Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INTEGRA Co. s. r. o., sídlem Domažlická 1053/15, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem, sídlem Šatov 511, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 28 Cdo 801/2024-1406, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2023 č. j. 11 Co 66/2023-1367 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. června 2022 č. j. 34 C 444/2008-1195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a statutárního města Plzeň, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, která podle ní porušila její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že statutární město Plzeň se po stěžovatelce domáhalo zaplacení částky ve výši zhruba 1 250 000 Kč jako náhrady za užívání nemovitosti, kterou město a stěžovatelka spoluvlastní. Nemovitost totiž stěžovatelka užívala v míře přesahující její spoluvlastnický podíl. Okresní soud Plzeň-město žalobě z velké většiny vyhověl, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit městu částku 992 093,21 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak zčásti žalobu zamítl a zčásti pro zpětvzetí řízení zastavil.
Okresní soud mj. neshledal vadu v tom, že podání žaloby nebylo projednáno v souladu s Jednacím řádem Rady Statutárního města Plzně. Podání žaloby je procesní úkon, kterým se zahajuje řízení. Podání žaloby není v rozhodovací pravomoci rady obce. Starosta (primátor), zastupující obec (statutární město) navenek, může udělit plnou moc k zastupování v soudním řízení. Okresní soud dále odmítl, že uplatnění nároku městem bylo v rozporu s dobrými mravy. Proti výrokům I. a IV. (kterými okresní soud vyhověl žalobě a rozhodl o nákladech řízení) se stěžovatelka neúspěšně odvolala ke Krajskému soudu v Plzni.
Stěžovatelka neuspěla ani u Nejvyššího soudu, který její dovolání pro nepřípustnost odmítl. Stěžovatelkou předložené otázky totiž posoudil krajský soud v souladu s judikaturou a Nejvyšší soud tuto judikaturu nehodlal měnit.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tři okruhy námitek. Zaprvé namítá, že podání žaloby neschválila rada města. Proto je zplnomocnění zástupkyně i podání žaloby absolutně neplatné. Tvrdí, že se s touto otázkou obecné soudy nevypořádaly. Zadruhé tvrdí, že postup města je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka v minulosti provedla v nemovitosti stavební úpravy na vlastní náklad, město však těsně před jejich dokončením vzalo souhlas s úpravami zpět. Podotýká, že zápočet nákladů na stavební úpravy město neuznalo, neuznaly jej ani následně soudy. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že zatímco důkazním návrhům města obecné soudy vyhověly, její návrhy bez dostatečného zdůvodnění zamítly.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [ovšem vyjma části, kde napadá výrok II rozsudku okresního soudu, neboť zde okresní soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 téhož zákona). Ve vztahu k výroku I a IV rozsudku okresního soudu a ve vztahu k rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však nepřípustná ve vztahu k výroku III rozsudku okresního soudu, kterým bylo v části řízení o žalobě zastaveno, neboť proti tomuto výroku stěžovatelka odvolání nepodala.
5. Ústavní soud předesílá, že není další běžnou přezkumnou instancí ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, pokud řízení před obecnými soudy či jejich závěry mají vady ústavněprávního rozměru. Žádná pochybení tohoto rázu však Ústavní soud v nynější věci neshledal.
6. Stěžovatelčiny námitky ohledně nedodržení jednacího řádu rady města se míjí s podstatou této věci. Starosta může rozhodnout o podání žaloby a udělit plnou moc i bez schválení dalším orgánem obce (bod 6 napadeného usnesení). Obecné soudy též vysvětlily, že z tohoto důvodu se na nynější věc nemohou uplatnit závěry civilní judikatury k absolutní neplatnosti hmotněprávního jednání učiněného starostou bez schválení dalším orgánem (srov. bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). Proti tomu však stěžovatelka neargumentuje, pouze opakuje stejné argumenty a odkazuje na rozsudky, jejichž aplikovatelnost již vyvrátily obecné soudy.
7. K námitce rozporu postupu města s dobrými mravy Ústavní soud předesílá, že mezi stěžovatelkou a městem panuje spor týkající se spoluvlastněné nemovitosti velmi dlouhou dobu (jen řízení před okresním soudem trvalo 14 let). Stěžovatelka své výhrady v tomto bodě nicméně formuluje jen značně obecně. Konkrétně se zmiňuje především o jí prováděných stavebních úpravách, jejichž finalizaci či formalizaci mělo město zmařit, byť zároveň mělo užitek ze zhodnocení nemovitosti (jinak odkazuje jen na tvrzenou prvotní snahu města získat podíly jiných spoluvlastníků, u které však neplyne jasnější souvislost s nynější věcí).
K tomu však obecné soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, že v uplatnění nároku městem neshledaly mimořádné okolnosti, které by podporovaly závěr o jednání v rozporu s dobrými mravy (srov. k tomu obecně nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 , bod 36). Obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o důvodnosti žaloby (a stěžovatelka užívání nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu v ústavní stížnosti nezpochybňuje). Zároveň soudy nezpochybnily jako takovou možnost, aby si náklady vynaložené na stavební úpravy oproti pohledávce města započetla.
Stěžovatelka tak učinila, obecné soudy však vysvětlily, že mj. kvůli promlčení nemohlo být započtení úspěšné (body 49 až 52 rozsudku okresního soudu, body 19 až 22 rozsudku krajského soudu). Proti těmto závěrům ale stěžovatelka žádnou námitku nevznáší.
8. K námitkám neprovedených důkazů Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemusí provést všechny navržené důkazy, zejména jde-li o důkazy ve vztahu k předmětu řízení irelevantní, nadbytečné či bez chybějící vypovídací hodnoty. Neprovedení důkazu však mají odůvodnit [srov. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16
(N 38/84 SbNU 439), bod 21]. K návrhu výslechu dvou svědků ohledně poměrů v radě a zastupitelstvu města je třeba uznat, že neprovedení těchto důkazů okresní soud výslovně nezdůvodnil (v bodu 58 svého rozsudku se věnoval důkazům k jiným tvrzením; krajský soud poté v bodě 7 obecně uvedl, že další důkazy byly v řízení před okresním soudem irelevantní či nadbytečné). Z odůvodnění rozsudku obou soudů je však zjevné, že se tyto důkazy vztahovaly k okolnosti, která pro věc samou není podstatná, tj. ke schválení žaloby radou (srov. bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). Nejde proto o takovou vadu, která by měla za následek neústavnost, neboť neprovedení důkazů v tomto kontextu obecné soudy fakticky vypořádaly implicitně (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 2326/22 , bod 13, přiměřeně též usnesení ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2808/22 , bod 42).
9. K tvrzení, že znalecký posudek nebyl proveden při jednání, lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který k totožné námitce odkázal na konkrétní datum jednání, na kterém byl posudek proveden, a na protokol z tohoto jednání (bod 9 rozsudku).
10. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudků se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu