Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou, sídlem Tyršova 434/27, Kosmonosy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 8 Tdo 144/2025-1088, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2024 č. j. 11 To 246/2024-280 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. července 2024 č. j. 3 T 50/2024-819, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Mladé Boleslavi napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) trestního zákoníku. Byl jí za to uložen jednak trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, jednak přiměřené omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených. Přečinu se dopustila tím, že od prosince 2022 do 5.
2. 2024 dlouhodobě a intenzivně pronásledovala dva poškozené tvořící manželský pár. Zasílala jim tisíce nevyžádaných zpráv zpravidla s vulgárním či urážlivým obsahem, případně jim v těchto zprávách vyhrožovala násilím. Jednomu z poškozených dále hrozila zveřejněním jeho intimní nahrávky a také tím, že ho dostane do vězení. Poškozené urážela i na svém profilu na sociálních sítích. Na něm rovněž zveřejnila fotografie výpisu z bankovního účtu, ze kterých plyne, že navštívila restauraci a obchod v blízkosti bydliště poškozených.
Tímto jednáním v nich vzbudila strach o život a zdraví.
3. Stěžovatelčino odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Její dovolání pak odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Zdůraznil, že stěžovatelčiny námitky jsou jen opakováním již vyvrácených polemik. Okresní soud věnoval zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů náležitou pozornost. Okresní soud i krajský soud srozumitelně zdůvodnily, proč odmítly stěžovatelčiny důkazní návrhy pro nadbytečnost. Krajský soud důkazy nehodnotil, jak namítá stěžovatelka, pouze posuzoval jejich nadbytečnost. Případné protiprávní jednání třetích osob namítané stěžovatelkou ji nemůže vyvinit z jednání vůči poškozeným.
4. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti všem třem rozhodnutím trestních soudů. Velmi obsáhle popisuje, jak ji a její rodinu na sociálních sítích provokuje a uráží několik profilů. Snažila se před soudy prokázat, že jsou tyto profily propojeny s poškozenými a stěžovatelku k jejímu jednání vyprovokovaly. Trestní soudy však neodůvodnily řádně, proč tyto důkazy neprovedly. Navíc tyto důkazy hodnotily, ačkoliv je neprovedly. Souzeného jednání se stěžovatelka podle obžaloby dopouštěla od 1. 12. 2021 do 5. 2. 2024, okresní soud určil jako počátek jednání až prosinec 2022, aniž posoudil, jak toto zúžení časového období ovlivnilo úvahu soudu o vině a trestu. Soudy rovněž nepřezkoumaly psychický stav stěžovatelky. Okresní soud vycházel pouze ze znaleckého posudku vypracovaného v jiném trestním řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud na úvod poznamenává, že ústavní stížnost je z velké části na hranici srozumitelnosti. Podstatnou část stížnosti tvoří změť úryvků z příspěvků na sociálních sítích, stěží pochopitelný popis vztahů mezi údajnými falešnými profily na sociálních sítích a popis jejich údajného spiknutí zosnovaného vůči stěžovatelce. Z velké části není vůbec zřejmé, jaký vztah mají tyto rozsáhlé popisy k nyní posuzované věci a jakou funkci v ústavní stížnosti plní. Ani srozumitelná část ústavní stížnosti však neodůvodňuje zásah Ústavního soudu, neboť v postupu trestních soudů nelze shledat porušení ústavně zaručených práv.
7. Okresní soud popsal, že nebylo prokázáno, že by poškození stěžovatelku jakkoli provokovali. Okresní soud i krajský soud vysvětlily, že jednání třetích osob na sociálních sítích (nezávislé na poškozených) není v této věci relevantní, a proto jsou důkazy navrhované stěžovatelkou nadbytečné (viz body 20 a 21 rozsudku okresního soudu a bod 9 usnesení krajského soudu). Soudy je nehodnotily, pouze posuzovaly jejich nadbytečnost. Stěžovatelka po Ústavním soudu fakticky požaduje, aby přehodnocoval provedené dokazování, taková role mu však nepřísluší.
8. Nic ústavně relevantního nelze okresnímu soudu vytknout ani v tom, že oproti obžalobě zúžil časové období, ve kterém se stěžovatelka dopouštěla souzeného jednání. V bodě 14 svého rozsudku okresní soud řádně popsal, proč časové období omezil, stejně tak v bodě 25 dostatečně odůvodnil výši trestu. Omezení doby páchání oproti obžalobě nemělo na otázku viny žádný vliv.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti nelze spatřovat ani v námitkách týkajících se stěžovatelčina psychického stavu. Okresní soud vycházel při jeho posuzování z relativně nedávného znaleckého posudku z jiné stěžovatelčiny trestní věci (viz body 8 a 23 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka jen v obecné rovině namítá, že se měl znovu posoudit její psychický stav, aniž by tvrdila, na řešení jaké otázky to mohlo mít vliv.
10. Stejně obecná je námitka o nutné obhajobě. Špatný psychický stav sice obecně může být důvodem nutné obhajoby (§ 36 odst. 2 trestního řádu), stěžovatelka však netvrdí, že by nebyla schopna se pro svůj špatný psychický stav hájit.
11. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu