Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. P., 2) J. P. a 3) A. P., všech zastoupených Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 24 Cdo 2443/2020-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 54 Co 415/2019-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. června 2019 č. j. 26 C 306/2018-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a O. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastník (žalobce) je dědicem zůstavitelky (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III.). Provedeným dokazováním dospěl k závěru, že listina o vydědění ze dne 17. 5. 2010, jakož i závěť ze dne 5. 10. 2009 ve vztahu k movitým věcem, které byly odkázány stěžovatelům 2) a 3), jsou ve smyslu § 38 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (s odkazem na § 3028 odst. 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), neplatné. Protože shledal neplatnost uvedené listiny o vydědění, nezabýval se již otázkou důvodů vydědění.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelů rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl. Stěžovatelé, pokud jde o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, předložili dvě právní otázky, u nichž Nejvyšší soud přípustnost neshledal. V případě prvém to bylo proto, že stěžovatelé zpochybňují právní posouzení věci na základě odlišného skutkového, resp. procesního, stavu věci, než z jakého vyšel městský soud. V případě druhé otázky konstatoval, že dospěl-li městský soud k závěru, že znalec byl vyslechnut jako svědek, pak druhou otázku neřešil, resp. ani k tomu neměl důvod. Předpokladem přípustnosti dovolání je totiž skutečnost, že vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. K uplatněným vadám řízení dle § 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu, shledal-li nepřípustnost dovolání, nepřihlédl.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů stvrzující postup, kterým obvodní soud v předmětném řízení (o určení vedlejšího účastníka dědicem) neustanovil znalce pro posouzení odborné otázky (zda v období sepisu listiny o vydědění byly u zůstavitelky podstatně narušeny rozpoznávací funkce v důsledku Alzheimerovy demence), ale provedl důkaz znaleckým posudkem, zpracovaným v jiném řízení (o způsobilosti k právním úkonům), jako listinou, a tento znalec byl v současném řízení vyslechnut jako svědek, a nikoli jako znalec. Stěžovatelé tvrdí, že z výpovědi znalce v nynějším řízení je evidentní, že má charakter znaleckého posouzení. Obvodnímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jimi navrženými důkazními návrhy ke zdravotnímu stavu zůstavitelky. V neprovedení navržených důkazů, jakož i znaleckého posudku, spatřují tzv. opomenuté důkazy, představující porušení práva na spravedlivý proces.
6. Na podporu svých tvrzení poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 , N 26/32 SbNU 239 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1585/21 , v němž při rozhodování o neplatnosti závěti a následně o určení dědiců zpracovali znalecký posudek celkem tři znalci, takže při vznesených námitkách vůči jednomu z nich obecný soud považoval (při existenci dalších dvou posudků) posouzení odborných otázek za dostatečné. V kontextu toho poukazují na to, že v nyní posuzovaném případě nebyl do řízení přibrán znalec žádný.
7. Nejvyššímu soudu vytýkají, že při řešení přípustnosti dovolání u stěžovateli vymezených otázek postupoval příliš formalisticky. Nereflektoval ani námitky porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na tzv. opomenuté důkazy. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 , bod 18. (N 140/86 SbNU 399), podle kterého podstatou přezkumu dovolacího soudu sice nemůže být samotné přehodnocování skutkového stavu, jeho kontrole však lze podrobit vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, bude-li samozřejmě relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) splňovat náležitosti podle § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu, jakož i na nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801), poukazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5459/2014, podle něhož platí, že podmínka přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně, bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude naplněna.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18
(N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10
(N 21/60 SbNU 215)].
11. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Skutkový stav byl zjištěn na základě řádně provedeného dokazování a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jednotlivé důkazy obvodní soud zhodnotil podle své úvahy jednotlivě, jakož i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s § 132 občanského soudního řádu.
12. Obvodní soud dospěl ke zjištění, že zůstavitelka učinila právní úkon (vydědění otce vedlejšího účastníka a samotného vedlejšího účastníka) dne 17. 5. 2010 v době, kdy již trpěla duševní poruchou nikoli přechodného charakteru (Alzheimerovou demencí) a k uvedenému datu byly u zůstavitelky podstatně narušeny rozpoznávací funkce v důsledku této nemoci, která u ní byla přítomna již v roce 2009. K tomu dospěl především na základě znaleckého posudku znalce MUDr. P. Navrátila ze dne 11. 7. 2010 a jeho výslechu v řízení o omezení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům vedeném týmž obvodním soudem pod sp. zn. Nc 444/2010 a současně na základě výslechu tohoto znalce v nyní posuzovaném řízení.
