Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 3 Tdo 157/2025-175, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 8 To 259/2024-141 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. července 2024 č. j. 24 T 37/2024-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 1 500 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil tím, že dne 17. 3. 2024 v 18:00 hodin přistoupil k poškozené (své bývalé přítelkyni), strhl jí z krku dámský stříbrný řetízek s přívěskem, a s řetízkem z místa odjel, čímž jí způsobil škodu ve výši 2 149 Kč.
3. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že skutkové závěry obecných soudů nejsou dostatečně podloženy provedenými důkazy k jemu přičítanému jednání, což vyústilo v porušení jeho práva na soudní ochranu. Obecným soudům vytýká, že při rozhodování omezily hodnocení důkazů toliko na tvrzení poškozené a textové zprávy, které zaslal. Zdůrazňuje, že v případech, kdy rozhodování spočívá výlučně na výpovědi poškozeného či poškozené, musí soudy zvláště obezřetně hodnotit důvěryhodnost jejich tvrzení, avšak v nyní posuzované věci nekriticky uvěřily tvrzení poškozené, ačkoli ta má zjevný zájem na výsledku trestního řízení, konkrétně na jeho odsouzení.
6. Dále se stěžovatel vymezuje proti závěrům, že bylo prokázáno spáchání jednání popsaného v napadených rozhodnutích. Celé trestní řízení podle jeho argumentace trpělo důkazní nouzí, přičemž obhajoba vyvrátila veškerá tvrzení předložená obžalobou.
7. Jde-li o fotografie s údajnou oděrkou poškozené, stěžovatel zpochybňuje jejich důkazní hodnotu. Tyto snímky byly pořízeny samotnou poškozenou, což již samo o sobě podle stěžovatele vyvolává pochybnosti o jejich důvěryhodnosti. Ze snímků není seznatelné, kdy byly pořízeny, nejsou na nich viditelná jakákoliv zranění, a už vůbec neprokazují, jakým způsobem by takové zranění mohlo vzniknout a kdo je způsobil. Stěžovatel odkazuje na odbornou prohlídku provedenou policejním orgánem dne 19. 3. 2024, z níž vyplynulo, že v době ohledání nemá poškozená na sobě žádné viditelné zranění. Brojí proti závěru okresního soudu, jenž vyšel z existence červeného "fleku" v oblasti klíční kosti poškozené. Umístění tohoto údajného poranění je podle stěžovatele zcela iracionální i za podmínky připuštění skutečnosti, že byl náhrdelník stržen. Kdyby cizí osoba stojící před poškozenou náhrdelník silou strhla, muselo by být poranění viditelné na zadní části krku poškozené, kde by řetízek krk obepínal a před prasknutím by se do kůže zaryl. Nelze si představit situaci a směr tahu, při kterých by mohlo poškozené vzniknout poranění v oblasti těla zachycené na fotografii. Předložené snímky tak podle stěžovatele nejsou jako důkaz použitelné a svědčí pouze o snaze poškozené přivodit mu újmu trestním odsouzením.
8. Stěžovatel dále namítá, že komunikace s ním doložená poškozenou není jedním celkem, ale jde o část vytrženou z kontextu. Tuto námitku podle něj neoslabuje ani konstatování krajského soudu, že stěžovatel na zprávu reagoval. Z komunikace nelze vyvodit závěry, ke kterým soudy dospěly. Stěžovatel byl pohoršen chováním poškozené, která se jej snažila vyprovokovat řetízkem, a následné výzvě k úhradě částky za řetízek vůbec nerozuměl, proto reagoval způsobem zachyceným v písemné komunikaci.
9. Úvahy krajského soudu o "logických" odpovědích na zprávu poškozené stěžovatel označuje za subjektivní domněnky. Poukazuje na skutečnost, že poškozená v komunikaci ani nežádala vrácení řetízku, což by byl logický postup, byl-li jí odcizen, ale přímo požaduje konkrétní finanční kompenzaci.
10. Za zásadní považuje stěžovatel rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 16 T 61/2024, jímž byl zproštěn obžaloby z přečinu vydírání, přečinu porušování domovní svobody a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterých se měl dopustit na poškozené. Ve zmiňovaném řízení byl vypracován znalecký posudek, na který stěžovatel odkazoval ve věci, ze které se odvíjí ústavní stížnost. Soud vycházel z téměř totožné důkazní situace, kdy vina měla být prokazována především výpovědí poškozené. Okresní soud však dospěl k závěru, že se poškozené nedá plně věřit. Stěžovatel zdůrazňuje, že okresní soud dokonce "přistihl" poškozenou při jasné lži, ačkoliv byla před výslechem řádně poučena o povinnosti vypovídat pravdu. Uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo podle stěžovatele zjištěno, že poškozená je svědkyní nedůvěryhodnou a má sklony k fabulacím s cílem jej poškodit. Jestliže ho soudy uznaly vinným na základě tvrzení poškozené, jde podle jeho názoru jednoznačně o nesprávná a neústavní rozhodnutí.
11. Stěžovatel dovozuje, že o jeho údajném spáchání trestného činu bylo rozhodnuto na základě domněnek a úvah soudů, přičemž absentují důkazy prokazující páchání trestné činnosti. Soudy postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, které stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch pachatele, existují-li o jeho vině pochybnosti, jež nelze odstranit. Stěžovatel má za to, že za uvedených okolností mělo být rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
18. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
20. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
21. Obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když hodnotily provedené důkazy komplexně, tedy nevycházely jen z výpovědi poškozené. Neomezily se tedy na tvrzení poškozené, jak stěžovatel namítá. Vedle svědecké výpovědi poškozené vzaly v potaz SMS komunikaci, v níž stěžovatel reagoval na požadavek uhrazení částky za řetízek "specifickým" způsobem, který podle obecných soudů nelze vysvětlit jinak než jako přiznání předchozího kontaktu s daným předmětem. Krajský soud logicky uzavřel, že kdyby poškozená stěžovateli neoprávněně připisovala odcizení řetízku, přirozená reakce by spočívala v odmítnutí takového tvrzení či v dotazu, o jaký řetízek jde. Stěžovatel místo toho reagoval vulgárně, aniž by existenci řetízku popíral.
22. Stěžovatelova námitku o důkazní nouzi a situaci popsanou jako tvrzení proti tvrzení nepřihlíží ke skutečnosti, že výpověď poškozené byla korigována a podpořena dalšími důkazy. Okresní soud se vypořádal i s variantou možné nevěrohodnosti poškozené, která by mohla mít zájem na odsouzení stěžovatele. Jeho postup byl přezkoumán krajským soudem, jenž zdůraznil, že verze uváděná poškozenou nebyla osamocena.
23. Stěžovatel vytýká, že obecné soudy opomněly zohlednit absenci zranění zachycených při odborné prohlídce těla poškozené, která byla provedena dva dny po události. Tvrdí, že fotografie pořízená poškozenou zachycující červenou skvrnu není důvěryhodná, a že údajné umístění poranění je iracionální při představě strhnutí řetízku. Došlo-li by k tahu silou, dovozuje dále stěžovatel, poranění by muselo být patrné na zadní straně krku. Krajský soud tento argument nehodnotil ve stěžovatelův prospěch, přičemž konstatoval, že případná existence červené skvrny na fotografii může být způsobena různě, a že existence či absence viditelného zranění dva dny po skutku není pro posouzení věci rozhodující. Podstatné bylo, že stěžovatel sám připustil, že poškozená k němu přistoupila s řetízkem na krku, a že jej přizvedl rukou. Toto přiznání korespondovalo s verzí poškozené. Soudy tedy hodnotily skutkový stav věci ústavně konformním způsobem, jestliže zdůraznily, že posuzují majetkový přečin, nikoli případné ublížení na zdraví.
24. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit námitce, že soudy hodnotily SMS komunikaci jednostranně v neprospěch stěžovatele, ačkoli tato komunikace měla být vytržena z kontextu. Krajský soud ústavně udržitelně vyložil, že stěžovatel reagoval na přímý dotaz bývalé přítelkyně týkající se řetízku. Stěžovatel se v odvolacím řízení opíral i o to, že poškozená v textové zprávě nepožadovala vrácení řetízku, ale přímo jeho zaplacení. Tento argument však krajský soud vyvrátil s poukazem na skutečnost, že neplatil-li stěžovatel výživné na společné děti, požadavek finanční kompenzace se jeví jako logický způsob řešení, zejména pokud poškozená nemohla očekávat dobrovolné vrácení věci.
25. Nezletilá dcera poškozené uvedla, že matka žádný řetízek nenosí a že neviděla strhnutí řetízku. Krajský soud se také s touto námitkou vypořádal s tím, že jde o dítě ve věku osmi let, které mělo být přítomno při situaci zatížené konfliktem mezi rodiči. Krajský soud konstatoval, že dítě si mohlo řetízku nevšimnout, nebo že poškozená tento doplněk skutečně obvykle nenosila, avšak toto nezpochybňuje skutečnost, že daného dne jej na sobě měla, což potvrdil i sám stěžovatel. Argumentace výpovědí nezletilé, která nebyla vyslechnuta za podmínek stanovených trestním řádem, nemohla rozhodující skutková zjištění zpochybnit.
26. Tvrzení stěžovatele o využitelnosti rozsudku okresního soudu sp. zn. 16 T 61/2024, jímž byl zproštěn obžaloby z přečinů vydírání, porušování domovní svobody a maření výkonu úředního rozhodnutí spáchaných vůči téže poškozené, vychází z předpokladu automatické přenositelnosti závěrů o věrohodnosti poškozené. Soudy však posuzovaly odlišné skutkové okolnosti i důkazní situace. Sama skutečnost, že v jiném řízení nebylo prokázáno spáchání určitých trestných činů, nepředstavuje bez dalšího zjištění o celkové nevěrohodnosti osoby v jakémkoli dalším řízení. Znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný ve věci sp. zn. 16 T 61/2024 se vztahoval k osobnosti stěžovatele, nikoliv poškozené. Krajský soud hodnotil tento posudek jako použitelný i pro projednávanou věc, a to především proto, že popisoval strukturu osobnosti stěžovatele s rysy impulsivity, emoční nestability a sklony k externalizaci viny. Tyto charakteristiky odpovídaly způsobu jednání zachycenému ve spisu, včetně vyhrocených reakcí a vulgární komunikace. Odkaz na jiné rozhodnutí tedy nepřináší ústavněprávní argument pro zproštění obžaloby v posuzované věci.
27. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
28. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Není jakéhokoli podkladu pro závěr, že obecné soudy postupovaly v rozporu s požadavkem ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
29. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu