7 Tdo 245/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněných 1. Bohumila Báši, bytem Obránců míru 993, Chomutov, a 2. L. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 13 To 237/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 2/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Bohumila Báši a L. H. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 T 2/2024, byli obvinění shledáni vinnými ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

2. Obviněný Bohumil Báša se měl trestného činu dopustit v podstatě tím, že dne 30. 4. 2022 v době kolem 12:45 hodin, v katastru obce XY, okres XY, v prostoru pískového lomu, v rozporu s ustanovením § 2900 o. z., jako statutární orgán pobočného spolku Ústředního automotoklubu – Rallye Trial Bohemia, který byl organizátorem a pořadatelem veřejně přístupné akce, a to závodů nákladních vozidel v terénu tzv. Truck Trial, v souvislosti s organizací těchto závodů a v souladu s obecnou prevenční povinností zakotvenou v ustanovení občanského zákoníku nedbal náležité opatrnosti předcházející vzniku újmy na životě a zdraví, neboť nevyhodnotil možná rizika a nepřijal dostatečná opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků akce. Obviněný zejména nezabezpečil místa s pohybem soutěžních vozidel mimo závodní trať, která současně byla volně přístupná i divácké veřejnosti, tato riziková místa nezajistil bezpečnostními páskami vymezujícími prostor pro pohyb diváků a zamezujícími vjezd soutěžních vozidel či je nezabezpečil jiným vhodným způsobem, např. varovnými cedulemi s upozorněním na riziko pohybu vozidel v těchto místech nebo pomocí členů pořadatelské služby, kteří by zajistili signalizaci nebezpečí jak divácké veřejnosti, tak řidičům přejíždějících závodních vozidel apod. V důsledku nepřijetí takovýchto bezpečnostních opatření v horní části závodiště, na rovné plošině volně přístupné veřejnosti a současně v místě volného přejezdu soutěžních vozidel z jedné závodní sekce do druhé, došlo k nehodovému ději tak, že nezletilý AAAAA (pseudonym), v doprovodu svého strýce (obviněného L. H.) a tety, vběhl do jízdní dráhy přijíždějícího nákladního vozidla typu Tatra 813, konkrétně naběhl na bok pravého kola přední nápravy vozidla, přičemž došlo k sesunutí těla dítěte pod kola vozidla a jeho následnému přejetí, vlivem kterého utrpěl rozhmoždění hlavy a tomuto zranění na místě nehody podlehl. Takto obviněný jednal, ačkoliv znal rizika spojená s konáním automobilových závodů a nedodržením opatření pro zajištění jejich divácké bezpečnosti.

3. Obviněný L. H. se měl trestného činu dopustit tím, že dne 30. 4. 2022 v době kolem 12:45 hodin v katastru obce XY, okres XY, v prostoru pískovcového lomu, v rozporu s ustanoveními § 858 a § 2900 o. z. nedbal náležité obezřetnosti směřující k předcházení vzniku újmy na životě a zdraví v souladu s obecnou prevenční povinností zakotvenou v ustanovení občanského zákoníku, současně nezajistil náležitý dohled nad svým nezletilým synovcem poškozeným AAAAA, který byl svěřen do jeho péče jeho matkou, a nepřijal náležitá opatření k ochraně jeho života, neboť se jako divák s vědomím vstupu na vlastní nebezpečí účastnil s nezletilým dítětem závodů nákladních vozidel v terénu tzv. Truck Trial, organizovaných pobočným spolkem Ústředního automotoklubu – Rallye Trial Bohemia; zároveň si byl vědom toho, že do prostoru pro diváckou veřejnost mají volný přístup i soutěžní vozidla. Obviněný pak v okamžiku, kdy na veřejně přístupnou plochu závodiště, kde se s poškozeným pohyboval, přijíždělo soutěžní nákladní vozidlo typu Tatra 813 a jehož příjezd a přejezd mohl zaznamenat, nezajistil pohyb nezletilého dítěte jištěním jeho osoby a nechal ho volně se pohybovat, přičemž poškozený v okamžiku, kdy se zmíněné nákladní vozidlo přibližovalo k místu jeho pohybu, vběhl do jízdní dráhy tohoto vozidla, konkrétně naběhl na bok pravého kola přední nápravy, došlo k sesunutí těla nezletilého poškozeného pod kola vozidla a jeho následnému přejetí, vlivem kterého utrpěl rozhmoždění hlavy a tomuto zranění na místě nehody podlehl. Takto obviněný jednal, ačkoliv znal rizika spojená s konáním automobilových závodů pro jejich návštěvníky a mohl je předvídat, zvláště pak v situaci, ve které nebyl důsledně vymezen prostor pro diváckou veřejnost a pohyb soutěžních vozidel.

4. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému Bohumilu Bášovi podmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 30 měsíců; společně s tím soud obviněnému uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobil (k tomu viz níže). Obviněnému L. H. pak soud uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců; i jemu společně s tím soud uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobil (opět viz níže).

5. Oběma obviněným soud uložil povinnost nahradit škodu, resp. nemajetkovou újmu způsobenou matce zesnulého dítěte K. D. ve výši 6 850 Kč a 908 136 Kč, otci zesnulého dítěte Z. D. ve výši 29 610 Kč a 908 136 Kč, poškozené M. E. D. ve výši 756 780 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 3 882 Kč, a to v poměru, že obviněný L. H. má povinnost uhradit 60 % výše újmy a obviněný Bohumil Báša 40 % výše újmy. Ve zbytku byly poškozené osoby odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Obvinění, státní zástupkyně a poškození (příbuzní zesnulého dítěte) se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 13 To 237/2024, bylo odvolání obviněných a poškozeného Z. D. částečně vyhověno, a to tak, že obviněnému Bohumilu Bášovi soud nově uložil podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců, přičemž ve zbytku soud formuloval výrok o trestu shodně se soudem prvního stupně, a znovu rozhodl o výroku o náhradě škody tak, že uložil obviněným Bohumilu Bášovi a L. H. v určeném poměru 40 % ku 60 % zaplatit K. D. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku ve výši 757 860 Kč a na náhradě škody v souvislosti s náklady spojenými s péčí o zdraví částku ve výši 6 850 Kč, Z. D. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku ve výši 757 860 Kč, na náhradě škody v souvislosti s náklady spojenými s péčí o zdraví částku ve výši 2 350 Kč a na náhradě škody v souvislosti s náklady pohřbu částku ve výši 27 260 Kč a M. E. D. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku ve výši 568 395 Kč; se zbylým nárokem odvolací soud odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších částech zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně nedotčeno, odvolání státní zástupkyně pak odvolací soud zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

Dovolání obviněného Bohumila Báši

7. Obviněný Bohumil Báša podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

8. V rovině důkazního řízení obviněný spíše obecně namítl, že skutková zjištění ve věci jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, bylo porušeno právo na spravedlivý proces a byly neoprávněně zamítnuty jeho důkazní návrhy (aniž by specifikoval proč a které).

9. V rovině hmotněprávní (byť obviněný tuto námitku zčásti podřadil pod otázku skutkových zjištění) obviněný namítl, že mezi nepřijetím dostatečných bezpečnostních opatření na jeho straně a smrtí dítěte nebyla dána příčinná souvislost, neboť tento následek souvisel s nekontrolovaným pohybem dítěte a jeho vběhnutím do boku vozidla, čemuž on (obviněný) jako organizátor nemohl zabránit. Zabránit tomu měla a mohla osoba, která měla dítě v péči, přičemž odkázal na znalecký posudek vypracovaný Ing. Tomášem Rozlivkou, z něhož plynou poznatky o tom, že bylo možné s dostatečným předstihem nejen vidět, ale i slyšet nákladní auto, pod nímž dítě ztratilo život; odkázal také na výpovědi vybraných svědků. Připomněl rovněž, že nebezpečí, resp. nutnost opatrnosti vyplývá i z návštěvního řádu, se kterým osoby, kterým bylo dítě svěřeno do péče, souhlasily a měly možnost se s ním seznámit tak, jak učinili jiní návštěvníci.

10. Rovněž uvedl, že on vůbec neměl být v postavení obviněného, protože jím měl být organizátor akce, pobočný spolek ÚAMK – Rallye Trial Bohemia, jak ve vztahu k projednávanému trestnému činu umožňuje i zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Obviněný sice byl předsedou tohoto pobočného spolku, tedy zastával funkci statutárního orgánu, ovšem fakticky byly úkony organizace závodu rozděleny mezi další členy; z jeho funkce vyplývá jen, že zastupuje pobočný spolek navenek. V tomto směru polemizoval, že pokud už by měla být obviněna fyzická osoba, pak to měl být spíše hlavní sportovní komisař, který udělil pokyn řidiči S. V. k tomu, aby se vydal vyprošťovat jiný nákladní automobil. Uvedl rovněž, že neporušil imperativ generální prevence obsažený v § 2900 o. z., k čemuž odkázal jednak na chybějící regulaci toho, jak by se měl tento typ sportovní akce zabezpečit, jednak na s tím související usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014; potřebná míra opatrnosti organizátorem přitom byla i s ohledem na charakter akce zachována (upozornění na vstupenkách, pořadatelé) a další bezpečnostní prvky (např. výstražná páska, doprovodné vozidlo) by tragické události nezabránily. Vysvětlil, že pohyb automobilů i mimo vyznačené sekce je běžný, zvláště pokud se automobil přemisťuje z jedné sekce do druhé, přičemž účastníci mají být v tomto obezřetní – k pozornosti vybízí i průběžné hlášení prostřednictvím moderátora, na místě jsou přítomni organizátoři a řidiči jsou poučeni, aby uzpůsobili rychlost jízdy (a tak byl poučen i řidič S. V., stejně jako byly předem odzkoušeny jeho řidičské schopnosti); opět odkázal na výpovědi vybraných svědků. Zdůraznil dlouhodobou praxi spolku bez obdobné tragédie.

11. Obviněný také rozvedl myšlenku, zda nejednali zaviněně (nedbale) i rodiče zesnulého dítěte, pokud jej svěřili do péče další osobě, pokud věděli, že je tato osoba vezme na sportovní akci tohoto typu.

12. V otázce výroku o náhradě škody namítl, že je na pováženou, zda neměl být podíl spoluobviněného L. H. na povinnosti k náhradě škody vyšší, příkladem v poměru 75 % ke 25 %.

13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací i prvostupňové rozhodnutí zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

Dovolání obviněného L. H.

14. Obviněný L. H. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

15. V rovině důkazního řízení obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména pokud jde o okolnosti významné z hlediska kvalifikace subjektivní stránky trestného činu; odkázal na výpovědi svědků. Soudy se navíc nevypořádaly s jeho obhajobou. Zejména nesouhlasil se zjištěním, že pohyb zesnulého dítěte byl volný a nekontrolovaný, neboť mělo jít o hodnocení selektivní a tendenční. Soudy měly postupovat v rozporu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo.

16. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že soudy nedostatečně zhodnotily případné porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 2900 o. z. ze strany řidiče nákladního vozidla, neboť do řešení této otázky nezahrnuly úvahu o tom, zda neměl řidič jet pomaleji než rychlostí 20 km/h. Uvedl, že sám nemohl předpokládat, že může nastat tragický následek, neboť ten vznikl v souvislosti s rychlým pohybem vozidla a vůbec počínáním řidiče (nepřizpůsobení jízdy povaze a stavu vozidla), stejně jako nedostatečným zabezpečením sportovní akce. Pokud měl obviněný podle znalce možnost blížící se automobil s předstihem spatřit a mohli na sebe s řidičem reagovat, pak připomněl, že znalec k tomuto názoru došel v podstatě v „laboratorních“ podmínkách, ve kterých nebyl zohledněn další vyskytující se hluk. Odmítl, že měl udělat více, než udělal, naopak podle jeho názoru udělal vše, co mohl, a to v podstatě okamžitě a bez prodlení – nehraje přitom žádnou roli, že zesnulé dítě mělo rádo nákladní vozy, neboť z toho ještě nemohl předem vyvodit, že bude svůj pohyb směřovat k jedoucímu vozu. Jako podstatné pak obviněný shrnul, že nejednal nedbale, ale zachoval potřebnou míru opatrnosti, přičemž poukázal i na závěry vyslovené ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 162/2023.

17. Ve vztahu k výroku o náhradě škody namítl, že i kdyby se snad na škodlivém následku podílel, pak by se nepodílel v míře 60 %, k čemuž odkázal na provedené dokazování. K tomu připomněl, že pokud soudy přiznaly dílčí zavinění i dalším osobám, které byly zproštěny obžaloby, pak se i jejich přičinění mělo do výroku o náhradě škody promítnout.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí, a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby věc vrátil soudu druhého nebo prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.

Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných

19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s oběma dovoláními zčásti ztotožnil, a to zejména z následujících důvodů.

20. V případě dovolání Bohumila Báši státní zástupce souhlasně uvedl, že obviněný nejednal zaviněně a že mezi jeho jednáním a následkem nebyla dána příčinná souvislost. Připomněl, že obviněnému zejména soud prvního stupně vytkl, že nezavedl některá další bezpečnostní opatření, tedy příkladem v podobě vyvěšení bezpečnostních pásek, umístění varovných cedulí či signalizace členy pořadatelské služby. Státní zástupce však dále upozornil, že podle prvostupňového soudu ani opatření, která obviněný mohl nad rámec tehdejšího bezpečnostního stavu učinit, nemusela následku zabránit – potom ale nelze dovodit potřebnou příčinnou souvislost. Skutkový děj přitom státní zástupce přirovnal k běžným situacím v městských pěších zónách, kterými projíždí městská hromadná doprava – ani tam není běžné, aby byl prostor pro pohyb vozidel oddělen páskami apod., přitom rovněž se vozidla pohybují v blízkosti veřejnosti a hrozí, že by nastala obdobná situace; přirovnal i rychlost vozidla (20 km/h), která odpovídá i podmínkám pohybu vozidel právě v městských pěších zónách. Rovněž připojil, že zvolené zabezpečení a organizace závodů odpovídaly zvyklostem soukromého života (srov. § 2900 o. z.) v této sféře. Ve zbytku odkázal na vybranou judikaturu zejména Nejvyššího soudu v obdobné právní problematice, ze které má vyplývat závěr, že „postih prevenčně nedbalých nepřímých pachatelů by byl připouštěn jen v případě jejich dominujícího zavinění“.

21. V případě dovolání L. H. státní zástupce souhlasil s tím, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů, zejména výpověďmi svědků. Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině obviněný nezajistil pohyb nezletilého dítěte jištěním jeho osoby a nechal ho volně se pohybovat, což ovšem je v rozporu se zmíněnými výpověďmi, ze kterých se spíše podává poznatek o tom, že držel zesnulé dítě za ruku, to se mu však vyvléklo. Nakonec i soud prvního stupně uvedl, že tato okolnost zůstala přinejmenším nejistá, a tedy pohledem zásady in dubio pro reo se musí vycházet z toho, že jej za ruku držel. V takovém případě je uvedenou okolnost nutné nově zohlednit i při kvalifikaci subjektivní stránky trestného činu, s dopady do posouzení zavinění.

22. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu obou dovolání zrušil odvolací rozhodnutí, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

23. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud úvodem upozorňuje, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

25. Z toho plyne, že úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším textu u jednotlivých dovolacích námitek, zejména částech věnovaných dovolání obviněného Bohumila Báši.

26. Rovněž je nutné doplnit, že předloženými námitkami (rozsahem a důvody) je pak Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu zásadně vázán.

27. Nejvyšší soud dále v úvodu odůvodnění rozhodnutí upozorňuje, že obviněný Bohumil Báša ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., s výslovným upřesněním, že byl zamítnut jeho opravný prostředek, „přestože rozhodnutí v řízení mu předcházejícím spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení“. Z toto plyne, že obviněný, resp. jeho obhájce při označení dovolacích důvodů zjevně vycházel z právního stavu před 1. 1. 2022, kdy vešla v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která do § 265b odst. 1 tr. ř. pod písm. g) vložila nový dovolací důvod směřující do pochybení v důkazním řízení, nikoli v hmotněprávním posouzení, na které po zmíněné novele míří přeoznačený [z písm. g)] dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V návaznosti na to se změnilo i označení druhého dovolacího důvodu, na který obviněný ve svém dovolání odkázal, a to z písm. l) na písm. m). Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného vycházel z toho, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. v aktuálně účinném znění, resp. podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

28. Obvinění tedy i vzhledem ke shora uvedenému ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), popř. písm. m) tr. ř

a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou bylo také v podstatě zejména odkázáno, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.

30. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitky týkající se zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním o volném a nekontrolovaném (nejištěném) pohybu zesnulého dítěte a týkající se porušení zásady in dubio pro reo, které ve svém dovolání uplatnil obviněný L. H. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

31. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že soud prvního stupně (za následné aprobace soudem odvolacím) ve své tzv. skutkové větě došel ke skutkovému zjištění, podle něhož obviněný „nezajistil pohyb nezletilého dítěte jištěním jeho osoby a nechal ho volně se pohybovat“. Je potom vhodné i upozornit na to, a v tomto se dílem přiklonit k obviněnému, že takto vyjádřený skutkový závěr nelze bez dalšího nebo alespoň bez dalšího vysvětlení opřít o veškeré důkazy ve věci. Zejména z výpovědí obviněného, svědka T. B., svědkyně S. J. nebo i svědkyně M. J. a přiměřeně i svědka V. Š. totiž plyne poznatek o tom, že obviněný zesnulé dítě držel za ruku, následně se dítě z toho držení pustilo, v důsledku čehož došlo k události vedoucí k jeho usmrcení (viz body 2, 6, 11, 12, 18 prvostupňového rozhodnutí). Stejně tak je třeba upozornit, a v tomto se opět přiklonit k obviněnému, že sám soud prvního stupně uvedl, že „je sporné, do jaké doby a zda vůbec držel [obviněný] nezletilého za ruku, nicméně je nesporné, že v momentě, kdy kolem rodiny [obviněného] projížděla tatra […], nezletilého […] za ruku dostatečně nebo vůbec nedržel“ (bod 38 prvostupňového rozhodnutí). To s ohledem na důkazní zásadu in dubio pro reo, podle které, není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), znamená, že je třeba vycházet z toho, že obviněný zesnulé dítě za ruku držel, přičemž z tohoto držení se dítě pustilo.

32. Podle posouzení Nejvyššího soudu však shora uvedené neznamená zjevný rozpor ve skutkovém zjištění. Jak totiž vyplynulo z citované části bodu 38 prvostupňového rozhodnutí, soud prvního stupně ve svém skutkovém zjištění reflektoval reálnou možnost dítěte k realizaci vlastní vůle k pohybu, a tedy nespojoval volnost pohybu s tím, zda bylo dítě drženo za ruku či ne, ale zda takové zajištění bylo prováděno způsobem, který skutečně vedl k účelu takového zajištění, tedy omezit dítě ve svévolném pohybu. Z okolnosti, že se dítě volně pohybovalo, byť by to bylo proto, že by se svévolně vysmeklo, je zjevné, že zajištění jeho osoby nebylo dostatečné k tomu, aby byla reálně a fyzicky omezena jeho volnost. Pokud pak soud uvedl, že obviněný „nezajistil pohyb nezletilého dítěte jištěním jeho osoby a nechal ho volně se pohybovat“, pak je třeba takový závěr chápat právě s přihlédnutím k dalšímu odůvodnění soudu prvního stupně, z něhož plyne právě shora uvedené. Skutkové zjištění nespočívalo v úplné absenci zajištění, ale v jeho nedostatečnosti. Samotné (určité) držení ruky, jak se tragicky v této věci projevilo, ještě bez dalšího neznamená efektivní zajištění dítěte, a to zejména s ohledem na způsob držení, sílu stisku (k tomu srov. opět bod 38 prvostupňového rozhodnutí), soustředění držící osoby a další, a to vše s přihlédnutím k situaci a hrozícímu nebezpečí (blížící se nákladní vozidlo) – což obviněný do svého „držení“ vůbec nepromítl (je jistě rozdíl mezi držením dítěte za ruku a vnímáním takového kontaktu ze strany dospělého např. zcela mimo dopravní provoz spíše z důvodu vzájemné blízkosti a mezi držením při přecházení frekventované vozovky mimo přechod pro chodce).

33. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

34. Nejvyšší soud na okraj připojuje připomínku, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

35. V rámci uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud naopak nemohl zabývat jen obecnou dovolací argumentací obviněného Bohumila Báši [jenž zcela obecně namítl, že skutková řízení ve věci jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (včetně údajně nesprávně vyhodnoceného jeho postavení v rámci právnické osoby – pobočného spolku), byla narušena jeho procesní práva, porušeno právo na spravedlivý proces a byly neoprávněně zamítnuty jeho důkazní návrhy], neboť ta buď nebyla dostatečně substancovaná (konkretizovaná) na to, aby ji šlo posoudit jako kvalifikovanou k založení přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora v tomto rozhodnutí, nebo směřovala do otázek hmotného práva, a v této míře se jim bude Nejvyšší soud věnovat až v další části tohoto rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl žádnou argumentací naplněn.

b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožadují obvinění v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

38. Pod tento uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit dovolací námitky týkající se porušení tzv. prevenční povinnosti podle § 2900 o. z., nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného Bohumila Báši a následkem trestného činu a kvalifikace zavinění obou obviněných, stejně jako námitku týkající se výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Námitka nedostatku porušení tzv. prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.

39. Podle § 2900 o. z. platí, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

40. Pokud obviněný Bohumil Báša namítl, že neporušil povinnost podle § 2900 o. z., a to zejména proto, že ani neexistuje speciální regulace pro tento typ činnosti, pak Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že absence právní regulace pro určitou oblast lidské činnosti neznamená, že právní řád na takovou neregulovanou činnost neklade žádné nároky co do jejího provádění. To je právě podstata pravidla obsaženého v § 2900 o. z., totiž vyžadovat určitou míru opatrnosti nikoli s ohledem na další právní regulaci, ale na okolnosti případu a zvyklosti soukromého života. Naopak, jak dříve také vysvětlil Nejvyšší soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001), povinnost podle § 2900 o. z. má tzv. subsidiární povahu, a nastupuje až tehdy, pokud se na vybranou činnost nevztahuje zvláštní právní úprava.

41. Pokud pak jde o hodnocení potřebné míry a standardu péče a pozornosti při konání obviněného, k tomu lze souladně odkázat na vypořádání námitky týkající se jeho zavinění (viz níže). Nejvyšší soud tak pouze uvádí, že soudy pečlivě zvážily okolnosti případu, přičemž dovodily, že obviněný nezajistil takovou úroveň bezpečnostních opatření, které by dané okolnosti případu vyžadovaly, a přitom věděl o nebezpečí, které divákům hrozí. Lze doplnit, že na věc nelze jednoduše aplikovat, jako to činí obviněný, závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, neboť tyto závěry je nutné vztáhnout na konkrétní momenty, zejména postavení obviněných v dané věci, ingerenci dalších osob (profesionálů) do skutkového děje atd. (naopak srov. např. některé dílčí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016).

42. Pro úplnost Nejvyšší soud připojuje, že jak plyne z textace § 2900 o. z., prevenční povinnost se vztahuje pouze na konání, a nikoli na opomenutí [srov. PETROV, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. 5]. Ačkoli se pak obviněný podle tzv. skutkové věty měl trestného činu dopustit tím, že „nepřijal dostatečná opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků akce“, což indikuje, že se měl obviněný trestného činu dopustit omisivně, tedy opomenutím, není tomu v této věci tak. Ačkoli totiž jednání obviněného spočívalo v tom, že některé věci neučinil, byla tato jednotlivá opomenutí součástí širšího a komplexního konání, které spočívalo v plánování a pořádání závodu. Pokud poté neodvrátil nebo jinak nepředešel nebezpečí, které sám vyvolal svým nedostatečným konáním, přičemž tato nedostatečnost spočívala právě v dílčích opomenutích, pak obviněný konal, nikoli opomenul. V obecné rovině totiž, aby pachatel jednal opomenutím, musel by neodvrátit nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, ovšem pouze pokud toto nebezpečí nezaložilo nebo nezvýšilo jeho konání (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019).

43. K vyjádření státního zástupce pak Nejvyšší soud uvádí, že se neztotožňuje s užitým porovnáním k městským pěším (příp. jiným) zónám, kde rovněž není oddělený či jinak zajištěný prostor pro zejména městskou hromadnou (nebo jinou) dopravu a pro pohyb chodců. V případě těchto veřejných prostor totiž oddělení prostoru chodců a vozidel, stejně jako s tím spojená obezřetnost chodců, vyplývá právě ze zvyklostí soukromého života (viz § 2900 o. z.), a proto provozovatel takové dopravy obecně nenese odpovědnost za nepřijetí dalších bezpečnostních opatření (což ovšem nelze vyloučit bez dalšího, případné zvláštní okolnosti případu totiž takový stav mohou změnit). V případě specifických automobilových závodů, které se odehrávají v pískovém lomu, nelze hodnotit, že by průběh těchto závodů včetně tras vozidel (zvláště mimo k tomu určené závodní úseky) byl součástí zvyklostí soukromého života, jak by argumentoval státní zástupce. Naopak, na rozdíl od městských prostor nejsou takové závody něčím, čemu by veřejnost běžně čelila a čemu by měla z této podstaty uvědoměle rozumět, a proto je třeba – právě i vzhledem k nebezpečí plynoucímu z povahy těchto závodů a účastnících se specifických vozidel – aby jejich organizátor veřejnost dostatečným a proaktivním (přijetí bezpečnostních opatření) způsobem chránil (což samozřejmě nelze učinit pouhým prohlášením na vstupence, že vstup je na vlastní nebezpečí).

44. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

45. V obou zmíněných směrech se řešení této otázky do jisté míry liší u obviněného L. H., který rovněž v tomto směru namítal (byť bez konkrétního odkazu na § 2900 o. z.), že udělal vše, co mohl, a že po něm nešlo požadovat více.

46. Nejdříve Nejvyšší soud připomíná subsidiární povahu povinnosti podle § 2900 o. z., která nastupuje až tehdy, pokud daná činnost není regulována zvláštní právní úpravou (viz shora). Jak přitom sám uvedl soud prvního stupně, obviněný porušil povinnosti plynoucí z dalších ustanovení občanského zákoníku týkajících se tzv. rodičovské odpovědnosti, zejména podle § 858 a 880 odst. 1 o. z., kterou na sebe obviněný na dobu vlastního dohledu nad dítětem převzal (viz § 881 o. z.).

47. Podle § 858 o. z. platí, že rodiče mají povinnost v rámci své rodičovské odpovědnosti mj. pečovat o dítě, což zahrnuje zejména péči o jeho zdraví a jeho ochranu. Podle § 880 odst. 1 o. z. platí, že rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte. Podle § 881 o. z. pak platí, že péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě.

48. Lze přitom souhlasit se soudem prvního stupně, že obviněný porušil povinnosti plynoucí ze shora cit. ustanovení občanského zákoníku, neboť nedbal dostatečné ochrany dítěte a péče o něj, neboť nedostatečně zajistil jeho osobu a jeho pohyb v tak nebezpečných podmínkách, kterým ho vystavil (k tomu viz shora), k čemuž lze odkázat zejména na bod 38 a 41 prvostupňového rozhodnutí. Nelze pak nicméně zcela souhlasit s tím, že zároveň s tím porušil svou prevenční povinnost (§ 2900 o. z.), neboť ta se vzhledem k existenci zvláštní povinnosti podle zvláštní právní úpravy neuplatní (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).

49. K tomu lze i připojit, že obviněný se trestného činu dopustil omisivně (opomenutím) tím, že adekvátně nereagoval nejen na obecné nebezpečí panující v prostředí, kde se s dítětem nacházeli, ale také na akutní okolnosti spočívající v příjezdu závodního auta, které obviněný podle skutkových zjištění mohl spatřit (což by opět nepodkládalo uplatnění povinnosti podle § 2900 o. z. – viz výše).

50. Obviněný L. H. nicméně, byť neporušil povinnost plynoucí z § 2900 o. z., porušil povinnosti plynoucí z § 858 a 880 odst. 1 o. z. Tato dílčí

nepřesnost tudíž zjevně nemá vliv na výsledné hmotněprávní posouzení, neboť i povinnost podle § 858 a 880 odst. 1 o. z. lze kvalifikovat jako důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

51. Jestliže pak obviněný poukázal na věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 162/2023, její podstatou bylo (v konečném důsledku) potvrzení viny obviněné pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jako řidička v dopravě, nicméně v běžném dopravním provozu (na ulici) při řízení běžného vozidla, není zcela zřejmé, jaké by měly být zřetelné souvislosti s věcí obviněného L. H. (včetně citace nesouvisející s usnesením Nejvyššího soudu v dané věci ze dne 30. 3. 2023).

52. Protože pak námitka obviněného nebyla mířena na uplatnění konkrétního ustanovení zákona, ale na to, že žádnou povinnost neporušil, neboť udělal vše, co mohl, pak je i přes shora zmíněnou dílčí nepřesnost (která zůstává bez vlivu na správnost rozhodnutí ve věci) tato námitka zjevně neopodstatněná.

Námitka nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním Bohumila Báši a následkem trestného činu

53. K námitce Bohumila Báši, kterou – v podstatě – tvrdí, že mezi jeho jednáním, resp. nedostatkem bezpečnostních opatření a následkem trestného činu (usmrcením dítěte) nebyla dána příčinná souvislost, a k námitce L. H., podle které bylo příčinou následku trestného činu jednání řidiče nákladního vozidla a jednání organizátora závodu, Nejvyšší soud uvádí následující.

54. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že aby byl spáchán trestný čin, resp. aby vznikla pachateli trestní odpovědnost, musí být mezi jeho trestněprávně relevantním jednáním a trestněprávně relevantním následkem dán příčinný vztah (kauzální nexus). Na nejobecnější úrovni platí, že příčinný vztah mezi dvěma jevy existuje za předpokladu, že bez jevu, který se považuje za příčinu, by nenastal jev, který se považuje za následek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1304/2004), anebo – jak doplňuje odborná literatura – by jev, který se považuje za následek, nenastal způsobem, kterým nastal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 266). Uvedené pravidlo je obsahem tzv. teorie podmínky, která tvoří základ nauky o příčinné souvislosti. Tato teorie však v samotném pojetí conditio sine qua non typicky zakládá příliš širokou odpovědnost, a proto je korigována zejména za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

55. Zásada umělé izolace jevů spočívá v tom, že pokud je třeba kvalifikovat příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, pak je třeba se zabývat zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným (příp. i těžším) následkem. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání, příčinu a následek v jejich trestněprávním smyslu. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu pak znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, skutečně způsobila následek významný z hlediska skutkové podstaty trestného činu. Tím samozřejmě uměle izolujeme jen určité stránky konkrétního skutkového děje, které jsou důležité z hlediska trestního práva, a tedy mají trestněprávní význam (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 266).

56. Zásada gradace příčinné souvislosti pak spočívá v tom, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení přitom může poklesnout až na nepatrný stupeň, kdy příčinná souvislost prakticky není z hlediska trestního práva významná, resp. není trestněprávně relevantní (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 267). Přitom platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem zůstává zachována, i jestliže k jednání pachatele přistoupí další příčina, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (rozsudek uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Při posouzení příčinné souvislosti ve vztahu k jednání obviněného Bohumila Báši je tak nutné zohlednit, že do skutkového děje významnou měrou vstoupil obviněný L. H., který vlastním protiprávním (viz shora) a nedbalým (viz níže) jednáním umožnil zesnulému dítěti pohyb k závodnímu vozidlu.

57. Otázka příčinné souvislosti přitom v tomto případě není přímočará. Jednání obviněného Bohumila Báši totiž sice lze považovat za nebezpečné i nedbalé, stejně jako protiprávní minimálně ve vztahu k prevenční povinnosti podle § 2900 o. z., čemuž všemu se Nejvyšší soud věnoval shora, což nicméně ještě bez dalšího neznamená, že by toto jednání vedlo v dostatečné míře významu k následku trestného činu, tedy k usmrcení dítěte. Je totiž třeba rozlišovat znak jednání (a jeho povahu) od znaku příčinné souvislosti.

58. V návaznosti na uvedené se především lze zčásti přiklonit k obviněnému v tom, že v odůvodněních soudů v předchozím řízení nejsou v daném směru předloženy hlubší úvahy. Soudy totiž nepojmenovaly, jak přesně se absence širších bezpečnostních opatření měla projevit na dalším skutkovém ději, naopak nad tímto projevem vyjádřily vlastní pochybnost. Zejména zde lze upozornit na vyjádření soudu prvního stupně, podle něhož i kdyby obviněný učinil ta opatření, jejichž neučinění mu je kladeno za vinu, tak by to nemuselo zabránit tragické události (bod 37, s. 35 dole prvostupňového rozhodnutí). Jen v rámci úvah o výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) soudy posuzovaly, v jaké míře se měl obviněný svým jednáním podílet na vzniku následku (40 %), nicméně to bez jakékoli přesvědčivé argumentace – soud prvního stupně toliko uvedl, že obviněný „mohl přijetím shora uvedených bezpečnostních opatření předejít tragické nehodě“ (bod 41 prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud pak tento rozpor neadresoval a sám uvedl, že z hlediska kauzality se i obviněný podílel na následku trestného činu, opět bez bližšího odůvodnění (viz bod 22 odvolacího rozhodnutí).

59. Nejvyšší soud proto doplňuje, že kvalifikace příčinné souvislosti tam, kde k následku vedlo (nebo mohlo vést) dvě a více příčin, závisí na posouzení významu každé z příčin na vzniku tohoto následku, přičemž tento význam může být kumulativní; příčinná souvislost totiž není vyloučena tím, že se na následku podílelo více příčin, a příčinná souvislost se tak nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, která spolupůsobí ke škodlivému následku, pokud jednání pachatele zůstává nadále příčinou (skutečností), bez které by ke vzniku následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti by tak došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1175/2019).

60. Takové posouzení je zcela zřejmé v případě L. H., neboť lze s jistotou říct, že kdyby tento obviněný neztratil nad dítětem kontrolu, resp. mu neumožnil pohyb směrem k závodnímu vozidlu, pak by k následku trestného činu nedošlo. V případě obviněného Bohumila Báši je však kvalifikace ztížena tím, že je třeba ji postavit na alternativním (a neproběhnuvším) ději, ve kterém by obviněný býval přijal dostatečná bezpečnostní opatření, a s tím odpovědět na otázku, zda by v takovém případě mohla celá věc dopadnout pro dítě jinak. Je tak třeba posoudit, zda by se dítě zachovalo nebo pohybovalo jinak nebo zda by obviněný L. H. mohl být více alertní, zda by se pohyboval s dítětem jinde apod., pokud by obviněný Bohumil Báša přijal adekvátní bezpečnostní opatření. Nejvyšší soud nicméně v daném směru akceptuje hodnocení, podle něhož pokud by obviněný Bohumil Báša nejednal protiprávně, tedy pokud by dostatečně zabezpečil prostředí závodů, kam zval z komerčních důvodů veřejnost včetně dětí, jistě by se tato opatření pozitivně promítla do chování návštěvníků závodu (což je nakonec samotný smysl těchto opatření). Nelze sice s naprostou jistotou říct, jak by se skutkový děj v takovém případě vyvinul, ovšem pokud je smyslem bezpečnostních opatření mj. vymezit bezpečný prostor od nebezpečného nebo hlásit vznik nebo změnu nebezpečných okolností (jako je průjezd vozidla mimo sekce závodu), pak lze rozumně předpokládat, že návštěvníci podle takových opatření přizpůsobí své chování a organizátor závodů může předejít i takové události, která nastala v této věci, a to ať už působením na vnímání dítěte, i na pozornost a chování osoby o dítě pečující.

61. Mezi jednáním Bohumila Báši a následkem trestného činu je tak dána příčinná souvislost, byť hlavní příčinou zůstává jednání L. H. [zde se lze bez širších výhrad ztotožnit s poměrem 60:40 (zavinění na nastalém následku obvinění L. H.:Bohumil Báša), který kvalifikovaly soudy v předchozím řízení]. Podíl obviněného Bohumila Báši je pak dostatečně významný i z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti.

62. Pokud jde o jednání řidiče závodního vozidla a jeho souvislost s následkem trestného činu, Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že tento řidič nebyl shledán vinným, jelikož nejednal protiprávně. Takové jednání, které není trestněprávně relevantní, pak z hlediska zásady umělé izolace jevů nemá při posuzování příčinné souvislosti v trestněprávním smyslu roli, a soudy tak správně pracovaly se vztahem mezi jednáním (pouze) obviněných a následkem trestného činu. Vyloučení trestní odpovědnosti řidiče vozidla, a nezávadnost (v trestněprávním smyslu) jeho jednání potvrdil ve svém nedávném usnesení i Ústavní soud (usnesení ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 531/25, bod 16, vydané z podnětu ústavní stížnosti poškozených), na který se Nejvyšší soud v tomto plně odkazuje.

63. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

Námitka nedostatku subjektivní stránky trestného činu

64. K uvedené námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že podmínkou trestní odpovědnosti je naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy důsledkem zaviněného jednání ve formě úmyslu či nedbalosti (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). V případě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku musí soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé nebo nevědomé nedbalosti. Tyto formy nedbalostního zavinění zákon vymezuje tak, že u vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zatímco – což je pro posuzovaný případ podstatné, neboť právě takovou formu zjistily soudy činné dříve ve věci – u nevědomé nedbalosti pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Takto zákon vymezuje formy nedbalosti, výslovně však již nestanoví, co je jejím měřítkem, což je ponecháno nauce trestního práva a soudní praxi (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 227).

65. Jak potom připomněl Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, uveřejněný pod č. 199/2016 Sb. n. a u.), mají- li soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením tzv. objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 nebo pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.).

66. V případě obviněného Bohumila Báši Nejvyšší soud opět připomíná – zde zvláště vyčerpávající – odůvodnění soudu prvního stupně, podle něhož obviněný sice nerezignoval zcela na bezpečnostní opatření v rámci konané akce, ovšem ve vztahu k nastalé situaci přejezdu závodního vozidla mimo chráněnou sekci v podstatě žádné takové opatření neučinil, a pouze se spoléhal na varování účastníků, že se závodů účastní na vlastní nebezpečí. Podle skutkových zjištění totiž přejezd vozidla nebyl hlášen moderátorem, trasa vozidla nebyla ohraničena výstražnými páskami a na této trase nebyli ani členové organizačního týmu, ani případné doprovodné vozidlo (je namístě doplnit, že podle učiněných zjištění byla posléze, na dalších takových akcích, právě taková opatření přijata). Obviněný tak podle soudu nechal „vše na náhodě a na lidech, kteří danou akci navštívili“, ač si přitom sám uvědomoval nebezpečí, které těmto lidem hrozilo. Z toho pak soud prvního stupně učinil hmotněprávní závěr, že obviněný nezachoval i vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dostatečnou míru opatrnosti, a jednal zaviněně (viz bod 37 prvostupňového rozhodnutí).

67. S takovým hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy v předchozím řízení – a zejména soud prvního stupně – nejen zhodnotily a důkazně podložily, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale rovněž prokázaly a vysvětlily, že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, přičemž tuto přiměřenost soudy posoudily prizmatem okolností tohoto konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65, uveřejněný pod č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). V tomto lze odkázat vedle shora zmíněného i na bod 41 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud shrnul, že na závodech bylo „zvýšené riziko v podobě výskytu chodců v místech, kde se pohybovala i soutěžní vozidla, navíc v situaci, [ve které] tento pohyb nebyl nikterak upraven“ a ve které nebyla přijata alespoň některá z opatření, která byla jmenována shora.

68. Pokud pak obviněný namítl, že provozování tohoto typu závodu není speciálně právně regulováno, pak absence takové úpravy neznamená, že by objektivní kritérium míry opatrnosti absentovalo také, ale naopak se v takovém případě (akce s nutností uhradit vstupné, pro širokou veřejnost, včetně stánků a skákacího hradu pro děti) vyžaduje nadále taková míra opatrnosti (tedy nikoli jen prohlášení o vstupu na vlastní nebezpečí), jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou obviněný svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 11. 1976, sp. zn. 6 Tz 55/76, uveřejněné pod č. 14/1978 Sb. rozh. tr.).

69. V případě obviněného L. H. soud prvního stupně zejména uvedl, že obviněný si měl uvědomit vážnost a nebezpečí podmínek panujících na těchto extrémních závodech, a předcházet jakékoli reakci dítěte. Soud mu především vytkl, že (pokud tedy navštívil areál i přes existující nebezpečí), alespoň neučinil efektivní opatření, která by události zabránily, zejména že ho nedržel pevně za ruku, nevzal do náruče apod., zkrátka že dítěti nezamezil (ovšem efektivně) pro daný moment volnost pohybu. Okolnosti případu (nebezpečné závody a pohyb v místech, kde se pohybovala i závodní vozidla v situaci, ve které pohyb chodců nebyl nijak upraven nebo korigován, viz i bod 41 prvostupňového rozhodnutí) si vyžadovaly velmi vysokou kontrolu nad pohybem dítěte, a takto vyžadovanou míru opatrnosti obviněný nezachoval (bod 38 prvostupňového rozhodnutí).

70. Takové odůvodnění je plně v souladu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu v oblasti odpovědnosti za zdraví a život dítěte, podle které je třeba při posuzování, zda obviněný zachoval dostatečnou míru opatrnosti, zohlednit všechny okolnosti případu, které zejména mohou v očích obviněného indikovat hrozící nebezpečí pro zdraví nebo život dítěte, a podle kterých obviněný měl uzpůsobit své jednání. Pokud se dítě, zejména v nízkém věku, nachází v prostředí, ve kterém se vyskytuje určité nebezpečí, musí osoba vykonávající dohled nad dítětem vzhledem k této okolnosti upravit svůj aktuálně vykonávaný dohled tak, aby zamezil ohrožení zdraví nebo života dítěte. Pokud tato osoba zmíněnou povinnost poruší, může být za splnění dalších podmínek trestně odpovědná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 845/2024). Právě na tyto okolnosti soudy v předchozím řízení správně odkázaly a z nich dovozovaly, jakou míru opatrnosti šlo po obviněném v tomto případě spravedlivě požadovat. Již výše se Nejvyšší soud ztotožnil s poměrem zavinění na nastalém následku 60:40.

71. K tomu Nejvyšší soud připomíná, co dílem uvedl již shora v části rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to, že jednání obviněného nespočívalo podle skutkových zjištění v tom, že by dítě nechal zcela bez jakékoli formy kontroly (resp. pokusu o kontrolu), ale že zvolená forma kontroly nebyla efektivní a adekvátní okolnostem případu (blízký průjezd těžkého a specifického vozidla), kterých si byl přitom obviněný vědom. V tom spočívá jeho zavinění a s tím i jeho trestní odpovědnost. Pokud obviněný v dovolání opakovaně namítal výraznou ingerenci do skutkového děje a tím i zavinění ze strany řidiče vozidla, je namístě odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 531/25 (bod 16).

72. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Námitka týkající se výroku o náhradě škody a odčinění nemajetkové újmy

73. Oba obvinění namítli, že poměr jejich zavinění, který se promítl i do poměru jejich odpovědnosti za škodu, resp. nemajetkovou újmu (srov. § 2915 odst. 2 o. z.), nebyl vyhodnocen správně (přičemž oba argumentovali ve svůj prospěch).

74. Zde Nejvyšší soud jen ve zkratce uvádí, že poměr odpovědnosti obviněných odpovídá poměru, kterým se podíleli svým protiprávním jednáním na vzniku následku trestného činu. Soudy přitom respektovaly, že významnější příčinou pro vznik následku v trestněprávním smyslu bylo jednání obviněného L. H., přičemž ale zároveň respektovaly závažnost jednání Bohumila Báši, výsledkem čehož došly k závěru, že jejich podíl na vzniku následku nejen v trestněprávním smyslu, ale i škody (resp. nemajetkové újmu) v občanskoprávním smyslu je 60:40 (L. H.:Bohumil Báša). S tímto se Nejvyšší soud bez širších výhrad ztotožňuje, jde o logický poměr ve vztahu ke skutkovému ději a navazující hmotněprávní kvalifikaci.

75. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že s takto určeným poměrem zavinění obviněných se opět ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 531/25 (viz bod 17 cit. usnesení), na které Nejvyšší soud v dalším odkazuje.

76. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

77. Pokud pak obviněný L. H. namítl, že pokud soudy ve svých odůvodněních přiznaly, že jistou míru zavinění nesly i další osoby, byť nikoli v trestněprávním smyslu, měl to soud zohlednit alespoň v rovině civilněprávní, tj. v rovině adhezního řízení, pak Nejvyšší soud upozorňuje, že trestní soud může uložit povinnost k náhradě škody pouze osobě obviněné (viz § 228 odst. 1 tr. ř.).

78. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

79. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v případě dovolání Bohumila Báši] nebyl naplněn.

Další námitky, které nešlo podřadit pod uplatněný dovolací důvod

80. Pod uplatněný (ale ani jiný zákonný) dovolací důvod nebylo možné podřadit námitky Bohumila Báši týkající se možné trestní odpovědnosti dalších osob, zejména právnické osoby (pobočného spolku ÚAMK – Rallye Trial Bohemia), osoby komisaře nebo osob rodičů dítěte. Proto se Nejvyšší soud těmto námitkám nijak nevěnoval. Stejné platí v případě námitky L. H. týkající se řidiče závodního vozidla (byť té se Nejvyšší soud alespoň zčásti věnoval shora v otázce kvalifikace příčinné souvislosti).

81. Jen nad rámec Nejvyšší soud odkazuje na bod 35 prvostupňového rozhodnutí, kde se už soud prvního stupně věnoval tomu, proč je trestní odpovědnost dovozována právě ve vztahu k obviněnému, stejně jako k jeho argumentaci správně uvedl, že jeho trestní odpovědnost nevylučuje trestní odpovědnost dalších osob, případně i těch, které obviněný zmiňuje (aniž by tím soud jakkoli tuto trestní odpovědnost dalších osob předjímat). S tam uvedeným odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje. V případě řidiče závodního vozidla pak Nejvyšší soud odkazuje nejen na bod 39 prvostupňového rozhodnutí, kde se soud prvního stupně posouzení trestní odpovědnosti řidiče důkladně věnoval, ale také na již shora zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 531/25 (bod 16).

c) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

82. Obviněný Bohumil Báša ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

83. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady, které by vylučovaly přijetí odvolacího rozhodnutí, a svou námitku tak nijak neodůvodnil, nemůže být uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn.

84. Protože pak všechny další námitky jsou zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, když ta je evidentně vázána na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).

85. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. rovněž nebyl naplněn.

V. Závěr

86. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněných Bohumila Báši a L. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

87. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu