801/2024-1406
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Plzeň, identifikační číslo osoby 000 75 370, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 1, proti žalované INTEGRA Co. s.r.o., identifikační číslo osoby 491 92 141, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Domažlická 1053/15, zastoupené JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Šatově 511, o zaplacení 1 247 207,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 34 C 444/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2023, č. j. 11 Co 66/2023-1367, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Prvním výrokem rozsudku ze dne 3. 11. 2023, č. j. 11 Co 66/2023-1367, Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 2022, č. j. 34 C 444/2008-1195, v odvoláním napadených výrocích I a IV, jimiž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 992 093,21 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Druhým výrokem bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. V meritu odvolací soud rozhodoval o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady) za užívání nemovité věci (budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) žalovanou nad rámec spoluvlastnického podílu (žalobci svědčí podíl o velikosti 8/9, zatímco žalované 1/36 celku) bez dohody či rozhodnutí spoluvlastníků [kdy – se zřetelem na žalobou vymezené období užívání věci, za něž se v přítomném sporu žádá náhrada (před 1. 1. 2014) – byla věc soudy posuzována podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)].
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalovaná dovolání. Vytýká, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou posoudil utváření vůle na straně obce (žalobce) k podání žaloby (na vydání bezdůvodného obohacení) v dané věci, že v žalobcově jednání neidentifikoval rozpor s dobrými mravy a že nevyhověl některým důkazním návrhům žalované, čímž – dle mínění žalované – porušil princip rovnosti účastníků v řízení. Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. K dovolatelkou formulované otázce stran utváření vůle obce k právnímu úkonu (jednání), potažmo k podání žaloby, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2158/2009, uveřejněné pod č. 158/2012 časopisu Soudní judikatura, či k nim se aktuálně hlásící i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3973/2023), podle které podání žaloby není hmotněprávním úkonem, k němuž by bylo třeba předchozího souhlasného rozhodnutí orgánů obce. Žaloba je procesním úkonem, jímž se právo na soudní ochranu promítá do oblasti práva procesního a uskutečňuje ochranu konkrétnímu hmotněprávnímu nároku. Starosta obce je oprávněn k zastupování obce navenek, a tedy ve věcech, v nichž obec zastupuje, je oprávněn činit právní úkony, které se vztahují k zastupování obce jako právnické osoby v soudním řízení. Občanský soudní řád umožňuje účastníku, tedy i obci jako právnické osobě, aby se dal v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, včetně zástupce z řad advokátů (§ 24, § 25 odst. 1 o. s. ř.).
7. S citovanou rozhodovací praxí je odvolacím soudem vydané rozhodnutí konformní, kdy je pak bez významu i argumentace dovolatelky o údajné neplatnosti usnesení rady statutárního města Plzeň, jímž mělo být rozhodnuto o uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobou u soudu, a nepřípadný je pak i odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, sp. zn. 32 Cdo 937/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3328/2014) týkající se problematiky utváření vůle obce k hmotněprávním úkonům.
8. V situaci, kdy je pro rozhodnutí o žalobě bez právního významu otázka existence (tím spíše i platnosti) předchozího (souhlasného) rozhodnutí orgánů obce o uplatnění nároku u soudu, nemůže být důvodná ani výtka dovolatelky, že soudy opomenuly její důkazní návrhy (svědecké výpovědi) k prokázání skutečností o utváření žalobcovy vůle k soudnímu uplatnění nároku (o projednání dané záležitosti orgány žalujícího města). Nepřípadný v posuzované věci je tak i odkaz dovolatelky na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž se označují rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 762/2001, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011 a sp. zn. 32 Cdo 4762/2010) k otázce opomenutých důkazů, povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a poučovací povinnosti soudu k jejich splnění (se kterou tak napadené rozhodnutí v rozporu není, nebylo-li třeba k nastolené otázce provádět další dokazování).
9. Lze (toliko pro doplnění) uvést, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). To v posuzované věci odvolací soud učinil (vysvětlil, proč neprovedené důkazy považoval za nerelevantní, popř. za nadbytečné, a to i ve vztahu k dovoláním dále označenému posudku JUDr. Petra Kožmína, LL.M., MBA, jež řeší otázky z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).
10. Ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že žalobcem vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení (které mu ve formě peněžité náhrady přísluší) kvalifikoval jako výkon práva nikoliv odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Použitelnost korektivu dobrými mravy odvolací soud apriori nevyloučil a (stejně tak jako před ním soud prvního stupně, jehož závěry prověřil) přihlédl ke všem relevantním okolnostem, v jejichž světle není jím učiněný závěr nepřiměřený. Jestliže v tomto směru odkázal i na některé konkluze shrnuté v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022 (jenž byl vydán v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak dovolatelka vytýká), nelze přehlédnout, že právě v části týkající se použití korektivu dobrých mravů jde o rekapitulaci dosavadních judikatorních závěrů učiněných již v poměrech předchozí právní úpravy, jak je i recentní judikatura přejímá (a na něž – v zájmu stručnosti – odkazuje nyní i soud dovolací). Sluší se znovu připomenout, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu právě jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo1094/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011) a o takovou situaci zde nejde. Posouzení odvolacího soudu pak také nikterak nevybočuje ani ze závěrů formulovaných v dovolatelkou odkazovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 (uveřejněném pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže se odvolací soud otázkou tvrzeného rozporu uplatňovaného práva s dobrými mravy zabýval, ovšem předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (ve vazbě na učiněná skutková zjištění) neshledal.
11. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
12. Ačkoliv pak dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu jeho (celého) výroku I, proti té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV o nákladech řízení, již žádnou argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. 14. O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), podaném současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu