USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 11 To 246/2024-980, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 50/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná B. Š. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 7. 2024, č. j. 3 T 50/2024-819, uznána vinnou přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Dále bylo obviněné podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených J. J. a K. J. spočívající v zákazu se jakkoliv o poškozených veřejně vyjadřovat prostřednictvím sociálních sítí či prostřednictvím jiných osob, v zákazu poškozené jakkoliv kontaktovat či se o kontakt pokoušet, a to přímo osobně, prostřednictvím jiných osob, prostřednictvím sociálních sítí či jakýmikoliv jinými komunikačními prostředky na dálku, zejména emailem nebo telefonem. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy a újmy na zdraví bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 7. 2024, č. j. 3 T 50/2024-819, napadla obviněná a poškození odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2024, č. j. 11 To 246/2024-980, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedla, že soudy odmítly provést některé z navržených důkazů, přičemž navzdory tomu odvolací soud provedl hodnocení těchto důkazů a dospěl k závěrům, že neprokazují tvrzené skutečnosti. Rovněž namítla, že ačkoliv bylo oproti obžalobě rozhodné období pro páchání předmětné trestné činnosti zúženo, bylo její jednání kvalifikováno nezměněně prostřednictvím nejméně 1200 nevyžádaných přímých SMS zpráv, MMS zpráv a emailů, jak uváděla obžaloba. V rámci námitek poukázala na údajnou činnost třetích osob směřující vůči ní a její rodině. Poměrně významnou část námitek věnovala i vlastnímu hodnocení jí navržených důkazů, přičemž výslovně zdůraznila, že „Byly-li by řádně jak soudem prvního stupně, potažmo soudem druhého prozkoumány obžalovanou navrhované důkazy, bylo by zcela jistě uzavřeno, že se v případě obžalované jedná o reakce na komunikaci poškozených, případně osob s nimi jednoznačně spojených, s nimiž poškození zcela prokazatelně komunikovali o obžalované a na tu, případně její rodinu se v online prostředí zaměřili.“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 11 To 246/2024-980, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že žádná z dovolacích námitek nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že soudy obou stupňů v posuzované věci zjistily řádně skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Navíc stejné námitky obviněná uplatnila již v rámci řízení před odvolacím soudem, který se jimi podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí s nimi vypořádal. Podle státního zástupce se obviněná domáhá toho, aby se soudy zabývaly jednáním skupiny třetích osob, která na sociálních sítích šířila hanlivé příspěvky proti její osobě a rodině, přičemž s touto námitkou se již zabýval soud prvního stupně a vypořádal odkazem na obžalovací zásadu. Bylo rovněž zdůrazněno, že poškození nenesou odpovědnost za jednání třetích osob s tím, že odvolací soud dodal, že nebylo prokázáno, že by třetí osoby jednaly na pokyn poškozených. S těmito závěry soudů se státní zástupce ztotožnil. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud hodnotil důkazy, které současně odmítl, uvedl, že odvolací soud hodnotil komunikaci, kterou se zabýval již soud prvního stupně, nikoliv tu, kterou odmítl provést jako důkaz v rámci veřejného zasedání dne 12. 9. 2024. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Vyjádření k dovolání zaslali prostřednictvím zmocněnce i poškození. Podle jejich přesvědčení obviněná zcela překrucuje sled událostí ve svůj prospěch, přičemž pro svůj duševní stav není schopna udržovat běžné mezilidské vztahy. Zdůraznili, že nemají absolutně nic společného s tím, jak se o obviněné v minulosti vyjadřovaly cizí třetí osoby či s tím, jaké konflikty si obviněná s těmito osobami vytváří.
6. Na vyjádření státního zástupce a poškozených zareagovala prostřednictvím obhájkyně i dovolatelka. Úvodem zdůraznila, že s argumentací státního zástupce nesouhlasí, neboť útoky třetích osob mají souvislost s projednávanou věcí, přičemž poukázala na obsah vyjádření poškozených k dovolání, v němž bylo jednoznačně uvedeno, že s osobami označenými obviněnou byli a jsou ve spojení. Obviněná je přesvědčena, že celý komplex vztahů, z něhož byla na základě vznesené obžaloby vyňata pouze část, je třeba v rámci spravedlivého posouzení věci zkoumat ve všech souvislostech. Podle jejího názoru tak byly uplatněné dovolací důvody v dané věci naplněny.
II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou převážně obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek uplatněného dovolacího důvodu nebyla shledána relevantní.
Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž příslušná skutková zjištění učinil na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Obzvláště podrobně se věnoval rozsáhlé korespondenci obviněné týkající se poškozených (její příklady zmínil v bodě 10 rozsudku), u které dospěl k závěru, že potvrzuje svědecké výpovědi poškozených (bod 9 rozsudku). V tomto ohledu nemůže obstát ani námitka poškozené, že ačkoliv soud rozhodnou dobu pro páchání trestné činnosti oproti obžalobě zúžil o jeden rok, ponechal počet nevyžádaných zaslaných zpráv na 1200, neboť obviněná taktně pomíjí výpověď poškozené J., která uvedla, že přes vánoční svátky 2022 (podle skutkových zjištění jde o začátek útoků ze strany odviněné) probíhala mezi obviněnou a poškozeným J.
bouřlivá komunikace s tím, že přes výzvy poškozeného obviněná zaslala asi 1500 SMS zpráv (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně), obdobně se vyjádřil rovněž poškozený J. (viz bod 6 rozsudku). Jde tak o číslo podstatně vyšší, než soud prvního stupně pojal do příslušné skutkové věty, což však na trestnost jednání obviněné v daném případě nemá vliv. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněné uplatněné v dovolání (i ty týkající se jejího hodnocení soudy odmítnutých důkazů) představují ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněná se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
14. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení navržených důkazů, Nejvyšší soud obviněnou upozorňuje, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je zřejmé, že v bodech 20 a 21 rozsudku soud prvního stupně rozvedl, které důkazní návrhy dovolatelky odmítl a z jakých důvodů. Bylo tomu tak především pro nadbytečnost, neboť jednání obviněné bylo prokázáno ostatními provedenými důkazy. Otázkou odmítnutí důkazních návrhů se zabýval i odvolací soud, který v bodě 9 svého usnesení vyslovil s postupem soudu prvního stupně souhlas, přičemž za nadbytečné považoval i důkazní návrhy učiněné v rámci odvolacího řízení (z čl. 970 verte vyplývá, že obviněná navrhla jako důkazy výslech R. L., záznam Policie ČR, ÚO Mladá Boleslav, Oddělení Trio o výjezdu do ordinace matky obviněné a komunikaci poškozených a jimi spřátelených osob na sociálních sítích týkající se obviněné obsaženou na flash disku na č. l. 929 a flash disku předloženého dne 9. 9. 2024). V tomto ohledu pak vyznívá poněkud nejasně námitka obviněné, že odvolací soud, ačkoliv důkazní návrhy odmítl, předmětné důkazy hodnotil, neboť je zcela zřejmé, že ze strany odvolacího soudu se nejednalo o hodnocení obviněnou navržených důkazů, neboť ty nebyly provedeny (byly odmítnuty), ale o posouzení, zda tyto důkazní návrhy mohou mít význam pro příslušná skutková zjištění. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, když se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které považuje za logicky zdůvodněné, vyhodnotil námitky obviněné jako zjevně neopodstatněné. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že v případě znaku „jiného dlouhodobě pronásleduje“, může být tento znak spatřován i v době trvající jeden měsíc, jestliže jde o velmi intenzivní jednání vyznačující se soustavností, úporností, tvrdošíjností, a pro svou nebezpečnost vyvolává důvodnou obavu u poškozeného a případně graduje ve fyzické násilí, výrazně vybočuje z mezí normálních společenských vztahů, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci alternativ vymezených v citovaném ustanovení § 354 tr. zákoníku“ (viz rozhodnutí č 41/2019 Sb. rozh. tr.).
15. Za neopodstatněnou považoval Nejvyšší soud i námitku týkající se jednání třetích osob vůči dovolatelce a její rodině, neboť oba soudy zcela správně zmínily, že trestní řízení je založeno na tzv. zásadě obžalovací a řízení bylo vedeno proti obviněné, vůči níž byla podána obžaloba. Zcela důvodně pak soud prvního stupně konstatoval, že případné protiprávní jednání třetích osob nemůže dovolatelku vyvinit z jednání, jehož se dopustila vůči poškozeným (bod 20 rozsudku).
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V rámci podaného dovolání však obviněná neuplatnila žádné námitky týkající se právní kvalifikace soudy zjištěného skutku či proti aplikaci jiných norem hmotného práva.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu