupiny) lze dovodit formální naplnění požadavku specifikace
námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, když dovolatel zpochybnil právní hodnocení v tom
směru, že pachatelem daného jednání nemůže být osoba, která nezná všechny členy
organizované skupiny, resp. zná pouze jednoho takového člena. S touto námitkou
se pak oba nižší soudy vypořádaly a Nejvyšší soud se k dané problematice
vyjádřil výše.
V případě obviněných M. V., M. T. H., T. H. D. a T. C. Ch. však dovolací soud
své odmítající usnesení založil na jiném důvodu, a to uvedeném v § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť ačkoliv obvinění rovněž formálně svůj dovolací důvod
podřadili pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj
subsumovali, směřují buďto nikoliv do právního posouzení skutku nebo jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení, ale mají toliko za cíl dosáhnout jiného,
pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudní orgány činné v
trestním řízení, potažmo sice brojí proti chybnému právnímu posouzení znaků
organizované skupiny a rozsahu trestné činnosti, avšak činí tak buď bez dalšího
odůvodnění či opět skrze skutkové námitky. K takovéto nápravě však dovolací
soud povolán není, k jednotlivým argumentům obviněných se vyjádřil a poukázal
též na adekvátní zdůvodnění, která ve svých rozhodnutích k dané problematice
rozvedly soudy prvního a druhého stupně. Dovolání obviněných proto odmítl jako
podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. ř.
Konečně zcela jiná situace se vyskytla v případě obviněného D. Ř. Ačkoliv také
u něj Nejvyšší soud věnoval pozornost kompletní dovolací argumentaci a ve
výsledku ji shledal neopodstatněnou, při přezkumu učiněného podání dospěl navíc
k závěru, že toto bylo učiněno po lhůtě stanovené zákonem v § 265e odst. 1 tr.
ř. Podle ní je totiž dovolání třeba podat u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání
směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci,
běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2
tr. ř. ). Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 11 To 41/2015, kterým bylo odvolání
obviněného zamítnuto, a proti němuž své dovolání směřuje, bylo obhájkyni
obviněného – Mgr. Martině Mičánové doručeno do datové schránky dne 6. 11. 2015
(na což je ostatně správně poukazováno v podaném dovolání). Samotnému
obviněnému pak bylo usnesení odvolacího soudu zasláno prostřednictvím pošty na
adresu K. …, Ch., tedy do místa, které uvedl jako svou doručovací adresu, a kde
si v průběhu trestního řízení zasílané písemnosti skutečně vyzvedával. Jelikož
adresát nebyl poštovním doručovatelem zastižen, byl dne 19. 11. 2015 vyrozuměn
o uložení zásilky určené do vlastních rukou a poté, co si písemnost osobně
nevyzvedl, mu tato byla vhozena do poštovní schránky dne 2. 12. 2015.
Za takové situace se tedy uplatnil postup stanovený zákonem v § 64 odst. 3,
odst. 4 tr. ř., když došlo k uložení písemnosti u pošty a nevyzvedne-li si tuto
adresát do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném
uplynutí lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky,
ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí.
V případě obviněného D. Ř. nebylo náhradní doručení formou vhození písemnosti
do schránky po marném uplynutí 10ti denní lhůty soudem nikterak vyloučeno,
obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám pro tyto účely označil a kde
si dříve prokazatelně písemnosti přebíral. K doručení usnesení odvolacího soudu
tak došlo 29. 11. 2015, resp. dnem následujícím 30. 11. 2015 (pondělí), kdy mu
uplynula lhůta k vyzvednutí zásilky na poště. Pakliže držitel poštovní licence
realizoval vhození písemnosti do schránky až 2. 12. 2015, nehraje taková
skutečnost roli pro začátek plynutí lhůty k podání mimořádného opravného
prostředku podle § 265e tr. ř. Ostatně i pokud by tomu tak bylo, lhůta k podání
dovolání by stále končila dříve, tj. 2. 2. 2016, než k tomu fakticky došlo, tj.
10. 2. 2016.
Pro výše uvedené tedy Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného D. Ř.
bylo učiněno opožděně a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
odmítl.
Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že o odmítnutí dovolání všech obviněných bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.