Po zhodnocení i dalších provedených důkazů obvodní soud shledal právní úkony zůstavitelky [konkrétně listinu o vydědění ze dne 17. 5. 2010 a závěť ze dne 5. 10. 2009 ve vztahu k movitým věcem, které byly odkázány stěžovatelům 2) a 3)] za neplatné ve smyslu § 38 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Městský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením provedeným obvodním soudem. Ke způsobu provedení důkazů objasnil, že znalecký posudek MUDr. Navrátila, jakož i jeho výslech provedený v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, byl v nyní posuzovaném řízení proveden jako důkaz listinný (znalecký posudek a protokol ze dne 1.
12. 2010) a znalec byl slyšen v procesním postavení svědka k tomu, co bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal. Současně shledal neúčelným a nepotřebným další dokazování znaleckým posouzením soudem ustanoveným znalcem, neboť posouzení odborné otázky způsobilosti zůstavitelky k právnímu jednání (pořízení o majetku pro případ smrti) bylo podmnožinou odborných otázek řešených v rámci řízení o omezení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům, nadto v blízkém časovém období.
Dodal, že v tomto řízení již navíc nelze provést nové posouzení zdravotního stavu zůstavitelky, ale pouze opakované posouzení tehdejší dokumentace (viz bod 11. rozsudku městského soudu). Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal porušení práv stěžovatelů, a to ani co do způsobu provedení důkazů, jak namítali stěžovatelé. Je totiž věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře své rozhodnutí, jestliže přesvědčivě odůvodní svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů, čemuž v nyní posuzované věci dostál.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů týkající se tzv. opominutých důkazů. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu není povinností obecných soudů provést všechny stěžovateli navržené důkazy, zejména jde-li o důkazy ve vztahu k předmětu řízení irelevantní, nadbytečné či bez chybějící vypovídací hodnoty [srov. nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03
(N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. V opačném případě zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000
(N 57/22 SbNU 19)]. V posuzované věci obecné soudy učinily na základě provedených důkazů dostatečná skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci samé (o určení vedlejšího účastníka dědicem), a důkazní otázkou důvodů vydědění vedlejšího účastníka a jeho otce se proto již nezabývaly. I přestože by odůvodnění mohlo být podrobnější, Ústavní soud v něm neshledal vadu takové intenzity, jež by odůvodňovala kasační zásah. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, jaké důkazy obvodní soud pro řádné zjištění skutkového stavu provedl, a další důkazní návrhy, především s ohledem na učiněné závěry o neplatnosti právních úkonů, implicitně shledal nadbytečnými.
14. Pochybení ústavněprávní relevance Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu, který při zkoumání přípustnosti dovolání vyšel z procesního stavu zjištěného obecnými soudy, že znalec podávající znalecký posudek v jiném řízení (o úpravě způsobilosti k právním úkonům zůstavitelky), v němž byl současně jako znalec vyslechnut, byl v nyní posuzovaném řízení (o určení dědice) vyslechnut jako svědek podle § 126 občanského soudního řádu, bez převzetí odborných závěrů svědka, ale pouze toho, co jako svědek "bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal" a jeho znalecký posudek měl v tomto řízení povahu listinného důkazu dle § 129 občanského soudního řádu.
Dospěl-li Nejvyšší soud k tomu, že v případě první stěžovateli vymezené otázky je dovolání nepřípustné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového, resp. nyní procesního stavu věci, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud, a na řešení druhé vymezené otázky rozhodnutí městského soudu nezávisí, když tato nebyla městským soudem řešena, neboť k tomu nebyl dán důvod, nevybočil tímto rozhodnutím z rámce ustálené judikatury, jakož i ústavních požadavků na řádně vedené řízení před Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud učiněné závěry dostatečně odůvodnil a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní.
15. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Postup stěžovatelů, kteří se snaží svými námitkami změnit výsledek soudního řízení ve svůj prospěch tak, aby vedlejší účastník (synovec, resp. bratranec stěžovatelů) nebyl určen za dědice, nelze zaměňovat s ústavními zárukami spravedlivého řízení, a tudíž mu ani nelze poskytnout ústavní ochranu.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu