25 Cdo 3108/2019-156
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. B.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem
Libušinka 180, Trutnov, proti žalovanému: J. P., narozený XY, bytem XY, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a.s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o
57.670,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
9 C 166/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 5. 2019, č. j. 25 Co 79/2019-122, takto:
I. Dovolání žalobce proti části rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 5. 2019, č. j. 25 Co 79/2019-122, jíž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 1. 2019, č. j. 9 C 166/2018-99, ve výroku
o zamítnutí žaloby co do 50.970 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu se
odmítá.
III. Žalobce a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 9 C 166/2018-99,
zamítl žalobu o zaplacení 57.670,52 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil
nahradit žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 3. 2017 v podvečerních hodinách žalovaný spadl do
jímky, nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného, přičemž utrpěl
zranění a poškodil si oděv. Jímka, opatřená pochozím plastovým poklopem, je
umístěna v okrajové části neoploceného pozemku v centru města za nákupním
střediskem, mezi neupravenou zelení a náletovými keři a nevede k ní žádná cesta
ani pěšina. Žalobce se v dané okrajové části pozemku pohyboval s úmyslem
vykonat potřebu. O okraj poklopu jímky se opřel, aby si zavázal botu, poklop se
uvolnil a žalobce do jímky spadl. Po incidentu bylo konstatováno poškození
obruby, na které poklop spočíval. Okresní soud vzal v úvahu, že pozemek sice
nebyl oplocen, avšak nebyl žádný důvod k tomu, aby se kdokoli po pozemku
pohyboval v blízkosti jímky, nevedla kolem ní žádná cesta a pozemek kolem ní
byl zarostlý. Jímka byla opatřena odpovídajícím poklopem, který žalovaný zhruba
jednou za měsíc kontroloval, když odečítal údaje na elektroměru, nacházejícím
se za jímkou. S odkazem na dosavadní judikaturu k ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), např. na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 36/1988, okresní soud uzavřel, že žalovaný neporušil svou
prevenční povinnost zakotvenou v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), jestliže jímku umístěnou
na svém neoploceném a volně přístupném pozemku v místech, kudy nevede žádná
cesta, nezajistil jinak než pochozím poklopem, a proto neodpovídá za škodu na
zdraví a věcech, která vznikla žalobci pádem do jímky. Okresní soud proto
žalobu na zaplacení náhrady bolestného 50.970 Kč, škody na oblečení 5.100 Kč a
nákladů na vypracování znaleckého posudku 1.600 Kč zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 25 Co
79/2019-122, potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem,
ztotožnil se s jeho výkladem § 2900 o. z. a zdůraznil, že vlastník pozemku nemá
povinnost zajistit úpravu pozemku pro bezpečnou chůzi tam, kde pozemek nemá
charakter chodníku, není povinen chovat se tak, aby v každém okamžiku vyloučil
závadu na libovolném úseku svého pozemku, zvláště není-li tam zřízena cesta. Jímka byla za použití pochozího víka zabezpečena dostatečným způsobem, její
stav byl žalovaným kontrolován v potřebných intervalech. Naproti tomu žalobce
si podle odvolacího soudu nepočínal dostatečně obezřetně a nezachoval běžnou
míru opatrnosti, když se večer, za snížené viditelnosti, pohyboval po zarostlém
pozemku v nepřehledném terénu v místech, kam nevede žádná cesta. Dovolatel namítá nesprávnost závěru, že žalovaný zajistil jímku na svém pozemku
dostatečným způsobem proti pádu osob, které se po pozemku mohou pohybovat.
například ohradil. Právní posouzení otázky míry odpovědnosti vlastníka pozemku
za jeho zajištění či úpravy, nachází-li se na pozemku nebezpečné místo (jímka),
odvolacím soudem pokládá za rozporné s ustálenou judikaturou (např. rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 374/2008 či sp. zn. 1 Cz 25/86). Navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí okresního soudu, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že soudy obou stupňů vyložily § 2900 o.
z. v souladu s ustálenou judikaturou, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, podle nichž po vlastníku pozemku lze
důvodně požadovat, aby při správě svého majetku postupoval natolik obezřetně,
jak lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně očekávat, přičemž mu nelze klást
za povinnost, aby předvídal každý v budoucnu možný vznik škody, neboť prevenční
povinnost není absolutní. Soudy obou stupňů vzaly správně v úvahu, že jímka se
nacházela v okrajové části pozemku, zarostlé náletovými dřevinami a vysokou
trávou, kudy nevede žádná cesta a ani není důvod, aby si tudy kdokoli zkracoval
cestu, tedy pohyb kohokoli odlišného od vlastníka pozemku nemá v daných místech
smysl a nelze ho předvídat. Vedlejší účastnice také poukázala na § 4 odst. 1 o.
z., podle něhož žalovaný mohl důvodně očekávat, že žádná svéprávná osoba s
rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s běžnou péčí nebude mít
důvod k pohybu po pozemku v místech, kde se jímka nacházela, a pokud se tam
bude pohybovat, bude si počínat obezřetně. Vedlejší účastnice navrhla, aby
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o částkách
5.100 Kč a 1.600 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné podle § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím
50.000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze
spotřebitelské smlouvy. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání
žalobce v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo
rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení 50.970 Kč s příslušenstvím, je podle §
237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky odpovědnosti vlastníka pozemku za
škodu, vzniklou třetí osobě pádem do jímky umístěné na pozemku, není však
důvodné. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého
života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k
nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého
života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou
situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi
osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností
snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně
převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Ustanovení § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby
předcházet vzniku škod. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), oproti
němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z
hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Vyjma toho, že
citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze
v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti
soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející
jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s
dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je
postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob [obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. §
2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 86 – 88, či Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1512]. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále
dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální
prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob,
aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke
konkrétním poměrům a souvislostem. Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené
jeho omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím), pak stanoví § 2901 o. z.
Za
východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti
na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat
obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání,
tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry
jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na
kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve
specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad
ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3)
tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví
nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku
vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují
okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má
subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke
konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu
jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru
absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž
(obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž
bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti
ve smyslu § 2910 o. z. (obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018,
s. 91 – 93). V některých případech je složité rozhodnout, zda se v konkrétním případě jedná
o aktivní konání, anebo pasivní opomenutí, pomoci mohou následující kritéria:
kdo založil nebo zvýšil nebezpečí pro cizí právní statek, jedná; kdo neodvrátil
existující nebezpečí, aniž by je zvýšilo jeho konání, opomíjí [Wandt, M. Gesetzliche Schuldverhältnisse. 5. vydání. München: Verlag Franc Vahlen, 2012,
s. 329, citováno v: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1542]. Odpověď na otázku, které z ustanovení § 2900 a § 2901 o. z. na určitou
situaci dopadá, nemusí být vždy zcela jednoznačná, neboť se bude odvíjet od
skutkového stavu věci a od tvrzení poškozeného o tom, jakým způsobem bylo do
jeho práv zasaženo. V některých případech se bude zřejmě jednat o kombinaci
obou možných způsobů porušení právní povinnosti – tedy jak konání, tak
opomenutí (za splnění předpokladů § 2901, jež vymezují podmínky odpovědnosti
úžeji). Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá
újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při
správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho
vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy,
poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z.
V každém konkrétním případě však je
třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo
zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni
vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku
nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby
si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo
k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného,
případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci,
aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s
věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy
třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci,
zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku
újmy. Tato východiska, která nebyla v ustanovení § 415 obč. zák. výslovně
obsažena, do jisté míry vyplývala již z ustálené judikatury k § 415 obč. zák. a
svým obsahem vymezovala odpovědnost za škodu, způsobenou jak konáním, tak
opomenutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1
Cz 25/86, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/88,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4132/2016), proto
z ní bude v zásadě možno vycházet i nadále. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013, ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost
na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně
předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může
dojít. Každý je proto povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po
něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně
požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody. Pro danou věc jsou zejména platné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, publikovaného pod R 36/88 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž na vlastníku, správci či
uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze ani s ohledem na
ustanovení § 415 obč. zák. požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení
pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze
dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města,
avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný,
zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami, jako je tomu v tomto případě. Dovolací soud (vycházeje z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, který
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
dovolacímu přezkumu nepodléhá) pokládá za správný
závěr soudů obou stupňů, že v daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její
stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního
nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak je odůvodněný
závěr soudů, že žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo
pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat
obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky
plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma
(§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval
ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k
odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad
kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky
vznikla, a to na základě žádného ze dvou shora citovaných ustanovení. Dovolací
soud uzavírá, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož
odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit
opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění
jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani
fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a
přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti části
výroku, kterou bylo rozhodnuto o částce 50.970 Kč s příslušenstvím, není
důvodné; protože napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
správné, dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, který
nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je povinen nahradit jeho náklady žalovanému a
vedlejší účastnici na straně žalovaného. Žalovanému v dovolacím řízení náklady
nevznikly. Náklady vedlejší účastnice jsou představovány jednou paušální
náhradou hotových výdajů 300 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.