Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 588, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 sp. zn. 3 Tdo 613/2022-5343, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2022 č. j. 5 To 42/2021-5148 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. dubna 2021 č. j. 61 T 6/2019-4970, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel, společně s dalšími obviněnými, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné sazby činila 7 000 Kč, tudíž celkem 1 400 000 Kč. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu uvedeného zločinu dopustil tak, že jako jednatel obchodní společnosti X podal u finančního úřadu přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období pro rok 2010, za totéž období a za období pro rok 2011 podal i přiznání k dani z přidané hodnoty, kdy však do daňových přiznání obchodní společnosti X zahrnul konkrétní daňové doklady i přesto, že důvodem jejich vystavení nebyla propagace a zviditelnění společnosti, nýbrž umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty s cílem snížení daňových povinností. Stěžovatel takto na základě konkrétních (ve výroku rozsudku krajského soudu přesně specifikovaných) faktur snížil daňovou povinnost obchodní společnosti X u daně z příjmu právnických osob o 1 045 000 Kč a u daně z přidané hodnoty o 543 555 Kč a zároveň současně vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 556 445 Kč. Celkem tak stěžovatel způsobil České republice škodu ve výši 2 145 000 Kč.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že jej jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
5. Stěžovatel namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, neboť vznikl extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů obecných soudů s důkazy provedenými v trestním řízení. Dále existují vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků a zároveň nebyla respektována presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo.
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že trestní řízení u něj bylo vedeno, stejně jako u ostatních odběratelů reklamních služeb, s předem pojatým přesvědčením orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal čin, pro který byl následně odsouzen. S tímto předpojetím pak nutně souvisí i námitka, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Skutková zjištění neprokazují, že by se stěžovatel vědomě podílel na trestné činnosti ostatních obviněných. Z provedeného dokazování nevyplývá úmysl stěžovatele dopustit se zločinu krácení daně. Nalézací soud dovodil, že se stěžovatel domluvil s ostatními obviněnými na páchání trestné činnosti. Takovým závěrům však neodpovídají výsledky dokazování.
7. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly některé důkazy jím navržené, např. znalecký posudek Dr. Válka nebo smlouvy o reklamě poskytované obchodní společnosti A nezávislými dodavateli reklamních služeb již v letech 2005 až 2008 za ceny srovnatelné s cenami obchodní společnosti B. Soudy měly důkazy provést anebo zdůvodnit, proč je neprovedou, což neučinily. Tím taktéž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivé soudní řízení.
8. Stěžovatel dále rozporuje spolehlivost výpovědí svědků a obviněných, z nichž vycházel krajský soud při vyvození viny stěžovatele a dalších obviněných. Krajský soud dovozuje vinu stěžovatele z pouhé skutečnosti, že stěžovatel dříve spolupracoval s obviněným O. H. v oblasti odebírání reklamy. Stejně tak krajský soud nepodloženě přikládal velký význam výpovědi obviněného Z. T., což vypovídá o jeho předpojatém rozhodování v rozporu s presumpcí neviny. Soudy především nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný Z. T. měl velký zájem na výsledku řízení, neboť byl motivován snahou o dosažení podmíněného trestu odnětí svobody. Stejnou motivaci pak měli i další obvinění, jež doznali trestnou činnost a z nichž vycházel krajský soud při vyvozování viny stěžovatele. Z uvedených výpovědí byla vyvozena nesprávná skutková zjištění, např. že Z. T. v hotovosti vybrané peníze byly rozděleny mezi obviněné, tedy i stěžovatele; stejně tak nebylo prokázáno např. to, že by stěžovatel znal obviněného J. Š.
9. Stěžovatel uzavírá, že mají-li orgány činné v trestním řízení k dispozici více verzí skutkového děje, musejí se přiklonit v souladu s pravidlem in dubio pro reo k verzi pro obviněného nejpříznivější, k čemuž však v jeho věci nedošlo.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel svými námitkami z valné části opakuje obhajobu v trestním řízení. Ty však již byly beze zbytku vypořádány soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze z podstatné části brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci. Domáhá se tedy především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí krajského o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování (zejména z výpovědí některých obviněných, jakož i z listinných důkazů mapujících finanční toky v obviněných obchodních společnostech) vyplynulo, že reklamní služby, jejichž skutečné poskytnutí bylo v dokazování klíčovou otázkou, v určitém rozsahu vykonány byly, nicméně se tak nestalo na základě daňových dokladů, které vystavily zprostředkovatelské společnosti a které obvinění (resp. společnosti) uplatnili v daňových přiznáních.
Modus operandi je tedy typický pro posuzovanou trestnou činnost; jednání stěžovatele spolu s dalšími obviněnými bylo však relativně sofistikované, neboť poskytnutí reklamních služeb nebylo zcela fiktivní. Obecné soudy uzavřely, že byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku a Ústavnímu soudu za daných okolností nepřísluší použití hmotného práva při logických a srozumitelně odůvodněných rozhodnutích přezkoumávat. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými, a tudíž ani namítané porušení čl.
36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby podrobněji vypořádával jednotlivé skutkové námitky stěžovatele. Tyto námitky totiž již byly opakovaně formulovány u obecných soudů a nemají ústavněprávní význam. Postačí konstatovat, že Ústavní soud se se všemi námitkami stěžovatele seznámil a zjistil, že nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, ani k porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak, odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména krajského soudu, je podrobné a vyčerpávající.
14. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud však z napadených rozhodnutí zjistil, že důkaz znaleckým posudkem byl odmítnut pro nadbytečnost, což bylo odpovídajícím způsobem krajským soudem zdůvodněno. Neprovedení tohoto důkazu tedy nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz a nezakládá porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu