ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce JUDr. P. Č., LL.M., Ph.D., zastoupeného Mgr. Lucií Oršulovou,
advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, proti žalovanému hlavnímu městu
Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO 00064581,
zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, za
účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 1.103.924 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55
Co 404/2015-195, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co
404/2015-195, se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku
III tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak se potvrzuje
.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího a
dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy,
náhrady ušlého zisku v podobě ušlého výdělku a náhrady za bolest z titulu
porušení prevenční povinnosti žalovaným při péči a údržbě zeleně v Petřínských
sadech. Žalovanému vznikla škoda tím, že byl při procházce Petřínskými sady na
pěší stezce zasažen do hlavy ulomenou větví ze stromu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 17 C 40/2014-148,
zamítl žalobu o 1.103.924 Kč (výroky I a II), rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výroky III a IV) a o povinnosti žalobce zaplatit náklady státu
(výrok V). Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 27. 10. 2012 kolem 14.30 hodin
při procházce v Petřínských sadech zasažen do hlavy větví, která se odlomila ze
stromu nacházejícího se v blízkosti pěší zóny. Větev ho srazila k zemi, byl
odvezen rychlou záchrannou službou v bezvědomí k lékařskému ošetření s vážným
poraněním hlavy. V důsledku úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti až do
konce roku 2012. Dne 27. 10. 2012 v Praze sněžilo, vítr dosahoval rychlosti 17
m/s, došlo k 42 výjezdům hasičského záchranného sboru k nakloněným či spadlým
stromům a větvím. Na mimořádné klimatické podmínky lze usuzovat i z toho, že
dne 27. 10. se sněhová pokrývka vyšší než 3 cm vyskytla v Praze za posledních
padesát let pouze jednou, právě v roce 2012. Dle znaleckých zjištění dvou
znalců byla předmětná větev zcela zdravá, její zkrácení z důvodů její délky
bylo vhodné nikoliv nutné. K ulomení větve došlo především v důsledku tíhy
mokrého sněhu, který se držel na listech stromu. I v případě zkrácení větve
nebylo vyloučeno, že by došlo v důsledku nepříznivých klimatických podmínek k
jejímu ulomení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neporušil svou prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno zanedbání péče
o předmětnou větev, která se odlomila v důsledku vyšší moci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55
Co 404/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku je
opodstatněný, co do výše nároku a náhrady nákladů řízení věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového
stavu, že tvar stromu byl vzrůstově nevhodný, předmětná větev byla nasazena na
kmen v nevhodném úhlu a byla nepřiměřeně dlouhá. Znalci shodně doporučili, že v
rámci bezpečnostního řezu by bylo vhodné větev zkrátit alespoň o 3 m, aby
nezasahovala nad frekventovanou pěší zónu, která vyžaduje větší stupeň ochrany.
Jediným důvodem odlomení větve nebyly nepříznivé klimatické podmínky, ale
důvodem byla i její nepřiměřená délka a nevhodné nasazení ke kmeni stromu. Dne
27. 10. 2012 nepanovaly takové klimatické podmínky, které by bylo možno označit
jako tzv. vyšší moc. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný své prevenční
povinnosti dle § 415 obč. zák. nedostál, neboť předmětnou větev nezkrátil,
ačkoliv to bylo vhodné, tedy nechoval se tak, aby předcházel škodám a
minimalizoval riziko vzniku škod. Žalovaný přitom mohl svoji prevenční
povinnost splnit i tím, že by riziková místa pro chodce uzavřel nebo alespoň
omezil jejich přístupnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolacím důvodem je, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatele
odvolací soud fakticky konstatoval, že vlastník stromu má absolutní povinnost
počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či
jeho větví, tedy odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
2508/2012, 25 Cdo 3354/2011, 25 Cdo 1644/2008 a 25 Cdo 3997/2013. Dovolatel
nebyl ke krácení větve povinen, a to ani s ohledem na běžnou obezřetnost, ani z
hlediska opatření, která lze po vlastníku stromu rozumně požadovat a očekávat. Větev byla zcela zdravá a příčinou jejího odlomení byly mimořádné klimatické
podmínky, především nadměrné zatížení sněhem, který napadl v nezvyklou dobu dne
27. 10. 2012 a větev stromu byla stále značně olistěna. Délka větve a její ne
zcela vhodné nasazení na kmen mohly mít vliv na celou událost, nešlo však o
příčinu škody. Bez sněžení by k pádu větve nedošlo, přitom mimořádné klimatické
podmínky nemohl dovolatel předvídat, neboť se jednalo o mimořádný výkyv počasí,
zcela netypický pro dané období. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by
dovolatel jakkoliv zanedbal péči o předmětný strom či větev. Závěr odvolacího
soudu, že dovolatel mohl splnit prevenční povinnost i tím, že by celý park
uzavřel veřejnosti, je závěrem skutkovým, který není založen na jakémkoliv
provedeném důkazu. Uzavření Petřínských sadů by bylo ekonomicky i technicky
nepřiměřeně náročné a nelze po dovolateli rozumně a spravedlivě požadovat, aby
při každém náhlém či hrozícím výkyvu počasí řešil situaci zmíněným způsobem. Jedná se navíc o veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, které slouží k veřejnému
užívání a je přístupné bez omezení. Dovolatel rovněž namítá, že dospěl-li
odvolací soud k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, měl zopakovat
dokazování, případně provést další důkazy. Jelikož tak neučinil, odchýlil se od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, 25 Cdo 1496/2006 a řízení
je postiženo vadou, jelikož nebyla splněna poučovací povinnost účastníků podle
§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. V neposlední řadě dovolatel předkládá otázky
dovolacím soudem dosud neřešené, a sice, zda je vlastník stromu povinen pro
zachování prevenční povinnosti činit bezpečnostní řez u zcela zdravého stromu
pouze proto, že růst větví není zcela symetrický a některé delší větve zasahují
nad pěší stezku, případně zda i zcela zdravé a symetrické větve nad pěšími
stezkami vždy zcela ořezat, aby bylo zabráněno vzniku škody. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za
odvolací i dovolací řízení.
In eventum navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný řádně nevymezil přípustnost
dovolání a právně významné otázky hmotného práva. Odvolací soud se neodchýlil
od žalovaným uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, nedopustil se ani vady
řízení, když tam, kde měl pochybnosti o skutkových zjištěních znovu provedl
potřebné důkazy, v daném případě všechny tři znalecké posudky. Navrhl, aby
dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, eventuálně jako nedůvodné
zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je
přípustné, neboť při řešení otázky porušení prevenční povinnosti žalovaného se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti
došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Dovolatel namítá nesprávnou aplikaci § 415 obč. zák. Toto ustanovení zakládá
občanskoprávní prevenci, kterou lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem
předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva,
tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v
objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve
stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i
nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či
porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který –
objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si
někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se
protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů -
občanskoprávní odpovědnost za škodu (§ 420 obč. zák.) [srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, nebo ze dne 25.
2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, publikované pod C 1021 a C 1725 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“].
Pro vlastníka pozemku osázeného stromy obecná prevenční povinnost znamená
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému. Je třeba
přihlížet k celkovému stavu stromů, přičemž u starých vzrostlých stromů,
jejichž větve zasahují do veřejného prostranství sloužícího k pohybu chodců,
nepostačuje provádět pouze běžnou údržbu spočívající v prořezání suchých větví,
pokud nepostačuje k eliminaci rizika vzniku škod. Pádu větví je vlastník stromu
povinen předcházet a v rámci prevence provést opatření alespoň snižující
možnost vzniku škody. Nejde přitom o absolutní povinnost vlastníka počínat si
tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví,
nýbrž jde o povinnost postupovat při správě svého majetku tak obezřetně, jak
lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Zda dojde k
odlomení větve v důsledku hniloby nebo vadného větvení není rozhodující, pokud
stáří a vzrůst stromů měl vlastníka vést k důkladnější péči o ně a k zajištění
odpovídajícího způsobu jejich ošetření, pakliže takovéto možnosti existují, a
je na něm, aby zvolil pro něj dostupná a dostatečně účinná preventivní
opatření. O porušení prevenční povinnosti přitom nejde, jestliže k odlomení
větve, jejíž pád byl příčinou vzniku škody, došlo v důsledku náhlého výkyvu
počasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo
2508/2012, uveřejněný pod č. 79/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že tvar stromu byl vzrůstově nevhodný,
předmětná větev, která způsobila vznik škody, byla nasazena na kmen v nevhodném
úhlu a byla nepřiměřeně dlouhá (8 m). Všichni tři znalci (Ing. Grulich, Ing.
Kolařík a pan Kubal) doporučili její zkrácení v rámci bezpečnostního řezu tak,
aby nezasahovala nad pěší stezku, která vyžaduje větší ochranu. Především z
této uvedené okolnosti odvolací soud dovodil, že se žalovaný nechoval tak, aby
předcházel škodám a porušil tím svoji prevenční povinnost.
Dovolací soud se však s takovým závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Znalci
by sice ex post doporučili zkrácení předmětné větve, zároveň však uvedli, že
není pravidlem, aby se zkracovaly či odřezaly všechny zdravé větve, které se
nacházejí nad veřejnou komunikací. Odborník by přitom jen těžko odhadl, že
předmětná větev byla tak nebezpečná, že hrozilo její ulomení. Nelze ořezávat
všechny stromy nad pěší komunikací, neboť by tím mohly být stromy fyziologicky
ohroženy a u dubu se navíc ani neodřezávají všechny suché větve kvůli zajištění
biotopu. Znalci Kubal a Ing. Kovařík navíc za zásadní důvod ulomení větve
uvedli extremní zátěž v důsledku mokrého sněhu, který napadl ve zcela
netypickou dobu, kdy je strom stále značně olistěn. Ing. Kovařík výslovně
uvedl, že strom nebyl před ulomením větve ve stavu svědčícím o zanedbání péče.
Ani v případě zkrácení větve nebylo vyloučeno, že by se pod tíhou sněhu za
mimořádných klimatických podmínek, jaké panovaly dne 27. 10. 2012 v Praze,
ulomila.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalovaný neporušil
svoji prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., neboť k ulomení větve došlo
primárně vlivem náhlého výkyvu počasí a vzhledem ke konkrétní časové a místní
situaci po něm nebylo možné rozumně požadovat, aby předmětnou větev předem
vyhodnotil jako extrémně nebezpečnou a provedl její zkrácení. Dovolací soud se
neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že žalovaný mohl splnit svoji
prevenční povinnost uzavřením Petřínských sadů. Nelze po žalovaném rozumně
požadovat, aby vždy v případě nastalého či hrozícího výkyvu počasí preventivně
uzavíral park, který má rozlohu 42,5 ha, vede do něj velké množství cest a
jedná se o veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, které slouží k veřejnému
užívání a je přístupné bez omezení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování splnění prevenční
povinnosti žalovaného rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné
rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí
tak, že se mění rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55
Co 404/2015-195, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se (s výjimkou výroku
III o nákladech řízení mezi účastníky) potvrzuje. Vzhledem k uvedeným závěrům,
nebylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému nebyla přiznána
náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů s ohledem na okolnosti vzniku
škody na zdraví žalobce vzniklé ve sféře vlivu žalovaného, na vážná zranění
utrpěná žalobcem, na zjevný rozdíl v ekonomické síle účastníků a z toho
plynoucího dopadu rozhodnutí o nákladech řízení do jejich majetkových poměrů a
na okolnost, že žalovaný je vyšším územně správním celkem, jenž by měl být
zásadně schopen zajistit svou právní obranu ve sporu souvisejícím s jeho
činností správce veřejné zeleně prostřednictvím vlastního odborného personálu
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, nebo ze
dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09). Jsou tak v daném případě dány důvody
hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému
žalovanému podle § 150 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu