Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Michalem Svobodou, LL.M., advokátem, sídlem Dělnická 3328, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 7 Tdo 245/2025-882, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 13 To 237/2024-801 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. května 2024 č. j. 6 T 2/2024-690, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V tomtéž řízení byl odsouzen rovněž obžalovaný B. B., jehož ústavní stížnost Ústavní soud vede pod sp. zn. I. ÚS 2000/25 .
3. Stěžovatel se měl trestného činu (stručně řečeno) dopustit tím, že nezajistil náležitý dohled nad svým nezletilým synovcem (ve věku 3 let a 10 měsíců), který byl svěřen do jeho péče, a nepřijal náležitá opatření k ochraně jeho života, neboť se jako divák s vědomím vstupu na vlastní nebezpečí účastnil s nezletilým dítětem závodů nákladních vozidel, přičemž si byl vědom toho, že do prostoru pro diváckou veřejnost mají volný přístup i soutěžní vozidla. Stěžovatel v okamžiku, kdy na veřejně přístupnou plochu závodiště přijíždělo soutěžní nákladní vozidlo typu Tatra 813, nezajistil dostatečně pohyb nezletilého synovce, který následně vběhl do dráhy tohoto vozidla a na místě podlehl způsobeným zraněním. Takto stěžovatel jednal, ačkoliv znal rizika spojená s konáním automobilových závodů pro jejich návštěvníky a mohl je předvídat, zvláště pak v místě, kde nebyl důsledně vymezen prostor pro diváckou veřejnost a pohyb soutěžních vozidel.
4. Za uvedený trestný čin okresní soud stěžovateli uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku mu soud uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobil. Okresní soud dále podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti k náhradě škody pozůstalým poškozeným.
5. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obžalovaní, státní zástupkyně a poškození. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil část rozsudku okresního soudu, a to ve výroku o trestu ohledně obžalovaného B. (organizátor závodů) a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy pozůstalým poškozeným. Ve zbytku zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
6. O dovoláních stěžovatele i spoluobžalovaného B. rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel se domnívá, že skutkové závěry obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasí zejména se závěrem, že nezajistil pohyb svého synovce a nechal ho volně se pohybovat, jak je uvedeno ve skutkové větě. Stěžovatel držel synovce za ruku, on se mu však vytrhl. Tato skutková okolnost nebyla soudy dostatečně reflektována a s námitkou obhajoby se nevypořádal ani Nejvyšší soud. Jde přitom o okolnost podstatnou pro prokázání zavinění.
8. Podle stěžovatele nebylo objektivně prokázáno, s jakým předstihem mohl nákladní vozidlo registrovat. Stěžovatel poukazuje na svědecké výpovědi, které dokládají, že měl synovce pod kontrolou, nákladní vozidlo jelo příliš rychle a stěžovatel neměl šanci nijak reagovat. Ačkoliv nikdo ze svědků neoznačil stěžovatele jako osobu, která něco zanedbala, či reagovala pomalu, pozdě, nepřiměřeně nebo neadekvátně, přesto soudy zavinění stěžovatele dovodily, a to bez jediného objektivního důkazu, který by prokazoval, že porušil nějakou povinnost. Ze samotného tragického následku za účasti stěžovatele však nelze bez dalšího dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost, k čemuž stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 .
9. Stěžovatel rovněž cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2023, jímž se podle svých slov snaží poukázat na to, že i kdyby soudy shledaly u stěžovatele určitou míru zavinění, pak tato míra nemusí být taková, aby dosáhla stupně potřebné intenzity a škodlivosti k posuzování jeho jednání jako trestného. Stěžovatel v dané situaci "víc udělat nemohl a bohužel ani nestihl", jak se shodli všichni očití svědci. Soudy proto měly zvažovat i zásadu subsidiarity trestní represe a uplatnění trestní represe jako prostředku ultima ratio.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
12. Stěžovatel napadá v prvé řadě skutkové závěry obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že obecné soudy přijaté skutkové závěry řádně odůvodnily, přičemž uvedly důkazy, na jejichž základě dospěly k závěru o vině stěžovatele a náležitě popsaly své úvahy při hodnocení důkazů.
14. Pakliže stěžovatel namítá, že nezletilého držel za ruku, a nedošlo tedy k jeho volnému pohybu, věnoval se této námitce důkladně Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud podle něj ve svém skutkovém zjištění reflektoval reálnou možnost dítěte k prosazení vlastní vůle k volnému pohybu. Nejvyšší soud vysvětlil důvody, proč mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů neshledal extrémní rozpor, a nepřisvědčil ani námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Ústavní soud nespatřuje důvod se od těchto úvah odchýlit.
15. Ústavní soud neshledal vady napadených rozhodnutí ani co do právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly. Soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily závěr o naplnění formálních znaků trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Zavinění stěžovatele posuzovaly mimo jiné v návaznosti na místo nehody. Pokud totiž stěžovatel vzal svého nezletilého synovce na tak nebezpečné místo, jako jsou závody nákladních vozidel v terénu Truck Trial, měla tomu odpovídat také "maximální míra jeho ostražitosti, a to při využití všech dostupných informací a prostředků" (viz bod 21 rozsudku krajského soudu).
Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, že okolnosti případu (nebezpečné závody a pohyb v místech, kde se vyskytovala i závodní vozidla v situaci, ve které pohyb chodců nebyl nijak upraven nebo korigován) si vyžadovaly velmi vysokou kontrolu nad pohybem malého dítěte (např. vzetí do náručí), přičemž takto vyžadovanou míru opatrnosti stěžovatel nezachoval (viz zejména body 69 až 71 usnesení Nejvyššího soudu).
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že míra jeho zavinění nebyla natolik intenzivní, aby bylo na místě uplatnění trestní represe, neodpovídá to závěrům, které učinily obecné soudy, jež naopak konstatovaly, že největší míra zavinění spočívá právě na stěžovateli (viz bod 41 rozsudku okresního soudu). Z obsahu napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč soudy nepřistoupily k uplatnění materiálního korektivu uvedeného v § 12 odst. 2 trestního zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe), jehož použití přichází v úvahu pouze výjimečně v případě méně závažných trestných činů, kdy postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Právní závěry obecných soudů jsou ve všech ohledech řádně a logicky odůvodněny, v postupu obecných soudů proto Ústavní soud neshledal vadu, která by jej opravňovala ke kasačnímu zásahu.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu